Asi letos poslední skutečně letní den. Skoro horký jižní vzduch k nám zanesl stopy pohody od Středozemního moře a vytáhl teplotní rekordy nad pozoruhodných pětadvacet. Pětadvacet stál i ten vyhlédnutý kousek pizzy, co dnes podle údajů na fermanu hraje titulní roli ve frašce s názvem Chutný oběd. Nereprízují tento kus často, jen když není zbytí. Výprava sporá, sedadla bez plyše, jediná žárovka jako osvětlení. Prkna, která už moc neznamenají. Sáhl jsem do kapsy pro peněženku. Kapsa tam byla, peněženka ne.
Občas ztrácím věci. Dřív mne to popouzelo, neuměl jsem to považovat za dar, za talent, zlobil jsem se na sebe, občas jsem si i neslušně vynadal. To vše v domnění, že věci jsou tu pro to, aby nám sloužily jako otroci bez vlastní vůle a bez vlastních potřeb. Zatoulalo se mi několik deštníků, kapesní nože, nemálo legitimací a průkazek různého typu, mnoho propisovacích tužek. Drobnosti. Občas čepice, svetr, jednou bunda, kupodivu nikdy ne boty, tak roztržitý ještě nejsem. Nu, přiznávám, několikrát i peněženka, leč u mne naštěstí vždy spíš bezhotovostního typu. Bývaly doby, kdy jsem se vydával na dlouhé průzkumné cesty po stopách věcí, abych jim zatrhl jejich svobodné vystrájení a opět je uvrhnul do tenat všední služby. A věci jako by ve mně správně viděly otrokáře s bičem v ruce a s blesky v očích, majetnicky se dožadujícího svých zakoupených práv, bez citu, beze stopy pochopení pro trochu svobody, pro trochu odpočinku. Utíkaly přes plot všedního dne, jak jen mohly. Nechávaly se zapomínat ve vlaku, vysypávat omylem s odpadkovým košem, schovávaly se do nejtemnějších koutů bytu, na lustr nebo pod koberec. V panice, že budou objeveny, v hrůze z návratu do všedního dne zalézaly do kapes a kapsiček všemožných zavazadel a dělaly tiché, ale rozhodné PSSST na pokoutné pavouky poschovávané tamtéž. Výsledkem mých stálých trestných výprav byl dlouhý seznam zašantročených věcí. Jako soupis těžkých zločinců s nápisem WANTED. Kdo je uvidí, nechť je kvapem eskortuje ke mně do pokoje. Tresty přiměřené, odměnu nečekejte. Jsem přísný ale spravedlivý. Ale k čemu je to dobré pro věci?
Paní prodavačka na mne pohlédla přísně, když jsem po kapsách začal lovit dvoukoruny a koruny a hromádka mincí v mé dlani rostla. "Nevadí vám to v drobných, že ne," zeptal jsem se, nečekaje odpověď. Co kdyby řekla, že ano, že vadí? Jsem jako naše politické strany: Nemám připravený plán B, protože původní plán B mezitím povýšil na áčko, zatímco původně nominované áčko právě někde odpočívá. V mých osmi kapsách bylo celkem přesně čtyřiadvacet korun, tedy tři koruny na kapsu. Musím pár kapes dokoupit, abych při případné repríze tohoto kusu nebyl potupně vyveden.
"Dáte mi tu korunu příště," vzdychla prodavačka. Ani teď se ale na peněženku nedokážu zlobit. Je-li unavená (i když nevím z čeho), nechť si pořádně odpočine. Chci, aby mi oddaně sloužila, a to bez občasného odpočinku nejde. "Přinesu, slibuju!" Trapas. Pizza mi dnes chutnala méně než jindy.
Když seznam ztracených věcí začal rozsahem převažovat ty doposud věrné, dospěl jsem ke změně přístupu. Ztracené věci jsem prostě hledat přestal. Buď jsem vzal zavděk tím, co zbylo, nebo jsem prostě něco oželel. Prchlé věci se zaradovaly a posmutněly zároveň, protože jim útěk přestal poskytovat jejich škodolibé uspokojení. A začaly se vracet. Každou chvíli něco zaťukalo na dveře, a když jsem otevřel, leželo to nehnutě na koberci před prahem, tvářilo se to netečně třeba jako neživá propiska nebo gumová rukavice anebo dlouho pohřešovaný sešit s důležitými (před několika lety, teď už ne) zápisky. Když teď něco ztratím a nejde o něco opravdu cenného, většinou to nehledám. Smířím se s faktem, že tu věc třeba pár let neuvidím, ale nakonec se šťastně shledáme, až opět nabude sil.
Do horkého říjnového vzduchu svítí ostré slunce a lidé se snaží nachytat posledních pár paprsků před zimou. Mhouřím oči, protože nemám sluneční brýle. Ztratil jsem je. Brýle jsou rekordmanem v počtu útěků, ale zároveň se mi vracejí jako věrný pes, který prostě jen občas zatouží objevovat nové kraje. Brýle jsem už zapomněl v Chorvatsku v letadle, ale steward ještě stihnul přiskočit ke dveřím autobusu: "Pane, vaše brýle?!" Nechal jsem je položené na mechu v lese, a když jsem tudy šel asi po měsíci znovu, zaujalo mne v dálce něco podivně modrého na zeleném podkladu. "Kdes byl tak dlouho?" smály se mi.
Zapomněl jsem je při balení před odjezdem z Lefkady. Druhý rok jsem ovšem bydlel ve stejném apartmánovém domě. Když mne pan domácí uviděl, jen se usmál a už pro ně šel. "Petr, to tvoje?" řekl ten úctyhodný Řek česky. Ano, moje. Běžely se mnou pět maratonů a nerad bych je ztratil. A přitom je ztrácím pořád. Naposled před čtrnácti dny ve Slovenském ráji. Vlastně neztratil, ale zůstaly v krabici od nových bot. Jak se dostaly dovnitř, Bůh suď. Po návratu jsem je v krabici našel; udělaly na mne škodolibě dlouhý nos, jako by vyhrály v dlouhé hře na schovávanou. "Tos nečekal, co?" Jednou jsem je použil a okamžitě zase ztratil. Kde jsou dnes, nevím. Nevím a odpověď nehledám. Když samota mé brýle omrzí, dají o sobě vědět.
Na dlužnou korunu jsem si vzpomněl pozdě večer, když jsem šel kolem pizzerie na metro. Obchůdek zářil do noci a projít kolem něho beztoho, abyste si něco koupili, šlo jen s ucpaným nosem, tak moc všechny ty pečené dobroty během dne provoněly pasáž. Korunu jsem poctivě vrátil, protože malé dluhy zásadně platím. A v ten okamžik jsem byl odměněn esemeskou, ve které mi kamarád sdělil, že jsem u něj nechal při poslední návštěvě brýle. Modré a sluneční.
Cestou metrem jsem marně hledal ve večerně unavených cestujících tvářích úsměv. Ale žádný stres; počkám si. Třeba se jednou vrátí sám jako ty moje věčně toulavé brýle.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.