Občas slýchávám z netrpělivých úst pozoruhodnou větu určenou původcům různých zdržení: "To ti to trvalo, než ses vykýbloval!" Inu, přemýšlel jsem, kde se to krásné úsloví vzalo a čím si svou roli v něm tak užitečná nádoba, jakou je kýbl, zasloužila. Bez známostí v Ústavu pro jazyk český jsem ale v široširém prostoru soudobé češtiny poněkud tápal. Nejednou jsem měl ale pocit, že už už přihořívá a já se porozumění začínám přibližovat.
Přihořívalo například v srpnu roku 2002: Líný potok poblíž našeho domu tehdy vyhrál v meteorologické loterii maršálskou hůl a v euforii náhle nabytého sebevědomí se proměnil v Amazonku, ze zahrady udělal bazén s hloubkou i protiproudem, obklopil dům divokým veletokem a prohlédl si nadšeně i interiéry. I když veletok posléze odkvačil do nížin, návštěva po něm zůstala líně uvelebená v některých prostorách domu, neschopná samostatného pohybu jako opilec po nočním tahu. I vzali jsme tehdy všechny dostupné kýble a nezvaného hosta jsme po několika dnech z domu vykýblovali. Nechtělo se mu do podmračeného dne, bránil se, jak to šlo, zdržoval, ale proti našemu úsilí vyzbrojenému kýbly nakonec nic nezmohl. Inspiroval se snad autor úsloví takto?
Přihořívalo i kdysi, když jsem viděl vyvrcholení sporu dvou stavebních dělníků, kteří - nemohouce se domluvit svými jazyky - řešili svůj spor fyzickým kontaktem. Neměli ale po ruce žádných zbraní kromě svých ochranných přileb a kýblů se zbytky malty, pustili se tedy do sebe jak starověcí gladiátoři, v jedné ruce kýbl jako zbraň a v druhé přilbici jako ochranný štít. Kýblovali se takto asi deset minut, načež dominantní samec zvítězil a jeho neúspěšný vyzyvatel - vykýblován, s naprasklou přilbou a s maltou v rozseknutém obočí opustil zahanbeně bojiště, aby mohl v dohře čestného boje svému sokovi aspoň v zákulisí rozšlapat hodinky. Během deseti minut bylo ale po všem, žádné velké zdržování, tak odtud nám inspirace pro úsloví asi nekyne.
Onehdy jsem v jakési obskurní divácké soutěži měl možnost před několika tisíci diváky házet tenisovým míčkem na pyramidu vystavěnou z plastových kýblů, přičemž každý kýbl obsahoval dvousetkorunovou bankovku. "Kolik kýblů srazíš," povídá mi moderátor, "tolik dvoustovek dostaneš". Stručné a pochopitelné, jako jiné úsloví, které nás učí, kolikrát můžeme být lidmi, budeme-li se pilně učit cizím jazykům (i když ve volbách, kupodivu, mají i polygloti pořád jen ten samý jeden hlas). Vykýbloval jsem si takto tehdy čtrnáct stovek, ale i když se může zpětně zdát, že přihořívalo, nakonec jsem uznal, že ani tato akce nebyla do té míry pomalá a rozvážná, aby mohla být pro naše úsloví vzorem.
Není to tak dávno, co se ve vestibulu pražského hlavního nádraží objevil první kýbl. Přestože byl na dlažbě, pilně při tom pracoval a zachytával s nasazením vlastního těla jakousi kapalinu odkapávající ze stropu, snad vodu, netroufal jsem si to ověřit. Kýbl zářil oranžovou plastovou novotou, do potemnělého interiéru se sice na pohled moc nehodil, ale takto se do interiéru nádraží nehodí ani většina cestujících a taky s tím žádný pověřenec odpovědný za drážní estetiku nic nedělá, tak proč diskriminovat nevinný kýbl. Odkapávající kapaliny postupně přibývalo a s rostoucím objemem "odkapu" rostl i počet přistavených kýblů. A drážní estéti řádili: Dva nové oranžové, jeden nový temně fialový, šest starých modrých, jeden bezbarvý oprýskaný. Tři kovové, které podle svého vrásčitého tvaru prošly spoustou soubojů, v nichž na stavbách potvrzují svůj status dominantní samci. Cestující se každé ráno účastní slalomového závodu mezi kýbly. Když uklouznete a upadnete, můžete si dokonce zblízka u kýble přečíst drobný nápis: "Pozor, kluzký povrch!" A všude kolem kapající voda, kohouty a ze zdi vyhřezlé potrubí a kabely. Někudy tudy musel procházet americký režisér Terry Gilliam, když ho napadl námět filmu BRASIL.
Kýblů na nádraží stále přibývá; kdoví, jakou bezkontaktní technikou se množí. Potravy mají dost, přes zimu nemrznou a nemají, zdá se, přirozené nepřátele. Nejspíš nám bude trvat ještě dost dlouho, než se tyhle exempláře podaří z prostoru rekonstruovaného nádraží vykýblovat!
Když jsem mezi kýbly kličkoval dnes ráno, ucítil jsem ve vzduchu pach spáleniny, neklamnou známku, že konečně přestalo přihořívat a začalo někde hořet.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.