O Nobelově míru

Rok se sešel s rokem a zase máme nového laureáta Nobelovy ceny míru. Tentokrát to je dokonce sám americký prezident, který se zařadí mezi Nobelovo bratrstvo nesmrtelných. Inu, každý podle svého gusta! Nemůžu se zbavit dojmu, že naděje do Obamy vkládané jsou tak velké, že jsou mu i jinak celkem opatrní "výboři" ochotni dát cenu víceméně na "mediální úvěr" v domnění, že si ji jednou v budoucnu zcela jistě opravdu zaslouží, tak proč s ceremoniálem otálet! Anebo je to spíš věc veřejné manipulace? Až bude jednou prezident Obama ve své pracovně zvažovat další kroky v Iráku, Afghánistánu nebo v Království duhových kuliček, třeba se podívá do zrcadla a řekne si "Ale copak něco takového mohu nařídit já, Držitel a Nositel?" Mimochodem, jestli je to tak, samotní vyhlašovatelé mírové nobelovky si ji jednou jistě půjdou vyzvednout, najde-li se ovšem někdo, kdo je vyhlásí.

Pravda, měl jsem docela jiné favority. Myslel jsem si, že mezi laureáty by se pěkně vyjímalo třeba jméno napůl napraveného podpůrce terorismu a libyjského beduína, který se zachoval podobně jako jeden dávný předseda JZD "ze soudních síní a předsíní" tj."ukradl sice dvě krávy, ale pak svou pověst napravil tím, že jednu vrátil".

Nebo prezident íránský, který se tak rázně vypořádal s vnitřní opozicí a ještě o něco rázněji se chystá zakročit proti jednomu nezávislému státu, bude-li ten i nadále provokovat svou existencí. Nepřispěl právě on z nás všech obyvatelů Země míru nejvíc, když své pohrůžky (prozatím) nenaplnil?

A úplně nejvíc by se mi líbila představa, že Nobelovou cenou míru bude vyznamenán objevitel látky, která - rozprášena nad válečnými poli - vyvolává ve vojácích i civilistech bezuzdné a neovladatelné veselí. Co na tom, že bezdůvodné! Když se lidi smějí tak, že pro slzy smíchu nevidí na nepřítele, špatně se jim míří. Zatímco pro vojevůdce všeho druhu představuje takové pomyšlení noční můru, já si takový záběr na válečné zákopy plné bláznivě se chechtajících lidí dovedu představit jako celkem veselé podívání. Jen se bojím, že každý smích jednou přejde.

Mír si každý představuje trochu jinak a nejlepší cestu k němu asi taky. Jsou lidé a režimy odhodlané za "svůj" mír vášnivě bojovat. A tak se třeba některý z takových mírových bojovníků přepásá opaskem naplněným Nobelovým dynamitem a na nejbližším tržišti se ve jménu Myšlenky vyhodí do povětří spolu s pár stovkami bezejmenných Bezvýznamných třísek v káceném lese. Jestlipak se nebohému panu Alfrédovi daří při takovém pomyšlení odpočívat v míru!

A tak se každý rok můžeme jen těšit, kdo stále bizarnější skupinu mírových laureátů rozšíří tentokrát, protože jeden každý z těchto hudebníků umí hrát docela pěkně, jen dohromady jim to jaksi neladí. V novinách (a na blozích) je chvíli o čem psát, psi všech ras si trošku zaštěkají a karavana jde dál. Kam (jak doufají optimisté) nebo do čeho (jak se obávají ti ostatní) se teprve ukáže a možná ani to ne.

A jen proto, že příteli Barackovi (o jeho psu nemluvě) jeho cenu závidím, protože na mne (a na Václava Havla, samozřejmě) Udělovací výbor zase zapomněl, uraženě konstatuji: Udělování Nobelovy ceny míru nemá cenu, protože v něm neznáme míru.