O nudících se vránách

Nedávno jsem se přestěhoval z Prahy do Dobřichovic, malého městečka kousek za Prahou. Do metropole teď dojíždím příměstským vláčkem, který je zároveň pojízdnou sprejerskou galerií. Budu se každé ráno kochat krajinou, říkal jsem si naivně, brzy jsem ale zjistil, že skrze posprejovaná okna není nic vidět, takže si můžu přírodu za okny jen představovat. Využil jsem tedy první teplejší víkend k tomu, abych prozkoumal, uvnitř jaké přírody to vlastně už dva měsíce žiju, a vyrazil jsem proběhnout se k Berounce.

Byl jsem nadšený. Tolik vodního i lesního ptactva už jsem dlouho neviděl. Ze všech stran to štěbetalo, pípalo, krákalo a kvílelo v různých ptačích jazycích, slanzích a nářečích. Kachny, sojky, labutě, žluny, husy i straky, dravci, racci a spoustu dalších druhů. Nad hlavami prolétaly drnčící šípy husích letek a čas od času na vodní plochu poblíž s velkých rachotem a šploucháním přistála skupina divokých kachen. No a taky tu ovšem jsou vrány!

Mám vrány rád, rád je pozoruji, protože mne rozesmívají stejně spolehlivě, jako Frigo. Tak jako on - se smrtelně vážnými výrazy - páchají krásnou improvizovanou srandu. Kdysi jsem někde četl, že městské vrány už nestrádají nedostatkem potravy, takže mají spoustu volného času, který si krátí tím, že vyvádějí různá alotria. Inu - okurková sezóna, říkal jsem si. Politici i celebrity jsou na dovolené, celkem nic se neděje, každá zpráva je dobrá. V tu chvíli přichází řada na osvědčená okurková témata:

- na Moravě řádí tajuplná šelma připomínající pumu.

- v Beskydech smečka vlků napadla smečku ovcí.

- ve skiareálu ve Vesci sice v posledních letech neviděli sníh, ale zato hned několikrát spatřili sněžného muže.

Do této skupiny zpráv, myslel jsem, je třeba zařadit zprávy o městských vránách, bavících se tím, že vrhají po turistech kamínky.

Myslel jsem si to až do té doby, než jsem dostal od vrány šutrákem do hlavy ve Vídni. Vrány tehdy udělaly tři nálety. Při prvním jsem ještě nic netušil, jen mi bylo divné, že kousek ode mne spadl z nebe oblázek. Veverka, pomyslel jsem si zvesela, což mne rázem přešlo, protože druhý atentátník se trefil a já spatřil hvězdičky. Byl to dost velký oblázek a dost velká výška, takže hvězdiček bylo jako v průměrné galaxii. Až pak jsem vzhlédl k zatažené obloze. Právě ze střechy vedlejšího domu startovala třetí vrána, takže jsem jen taktak stihl před jejím projektilem uskočit. Všechny tři vrány doplachtily na pískoviště kousek ode mne, natřásaly se a štěbetaly a zjevně si nadšeně vyměňovaly své zkušenosti. Když jsem jim kamínek coby předmět doličný kopnul, popraly se o něj a bylo vidět, jak moc všechny chtěly v tomto povyražení pokračovat.

Dobře, tohle se mi může stát ve Vídni, ale v Dobřichovicích? No a dnes mne dokonce jedna šikovná dobřichovická vrána trefila kamínkem v běhu. Nevím, jak se příslušné know-how mezi vránami šíří. Osobním příkladem? Zobákovou lidovou slovesností? Nebo snad po internetu? Jak je možné, že se vrány ve Vídni u Hofburgu baví stejně jako venkovské vrány v Dobřichovicích u Berounky?

Každé ráno jezdím do Prahy do práce pomalovaným vláčkem, my, dojíždějící "venkovani" jsme vlastně stejně jen odrodilými Pražáky, kteří touží po větším a klidnějším prostoru a zdravějším vzduchu. Tedy i dobřichovické vrány budou asi spíš odrodilé měšťky z nedaleké Prahy, které si zaletí do metropole jen párkrát za rok, když se mohou setkat na konferenci se svými vídeňskými kolegyněmi v rámci vraního Visegrádu a vyměnit si zkušenosti, co vrány v různých místech dělají a jak se baví.

Poučím se proto od cyklistů a kolem Berounky budu běhat už jedině v helmě. Aspoň si mne mí noví sousedi budou lépe pamatovat.