O dvou orlech ze sna

Málokdy se mi zdávají sny. Lépe řečeno, sny se mi zdávají často, ale málokdy si je pamatuji. Tenhle se mi však vtisknul do paměti tak silně, že ani chrčení mobilu, kterým pravidelně přemazávám jakoukoli vzpomínku na svůj sen, tentokrát nestačilo:

Dva dravci na mořském pobřeží krouží vysoko nad pobřežními skalisky. Pozoruji je celkem se zájmem zdola, stojím na kamenité pláži a jsem na ní docela sám, i když tu v létě bývá plno lidí. Jsou to mořští orlové? Jak jen jsou obrovští na to, v jaké se vznášejí výšce! Přesto se cítím bezpečně, uklidňuji se tím, že orlové (i když jsou dva) si na člověka (i když je jen jeden)netroufnou, je to přece jen ještě nepoměr a pro orla příliš velké sousto, v mém případě obzvlášť. Ale najednou si všímám, že kameny, které se mi ještě před chvílí povalovaly u nohou, dorostly skoro na mou úroveň, jsou z nich velké balvany a skály. Tedy - lépe řečeno - ne že by ony dorostly, to já se zmenšil, jako když se Alenka při své návštěvě v říši divů napila z čarovné lahvičky. A orlové se ještě zvětšili, částečně díky tomu, že jsem se stal trpaslíkem, částečně díky tomu, že krouží stále níž a níž. A čím níže klesají při svých vzdušných rejdech, tím je patrnější, že jsem to právě já, kdo je jejich cílem. Nade mnou krouží, na mne chtějí zaútočit. Nad kým jiným taky - na této kamenité prázdné pláži!

Nemůžu a ani nechci utíkat, taky by to nejspíš bylo zbytečné. I když mám strach o svůj život, necloumá mnou panika, připadne mi, že sleduji a zažívám přirozený řád věcí. Čekám. Ale vždy když má nastat poslední fáze útoku, vzedme se podél pobřežních skal silný vzestupný proud a nešťastné dravce zanese znovu vysoko na oblohu, až jsou z nich jen malinkaté tečky. A oni znovu slétají ve velkých kruzích níže, znovu se snaží na mne - umenšeného a osamoceného na této nekonečné pláži po sezóně - zaútočit a znovu a znovu se jim to nedaří. A tak je mi v tomto snu dáno se stále strachovat o svůj život, i když je zřejmé, že orlům nějaká zvláštní síla brání jejich záměr uskutečnit. Člověk je - kdovíproč - brán (aspoň ve snu) v ochranu před orlími Sisyfy.

Kým a proč? Na to můj sen neodpověděl. Popravdě, ani jsem se ve snu neptal. Připadlo mi to přirozené jako to, že se kameny, orlové i já sám zvětšujeme a zmenšujeme, jak se komusi líbí a jak si zamane. No a mně nezbývá, než věřit, důvěřovat, že to není jen náhlý popud něčí mysli či vůle, jak je tomu často u lidí, že to má vše nějaký řád a smysl, jehož jsem - občas nedobrovolnou a remcající - ale přece jen součástí.

Pak si uvědomím, že jestli budu ještě chvilku zadumaně filosofovat, ujede mi vlak. Přestávám tedy pátrat po odpovědích na věčné otázky a pohružuji se do bahna praktického denního života s výmluvou, že o takových věcech už v historii přemítali nějací kujóni a nedá se říct, že by došli k definitivní nevyvratitelné pravdě, tak čím bych tomu asi pomohl zrovna já?

A tak i já jako bych se v kruzích snášel stále níž a níž ke své kořisti v podobě pravé zjevené pravdy a opravdového pochopení a když se už už zdá být vše na dosah, nějaký vzdušný poryv mne opět vynese až do oblak. Je odtud sice dobrý rozhled, ale zůstávám stejně nevědomý, jako jsem byl dřív.

Tak znovu... Až to jednou vyjde, dám vám vědět.