Carlos Sardá Vidal: Focení je pro mě bonus ke štěstí. Velký rozhovor se španělským (a přitom pražským) fotografem

Poslední příspěvek ve zdejší rubrice Hovory je starý už pět let, tak jsem si řekl, že bych mohl tuhle rubriku po létech maličko resuscitovat a využít pro to, abych zdejším čtenářům formou osobního rozhovoru postupně představil tři své přátele - fotografy, se kterými společně připravujeme červnovou výstavu našich fotografií s názvem VIDĚNO ČTYŘMI, která bude zahájena vernisáží v pátek 5. června od 17:00 na dobřichovickém zámku. Ti, kdo si sem chodí číst, totiž mají spoustu informací o mně a o mém pohledu na focení a vystavování, ale zatím nevědí skoro nic o ostatních vystavujících, což je, myslím, velká škoda a rád bych to napravil, aby všichni ti, kdo se na výstavu chystají přijít podívat, věděli, na co a na koho se můžou těšit, a ti, kdo se na výstavu třeba nedostanou, se aspoň dozvěděli nějaké informace o velmi zajímavých lidech.

Prvním ze zmíněné fotografické trojice je španělský fotograf Carlos Sardá Vidal. Sešli jsme se k rozhovoru v kavárně o nedělním odpoledni a byla z toho moc příjemná hodinka povídání, jejíž jen velice mírně učesaný záznam si vám tu dovolím nabídnout. Během té hodinky jsme se postupně věnovali tomu, jak se z roduvěrného Španěla může stát celoživotní Pražák, jak se člověk taky může stát fotografem, co Carlose na fotkách a na focení baví a co návštěvníkům chystané výstavy na svých fotografiích nabídne. 

 

(Fotografii pro článek poskytl Carlos Sardá Vidal)

 

P: Carlosi, děkuji, že sis na tenhle rozhovor udělal čas, i když je právě nedělní odpoledne. A jako první zahřívací dotaz mě napadá: Znáš televizní hru Oldřicha Daňka Španělé v Praze?

C: Neznám.

P: Můžu doporučit, je z 80. let a je to chytrý dialog dvou španělských historických postav, které hraje Hana Maciuchová a Jiří Adamíra. A když už jsem si na ni vzpomněl, napadlo mě, jestli jsi někdy vyzkoušel nosit takové to renesanční nařasené okruží.

C: Řada mých předků ho jistě nosila, ale já ne, ale dělám si genealogický strom rodiny, rodinu máme rozdělenou mezi Španělsko a Francii, tak největší část rodiny, která by mohla nosit okruží, byla ve Francii. Ze strany Španělska to byl většinou proletariát.

P: Já vím, asi to není úplně originální otázka, ale jak se prosím tě přihodí, že takový roduvěrný Španěl jako ty se ocitne v Praze?

C: On je to příběh, který začal občanskou válkou ve Španělsku. Můj otec vyrůstal v rodině sedláka, ale takového drsného sedláka jako z filmů: Byl zlý, despotický, neuměl číst a psát a otci zakazoval chodit do školy, protože potřeboval, aby pracoval na poli. Tím byl můj otec náchylnější k levicovým názorům a když s čerstvě vštípenými komunistickými názory přišel domů, tak ho otec-sedlák vyhodil. Tátova sestra, moje teta, prohlásila, že když jde brácha, tak ona půjde taky. Takže doma zůstala jenom maminka, která naopak byla strašně hodná, všichni ji milovali, nikdo nechápal, jak může žít s takovým despotou, ale víš, byly to jiné časy. Tak otec začal pracovat někde v továrně, naučil se číst a psát, ale začala občanská válka, tak se dal k republikánům. Republikáni byli hodně podporováni tehdejším Sovětským svazem, pro který ta představa, že by ve Španělsku vyhráli komunisti, byla neodolatelná, protože by pak měli obklíčenou Evropu. Nicméně republikáni ve válce prohráli, tak musel otec utéct přes Pyreneje do Francie; v Paříži se pak potkal s mou maminkou, která utekla ze Španělska už dřív, v šesti letech, a v Paříži studovala. Ale táta byl pořád politicky aktivní, ilegálně burcoval a burcoval, až toho i Francouzi měli plné zuby, a protože uzavřeli čerstvě dohodu se Španělskem o vydávání politických uprchlíků, tak mu nezbylo nic jiného než se zase sebrat, vzít si svých pár švestek a odejít pryč. Tenkrát ve spolupráci s komunistickou stranou a Červeným křížem dostali na vybranou: Bukurešť, Moskva nebo Praha.

P: Mně to tedy přijde jako jasná volba.

C: Rodiče chtěli do Moskvy, kterou si představovali jako ráj, ale Moskva byla daleko a měli už roční holčičku, mou starší sestru, máma řekla, že s malým dítětem nepocestují přes půlku světa. No a o Rumunsku věděli jen to, že tam jsou upíři, tak si vybrali Prahu - s tím, že jednou se všichni společně vrátí do Španělska. Mezitím se narodila druhá sestra, pak jsem se narodil já, pořád ještě do té rodinné atmosféry, že jsme v Praze jenom na chvíli (i když už to bylo šest let), ale bylo to čím dál těžší. Nejvíc si to uvědomovala moje maminka, vždyť otec ani nesměl do Španělska, rovnou by ho zavřeli a šlo by mu nejspíš o život. Otec umřel, když mi bylo deset, a teprve potom už jsme byli schopni si přiznat, že se do Španělska nevrátíme, protože děti už měly kořeny tady a maminka ve Francii.

P: Takže jsi vlastně, jak to správně říct, pražský fotograf španělského původu.

C: Ano. Geneticky Španěl jako poleno. Ale proto, že jsem tu vyrůstal od začátku, jsem nasákl i českou mentalitou a přes docela těžké začátky jsem tady už teď doma, už mě ani netáhne do Španělska jet, natož se tam přestěhovat.

P: Já si vzpomněl na to, že když jsme se měli poprvé potkat, tak jsem přemýšlel, jak si s někým takovým asi budu povídat. A pak jsi přišel ty a já zjistil, že máš možná ještě větší cit pro české slovní hříčky, než mám já, což mě uklidnilo, protože v těch španělských bych ti tedy nestačil.

C: No, já se španělsky domluvím, ale nikdy jsem španělštinu nestudoval, měl jsem ji jen oposlouchanou z domova, ale je to víc než 50 let stará španělština a je to hrozně znát, takže když se bavím s nějakými Španěly, tak se mi v dobrém smějou, protože používám staré výrazy, zatímco těm novějším výrazům už nerozumím.

P: Ale jak vím, ty máš až teď docela čerstvě české občanství.

C: Ano tři roky.

P: Takže už tři roky jsi právoplatný Čech.

C: Já o tom už nějaký čas uvažoval, protože tady jsem doma; doma jsi tam, kde žiješ, kde máš přátele, rodinu. Třeba když jsme byli ve Španělsku na dovolené, tak ve chvíli, kdy jsme tam přijeli, tak se něco uvnitř mě otočilo, možná promluvily geny, a já ucítil, i když to zní možná trochu divadelně, že jsem doma, všechno kolem mě se rozzářilo, jak jsem se ocitl v zemi svých předků. Ale po týdnu jsem toho měl plné kecky a Španělé mě štvali – všude chodí pozdě, všude chodí pomalu, samá siesta…

P: Takže z toho Španěla máš temperament a pokud jde o dochvilnost, v tom jsi spíš Čech.

C: To rozhodně, protože naopak chodím všude brzo, což se opravdu dost rozchází se španělskými zvyklostmi. Ale mám jednoho italského kamaráda, který na tom byl jako já, ale asi v osmnácti nebo ve dvaceti se celá rodina odstěhovala zpátky a já jsem s ním v kontaktu a on mi říkal (už je zpátky v Itálii skoro 50 let), že si nezvykl. V Praze strávil dětství a má to tady rád, tak se mu strašně stýská a já z toho usuzuji, že bych si asi ani já už nezvykl ve Španělsku. Pro mě je Praha domov, a když jsem mluvil o dovolené ve Španělsku, tak já se vždycky po týdnu začnu těšit domů a když přijedeme zpátky, jsem tu šťastný, takže je jasné, že do Španělska se už nevrátím.

P: Já tě poznal jako etablovaného fotografa, protože těsně předtím, než jsme se poprvé viděli, jsi vydal fotografickou knížku Bíločerná Praha. Nicméně fotografování tě neživí. Co tě tedy živí?

C: Jsem grafik. Détépák, takže dělám sazbu, zlom, grafické návrhy atd. Pracuju pro sdružení automobilových dopravců a tam je docela úzký koridor pro kreativitu, protože se musíme držet přesného manuálu včetně barev, a i to téma je příliš seriózní na to, aby člověk mohl chrlit nějaké extra barevné grafické návrhy.

P: Natožpak černobílé…

C: Takže détépák, a baví mě to pořád i po těch skoro třiceti letech.

P: Já tě znám jako člověka, kterému není lhostejné, co se děje kolem něj ve společnosti, takového člověka, který je v hodnocení situace úderný a dává svoje názory dost vehementně najevo. Co vnímáš pozitivního a negativního na tom, co se u nás teď v poslední době děje?

C: Pozitivní možná je, že to současné dění třeba dokáže nějakou malou část společnosti trochu probrat a dokázat, že nic není zadarmo a že se člověk o stát a o budoucnost musí starat nebo aspoň zajímat, protože to, že se člověk nezajímá o politiku, ještě neznamená, že se politika nezajímá o něho. O to překvapenější pak ten člověk může být z důsledků. Ale moc pozitivního tu toho teď u nás nevidím, jsem z toho vývoje docela špatnej. A jenom pevně doufám, že to nakonec skončí, třeba i vzhledem k tomu, co se právě teď děje v Maďarsku (právě v den rozhovoru probíhaly v Maďarsku volby, pozn. PVa). Já nebouřím úplně každý den, ale jednou za čas se ve mně nahromadí pára a musím ji upustit. Možná je to dané i životními zkušenostmi, protože my jsme byli vychovávaní ve stroze komunistickém myšlení, a tak mě jakékoliv směřování doleva rozčiluje. Moje první knížka nebyl Malý Bobeš nebo Honzíkova cesta, ale Průplav Volha – Don…

P: Au!

C: …a ještě byla ve španělštině. Ale poctivě jsem ji přečetl, to mi bylo možná sedm, protože tím, že jsem měl starší sestry, jsem se naučil číst dřív než ve škole a pamatuju si jen ty základní dojmy: jak skvělí byli sovětští inženýři a jak dokázali zvládnout všechny překážky. Ale jako vždycky – všechno zlé je pro něco dobré – díky téhle knize jsem se naučil číst potichu. Protože já jsem byl zvyklý číst nahlas a chodil jsem si číst do obýváku, kde byl otec, a i když téma knížky kvitoval s nadšením, tak po několika kapitolách už mou hlasitou četbu nesnášel a řekl mi „buď čti potichu nebo vypadni“, tak u mě lenost španělských genů zvítězila a já se naučil číst potichu.

P: Když se podíváme na sociální sítě, kde jsi aktivní jako fotograf i jako společenský glosátor, čím si vysvětluješ, že je tam teď tolik digitálních tvůrců a skoro žádní fotografové?

C: O tom jsem taky už mockrát přemýšlel. Spoustu lidí podle mě nadchla možnost zaznamenávat věci kolem sebe, třebas jen mobilem, i když nechtějí být fotografové; vůbec jim nevadí, že mají fotku rozmazanou nebo nakřivo nebo že na ní nic pořádného není. Mě to zpočátku dost štvalo, říkal jsem si, že když už dá někdo na sociální sítě fotku, tak proč se o ni trošku nestará? Pak jsem si ale musel uvědomit, že o to prostě většina lidí nemá zájem. Pak je část těch, kteří by rádi byli fotografové, ale jsou líní se něco naučit, ono to všechno totiž nejde úplně samo; a to jsou pak ti, kteří většinou nejvíc kritizují cizí fotografie. No a pak je sice docela velká ale zase ne nijak obrovská skupina fotografů jako jsme my, kteří si s tím hrajeme a pak to třeba dáme na sítě. Ono je samozřejmě hezké, když tu fotku někdo lajkuje nebo okomentuje, ale říkám si, že jsme vlastně taky takoví tiší blázni jako rybáři, jenom nesedíme u vody. Ono to mezi námi zbytek světa nezajímá, je to jen jeden z mnoha koníčků; jiní lidé hrají třeba šachy nebo sbírají známky, tak taky žijí pro změnu v té své bublině a mezi sebou si o tom povídají: Já mám tuhle modrou známku, já zase červenou… Takže ten zájem o focení nepřeceňuju.

P: Když ses zmínil o koníčkách – máš ještě něco dalšího než fotky? Hraješ šachy, sbíráš známky nebo něco jiného?

C: Všechno tohle jsem dělával v mládí, protože mým hlavním koníčkem bylo mít koníčky. Ale šachy jsem neměl moc s kým hrát, jen nějakou dobu s tím zmíněným italským kamarádem, všichni ostatní říkali, že je to moc zdlouhavá hra a bez praxe to není ono, umím hýbat figurkami, ale nikdy jsem neznal teorii. Známky jsem sbíral, ale to mě taky přestalo bavit, protože mi časem přišly všechny stejné.

P: A co za koníčky ti zbylo?

C: Zbyl mi počítač, software, ale z toho se zčásti stala práce. A potom muzika. Ne, že bych sám hrál, to bych světu neudělal, ale ve dvanácti letech jsem se zamiloval do Beatles, od té doby mě to drží a otevřelo mi to dveře do světa rockové muziky. V té době jsem začínal muziku vnímat a Beatles mě naprosto nadchli. Zkoumal jsem všechno, co tu bylo k mání, tehdy možná tak nejvýš Ein Kessel Buntes…

P: Ano, pamatuju se, jediný, kdo v té době zpíval anglicky a byl tady přitom běžně k dostání, byl Dean Reed.

C: Tak toho jsem z duše nesnášel. Ale začal jsem sbírat všechno možné kolem Beatles, což bylo docela těžké, protože tu skoro nic nebylo, občas nějaké výstřižky. Pamatuju se, že mi spolužáci prodali za deset korun maličkou černobílou fotku z nějakého časopisu, deset korun bylo tehdy dost peněz. Maminka, když jela do zahraničí na služební cestu, občas přivezla časopis nebo knížku, postupně jsem toho ale nasbíral spoustu a skončilo to tím, že jsem před 18 lety založil stránky o Beatles, původně jenom kvůli sobě, protože jsem těch dat měl hodně a chtěl jsem je mít přístupné kdykoli, nejen když zrovna sedím u počítače, tak jsem si udělal webové stránky. Vůbec mě přitom nenapadlo, že by na ně mohl přijít i někdo jiný a tři dny poté, co jsem je naplnil a spustil, tak přišla kolegyně v práci z vedlejší kanceláře a říkala mi: Hele neděláš náhodou stránky o Beatles? My jsme zrovna něco hledaly s kamarádkou, protože máme Beatles rády a našly jsme tyhle stránky, které dělá nějaký Carlos a říkaly jsme si, že Carlosů v Česku nebude moc. Takhle to pokračovalo a nedávno jsem se dostal na 2 300 000 návštěv, chodí tam i spousta mladých lidí, občas mi napíšou dvanácti, třináctiletí, holky i kluci, že objevili Beatles, že se jim to líbí a že nechápou, jak jejich vrstevníci můžou poslouchat to, co poslouchají. Tak to potěší, ale pořád jsou to hlavně stránky pro mě. Mám takovou svatou trojici: Beatles, Bob Dylan a Pink Floyd. Pak nějakou dobu nic a pak je spousta dalších. A jako staromilec mám pořád cédéčka a vinyly, protože Spotify sice používám taky, ale není to ono. To je muzika, kterou chceš poslouchat, ne ji mít jen jako pozadí k něčemu, na ulici s peckami v uších to není ono. Když si chci něco opravdu poslechnout, tak si doma pustím vinyl nebo cédéčko a je mi blaženě.

 Carlosova kniha fotografií Bíločerná Praha

 

P: Tak jsme prošli tvoje záliby s tím, že jsme zatím úplně pominuli fotografování, tak mi řekni, jak ses vlastně dostal k focení? A kdy?

C: Je to legrační, protože mě vlastně focení dlouho vůbec nezajímalo. Byl jsem vždycky hračička, takže mě zajímaly přístroje. A otec dostal – ještě před tím, než jsem se narodil – ruskou zrcadlovku KIJEV, velmi dobrou, kovovou, těžkou s dvěma objektivy, a mně se strašně líbila. Tak tenhle foťák mi občas půjčil do ruky. Později v dospělosti jsem si pořídil malý přístroj, ale mě nezajímalo to samotné focení a vlastně jsem ani netušil, že bych mohl vědět, jak fotit líp. Prostě jsem cvakal, na dovolené, na cestách, klasika: Palma, moře, západ slunce. Až pak začaly být finančně dostupné digitální foťáky a já měl rád ty počítače, stejně jsem s vyvoláváním trochu bojoval, občas jsem zapomněl papírek na vyvolané filmy v kapse, takže digitál, který byl na filmu nezávislý, mě zajímal. Líbilo se mi, že obrázek byl hned vidět na displeji a mohl jsem si ho stáhnout do počítače, to mě bavilo. To byl rok 2003 a já jsem tehdy říkal ženě: Co kdybychom si koupili digitální fotoaparát? Ne zrcadlovku, ta byla mimo naše možnosti, jenom kompakt, to bychom pak mohli víc fotit a když přijdou vnoučata, tak bychom je mohli fotit v klidu a bez přemýšlení o filmech. Kupodivu souhlasila, tak jsem začal vybírat foťák, klasicky jako blondýna auto podle barvy, pak jsem přidal pár přečtených recenzí. Dospěl jsem ke dvěma přístrojům, jeden byl Panasonic Lumix, verze 50 a druhý byl nějaký Canon, ale přesný typ už si napamatuju. Šel jsem do tehdejšího Megapixelu v Lidické ulici, to byl ještě tehdy malý krámek, ujala se mě mladá dívčina, já jí řekl, co chci a že mám předvybrané dva přístroje. Moc mě zaujalo, její doporučení, že ten dražší sice vypadá dobře, ale ten levnější, Lumix, udělá víc práce. Mně to přišlo dobré i jako vůči zákazníkovi, že mi za každou cenu nevnucuje ten drahý model, zrovna jsem tehdy pracoval v obchodě, takže to pro mě bylo i profesně poučné. Lumix jsem si koupil, byl skvělý a pak jsem se i zpětně dočetl, že to byl nejlepší kompakt toho období. Přinesl jsem přístroj domů, zhrozil jsem se, že s ním neumím vůbec zacházet, ale ty základní věci jsem si našel a dostal jsem nápad - to byla právě středa, to mi utkvělo v paměti - že bych v sobotu brzo ráno mohl vyrazil fotit do Prahy; do té doby to byl pro mě nesmysl, spával jsem o víkendu do desíti. Řekl jsem o tom nápadu ženě, a ta se jen smála: Ty a v sobotu ráno?! Přišla sobota a v půl páté ráno začal zvonit budík, já ho zaplácl a s myšlenkou, že jsem absolutní debil, když chci podnikat podobné akce, jsem se zachumlal do peřin, ale pak jsem si uvědomil, že to nemůžu, protože to bych měl od ženy na talíři do konce života: Panáček dělal hrdinu a helemese na něj! Tak mi tedy nezbylo nic jiného než vstát.

P: Takže tě vlastně pro svět fotografie zachránilo tvoje ego.

C: Přesně! Vylezl jsem ven a už venku před barákem mě okouzlil ranní vzduch, dorazil jsem ke Karlovu mostu a tam jsem byl úplně sám. Právě tam přišel ten zlom, kdy jsem viděl tu nádheru kolem, protože i když jsem na tom místě byl jako Pražák tisíckrát, tak jsem ho vlastně poprvé opravdu viděl. Došel jsem až doprostřed, viděl jsem každou sochu, každou dlaždici, najednou jsem si všiml, jak je most křivej, to bylo takové nadšení, tam se to všechno zrodilo. Pak jsem fotil ještě na vedlejším mostě, pak jsem šel na Staromák, nadšeně jsem dorazil domů, vrazil jsem kabel do počítače, fotky jsem přenesl, a když jsem viděl, jak jsou ty fotky hnusný, tak jsem si říkal: bože, to přece není možný! V té době jsem si kupoval National Geographic a říkal jsem si: tak já mám digitální fotoaparát, nejmodernější přístroj, jak je možné, že nemám svoje fotky tak pěkné, jako je mají v tom National Geographicu? A kupodivu, místo toho, aby mě to odradilo a já všechno zahodil, řekl jsem si: Tak to ne, v tom musí být nějaký fígl! Tak jsem se začal zajímat o to, jak můžou být fotky lepší, jak nastavit foťák, takhle to celé začalo a mě to začalo zajímat. Fotky se postupně začaly zlepšovat, protože když je začneš dělat podle nějakých jednoduchých pravidel, najednou zjistíš, že fakt jsou lepší. A pak začneš přemýšlet, co fotíš. Fotil jsem pořád ještě barevně, až jednou – asi před osmi lety, jsem přišel z focení z Prahy a jak jsem upravoval fotky v počítači, jedna fotka se mi docela líbila, ale pořád to nebylo ono, zoufale jsem zkoušel všechno možné, až mě napadlo ji udělat černobíle a ono to najednou bylo ono, najednou se mi fotka líbila. Pak se to stalo podruhé, já to vyřešil stejně, a takhle, aniž bych chtěl programově dělat černobílé fotky, jsem se přesně do takového stavu dostal a zjistil jsem, že fotím prakticky už jenom černobíle.

P: Takže to byl úplně samovolný proces.

C: Ano, samovolně jsem přešel do lásky k černobílé fotce a moc se mi to líbí. Přijde mi, že – zvlášť u fotek z Prahy – když dáš pryč všechny ty barevné fleky, různobarevné lidičky a auta, tak pěkně vyniknou všechny detaily i architektura a působí to kouzelně.

P: Jak poznáš, že je fotka dobrá?

C: Nevím. To je něco jako vnitřní hlas; nechci aby to znělo divně, ale fotka se mi prostě musí líbit, tak, abych se na ni podíval a řekl si - to je ono! Upravím si ji tak, jak se mi líbí, protože postproces tam podle mého musí být, a když na mě výsledek dobře působí a dělá mi radost, dám pak fotku na web, na sítě. Když se tam líbí i někomu dalšímu, tak je to bonus, který potěší, ale primárně se musí líbit mně.

P: To mi mluvíš z duše.

C: Jak jinak to poznat? Když ti někdo řekne, že je fotka dobrá, to je fajn, když to řekne rodina, kamarádi, je to hezký ale…

P: … oni nás mají rádi…

C: Přesně. Ale když ti to řekne někdo cizí nebo si pak dokonce tu fotku koupí, že někdo vrazí svoje peníze do něčeho, co jsi udělal, a pověsí si to doma na zeď, aby se na to koukal, to mi přijde úplně úžasný.

P: Taková ta odvěká debata: Je fotografie umění nebo ne?

C: Já myslím, že není, protože fotím většinou něco, co vytvořil už někdo jiný, ať už jde o architekturu nebo o skleničky, všechno musel někdo navrhnout a udělat, takže umění asi ne, je to spíš radost. Možná by se dalo říct, že to je záznam něčího umění, ale umění samo ne. A to souhlasím i se Sudkem, kterého se ptali kdysi v Mladém světě, v šedesátých letech, jestli je fotka umění a on odpověděl, že ne, že jenom zaznamenává čas kolem sebe. Podle mě je umění namalovat obraz. Vracím se k tomu italskému kamarádovi, to je malíř a dokáže malovat jednoduchým způsobem třeba krajiny, ale máš přitom pocit, že je to okno, do kterého můžeš vstoupit. Tak tomu říkám umění, když je autor musí vytvořit od začátku do konce. Netvoří realitu, i když třeba maluje podle reality, vždycky si ji nějak upraví podle svého. Ale na fotce máš něco, co existuje, co už někdo postavil.

P: Takhle jsem se nedávno zaposlouchal do nějaké symfonie a úplně na mě padla depka z toho, jak může dát někdo něco takového vůbec dohromady, melodie, rytmy, instrumentaci, to je obrovské tvůrčí dílo a někdo si ho vymyslí od začátku do konce. A to pak srovnej s tím, že my někam jdeme a něco tam cvakneme…

Kdy tě napadlo poprvé vystavovat veřejně, že bys svoje fotky ukázal úplně cizím lidem?

C: Bylo to asi před 11 lety a byl to velký vnitřní boj. Taková sinusoida: V jednu chvíli, když jsem byl nahoře, jsem si říkal – vždyť ty moje fotky nejsou tak špatné, třeba by se mohly i líbit. Pak to vzalo směr dolů a já si říkal: To je přece blbost, přece mě s takovými fotkami musí odevšad vyhodit, budou se mi smát a já přece nechci, aby se mi smáli. A dlouho jsem o tom přemýšlel, rozeslal jsem pár mailů do kaváren, takové ty společné galerie/kavárny mi přišly jako nejlepší, dodneška si myslím, že je to tam super, protože kavárny mají co měsíc nebo dva novou výzdobu, většinou za to už dneska nic nechtějí a ty máš možnost tam vystavit veřejně svoje věci, to je přece nádherná symbióza. Takže mi napsali, že ano, že mají zájem, dokonce tak odepsali tři ze čtyř, tak jsem si říkal, že je to dobré a horní část sinusoidy se mi úměrně protáhla. Takže jsem začínal vystavovat úplně bez zkušeností, ale měl jsem zase štěstí, že jsem narazil na moc sympatickou majitelku, která už kavárnu provozovala nějaký čas, s výstavami měla zkušenosti a spoustu věcí poradila. Samozřejmě jsem četl všechna varování typu „pozor na osvětlení a na závěsný systém“, ale pro mě bylo důležitější, že jsem měl radost z možnosti fotky vystavit, takže tam nakonec přesně podle očekávání bylo málo světla a fotky visely na hřebíčkách. Ale uspořádal jsem vernisáž, přišla celá rodina, kamarádi, byl to úžasnej večer; vlastně jsem zjistil, že na vernisážích je nejlepší setkávání s lidmi. A protože se mi to líbilo, zkusil jsem i ty další, co se mi ozvali, a nikde mi neřekli, že tyhle fotky nechtějí, že by radši jiné. Jen v komunitním centru Matky Terezy, kde už jsem vystavoval čtyřikrát, mi poprvé řekli, že bych měl opatrně vybírat, já je uklidnil, že akty nefotím a teď už se známe a spolupráce je pohodová.

P: Takže ty jsi začal naostro rovnou individuální sólovou výstavou?

C: Jo, společné výstavy jsem nedělal, protože mě nikdy nenapadlo, že by se mnou chtěl někdo vystavovat.

P: Ale už jsem tě zaregistroval i na společných výstavách, třeba na projektu Miluju Prahu / Všechny krásy Prahy, v Dobřichovicích budeš vystavovat taky společně …

C: Však se taky těším…

P: Vlastě jdeš proti doporučením, že skupinové výstavy jsou jednodušší a fotograf jimi často začíná, ale já to mám taky tak, napřed jsem měl jedenáct sólových výstav a pak teprve první skupinovou, takže ten přístup sdílíme.

Mimochodem, máš ještě dneska z vystavování trému nebo už ses otrkal?

C: Tréma je tam pořád. Na výstavy dávám svoje srdcovky, svoje dětičky, které mám rád, a vždycky si říkám: Co když to už tentokrát nebude fungovat, co když se nebudou líbit? Ale mám takovou teorii, že každá fotka je balíček emocí toho fotografa, který je pořídil; logicky - máš nějakou náladu, myšlenky, nemusí to být nic extrémního, ale máš v sobě vždycky nějaké emoce, prostě jen proto, že žiješ a tyhle emoce chtě-nechtě vkládáš do pořízených fotek. Je to vlastně takový tvůj digitální podpis a zároveň se tím hodně odhaluješ, protože každý vidí, jak ty vnímáš svět kolem sebe. Když se potkají emoce diváka s emocemi vloženými do fotky, tak je to super, ale možná se minou a divák na fotku vůbec nezareaguje. Ale třeba půjde kolem ještě jednou v jiné situaci, v jiné náladě, a zafunguje to úplně jinak. Takže trému mám pořád, ale rozhodně už to není takové, jak jsem se klepal při své první výstavě. Protože poprvé to byl strašný pocit: Nechat tam fotky napospas, potmě přes noc, dokonce celý měsíc! Říkáš si: ony tam ty chuděry visí samy! Musím říct, že jsem měl co dělat, abych se tam hned druhý den – protože to bylo shodou okolností kousek od mého tehdejšího pracoviště – nešel podívat, jestli se na fotky lidé dívají.

P: Mou trému spojenou s vystavováním fotek trochu umenšilo, když jsem začal na blogu zveřejňovat svoje básničky, protože jsem zjistil, že to je ještě mnohem strašnější než s fotografiemi.

Máš nějaké - ono to taky zní trošku zbytečně vznešeně, ale použiju to – svoje „fotografické krédo“? Nebo nějaký vzor? Zatím to na mě dělá dojem, že ses vlastně celou cestu řídil sám podle hvězd a prošel jsi úspěšně všemi nástrahami bez toho, aby ti někdo radil správný směr.

C: Krédo mě žádné nenapadá a vzory… Přiznávám, že od raného mládí, asi od té doby, kdy jsem zjistil, že to, co slyším doma, je povětšinou lež, jsem začal proplouvat sám a bez vzorů. Samozřejmě, když pominu lidské vzory, jako byla moje maminka, která prožila dost hrozné věci, a přesto měla vždycky trpělivost, úsměv a měla na nás čas; to ovšem člověk docení až v hluboké dospělosti, protože jako dítě to vnímáš jako samozřejmost. To mi přijde úžasné, to je pro mě lidský vzor. Ono to možná bude znít trochu arogantně, ale mně připadne, že když budu chtít fotit jako někdo jiný, tak nebudu dobře fotit sám za sebe, a i to mě možná vnitřně zrazovalo od toho mít vzory.

P: Mě moc těší, že jsme podobně arogantní.

C: Jasně, vážím si řady fotografů, ale nemůžu říct, že bych někoho bral vysloveně jako vzor.

P: Začali jsme informacemi o tobě, pak jsme to vzali přes focení, prošli jsme zkušenosti s vystavováním, no a teď už jsme konkrétně u té výstavy, která nás oba v červnu čeká. Co očekáváš, že ti ta výstava přinese?

C: Jedná se o skupinovou výstavu, takže je to pro mě určitě změna. Tahle výstava bude něco jiného než výstava, kde je spousta různých autorů, třeba jako při zmíněné akci Miluju Prahu, takže mezi všemi nemůže být nějaký intenzivní vztah. Kdežto u té nadcházející dobřichovické výstavy mi přijde úžasné, že jsme vytvořili malou skupinku přátel, se kterými jsme si navzájem sedli, každý do toho vstupujeme se svým pohledem na svět a moc se těším, jak to vedle sebe bude vypadat. Nemám vůbec strach, že by výstava špatně dopadla, ale vlastně ani že by dopadla dobře; prostě tohle vůbec neřeším, těším se na to, protože výstava bude na hezkém místě, s dobrými přáteli a s fotkami, které mám rád, protože se mi líbí jak tvoje, tak Pavla i Zuzky. Čekám od toho prima zážitek a moc příjemná setkání při vernisáži a možná i při dalších příležitostech.

P: A na co z tvých fotek se můžeme těšit?

C: Podle předběžného výběru – on je přece jen do výstavy ještě trochu čas – to většinou budou černobílé aranžované fotky. Z Prahy možná vezmu pár kousků, třeba někde v sále vytvořím koutek s tématem Prahy, ale v poslední době mě hodně zaujalo sklo, voda a tyhle věci, takže bych v Dobřichovicích chtěl mít celou sérii svých skleniček v různých podobách, protože tyhle aranžované fotky mě teď hodně zajímají.

(Foto pro článek převzato s laskavým svolením autora)

 

P: Ty seš – ač Španěl – pověstný tím, že jen málokdy opouštíš hranice velké Prahy. Nebude tě obtěžovat mít výstavu až v Dobřichovicích?

C: Dobřichovice jsou přibližně na hranici oblasti, kde to ještě pro mě není obtěžování. Ono by to nebylo obtěžující ani kdyby to bylo dál, jen je to pro mě trochu nekomfortní, ale to jen proto, že jsem v tomhle divnej, takže přestože jsem dřív poměrně dost cestoval, teď jsem strašně rád doma a v Praze. V Praze jsem zvyklý, že když nechytneš tramvaj, za chvíli jede další nebo kousek dojdeš pěšky. Mimo Prahu je to naopak všude daleko a já z toho pak mám ten nekomfortní pocit, že když někde vystoupím, jak se pak proboha dostanu domů?

P: Nicméně na vernisáži budeš…

C: To samozřejmě…

P: A možná i na nějaké komentované prohlídce, kdyby se v průběhu výstavy uskutečnila. Na tom se ještě domluvíme a přinejhorším se jako milovník počítačů připojíš na dálku.

C: Samozřejmě, v tom případě do Dobřichovic rád přijedu, protože se mi tam líbí.

P: Měl to být rozhovor, který tě trochu představí těm, kdo tě neznají. Nepotřebuješ se ještě nějak dopředstavit k tomu všemu, cos už na sebe řekl? Na co by ses v tom případě sám sebe ještě zeptal?

C: Já nevím. Myslím, že jsem toho o sobě řekl víc než kdy jindy. Asi bych jen shrnul, že jsem nadšený fotograf a nadšený uživatel života, protože - možná je to věkem - si užívám každý den a focení mi k tomu užívání dává obrovskou radost. Kdysi se mě někdo ptal, jestli mě to činí šťastným, tak jsem ho možná překvapil tím, že ne, protože šťastným mě činí moje rodina, kterou mám naštěstí úplně skvělou, takže focení je vlastně pro mě jen takový velký bonus k tomu štěstí. Jsem šťastnej fotograf, kterej si chodí a fotí a dává mi to dohromady takovou radost, že nic víc od života nepotřebuju.

P: To je ovšem, musíš uznat, titulková záležitost: Když někdo řekne, že FOCENÍ JE BONUS KE ŠTĚSTÍ, to se musí nutně objevit v titulku. Neříkej, žes to neměl už od začátku pro titulek připravené?

C: Neměl, ale pravda to je.

P: Tak já ti Carlosi každopádně moc děkuji, žes měl čas, náladu a trpělivost povídat si se mnou.

C: A já děkuju tobě, že jsi přišel na tenhle nápad s rozhovorem.

 --------------------------------------- 

Pokud jste se pročetli rozhovorem až sem, máte mou velkou úctu :-). Já už jen dodám, že nás čekají ještě další dva rozhovory: se Zuzanou Terešovou a s Pavlem Vidlařem. Tak věřím, že vás i tyhle rozhovory namlsají, abyste se na výstavu VIDĚNO ČTYŘMI na zámek v Dobřichovicích zašli nebo zajeli podívat. Jsem přesvědčený, že to bude stát za to! :-)