Nedělní miniglosy č.790

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který ovšem nepíšu jako obyčejně v Dobřichovicích, ale ve vlaku do Jílového u Prahy, kde musím ještě dva dny pečovat o svěřená zvířátka, což jsem slíbil kamarádovi, který odjel na dovolenou do Řecka. Trochu mu ten pobyt v mém milovaném Řecku závidím, ale co, však na mě snad Řecko taky ještě pár měsíců počká. Všechno nasvědčuje tomu, že tentokrát se do tradičního místa mého nedělního psaní - do kavárny naproti Bílé labuti, kde jinak bývám v neděli k zastižení pravidelně nejméně mezi 14:00 a 17:00 hod., asi nedostanu, ale budu psát mimořádně právě z Jílového. V celém týdnu jsem hodně pendloval a pořád jsem odněkud někam jezdil, tak bych si aspoň v neděli odpoledne a vpodvečer mohl dát pokoj :-). 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Na závěr týdne, jehož podstatnou část jsem strávil na cestách mezi Dobřichovicemi, Bulovkou a Jílovým u Prahy, a který v pátek a v sobotu okořenily tradiční Dobřichovické vinařské slavnosti, při nichž jsem měl báječnou příležitost potkat se s řadou známých a ochutnat spoustu vzorků výborných vín, se mi přece jen podařilo vyšetřit si trochu času i na Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u "mírně jubilejního" vydání s číslem 790. 

I když - jak už jsem uvedl - byl tento týden opravdu netradiční a rušný, takže doma jsem strávil vlastně jen několik efektivních hodin, podařilo se mi zde na blogu publikovat dva články: Malou připomínku Úmrtí Zdeny Salivarové - Škvorecké, neobyčejné ženy, která se zasloužila o vydání více než dvou stovek knih, jež měly být odsouzeny k úplnému zapomenutí, a která nám zanechala mimo jiné i jeden svůj významný román s nenápadným a z čistě marketingového pohledu asi ne úplně šťastným názvem Honzlová. Druhým článkem pak byla vlastně první upoutávka na mou příští fotografickou výstavu, která se ovšem nakonec stala i malou předvolební úvahou, Půjdete volit v pátek nebo v sobotu? Z předchozího období ještě jednou připomenu svůj nový překlad básničky Christiana Morgensterna Dva oslové, což už je zdejší jedenáctý morgensternovský textík, článek Jak jsem si koupil obraz a co z toho vzešlo a protože tento týden tu nemám žádné nové fotky, přidám i fotočlánek  Malování velmi krátce zapadajícím sluncem,  ve kterém jsem představil několik nových experimentů se svou originální fototechnikou.

Půjdete volit v pátek nebo v sobotu?

Zdeněk Podskalský říkával jednu anekdotu, která je sice vtipná, ale má i dnes po mnoha letech poněkud smutný nádech: V každé zemi je možné si u voleb vybrat ze dvou základních alternativ: V Anglii buď konzervativce nebo labouristy, v USA buď republikány nebo demokraty a u nás buď v pátek nebo v sobotu. A je tomu tak i letos, pan prezident vyhlásil termín voleb do Poslanecké sněmovny na 3. a 4. října. Škoda, že se velké průzkumy trapně soustřeďují na celkem nezajímavou skutečnost, koho budou respondenti volit, a ne na to, který den pro svou volbu upřednostní. Všichni by tak mohli průběžně sledovat, o kolik procentních bodů právě vedou "pátečníci" před "sobotníky", jestli mají šanci jedni druhé ještě dohnat a jak se na výsledcích projevila poslední předpověď počasí, která tvrdí, že v pátek bude přes volební místnosti přecházet zvlněná studená fronta, za kterou by měl v sobotu do České kotliny proniknout výběžek vyššího tlaku vzduchu, jestli se tedy nad Azory do té doby ještě něco nezauzluje nebo neucpe a nebude to pak všechno o něco dřív, o něco později nebo úplně jinak. Lidé by o tom vzrušeně debatovali, příslušníci obou táborů by se - jak je v kraji zvykem - navzájem uráželi na sociálních sítích a kdoví, třeba by se po pár panácích chlapi u nás v hospodě navzájem změřili krvavýma očima a na chvilku po sobě vyjeli i pěstičkami. Protože jestli v pátek nebo v sobotu, to je setsakramentsky vážná věc, kam se hrabe dilema - politologové a politoložky prominou - jestli nás ke světlým zítřkům povede Fiala s Rakušanem nebo Babiš s Okamurou!

K úmrtí Zdeny Salivarové - Škvorecké

Už několikrát jsem se zamýšlel nad tím, že bych jako obdobu svých "TOP českých filmů" napsal o knížkách, které jsou pro mě pro změnu "TOP českými knihami". Zatím jsem se k tomu neodhodlal, nejspíš proto, že v české literatuře mám ještě o moc větší mezery ve vzdělání a v "nakoukání" než v oblasti filmu. Ale několikrát jsem jen tak cvičně přemýšlel nad kandidáty, kteří by se v mých očích mohli do takového výběru kvalifikovat. Ano, přiznávám, nemohl jsem pominout jeden z pilířů československé literatury, Josefa Škvoreckého, a vážil jsem, jestli by se do takové vybrané společnosti hodili víc vynikající Zbabělci, kteří tématem i formou do značné míry předběhli svou dobu, nebo časově i tematicky široce rozkročený Mirákl. Jenže jestliže v případě Josefa Škvoreckého by to pro mě znamenalo přemýšlení, zvažování a pečlivé poměřování a srovnávání, jednoho pro mě zcela nepochybného člena zmíněné "TOP literární společnosti" už od Škvoreckých mám. Jen to není žádný Josefův opus, ale dílo Josefovy manželky, neobyčejné ženy Zdeny Salivarové - Škvorecké, skvělý román Honzlová. Vynikající kniha, která, myslím, pořád stojí ve stínu známějších děl, ač je s nimi kvalitativně přinejmenším srovnatelná.

První přečtení románu Honzlová pro mě bylo těsně po listopadu 1989 doslova šokem: Opus magnum ženy, která vykonala pro svou vlast obrovskou porci práce z kanadského exilu navazujícího bezprostředně na okupaci armádami tak řečené Varšavské smlouvy. Román, který vznikl až v cizině, ale v ostře ohraničeném mezidobí, kdy autorka byla sice tělem již v novém domově, ale myšlenkami a vzpomínkami stále ještě doma ve středu Evropy. Pokud se pamatuji, v žádné ze školních čítanek nebylo k dispozici nic tak mnohovrstevnatého, jako příběh mladé dívky, kterou s sebou jako jedinou z "kádrových důvodů" nevzali na zahraniční zájezd tanečního souboru, jehož je členkou. O knize Honzlová jsem kdysi v blogovém pravěku napsal článek a trochu mě mrzí, že jsem tak učinil už v té době; kdybych psal článek dnes, vypadal by úplně jinak, ale tehdy - v začátcích mého blogu - jsem textu nedal potřebný čas, článek je odfláklý a zjevně jsem s ním chtěl být co nejdříve hotov.

Nedělní miniglosy č.789

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v Dobřichovicích. Vlastní obsah článku pak přidám jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět v kavárně naproti Bílé labuti, kde bývám v neděli k zastižení pravidelně nejméně mezi 14:00 a 17:00 hod. :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Po minulé neděli, kdy vyšly ke zvláštní soukromé příležitosti poprvé v blogové historii se speciálním svátečním dovětkem, jsou dnes Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, opět ve standardním formátu. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u vydání s číslem 789. 

Uplynulý týden byl o dost rušnější, než jsem si ho původně naplánoval, takže se mi v něm podařilo zveřejnit jediný nový článek: Po deseti měsících jsem si přeložil další, celkově už jedenáctou básničku Christiana Morgensterna Dva oslové, do které se mi původně moc nechtělo (důvody jsem popsal v článku), ale nakonec se čas naplnil a nové nekomplikované morgensternovské šestiverší přece jen vzniklo. Jako obyčejně jsem přiložil i několik dalších zajímavých českých překladů na ukázku. Z předchozího období ještě připomenu článek Jak jsem si koupil obraz a co z toho vzešlo, fotočlánek  Malování velmi krátce zapadajícím sluncem,  ve kterém jsem představil několik nových experimentů se svou originální fototechnikou, a fotoreportáž Večer pro klášter v Chotěšově z míst, kde jsem loni touto dobou ukazoval veřejnosti svoje fotky během samostatné výstavy s názvem Povznášení. 

Dva oslové (Christian Morgenstern)

Je vůbec možné, že od mého posledního pokusu o překlad některé z básniček Christiana Morngensterna už zase uplynulo deset měsíců? Měl jsem pocit, že poslední - už desátý! - kousek, básničku Dvě flašky, jsem tu zveřejnil před pouhými pár týdny, a ono to už bylo, koukám, před Vánoci... Nu, nejvyšší čas zase něco přidat.

Je pár Morgensternových básniček, do jejichž překladu se nehrnu. Zcela jistě nebudu překládat "Košilelu", která je v mých očích definitivní v překladu Josefa Hiršala, především díky stejnojmenné písni skupiny Stromboli, která patří mezi mé životní "TOP", a podobné je to pro mě s písní Veliké Lalulá.

 Protože jsem už na blogu původní klip "Košilely" jednou měl, dnes sem dám živou nahrávku z televizního pořadu Na kloboučku

 

 

 

Nedělní miniglosy č.788, dnes s netradičním svátečním dovětkem

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v Dobřichovicích, a protože dnešní den je pro mě dnem svátečním, doplnil jsem ho o mimořádný sváteční hudební dovětek. Vlastní obsah článku pak přidám jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět v kavárně naproti Bílé labuti, kde bývám v neděli k zastižení pravidelně nejméně mezi 14:00 a 17:00 hod. :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Po týdnu, který byl pro mě do značné míry vykolejený kvůli vyšetření, jemuž jsem se několik let úspěšně vyhýbal, aby mě nakonec přece jen k mé nelibosti dostihlo, obklíčilo a přemohlo, jsem zase nabral celkem normální směr a rytmus, takže s nastávající nedělí opět přicházejí tradiční Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u vydání s číslem 788. 

V uplynulém týdnu jsem zveřejnil dva nové články: Napřed jsem pro své čtenáře popsal, Jak jsem si koupil obraz a co z toho vzešlo (ostatně nově pořízený obraz, o kterém v článku byla řeč, mám i teď při psaní úvodníku na dohled a i po týdnu se mi pořád líbí :-)). Druhým článkem byl fotočlánek Malování velmi krátce zapadajícím sluncem,  ve kterém jsem představil několik nových experimentů se svou originální fototechnikou, na které bylo při mé poslední návštěvě na staňkovské zahradě opravdu jen pár chvilek času, než se obloha zatáhla. Z předchozího období ještě jednou připomenu fotoreportáž Večer pro klášter v Chotěšově a zprávu o moc zajímavém nálezu v dobřichovické knihobudce Svérázné knižní vzpomínky na Šimka s Grossmannem. No a na závěr tohoto bilančního odstavce připomenu, že rozsáhlá fotografická Výstava Tona Stana v Městské knihovně v Praze byla prodloužena až do 5. října 2025.

Malování velmi krátce zapadajícím sluncem

O víkendu, během kterého jsem se zúčastnil již zde nedávno komentovaného Večera pro klášter v prostorách kláštera v Chotěšově, jsem měl "hlavní stan" ve Staňkově, kde - když to jen trochu jde - fotím dlouhodobé cykly Kouzelná zahrada a Malování zapadajícím sluncem. Na takové focení však nestačí jen  dobře se připravit z pohledu fotovybavení a být ve správný čas na správném místě. Pro fotky z obou zmíněných cyklů je totiž klíčové právě zapadající slunce, takže když se nebe vzepře a zatáhne se, mám se svým experimentováním "po ptákách". Tentokrát mnohé nasvědčovalo právě takovému scénáři. Do Staňkova jsem přijel v pátek vpodvečer a během celé cesty vlakem z Dobřichovic vydatně pršelo, takže to vypadalo, že tentokrát foťák ani nevybalím. Večer se ale stal malý zázrak a nebe se zčistajasna v některých místech na chvilku roztáhlo, dokonce i těsně nad západním obzorem, což je pro focení pochopitelně právě to klíčové místo. Netrvalo ani tři minuty a projasněný pás těsně nad obzorem se zase pevně zatáhl, byl jsem tedy ve své snaze udělal nějaké nové fotky časově značně limitován, ještě víc než obvykle; západ slunce i za optimálních podmínek probíhá překvapivě rychle. O to rychleji jsem se musel se svým foťákem ohánět a výsledek, tentokrát hodnotný spíš opravdu jen z pohledu experimentu (do své širší kolekce jsem si nakonec vybral jenom jeden obrázek (ten poslední v článku) a to ještě s přimhouřením obou očí a spíš jako zajímavost na téma práce s barvami), vám tu dnes bez obšírnějších řečí předvedu.

Jak jsem si koupil obraz a co z toho vzešlo

Návštěvníci mého blogu dobře vědí, jak mám rád neobvyklé řetězce náhod, které občas dokážou vykouzlit takové příběhy, se kterými by si těžko poradila i naše fantazie, jakkoli zrovna puštěná na volno. Myslím, že příběh o tom, kterak jsem poprvé v životě kupoval obraz od malíře, kterého jsem prakticky neznal, do této řady dobře zapadá a zaslouží si vlastní článek. Přiznávám, že tentokrát jsem šel náhodě cíleně naproti, aby náhodou nesešla z pevné cesty někam do mokřadů, nebo si naopak neřekla, že tentokrát se to bez ní celé obejde a nedala si někde na gauči šlofíčka. 

Musím zdůraznit, že nejsem žádný sběratel obrazů. Docela mi stačí moje vlastní fotky, které mám doma, protože se mi vrátily z různých výstav, a taky pár cizích fotek, které jsou pro mě z nějakého důvodu důležité. Našlo by se u mě i pár maleb a grafik, které jsem si pořídil od svých přátel. Abych ale šel někam na výstavu, tam se mi nějaký obraz docela prostě zalíbil a já si ho koupil domů, to se mi ještě nikdy nestalo, byť jsem měl už několikrát podstatně nakročeno. Nikdy se mi ale nepoštěstilo mít zároveň chuť něco takového udělat, najít obraz, o který bych stál, a ještě na něj ve stejné době mít peníze.

Nedělní miniglosy č.787

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v Dobřichovicích, vlastní obsah článku pak doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět v kavárně naproti Bílé labuti, kde bývám v neděli k zastižení pravidelně nejméně mezi 14:00 a 17:00 hod. :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Minulou neděli měly Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, přestávku a jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u vydání s číslem 787. Musím připustit, že jsem se minulý víkend opravdu nenudil a na psaní blogu bych býval nenašel ani čtvrthodinku, takže se ohlášená přestávka ukázala být optimálním řešením dané situace.

V mezidobí od posledních vydaných Nedělních miniglos jsem zveřejnil čtyři nové články: Po druhé polovině poznámek z nedávno dopopsaného zápisníku formátu A6 s tvrdými deskami následovala malá úvaha Vrací se pachatel na místo svých činů?, která je odrazem toho, že se přede mnou ukázalo hned několik událostí s návratem na různá místa činu počítajících. Podělil jsem se s vámi o fotoreportáž Večer pro klášter v Chotěšově i o moc zajímavý nález Svérázné knižní vzpomínky na Šimka s Grossmannem  v dobřichovické knihobudce. Z předchozího období ještě jednou připomenu článek Pěkně velké kukátko do vesmíru aneb Jak šel rok o své dosud největší vyrobené fotografii a mohu ještě doplnit, že rozsáhlá fotografická Výstava Tona Stana v Městské knihovně v Praze byla prodloužena až do 5. října 2025.

Svérázná knižní vzpomínka na Šimka s Grossmannem

Čas od času se podaří v dobřichovické knihobudce najít drobný poklad. Před nějakou dobou tam ležela velmi nenápadná a trochu zašlá brožurka. Dokonce byla zřejmě použita k tomu, aby si na její obálku někdo poznamenal to, co si měl nejspíš zapamatovat: Telefonní číslo - z doby, kdy číslic bylo ještě pouze šest, takže už to bude pěkně dávno (bohužel už na ně nemůžu zavolat, abych se doptal na kontext), a ještě se tu objevuje poznámka Jana - Lvíče (Škvorecký). Že by nějaký vánoční dárek? Kdoví...

Co je ale nejdůležitější, je to, že jde o vzácný dochovaný Magazín klubu Olympik č.1, obsahující improvizovanou formou sepsané texty Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna, kteří měli dlouho v pražském bigbeatovém klubu Olympik domovskou scénu a v roce 1967 přesídlili do Semaforu, byť se do Olympiku nadále věrně vraceli. Tenhle sešitek byl jakýmsi závdavkem na připravovanou řádnou knihu, která měla ale zpoždění a vyšla nakonec na podzim roku 1969 pod názvem Besídka zvláštní školy.  Dá se tedy říct, že jde o vůbec první "knižně" vydané texty proslulé dvojice Š+G, které nevyšly v žádném normálním nakladatelství, ale opravdu přímo v klubu Olympik v sešitovém vydání a v nákladu 1000 výtisků., což na tehdejší dobu a na míru popularity dvojice Š+G bylo opravdu minimum.

  

Večer pro klášter v Chotěšově

Jak už jsem předeslal v minulém článku Vrací se pachatel na místa svých činů? o víkendu jsem opět po deseti měsících od okamžiku, kdy jsem ukončil svou tamější loňskou výstavu Povznášení, zavítal do areálu kláštera v Chotěšově, abych se tentokrát zúčastnil tradičního Večera pro klášter, velké akce, během které jsou přístupná i ta místa klášterního komplexu, kam se člověk jindy nedostane. Poctivě vzato, už loni jsem se Večera pro klášter zúčastnil, tehdy jsem ale dal přednost tomu, že jsem byl skoro šest hodin v kuse ve "svém" výstavním sále, protože jím za tu dobu prošly stovky lidí a s mnohými z nich jsem se mohl pustit do řeči, něco jim o svých fotkách říct, odpovědět na jejich zvídavé otázky aneb je aspoň tiše sledovat a poslouchat, jak na fotky reagují. Opravdu neobyčejná a velmi smysluplná škola.

Letos jsem přijel ze Staňkova vlakem už tři čtvrtě hodiny před otevřením kláštera veřejnosti, takže jsem byl nakonec úplně prvním návštěvníkem, kterého pořadatelé pustili do areálu. Bohužel, za hustého deště, který sice po nějaké době téměř ustal, ale večer opět nabral na síle a zhoustl. Počasí tentokrát akci opravdu nepřálo a návštěvnost byla s loňskem nesrovnatelná. Milým překvapením pro mě ale bylo, jak se ke mně i dnes hlásili místní lidé, se kterými jsem se loni při výstavě setkal nebo setkával - od ředitele kláštera, přes chodící chotěšovskou encyklopedii a bývalého kastelána (ale také výborného grafika a básníka), pana Posledního, až po všechny ty báječné starší dámy, které třeba loni při vernisáži připravovaly občerstvení a tentokrát pro změnu zase fungovaly jako velmi informované průvodkyně, každá ve svém vyčleněném prostoru. Jako kdybych si jen na chvilku odskočil...

Vrací se pachatel na místa svých činů?

Pachatel se prý vrací na místo činu. Někdo z lítosti, někdo ze zvědavosti, někdo proto, že se snaží mít vše pod kontrolou, někdo z nostalgie. Jiný pak proto, že si nemůže pomoct, protože je - jak to jen říci korektně - psychicky porušen. Budu se muset zamyslet, jaké příčiny převažují u mě, protože v posledních dnech se ve svém konání i plánech podezřele často vracím na místa svých dřívějších činů, takže přemítám, zda není možné mě za pachatele považovat, byť se domnívám, že žiju celkem nevýstředně, konání přečinů a trestných činů (pokud to naše zbytnělé zákony jen trochu umožňují) se snažím vyhýbat a byl bych docela rád, kdyby se i ony vyhýbaly mně. Přesto podle tradičního kriminalistického úsloví budu nejspíš pachatelem. Posuďte sami:

Po necelém roce od skončení své výstavy Povznášení se dnes vrátím do chotěšovského kláštera, kde bych se chtěl zúčastnit tradičního Večera pro klášter, probíhajícího od časného odpoledne do pozdní noci. Rád bych si užil statutu obyčejného návštěvníka, protože loni jsem celé odpoledne a večer provázel nekončící proudy návštěvníků po své výstavě a po pěti hodinách intenzivního provozu, neustálého kontaktu a povídání jsem z posledních sil slupnul na nádvoří jednu klobásu a taktak došel na nedaleké nádraží. Právě během tohoto jediného dne v roce se v klášteře otevírají některá jindy zcela nepřístupná místa rozsáhlého areálu a já bych byl rád u toho.

Tohle "předsálí" chotěšovského klášterního kostela je ovšem běžnou součástí prohlídkové trasy.