středa 9. března 2022

Johánek Bachů zpaměti i z not

K něčemu se vám přiznám: Vždycky jsem děsně nesnášel hrát podle not. Samozřejmě, ono to zpočátku ani jinak nejde, nejste-li génius Amadeova formátu, takže jste schopni pochytat skladbu do poslední noty z prvního poslechu. Ale vždycky jsem se snažil mít tu - pro mne svým způsobem pokořující - etapu hraní z not co nejrychleji za sebou, v čemž mě tedy v "hudebce" paní učitelka zrovna moc nepodporovala a pořád mi před oči cpala noty počmárané různými vykřičníky a dvakrát podtrženým prstokladem v místech, která mi nebyla dvakrát sympatická nebo jsem si je hrál (samozřejmě blbě) podle svého. Až na závěr - jako sladká odměna a jen před nějakým veřejným vystoupením - nastal ten kýžený okamžik, že mi bylo dovoleno hrát zpaměti. Jakmile jsem se ale vymanil z došvihu "biče otrokářova" a hrál jsem si už jen sám pro sebe, začal jsem si to dělat podle svého a dělám to tak doposud: To první, co vždy udělám, jakmile přeloupu noty a skladbu si trochu naposlouchám, je to, že se ji naučím nazpaměť, abych se už koukáním do not nemusel obtěžovat. 

Přesně tak to dělám i se skladbami, které občas dávám pro vaše pobavení sem na blog: Všechny Bachovy Goldbergovy variace, které jsem zatím nahrál a zde na blogu zveřejnil, jsem hrál zpaměti. Až jsem se dostal k číslu 25, což je nejpomalejší, nejdelší a nejrozvleklejší kousek z celé třicítky variací, a zde jsem zjistil, že se mi více než desetiminutovou skladbičku plnou různorodého vázání tónů, a taky plnou dodatečných křížků, béček a odrážek, které co chvíli uhýbají z předepsané tóniny a křižují hudební prostor tak bezstarostně jako obyvatelé sídlišť, kteří nedbají na chodníky a zkracují si cestu různými nábližkami přes trávníky, nechce učit zpaměti, protože by to nebylo efektivní. Stejně nejspíš tenhle kousek často hrát nebudu (to se mimochodem potvrdilo, od okamžiku, kdy jsem si ho asi před půl rokem nahrál do vnitřní paměti klavíru, jsem se k němu ani jednou nevrátil, i když z not by to určitě opět šlo), tak to prostě jednou překousnu a pokusím se hrát z not. Vidíte, zatímco pro většinu lidí jsou noty podporou a pomocí, pro mě je to spíš komplikace a hru z not beru jako podobnou nouzi, jaká prý kdysi naučila Dalibora housti. Celá variace č.25 přesahuje svou délkou 10 minut, a to jsem vám (i sobě) ještě odpustil repetici druhé poloviny, která by celkový čas natáhla někam ke čtvrthodině. I když má tato část lehce uspávací efekt (nezapomeňme, že prvotním účelem Goldbergových variací bylo zpetřit noc jednomu šlechtici trpícímu nespavostí), domnívám se, že při poslouchání neusnete, protože vás z podřimování neurvale vytrhnou moje - v čase takticky rozprostřené - občasné přehmaty :-).

Druhou novou variací, kterou jsem do kolekce doplnil, je přece jen o něco svižnější variace č.13. Tu už jsem zvládl klasickou metodou, tzn. noty jsem odložil hned, jakmile to bylo možné, a dál už jsem pokračoval zpaměti. Kdepak, nikdy jsem nebyl "listař", který je z not schopen zahrát skoro cokoli hned na první pokus; takoví lidé mají mou velkou úctu a obdiv, ale zase ne takový, abych se je snažil napodobit. Je dobré znát své meze.

Celá aktuální kolekce Golbergových variací (pro výběr proklikněte tento odkaz) v mém neumělém podání se tedy rozrostla na 14 kousků (včetně úvodní Arie), takže se pomalu ale jistě blížím k polovině. Teď už to bude přibývat jen pomalu, protože zbylé části už se mi buď méně líbí nebo se mi zdají být (na mne) příliš technicky obtížné. Ale snad můžu říct, že mám z posledních týdnů rozpracované další tři části, které - když to půjde i dál tímhle tempem - bych měl mít připravené k nahrání někdy koncem čtvrtohor :-). 

Drobná potíž je, že když si pouštím nahrávky pořízené dříve, zjišťuji, že dnes už ty variace hraju úplně jinak (jiné tempo, jiné frázování, jiné - pokud vůbec nějaké - používání pedálu), takže by se asi slušelo je nahrát znovu v aktuálnější verzi, čímž by se moje práce na Goldbergových variacích svým rytmem přiblížila práci natěračů Eiffelovy věže, kteří rovněž nemají nikdy hotovo.

Jestli se podaří navléknout ještě nějaké další korálky do tohoto Johánkova úžasného starodávného náhrdelníku, to zatím nemohu potvrdit. Ale však mě znáte: nesplnitelné cíle, to je moje! :-)

 

17 komentářů:

  1. "...jiné tempo, jiné frázování, jiné - pokud vůbec nějaké - používání pedálu..." Tož, ještě že ne jiné tóny. :-) Já obdivuji každého, kdo dokáže hrát zpaměti. Jako dítě školou povinné jsem hrála na předehrávce flétničkový duet s jedním klukem. Kluk hrál dobře, já to spletla a učitel pak vynadal klukovi.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. I na jiné tóny občas dojde, což ovšem většinou poznám spíš z nějaké nahrávky. Většinou se na Johannu Sebastiánovi chyba pozná, ale u téhle variace č.25 není žádný div, když člověk při loupání not někde nedopatřením o půltón uhne :-).

      Vymazat
  2. Ovšem bez not dokazal hral nejen světový umelec formatu Mozarta, ktery bezesporu noty znal,ale i cikánsti houslisté s primáši, kteří mnohdy ani nevěděli, že nějaké noty existují... před tim tedy klobouk dolu

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sluch není podmíněn hudebním vzděláním, takže se dá i bez not, ale to už není naděleno každému.

      Vymazat
  3. Já si s notama docela rozuměla, ale ráda jsem hrála zpaměti, ovšem noty a klasické kytarové skladby mne vyloučily ze společenství kamarádů táboráků. Tedy spíš jsem měla děsnej problém naučit se tak skvěle jako oni doprovody. Prostě ta strnulost klasiků byla i v tom. I když časem jsem tak nějak zapadla do téhle partičky, vždycky jsem musela mít tahák v podobě různých sešitů a malůvek doprovodu. Skladbičky jsem si v rychlosti projela, ale zní to dobře! Možná bych našla chyby být to hrané na kytaru, a že pro ní Bach něco málo taky složil, tuším že jsem jednu skladbu hrála i na školním koncertu, ale jako neklavírista v tom žádné chybky neslyším. Jseš dobrej. Já na kytaru koukám už jen zdálky a když jsem na chatě. Moje koncertní stojí s odlepeným krkem furt ve skříni a na chatě je ta kterou si na stará kolena koupila maminka v naději, že si obnoví nauku hrát. Jenže ten zatracenej Němec jí to nedopřál ...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kytaru jsem ve svém životě trestuhodně zanedbal, takže pro příští život plánuji stát se rockovým kytaristou :-).

      Vymazat
  4. Velmi hezké :-) A se vztahem k notám to máme úplně opačně :-) Jsem spíš ten typ listaře (byť nepřečtu z listu ani zdaleka všechno), který považuje námahu vynaloženou na učení se skladby zpaměti za zbytečnou. K čemu to, když to můžu zahrát líp, jistěji a bez zbytečných kiksů z not? Proto jsem taky neměla vůbec v lásce houslové soutěže. Na normálních koncertech jsem hrála vždycky z not, ale na soutěži se muselo zpaměti. Ta hrůza, když paměť vynechala!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stalo se synovi. Byla to normální předehrávka před příbuznými, ovšem bez not. Fidlal melodii na své skřipky za doprovodu klavíru a najednou okýnko. Klavírista solidárně několikrát opakoval sekvenci, až se synáček zase chytil a dotáhli to do finále. :-)

      Vymazat
    2. Mě vždycky bavilo hledat si správné tóny víc podle toho, co jsem slyšel - třeba v nahrávce. Ale samozřejmě u složitějších věcí se bez not taky neobejdu, jen je většinou odkládám, co nejdřív to jde. Tím pádem pro mě noty vlastně nikdy nepředstavovaly pomoc nebo dokonce záchranu, ale spíš komplikaci, protože jsem na ně nebyl moc zvyklý :-). Ale paměťové výpadky při vystoupení mě strašily neméně - ne jako vystupujícího, ale paradoxně jako diváka: Přece jen jsem měl dlouho za manželku klavíristku a často jsem si říkal, že bych ta občasná zabloudění snad snášel líp na jevišti než v hledišti.

      Vymazat
  5. Měl jsem stejný přístup, všechno jsem se učil nazpaměť a když jsem pak něco zapomněl a potřeboval to najít v notách, docela jsem tápal, kde to je, protože vizuální podoba not se mně dávno vykouřila z hlavy. K tomu ale musím dodat, že 10minutový úsek jsem překročil jen jednou, většinou se to vešlo do 5 minut. O dokonalosti provedení raději ani nemluvím. Loni jsme zprovoznili klavír na chalupě (nechali ho naladit) a sliboval jsem si, jak se všechno znovu naučím, ale k novému studiu z dávno zapomenutých not mám takovou nechuť, navíc nechci obtěžovat příbuzné, kterých je tam vždy víc než dost, že z velkých plánů bude jen velmi málo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně se velmi osvědčila možnost pouštět si u elektrického klavíru zvuk pouze do sluchátek. Ale musí se takový nástroj vybírat obezřetně, aby měl s opravdovým klavírem co nejvíc společného :-).

      Vymazat
  6. Hrát z not je stejně předvídatelné jako vařit z kuchařky. Za mě ovšem klobouk dolů všem, kteří na hudební nástroj hrají - ať už s notami nebo bez nich. Sama jsem se za svůj život naučila ovládat jen malijské džembe, na které stačí znát tři druhy úderů (a držet rytmus).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Malijské džembe mě nejspíš teprve čekají. Říkáš jen tři druhy úderů? Takže takový jednodušší tenis...

      Vymazat
  7. Já nestíhám držet tempo se současným světem. Natož s muzikou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rozhodl jsem se, že dám světu malý náskok a pak uvidíme.

      Vymazat
  8. Je pravdou, že by se při poslední verzi dalo dobře usínat🙂
    Obdivuji každého, kdo hraje s notami i bez not!!! Mé pokusy zvládnout noty, vždy skončily fiaskem. Bohužel jsem po otci nezdědila nadáni, zahrát na každý nástroj a bez not…ale jsem vděčný hudební posluchač.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kníže Hermann Carl von Keyserling se jistě nenadál, jak se jeho nespavost zapíše do hudebních dějin :-). Taky moc rád poslouchám, když někdo hrát opravdu umí.

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.