středa 22. září 2021

Japonsko v původně vyhozených obrazech

Jak už jsem připomenul před nedávnem ve speciálním článku, právě v těchto dnech je to Deset let od mé první Velké japonské cesty. Když jsem přemýšlel, co si s tímhle výročím počít a jestli vůbec něco, napadlo mě, že bych mohl zkusit najít externí disk, na který jsem po návratu z cesty nahrál kompletní japonský fotoarchiv. V Japonsku jsem totiž samozřejmě mimo jiné i trochu fotil, ale nedá se říct, že bych tehdejší fotky nějak speciálně využil (až na jednu výjimku, která se uplatnila na výstavě a pět kousků, které mám v cyklu Japonsko - v kůži Čekodžina trvale na svém fotowebu) i k něčemu jinému než do svých blogových článků. Fotky pro články jsem navíc tehdy vybíral hodně narychlo, protože články jsem psal prakticky každý den a to byl při neustálých přesunech docela fofr, tak jsem se s výběrem a úpravou fotek neměl čas moc piplat. Výsledek byl logický: Po starořímském vzoru jsem každou fotku rozsoudil velmi rychle - buď palec nahoru nebo palec dolů. Stačil tedy jeden pohled, pouhých pár vteřin zamyšlení (někdy) a ortel. Fotky, kterým jsem tehdy ukázal palec dolů (a byla jich drtivá většina), jsem sice vyhodil jen v těch nejjasnějších případech, ale ony vlastně dopadly podobně: Odložil jsem je mimo počítač na speciální disk, který jsem pak založil do šuplíku s archivem. Velká cesta skončila a objevila se spousta nových podnětů; kdo by se hrabal v tom, co už bylo?

K fotkám jsem se vrátil jen v několika speciálních případech, např. když jsem před pár lety připravoval pro pár známých z okruhu kolem japonské restaurace Miyabi prezentaci o výstupu na horu Fudžisan, která měla jako obrazový doprovod asi stovku cestou pořízených fotek. Ostatní fotky vlastně za celých 10 let nikdo neviděl a často už ani já jsem si nevybavoval, že jsem něco podobného vůbec fotil. Tak jsem si řekl, že nejlíp si desetileté výročí připomenu tím, když si svůj starý japonský fotoarchiv postupně projdu a zkusím najít pár fotek, ze kterých bych - už s novými získanými fotografickými zkušenostmi a možná i s o něco lepšími schopnostmi postprodukčních úprav - mohl udělat ucelenou vzpomínkovou fotosérii, která by třeba mohla přinést i nějakou novou hodnotu.

A tak už jedenáctý den každý večer usedám k počítači, procházím kompletně celý konkrétní denní adresář s fotkami, kterým je toho dne přesně deset let. Jednak si tím připomínám, co jsem vlastně všechno zažil, jednak si vytipovávám vhodné obrázky a zkouším, co se z nich dá získat. Většinou asi nic moc, ale co kdyby se to přece aspoň v pár případech povedlo? Aby to celé mělo aspoň trochu parametry fotografického cyklu, rozhodl jsem se, že všechny takto "oživené fotografie" udělám v černobílém provedení, které bude dodržovat určitý jednotný vizuální styl. Výsledkem by pak měla být speciální on-line galerie na mém fotowebu, kde konečnou podobu cyklu nakonec představím. Už teď jsem ale (časově, nikoli objemem) přibližně v půlce celé téhle svérázné akce, takže, myslím, nastal čas, abych vám tu pár adeptů na černobílou resuscitaci ukázal - prostě jen abyste věděli, že se po večerech neflákám, i když pracuji s materiálem, který byl už vlastně jednou zavržený a kterému je navíc deset let.

Říkám otevřeně, že když jsem se pustil do práce, vůbec mě nenapadlo, že to může být takové dobrodružství a že vlastně v některých případech na starém základě můžou vzniknout úplně nové fotky. Chtěl jsem tentokrát, aby to byly obrázky nejen pěkné na pohled, ale taky aby měly aspoň nějakou dokumentární hodnotu a vypovídaly o atmosféře, kterou na mě tehdy Japonsko působilo. Jestli se to povede, to zatím nemůžu úplně potvrdit, ale dělám, co můžu. A teď už přestanu vysvětlovat a předám slovo deset let starým obrázkům, jestli na vás aspoň některé i po těch létech zafungují :-).
 
 

 Tokyo, císařský palác

 

Tokyo, šintoistický komplex Meiji Jingu

 
 
 Tokyo, řeka Sumida s tehdy teprve dostavovanou věží Tokyo Sky Tree.

 
 
 Řada kamenných luceren v chrámovém komplexu Nikkó

 
 
Prostor pro očistu, chrámový komplex Nikkó

 
 
Šinkansen ve stanici Tokyo

 
 
Hora Fujisan, jeden z obchůdků na stanici č.5 na výstupové trase Subashiri

 
 
Úbočí hory Fujisan, výstupová strasa Subashiri
 
 
 
Rodinný výlet lodí po jezeře Ashi, okraj vulkanické oblasti Hakone

 
 
Loďka na jezeře Ashi, okraj vulkanické oblasti Hakone

 
 
Kabinková lanovka nad údolím Owakudani, vulkanická oblast Hakone

 
 
Nagoya, fontána s televizní věží

 
 
Starý dům v centru města Takayama

 
 
Tokyo, mrakodrapy ve čtvrti Shinjuku 

 

Postupně se teď v archivu přesunu do Kyota a na jižní ostrov Kyushu, kde, myslím, počet fotek ještě naroste, tak doufám, že mě mé odhodlání tváří v tvář té obrazové záplavě nepřejde :-).
 
Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může dále nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetonypovídkybásněhrátky s češtinouhaikuvzpomínková vyprávěnípovídání o knížkáchfilmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánkyPokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou. 

 

 

 

 

26 komentářů:

  1. Pusobi jako plujici v neurcitem oceanu casu, jen Nagoya to prostrednictvim lidi kotvi kdesi v blizke minulosti/ pritomnosti. Krasa, skoda jich v sufliku!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nějakou dobu to vypadalo, že šuflík archiv vůbec nevydá, nemohl jsem ten disk vůbec najít :-).

      Vymazat
  2. Taky mám přehrabování se ve starých archivech (ať už fotografických nebo jakkoli jinak tvůrčích) moc ráda. Člověk kolikrát nestíhá zírat, co všechno se tam najde a že je to občas i překvapivě pěkné - třeba jako tyhle fotky :-) Tak ať tě elán neopouští!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejvíc mě překvapily ty nejnepovedenější fotky, docela často z nich vyjuklo něco, co jsem vůbec nečekal :-).

      Vymazat
  3. Kamenné lucerny, Šinkanzen či úbočí Fujisanu a i další jsou v černobílém provedení i po těch deseti letech krásné.
    Petře, je dobře, že ses k nim vrátil. Byla by škoda je nevidět.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zatím mě to baví, jen si nejsem jistý, jestli udržím ten každodenní rytmus :-).

      Vymazat
  4. Celé svoje dětství jsem měla Fudži těsně z dosahu. Tedy úžasnou panoramatickou fotku, kterou kdovíkde splašil můj táta. Visela nám v předsíni, na očích každému návštěvníkovi, ale rozhodně dost vysoko, aby dětské ručičky nezamatlaly sklo. Nevím proč, ale ze všech obrázků a obrazů v našem bytě byla tahle hora největším lákadlem. Na nic jiného jsem si sáhnout nechtěla, jen sem. Vlastně ani nevím, kde skončila. Ale ráda si ji připomenu. U Tebe. I z úplně jiných pohledů.
    Takže díky za návrat do dětství.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to jsem moc rád. Já teď kdykoli někde vidím fotku Fudži, vždycky si vybavím, že ta zdánlivá maličká špička je ve skutečnosti obrovitý kráter, který když chceš obejít kolem dokola, trvá to asi tři čtvrtě hodiny :-).

      Vymazat
  5. Postproccessing, je-li proveden citlivě, může přinést neotřelé pohledy.
    Tobě se to povedlo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Snažím se to dělat uměřeně. Vlastně je to zatěžkávací zkouška pluginu Silver Efex Pro :-).

      Vymazat
  6. Fotky v černobílé mají kouzlo jak z filmů 30. let, tedy až na moderní stavby, i když v tu dobu už v New Yorku také stály. Výlet na Fudžisan závidím.

    Někdy také něco z dřívějška vylovím, přestože je mnohem obtížnější se vpravit do souvislostí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zrovna dneska jsem měl zajímavou debatu, zda se černobílé fotky dělají černobílé proto, aby vypadaly starší :-).

      Vymazat
  7. quick

    Půvabná loďka na jezeře a lanovka.
    Některé návraty stojí za to.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na loďku na jezeře Ashi jsem si vzpomněl. Kdo rád fotí lidi s deštníky, v Japonsku si přijde na své :-).

      Vymazat
  8. Ovsem vsechny fotky jsou pekne, ale speciálně mne zaujala tabs toubteleviznibvezi s pozadim te oblacnosti..a pak ty svérázné "lampy"

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zjistil jsem, že "lampy z Nikkó" mám udělané dvakrát - na výšku a na šířku. Na šířku se fotka zdá být logičtější (taky jsem ji v té podobě nedávno ukázal na facebooku) ale měla na levém okraji jen málo místa na tu postavu procházející kolem, tak jsem z kompozičních důvodů nakonec vzal fotku udělanou na výšku.

      Vymazat
  9. Odpovědi
    1. Mám mezi nimi favorita, kterého bych se nestyděl poslat do světa na zkušenou :-).

      Vymazat
  10. Jsou to moc krásné fotografie. I když mě by zrovna lákalo vidět je v barvě:-) Hezké vzpomínání na Japonsko.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že udělat kvalitní barevnou fotku je o dost těžší než udělat slušnou fotku černobílou. Někdy barva může mít nějaký dílčí smysl, tady je to třeba příklad fotky z Nagoyi, kde může být zajímavé vidět barvu oblečení chlapeckých mnichů, ale u většiny dnešních fotek jsme, myslím, převedením do černobílé škály jako diváci zas až tak moc neztratili :-).

      Vymazat
  11. Některé fotky jsou zkrátka fascinující, jiné se bez barvy neobejdou (téměř).
    https://imgway.cz/s/d26f

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to tak. Tady jsem se snažil bedlivě vybírat ty fotky, které převodem do černobílé získají a ne ty, které ztratí, ale člověk se samozřejmě vždy pohybuje v mantinelech vlastního vkusu.

      Vymazat
  12. Ano, je to o vkusu. Ale asi tak - vkus může býti jaksi zobecněn - např. loďka s lidmi, jezero, stromy,... To bych řekla, že může fascinovat každého :-)
    Tedy neumím spočítat zlatý řez, ale určitě na některé té fotce bude :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Fotka, kterou z těch v článku publikovaných považuji osobně za nejzdařilejší, jde zrovna proti všem doporučovaným kompozičním pravidlům a "robot zlatořezák" by ji, myslím, z celé kolekce vyřadil jako první :-).

      Vymazat
  13. Ach ta loďka na jezeře, jak ta touží po barvě... Už mi přijde na mysl cyklus "Zelená"

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, to je věc přístupu. Ten můj je jasný: Než zbytečné barvy, to radši žádné. Teď prostě dělám černobílou a ne zelenou kolekci. Tak uvidíme, jestli se loďka dostane do závěrečného výběru :-).

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.