pátek 10. září 2021

Deset let od Velké japonské cesty

Přesně před deseti lety jsem se domníval (posléze se ukázalo, že mylně), že vyrážím na svou největší životní cestu. Abych zmátl případné stopaře (to si pamatuji z indiánek), vzal jsem to prohnaně nejdřív kousek na západ, ne daleko, jen z Dobřichovic do Paříže, a když jsem se uklidnil, že po mně - jaký optimismus! - nejspíš nikdo nejde, zahnul jsem do skutečně kýženého směru - na ten nejdálnější východ, jaký je pro našince k dispozici. 

Dlouhých 44 let jsem si vůbec neuměl představit, že bych se někdy trmácel takovou dálku, abych se dostal naživo do míst, kde z našeho pohledu slunce začíná svůj dlouhý pracovní den. Jaký bych asi měl mít důvod poznávat na vlastní oči tuto v mnoha ohledech (zdaleka ne pouze geograficky) nesmírně vzdálenou zemi? Stačil ale necelý rok a všechno bylo jinak a já si naopak neuměl představit nic jiného. Jet kamsi na jih ke Středozemnímu moři nebo vyrazit do nějakých vlídných hor, jako to občas dělám za normálnějších podmínek? Kdepak! Tentokrát prostě MUSÍM do Japonska, je to věc zcela jasná a nezvratná, protože se mi najednou z těch nejlepších, nejpádnějších a samozřejmě taky nebláhovějších možných důvodů zachtělo dýchat (třebas místy znečištěný) japonský vzduch, rozhlédnout se z vrcholů (třebas obtížně dostupných) japonských hor, vplynout do (třebas nesnesitelně rušných) japonských velkoměstských ulic a sdílet (třebas ne úplně bezprostředně) společný japonský prostor. Nejsnadněji se člověk rozhoduje, když za něj rozhodnutí činí jeho touha.

Přesně před deseti lety začal můj přímý vztah s krásnou, tajuplnou a historií a tradicemi prodchnutou japonskou zemí (první z dlouhé řady blogových reportáží se jmenovala Úvodní prolínání kultur, napsal jsem ji ještě na palubě mohutného Airbusu A380 a publikoval jsem ji ráno po dvanáctihodinovém letu přímo z letiště Narita). Na rozdíl třeba od Řecka nebo jižní Francie jsem nikdy ani na chvíli nesnil o tom v Japonsku trvale žít, to by myslím, při principiální odlišnosti našich povah nepřineslo štěstí ani jedné zúčastněné straně, ale vždycky jsem tu zemi chtěl poznávat a dozvídat se o ní informace z nejrůznějších stran, nejen z té, která je fotogenicky přivrácena k slunci. Něco jsem znal z doslechu od očitých svědků, něco maličko jsem stihl při své cestě před deseti lety, jejíž start zde dnes připomínám, špetku jsem k tomu přidal při své druhé cestě o čtyři roky později a něco přidávám od té doby postupně - distančně, jak je teď moderní.

Jednoho dne ráno zahájíte cestu tím, že přejdete po vesnické lávce pro pěší přes romanticky zamlženou Berounku a druhý den už dorazíte do jednoho z nejrušnějších světových lidských mravenišť. Najdete aspoň 10 rozdílů? :-) 


Je jistě příjemné poznávat ve filmových dokumentech místa, která jsem měl příležitost osobně si projít, prohlédnout si je a přivonět k nim. Je příjemné vyměňovat si zkušenosti a zážitky s lidmi, kteří o Japonsku vědí mnohem víc než já. A je příjemné vybavovat si vzpomínky, které na rozdíl od mnoha jiných, přelétavějších, i po deseti letech trvají - navzdory určitému nepominutelnému okorávání mysli, které k tak dlouhým časovým úsekům patří. S potěšitelným vědomím, že přetrvaly tak dlouhou dobu a v takové intenzitě a že můj vztah k Japonsku po návratu z cesty nevyvanul a nezeslábl, stejně jako nevyvanula a nezeslábla nádherná a neobyčejná touha, která mě k Japonsku kdysi přivedla, se mohu vrátit v duchu o deset let nazpět a říct si, že vše, co jsem tehdy prožil a co jsem se na blogu pokusil v sadě reportáží přímo z japonské reality (ve specializované rubrice Japonsko na vlastní oči) svým čtenářům zprostředkovat, mělo nejspíš tenkrát dobrý smysl, protože, zdá se, ho má i dnes.

Kdo rád fotí odrazy ve sklech a v zrcadlech, pro toho je hlavní město Japonska doslova ráj. Až budu mít někdy v Tokiu 2 týdny volna jenom na focení, budu vědět, co s nimi.

 

V mediálním světě samozřejmě frčí jiné jubileum: 20 let od útoku na věže Světového obchodního centra v New Yorku. Ale - beztoho, abych jakkoli zpochybňoval historický význam toho dne - pro mne je přece jen mnohem podstatnější to výročí, které si tu dnes připomínám, i když ho žádní samozvaní experti nebudou propírat ve zprávách a zasvěcených televizních diskusích. Tím lépe, že se o ně s nimi nebudu muset dělit.

Netuším, co bude za deset let a jestli vůbec něco. Vím ale už teď, že tou dobou to bude pro změnu dvacet let od okamžiku, kdy jsem poprvé vyrazil do místa které mě ovlivnilo víc než většina jiných. I když to vlastně z pohledu historie bylo jen mrknutí nádherného šikmého oka :-).

 

Doplňující a k dnešnímu tématu se dobře hodící informace: Mluvíme tu dnes o začátku jedné velké japonské cesty, tak vás třeba bude zajímat, že v pondělí 20. září v 18:00 budu mít komentovanou prohlídku své fotografické výstavy Začátek velké cesty, která je pořád ještě instalovaná v kavárně Divadla Kámen na pražském sídlišti Invalidovna (ale pozor, s Japonskem výstava nemá nic společného :-)). Tak pokud jste to zatím ještě nestihli a chtěli byste se přijít podívat, poslechnout si mé povídání k vystaveným fotkám a osobně se mnou pak probrat vše, co vám bude milé, posílám srdečné pozvání a budu se těšit na viděnou.  

Fotka Začátek velké cesty, která dala výstavě v Divadle Kámen jméno a hodí se, myslím, velmi dobře i k dnešnímu připomínkovému článku, byť na ní nejsem přímo já :-).


Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může dále nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetonypovídkybásněhrátky s češtinouhaikuvzpomínková vyprávěnípovídání o knížkáchfilmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánkyPokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou. 

17 komentářů:

  1. Svagr si dopisoval s Japonkou,se sestrou nekde nasli adresy na Japonce..Po dvou dopisech munnapsala, ze si s nim nemuze dopisovat, když je ženatý..Japonci berou dopisovani vážně...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky beru dopisování vážně, i když, pravda, ne přesně v tomto smyslu.

      Vymazat
  2. To je ovšem půvabné: téměř na den přesně před deseti lety jsem se ze své největší cesty vrátila a taky to byla láska na celý život :-) Sice, pravda, v trochu jiném smyslu, ale když nad tím tak přemýšlím, tak těch odlišností bude daleko míň, než se na první dobrou může zdát :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Prostě to bylo skvělé období pro zrození lásek všeho druhu :-). Však prazáklad je stejný, jen formy úžasné ve své různosti.

      Vymazat
  3. Máš můj obdiv, projet takovou zemi, nafotit úžasné fotky a ještě psát hodně zajímavé články. Občas jsem se kochala na tvém starém blogu....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Škoda že neklapla třetí cesta z podzimu 2019. Kostra putování byla připravená a bylo by to, odhaduji, opět pořádné šestitýdenní dobrodružství. Blahosklonně jsem výlet odložil a pak už bylo všechno jinak... Poučení: Takovéhle akce se prostě odkládat nemají :-).

      Vymazat
  4. Odpovědi
    1. I já. Ještě se musím vyučit na upíra, abych se taky neodrážel; pro takovéhle fotky by to bylo praktické.

      Vymazat
  5. Zdravím tě a ráda konstatuji, že nepozoruju nějaké tvoje názorové korání. Tvoje cestování jsem pozorně četla a dodnes jsi pro mě (mírně) zasvěcený japonolog. Taky mi občas nevyjdou moje odvážné záměry, dodnes toho lituju. Loni jsem chtěla letět helikoptérou na sever Čech za mojí čtenářkou, ale pro námrazu nevyšel ani vrtulník ani Cesna. No, už se mi nedaří ani drobné scuky, ale k tobě a k Alence-signořeA si ráda dodnes zajdu počíst o cestování. Když to půjde, neodkládej uskutečnění tvých snů. A užívej si života jak chceš a jak můžeš. Přeji vše dobré :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky tě zdravím. Cesta helikoptérou na sever taky není špatná, to je s Japonskem skoro srovnatelné :-). Plán třetí japonské cesty byl odvážný, vycházelo to na měsíc a půl a byla tam zcela nová místa i návraty tam, kde se mi nejvíc líbilo a zůstal jsem si tam něco dlužen.

      Vymazat
  6. Tak daleko na východ jsem nedospěl, byl(i) jsem (jsme) v Číně, Malajsii, Singapuru a v Thajsku.
    Na dobu před 10 lety také vzpomínám, když k ní přidám ještě 2 měsíce, byli jsme s chotí 11 dní v New Yorku, protože nám hraje televize a výročí útoku na WIC tam připomínají, manželka říká: "Podívej, tam je hotel, kde jsme bydleli." Stojí hned vedle místa někdejších Dvojčat a protože tehdy se blížilo 10leté výročí teroristického útoku, o World Center Hotel vůbec nebyl zájem a měl výrazně zlevněné ubytování, proto jsme si ho vybrali.
    Také bych se tam ještě někdy rád vrátil (podobně jako do Petrohradu, Šanghaje, ...), jenže všechno je teď složitější. Zjišťuji ale, že hezky je i u nás :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně by se líbilo, kdyby Japonsko bylo někde u Berouna, protože to bych tam mohl jezdit na kole třeba večer po práci a bylo by to bez covidových komplikací :-). Ale takových míst, které bych chtěl mít u Berouna, by se našlo víc.

      Vymazat
  7. Obdivuji všechny, kdo se mohou pochlubit tím, že si splnili svou touhu, sen, cokoli na tento způsob, tak ať vyjdou další cesty!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. Ona teď situace velkému cestování moc nepřeje a ještě nějakou dobu nepopřeje. O to víc mě těší, že si teď můžu cestovat aspoň procházením archivu, na to zatím žádné testování netřeba :-).

      Vymazat
    2. Pani! Nadhera, ja si takhle v duchu hyckam Tasmanii a doufam, ze to jednou taky vyjde. Az bude jednou po koronaci, o to lepe bude cestovani chutnat.

      Vymazat
    3. Ono Japonsko ode mě původně moc hýčkané nebylo a oplácelo mi podobně. Prostě jednou v noci přišlo, zdvořilým zaklepáním se nezdržovalo, vykoplo dveře a křiklo: "Ta sakra, jedeš nebo co?!" Na nerozhodné pecivály je to občas ta nejlepší možná metoda, já si ani v nejmenším nestěžuju :-). Ta ať ti Tasmánie vyjde!

      Vymazat
  8. Japonci nejsou žádné kreatury. Mají svou historii a hloubku.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.