O fotografické zakázce

Na začátku stála báječná zpráva: Získal jsem fotozakázku! Jeden můj známý, který si již v minulém roce pořídil řadu mých fotografií do svého nového domu, se rozhodl vyzdobit si mými fotkami i svou pracovnu ve firmě a firemní zasedačku. Dohodli jsme se na tom, které fotky by se mu líbily; vše mělo vlastně jediný zádrhel - požadovaný rozměr. Velká zasedačka si totiž žádá velký formát fotek, takže z požadavku šel strach: Jestliže fotky, které jsem měl na výstavách, považuji za velké (50x70cm) k objednanému rozměru 140x100cm se nehodí jiné adjektivum než "obrovité", prostě takové, které jsem ještě nikdy nezkoušel udělat. Ale firemní zakázka je firemní zakázka, podobná příležitost se nerodí každý den, tak jsem na velrybí rozměr kývnul a navrch jsem v euforii poprvé přislíbil, že fotky dodám v kliprámech, aby si je zákazník mohl hned pověsit a nemusel ještě měsíc pendlovat mezi domovem, prací a rámařstvím.

 

Nemohl jsem tentokrát využít své spřízněné provozovny, kde jsou na mne už několik let neuvěřitelně hodní a dokážou mi splnit vše, na co si vzpomenu, a dokonce mnoho z toho, co mne ani nenapadne, že bych mohl chtít, prostě jen proto, že jsou dobří. Ale nemají zařízení na tak velké fotky, takže mi je tentokrát musí udělat jinde. Perfektní! Když jsem si ale fotky vyzvedl, zjistil jsem, že jsou oříznuté jen na kratší straně, k té delší přiléhá několikacentimetrový bílý okraj. Vysvětlení je jednoduché: v laboratoři nemají tak velkou řezačku. Přemýšlel jsem, jestli mám ještě tak mladistvě pevnou ruku, abych skoro metr a půl ostřihnul zcela rovně maličkými nůžtičkami z manikúry. Asi ne!

Popadl jsem tedy óbrrouru, která měla někde hluboko uvnitř moje zvětšené obrázky. Rád bych se na ně podíval, jak vypadají, ale nejde to, protože není, kam je položit. Až doma! Nu, doma… Když jsem dorazil domů, zjistil jsem, že mi chybí základní výbava správně megalomanské fotodomácnosti: Přebalovací pult na nejmíň dvouapůlmetrová miminka! Jenom na takové místo by bylo možné fotky pohodlně rozložit. Bohužel, můj stůl, na který se pohodlně vejde večeře pro jednoho, pro podobné operace kapacitně nestačí, jedinou možností je moje rozložitá postel, na které chci ovšem - ó já neskromný - vždy kolem půlnoci na pár hodin spočinout. Podotýkám - bez papírové prostorově náročné spolunocležnice, které ublížíte i tím nejjemnějším dotekem! Manipulace s obrovitou fotografií je vůbec náročná. Používání rukavic je samozřejmostí, jinam by z obrazu mohli kriminalisté vyhodnotit daktyloskopické stopy pouhým okem, a stačí jen maličká nepozornost, papír se lehce přehne nebo zakroutí a vznikne na něm neodstranitelná podmračená vráska, která rozhodně není dobrou vizitkou fotografa.

V sobotu jsem si pořídil pěkné klipy, bohužel jen na menší fotky 100x70 cm, které v zakázce taky figurovaly. Větší kliprámy se ale běžně nedělají, je třeba je vyrobit na zakázku. Kupodivu, rámovači o víkendu nepracují a o svátcích věrozvěstů a Jana Husa už vůbec ne. Konečně potíže! Času ubývá, zvlášť když si zákazník přeje mít kvůli jednání se zahraničními partnery místnosti vyzdobené co nejdřív. V neděli se mi podařilo najít otevřené fotostudio, kde mají dostatečný přebalovací prostor a nestačili přede mnou zavřít včas dveře. Po asi půlhodině synchronizovaných tanců společně s chlapíkem, který by měl jistě spoustu jiných a užitečnějších věcí na práci, jsou bílé okraje úspěšně oříznuté. Cestou domů se několikrát o fous vyhnu průtrži mračen, která by asi fotkám nedodala ten správný a kýžený lesk.

V úterý se ozývá zakázkové rámařství, že rámy budou hotové v pátek a hned poté mi je zašlou poštou, takže je dostanu v nejlepším případě v úterý, kdy už bude "testovací" zahraniční delegace za horama. Jdu si tedy klipy vyzvednout osobně, pohříchu zrovna v době, kdy zatroleně fouká. Vzpomenu si, jak jsem ještě před pár hodinami svatosvatě sliboval podmračenému ortopedovi, že se svým opatrně léčeným tenisovým loktem nebudu nosit nic těžšího než papírové kapesníčky a zcela určitě nebudu rukou dělat žádné kroutivé pohyby jako šuhaj na moravské tancovačce. S velikými a docela těžkými deskami v rukou ovšem náležité výkruty nastávaly na každé křižovatce, když se do mne opřel vítr z boku. Jestli do mne foukne správnou silou a ve správném směru, přistanu možná jako druhdy inženýr Kašpar až kousek od Pardubic.

Doma zjišťuji, že je prakticky nemožné vyhnat z fotek prach. Buď je zaprášená fotka nebo sklo z jedné strany nebo sklo z druhé strany. Většinou ovšem všechno současně, přičemž enormní rozměry ploch nedovolují dosáhnout stavu, kdy by počet odstraňovaných nečistot převýšil počet nově dosedajících. Zjišťuji, že antireflexní plexisklo je sice krásné, ale když jednou zaklapne kovový držáček (kterých je kolem dokola asi dvacet), už se nedá sundat beztoho, aby na jeho místě nevznikla trvalá a dobře viditelná rýha. Kromě toho plexisklo má sem tam nějakou tu rýhu už z výroby, tyhle drobnosti, které mohou pokazit dojem z celého díla, mě štvou. Ještěže aspoň s klasickým sklem se pracuje dobře a není odřené, říkám si a konec úlevné věty zaniká v řinkotu tříštící se skleněné desky, kterou jsem ve snaze dostat se pod sklo za malým a vytrvalým chomáčkem prachu ohnul příliš. V obchodě mě jistě zase rádi uvidí, přemýšlím, a volám jim, jestli mají kýžený náhradní rám. Nemají, byl tam prý o víkendu několikrát nějaký šílenec, který všechno skoupil. Na podrobnější popis šílence se raději neptám, protože mi asi bude dost podobný.

Kousek stranou od haly zaneřáděné horami zbytků igelitu s bublinkami i bez, papírů, kartónu a kusů rozličného odpadu, se o zdi obýváku opírají hotové fotky v klipech. Hrdě, vestoje, jen jedna - ta poničená - leží bezvládně na gauči a čeká na doktora nebo aspoň lepého záchranáře. Taky dobře, aspoň nemůžu bezplodně podřimovat u televize. Zítra mám zakázku předat a je jasné, že tahle ležící a spící fotka v ní bude chybět. A přestože jsem sám se sebou nespokojený, že jsem nedokormidloval úplně přesně tam, kam jsem chtěl, a v průběhu posledních dvou týdnů jsem vyřknul nahlas mnoho vulgarismů skrze něž ze mne unikala pára, zjišťuju, že mě tenhle druh stresu baví. Baví, protože má hmatatelný výsledek, a cesta k němu i on sám záleží především na mně. Na nikoho se nemůžu vymlouvat a na nikoho nic svést.

Fotky, které mi visí už několik let na zdech dobřichovického bytu a které usměvavě postávají na mém stole, pokukují závistivě po obrech kolem. Už aby se obříci vydali na cestu, nebo mi ještě vyvolají u mých tradičních fotek vzpouru. Není jednoduché pochopit, že mezi významem a velikostí není u fotek žádná úměra; pro mě osobně jsou nejcennější právě ty nejmenší a nejosahanější, ty, co mám stále po ruce i "po oku". Proti nim je i ta největší zakázka jen drobnou epizodou.

A obří fotky, které na začátku budily svou velikostí hrůzu, se napohled po všech těch peripetiích o dost zmenšily. Uvidíme, jestli jim to zmenšení vydrží i do té doby, než se je zítra budeme marně snažit naložit do auta :-).