Kdysi dávno jsme s kamarádem vymýšleli jen tak co nejabsurdnější nápady a pokoušeli jsme se najít dobrý námět pro absurdní povídku. Jedna idea absurdnější než druhá, ale použít se nic nedalo. A vtom mi blesklo hlavou něco, o čem jsem hned věděl, že je to ono! "A co takhle skupina lidí," říkám, "kteří jsou zavření v dokořán otevřené místnosti, ze které kdovíproč nemůžou ven!" Už jsem se viděl coby absurdní spisovatel, protože tohle - bylo mi jasné - je nápad kolosální. "Dobré," zabručel kamarád, který byl zběhlejší ve filmové historii i o něco sečtělejší. "Ale poněkud… použité." A já zjistil, že ten drzoun, který si dovolil můj nápad použít už před víc než třiceti lety, nebyl nikdo jiný než Jeho Veličenstvo Filmař Luis Buňuel. Nejen vymyslel, ale i natočil a to v roce 1962. Ach jo, tak to asi vlastnictví myšlenky nevysoudím.
Ve velkém honosném domě se chystá slavnostní večeře. Spousta dobrot, dobré víno, kaviár, jen personál má z podivných nevyslovených důvodů zaječí úmysly. Postupně z domu dezertují kuchaři, číšníci i služebné, jediný, kdo v domě, ve kterém se sešla místní smetánka, z personálu zůstal, je majordomus. Hned od začátku je vše divné, například příchod panstva se odehrává dvakrát naprosto stejně. Když se panstvo navečeří, vede společenské žvásty a divák se postupně seznamuje s postavami. Celkem jde asi o dvacítku lidí z vyšší až vysoké společnosti, společensky - jak jinak - na úrovni. Ale něco je na tom spolku divné: Je už pět hodin ráno a nikdo se nechystá k odchodu. I sám hostitel už je nervózní: Proč nikdo nejde domů?
A nejde a nejde, raději všichni přespí na místě v salónu. Druhý den ráno se k nim přidává i majordomus, který je do té doby jediný mimo salón. Postupně hosté poznávají, že z nejasných důvodů nemohou opustit místnost. Nikdo netuší proč, ale všechny pokusy prolomit bariéru, selhávají. Postupně všichni pochopí, že se z nich stali vězni. Nemají nic k jídlu ani k pití, odskakují si do přilehlých skříní s velkými vázami a začínají bojovat o holý život. Postupně odhazují etiketu a někteří i morální zásady, někteří umírají přirozenou cestou, jiní vlastní rukou, někteří propadají do halucinací (surrealistická scéna s pohybující se rukou je halucinací jedné z postav), jiní do letargie. Postupně dojde i na hledání viníka a málem i na lynč. Podobně je tomu i venku, kde se sice houfují zvědavci i místní autority, ale bohužel, ze stejně podivných důvodů, jako hosté nemohou opustit salón, nemůže ani nikdo zvenku vstoupit do domu. Jen malé dítě dokáže prolomit bariéru kouzla, ale jen na chviličku, protože i ono se ze strachu vrátí "za čáru".
Uvězněným se podaří dostat se ke zdroji vody k pití, do salónu se dostanou i po domě se volně potulující ovce, což umožní těm, co dosud přežili, zahnat hlad. A když - jak se zdá - zoufalá situace kulminuje a dojde na osobní bitky a volání po krvavé oběti, dostanou se všichni opět do stejné situace, ve které byli první večer. Venku se před branou sejde personál domu, který se - vedený podivnou intuicí - vrací do služby. Prokletí pomine a bariéry padají. Vše se zdá být v pořádku. No, v pořádku… To by nebyl pan Luis, aby nevymyslel geniální cynický závěr, který opět využívá několikrát uplatněný motiv opakování. Znovu stejná bariéra, tentokrát je v ní ale uvězněno mnohem víc lidí. Opět ovce, které se jdou dobrovolně nechat zabít, aby někteří uvnitř podivuhodné smyčky přežili. Ostatně nejsme vlastně všichni v podobné situaci, uvnitř své černé díry, za jejíž horizont nám cosi znemožňuje se vydat?
Mnohovrstevný film, který lze chápat mnoha způsoby, jako útok na prázdnost a nabubřelost lidí z vyšších vrstev, jako studii chování napohled jednolité skupiny pod tlakem, jako cestu ke kořenům základních lidských potřeb, které jsme už v rozmazlenosti svého "zlatého věku" skoro zapomněli vnímat. Anebo jako prostý absurdní výsměch všem, kteří za každou cenu hledají filosofický výklad.
Škoda, mohla to být tenkrát kdysi dávno zajímavá povídka, kdyby mne pan Buňuel o pár desítek let nepředběhl. Teď si hýčkám jeden další malý, ale naprosto původní nápad: Odehrává se to ve vězení a svou hororovou roli tam hraje velké ostré kyvadlo a tmavá hluboká jáma… Ale svému sečtělému kamarádovi to tentokrát raději neřeknu!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.