O sochách na omezenou dobu

Sochy - zdálo by se - jsou předurčeny k věčnosti. Nestavějí se pohříchu ze samorozložitelné matérie, ale z festovního kamene či bronzu, což jsou materiály, které většinou nezachycují prchavou náladu či pocit, ale hodnoty, které by měly přetrvat staletí. České dějiny však ukazují, že u nás je pojem „věčnosti“ dost flexibilní: Sousloví ve smyslu "na věčné časy a nikdy jinak" jsme si v průběhu dějin vyzkoušeli v různých formálních obdobách několikrát a kupodivu na věčné časy to nikdy nebylo, naopak - čím sebejistější byli při instalaci soch jejich zadavatelé a na čím delší časové období ve svých záměrech cílili (a věčnost, to už je holenku dlouhá doba), tím rychleji sochy zase z veřejného prostoru mizely, někdy potichounku, aby si raději náhlé změny smýšlení nevšimlo moc lidí, jindy s rachotem mohutné exploze, kterou bylo zakázáno slyšet. A tak postupně mizí z podstavců filosofové, jejichž myšlenky jsou odhaleny novou přítomností jako pomýlené, zdánlivě velcí vojevůdci, jejichž voje - novým úhlem pohledu - nebojovaly za tak ušlechtilé cíle, jako se v jejich dobách možná někomu zdálo, mizí politici, kteří se tak moc chtěli zapsat do dějin světa, až na ně s odstupem ten svět vzpomíná jako na největší zločince historie, kteří za svou vznosnou myšlenku neváhali obětovat tisíce a milióny lidských životů, mizí i jejich kdysi obávaní ale jinak dost zbabělí krysí pomahači.

V naší zemi mají ukvapené "sochy na omezenou dobu" tak dlouhou a bohatou tradici, že by stálo za to, aby se v podmínkách veřejných soutěží rovnou počítalo s co nejméně problémovým budoucím odstraněním artefaktu, nejlépe aby měl vlastní nenápadně vysunovatelná kolečka a motorek na dálkové ovládání, aby - až přijde čas a omezená doba použitelnosti dané sochy se naplní - socha sama byla schopna s co nejmenšími komplikacemi a co nejmenší vynaloženou energií odcestovat - v lepším případě do tichého a potemnělého depozitáře, aby vyčkala další zásadní změny směru společenského větru, v horším případě do sběru, kde se může reinkarnovat v kanóny či zvony podle toho, jaká filosofie bude právě v dané oblasti a v daném čase převládat.

Vypadá to trochu, že od soch očekáváme něco, co nevyžadujeme ani od živých lidí – naprostou a nadčasovou bezchybnost. Jakmile se ukáže, že historická postava měla názory odpovídající své době místo té naší, začíná být její podstavec nebezpečně nestabilní. V důsledku toho bychom možná časem dospěli k veřejným prostranstvím zdobeným výhradně geometrickými tvary, protože, pokud vím, třeba obyčejná jednoduchá krychle zatím za své minulé názory a činy popotahovaná nebyla a ničeho politicky problematického se nedopustila. Otázkou je, jestli to bude platit i poté, co většinu vlivných postů ve společnosti obsadí příznivci koulí a válců.

U nás v Dobřichovicích jsme tradiční české téma "soch na omezenou dobu" vzali za trochu jiný konec: Postavil jsme sochu teplotnímu rekordu. Ano, 20. srpna roku 2012 byla právě v Dobřichovicích naměřena dosud nejvyšší naměřená teplota v historii na českém území, 40,4 Celsiových stupňů. Na ten den si pamatuji, protože jsem jel z práce až večer a ještě v tu dobu byl opravdu neskutečný hic, až všichni při vystupování z vlaku dostali na nádraží horkou facku na obě tváře. Že to bude hic rekordní, jsme se dozvěděli od meteorologů druhý den, že tenhle hic bude mít v Dobřichovicích sochu, to se rozhodlo o něco později; místní sochař Petr Váňa ji instaloval v říjnu 2013. Tato socha se ale na rozdíl od soch různých potentátů, hledících do světlé budoucnosti nikdy netvářila, že tu bude na věčné časy; zvlášť v období vytrvalého globálního oteplování se nedalo čekat, že teplotní rekord z roku 2012 vydrží po staletí (byť jeden vandal kdysi usoudil, že nemá cenu čekat na žhavější den, ale rychlejší a jistější bude sochu povalit a rozbít hned). Že teplotní rekord nevydrží ani přes 40 let jako světový rekord Jarmily Kratochvílové na osmistovku, bylo dost pravděpodobné a myslím, že když o rekordní záznam v Dobřichovicích přijdeme, s potěšením si na to připijeme dobrým vínem a nikdo se z toho hroutit nebude.

Aktuální vlna žhavého počasí by měla vrcholit zítra a pozítří a meteorologové už předpovídají, že starý dobřichovický teplotní rekord bude jistě překonán, dokonce na různých místech. Dnes jsem se tedy šel s naším památníkem rozloučit; co se s ním stane, až Dobřichovicím rekord v neděli vyfoukne někdo nový, netuším. Kdyby měl být památník odvezen do depozitáře mezi další sochy na omezenou dobu, bylo by mi ho trochu líto; to už je lepší nové rekordní vedro než taková vybraná společnost...  Já osobně bych byl radši, kdyby památník zůstal, ale dostal trochu jiný význam. Co třeba kdyby zůstal jako nostalgická připomínka dávných zlatých časů, kdy teplotní rekord byl, představte si to, milé děti, takový, jako dnes máme v létě skoro každý druhý den... 

 

Samozřejmě, Dobřichovicím budu v nedělním rekordním klání opět držet palce. Sice to vypadá, že lepší podmínky budou tentokrát o něco severněji, ale zkušeného teplotního rekordmana neradno podceňovat. Přetesat číselnou hodnotu rekordní teploty na památníku tak, aby zase dalších pár let vydržela, by ostatně - viďte, pane Váňo - nemuselo být tak drahé :-).