Nedělní miniglosy č.803

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Pak se pokusím přesunout do své "nedělní kavárenské kanceláře" přímo naproti Bílé labuti, kde - pokud mne tam ovšem místy stávkující nohy donesou a rozcitlivělá bederní páteř umožní sedět na kavárenské sesli - zase pobudu cca od 14 do 17 hodin, abych během té doby dopsal hlavní text.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Je to neuvěřitelné, ale od jubilejního výběrového vydání Nedělních miniglos č.800 už uplynuly tři týdny, což je dost na to, abychom se opět dostali do celkem běžného nesvátečního provozu. Ale je vůbec možné mluvit o nesvátečním provozu o první adventní neděli? Ano, Vánoce začínají být "za dverami" jako svého času Lasica se Satinským, tak mi snad prominete, že kromě shánění toho nejpěknějšího adventního věnce ponechám neděli možnost uplatnit i jinou, ne tak dlouhou tradici, konkrétně tradici Nedělních miniglos, našeho blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. Vítám vás dnes už u 803. vydání a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co mi právě končící týden přinesl. 

Už je zřejmé, že náprava "věcí bederních" u mě zabere o něco delší čas, než tomu bývá u běžnějších nepravostí těla, leč jsem zvyklý - když to jen trochu jde - nevyhledávat cizí pomoc, ale vystačit si svépomocí, tak věřím, že rozeznám, kdy případně nastane ten pravý čas toto své vnitřní nastavení poněkud přehodnotit. Každopádně běžné aktivity s určitým zatnutím zubů (kruci, nemám já jít v úterý k zubaři? Jen aby tomu mému zatínání nezatnul tipec!) zvládám, a mám navrch dobrou výmluvu, že nemůžu udělat doma žádný řádný předvánoční úklid.

Ve čtvrtek mi přišly nezávisle na sobě dvě výborné fotografické zprávy: Napřed jsem zjistil, že moje fotky dostaly v letošním ročníku velké tokijské soutěže Tokyo International Foto Awards (TIFA) hned pět čestných uznání (dvě v kategorii Architecture, dvě v kategorii Fine Arts a jednu v kategorii Nature). Asi o dvě hodiny později se mi ozvala americká PhotoPlace Gallery, že mou fotku Struktura okna vybrali do lednové výstavy Filling the Frame, takže do půlky prosince musím zařídit asi padesát věcí, aby všechno správně klaplo a návštěvníci výstavy měli v lednu i z mého obrázku ten správný požitek. Leč to jsou všechno, pochopitelně, radostné starosti, takže si určitě nestěžuji :-). No a moje aktuální malá výstava Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna bude pokračovat až do ledna, tak pokud jste chtěli přijít na jednu ze tří plánovaných komentovaných prohlídek a nestihli to, určitě bude po Novém roce další společná šance. Stejně tak existuje i varianta, že vás po výstavě provedu individuálně, možnosti jsou po dohodě s vedením divadla skoro každý podvečer či večer podle aktuálního programu, jen to vyžaduje předem se se mnou domluvit a říct, kdy se vám to hodí, já se rád přidám :-). 

O druhém lednu a vyplňování rámu

Už odedávna nemám rád 2. leden. Zatímco Vánoce miluju, těch pár dalších dní do silvestra mám rád, z Nového roku bývám na rozpacích, právě 2. leden je pro mě doslova symbolem všeho, na co se netěším: To nejhezčí ze zimy jako by už v ten den bylo za mnou (podotýkám, že jsem nelyžař) a přede mnou je dlouhé, chladné a po většinu času i tmavé čekání na jaro, zároveň to bývá první pracovní den po vykolejeném a uvolněném čase konce roku. Na mě je to prostě příliš rychlý sešup; kolem 5. nebo 6. ledna už se s tím, že Nový rok symbolicky nově rozdal povětšinou staré karty, vyrovnávám lépe, ale 2. ledna ještě s neodvratitelným pádem do obyčejnosti příštích dnů nejsem ani zdaleka vyrovnaný, nebývám zrovna zábavný společník, doma v brlohu si temně mručím a po skříních a šuplících hledám, kam jsem ve vánočním ruchu založil životní optimismus.

Na začátku podzimu vyhlásila americká fotogalerie PhotoPlace Gallery své nové chystané výstavní téma, jako to už velmi dlouho dělá každý měsíc: "Filling the Frame", nepříliš poeticky přeloženo "Vyplňování rámu". Téma celkem nafukovací, přece každá fotka je svým způsobem vyplněním prostoru rámu. Organizátoři napověděli jen to, že hledají "vrstvené kompozice, protínající se objekty, překrývající se linie, vzory a textury, které záměrně vyplňují prostor a provokují náš smysl pro vizuální harmonii". Už je vám to jasnější? Ale na dlouhé přemýšlení není čas, rytmus galerie je systematický a neúprosný: cca 3 měsíce se sbírá materiál od fotografů z celého světa, kteří projeví zájem o vyhlášené téma, 1 měsíc probíhá vyhodnocování a výběr 35 fotek pro vlastní výstavu (plus dalších 45 obrázků pro on-line verzi výstavy a výstavní katalog), další měsíc se výstava fyzicky připravuje, následující měsíc probíhá. Každý měsíc se celé soukolí posune o jedno vyhlášené téma dopředu, takže za rok se odehraje 12 tematických výstav a funguje to tak už roky. Kdysi mi tuto galerii doporučila jedna americká známá (taky fotografka) z čistě praktického důvodu: Za prodané vystavené fotky si prý galerie strhává jen cca třetinu, zatímco u jiných galerií to bývá polovina i víc. No jo, jenže abyste se mohli zajímat o prodávání, musí být vaše fotka napřed do kolekce vybraná, což nebývá nic jednoduchého, protože do výstavního sálu se vejde jen 35 kousků velikosti 16x20 palců (cca formát 40x50cm).

Klavírní koncert Roberta Schumanna - Hélène Grimaud

Komu nestačí ťukat na piáno jedním prstem písničky, ale chce se klavíru věnovat trochu závažněji, pravděpodobně se na své cestě nevyhne skladbám Roberta Schumanna. Třeba jeho Dětské scény hrají adepti klavírní hry snad úplně všech úrovní - od téměř začátečníků, až po etablované virtuózy plnící nejslavnější koncertní sály světa. Taky jsem si kdysi dávno (a tehdy nerad) užil a pamatuju si, jak jsem byl překvapen, když jsem stejný kousek, se kterým jsem se na hodinách "v lidušce" pral, slyšel v podání nějakého legendárního pianisty. Ano, věděl jsem, že Robert Schumann byl velký německý romantický skladatel, že měl za manželku vynikající klavíristku Claru a že trpěl bipolární poruchou, věděl jsem, že napsal krásný klavírní koncert, u kterého se neuvádí číslo, protože byl jen jeden (!), což se např. ve srovnání s Mozartem, kterých jich ve svém krátkém životě "vystřihl" sedmadvacet, může zdát v naší době orientované na výkon hodno maximálně zívnutí. Co jsem ale netušil, jak se všechny tyhle základní informace protly v jednom příběhu krásné a dodnes velice ceněné skladby.

Samozřejmě, jste-li hudební skladatel a máte-li manželku klavíristku, jaksi se předpokládá, že svými opusy budete zásobovat především ji. A Robert Schumann právě toto dělal, u většiny jeho klavírních kusů byla právě jeho manželka prvním interpretem a myslím, že ten dlouhodobý láskyplný cit (o Claru Robert usiloval už od jejích sedmnácti let a tři roky mu trvalo, než se mu ji podařilo na její rodině, která o takových vdavkách nechtěla ani slyšet, vyvzdorovat, dokonce vysoudit, a měli spolu pak za 14 let celkem osm dětí) je na jeho klavírních dílech znát. Přesto Schumann celkem dlouho nemohl své ženě nabídnout vlastní klavírní koncert, několikrát skladbu rozepsal, ale nikdy se mu koncert nepodařilo dokončit. V květnu 1841, tedy rok po svatbě, v době končícího dlouhého manického období, napsal (za pouhé čtyři dny) jednovětou Fantazii a moll pro klavír a orchestr, která dostala opusové číslo 54. Ano, byla překrásná, na svou dobu neobvyklá, protože byla založena na souznění a dalo by se říci "rovnoprávné" spolupráci sólového interpreta a orchestru, jednotlivé nástroje si spolu občas doslova "povídají", nesloužila tedy prioritně - jak bylo tehdy rozšířené - k předvádění technické virtuozity klavíristy, ale koncert v pravém smyslu slova to nebyl. Pak naopak nastalo u Schumanna období hlubokého psychického propadu a deprese, které vyvrcholilo rokem 1844, kdy za celý rok nedokončil žádnou novou skladbu. 

Nedělní miniglosy č.802

Poznámka: Dnes je v porovnání s normální nedělí všechno jinak: Místo v Dobřichovicích píšu dopolední úvodník ve Staňkově na Domažlicku a tentokrát nebudu mít ani svoje tradiční "úřední hodiny" ve své "kavárenské kanceláři" přímo naproti Bílé labuti od 14 do 17 hodin, takže budu muset výjimečně dopsat hlavní text ve večerním vlaku nebo - když cestou nebudou vhodné podmínky či nápady - dokonce až pozdě večer doma. Uvidíme, věřím, že k tradiční podobě neděle se snad už příští týden pokorně vrátím. 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Po téměř svátečním, jubilejním a výběrovém vydání Nedělních miniglos č.800 z předminulé neděle jsme se před týdnem opět vrátili do úplně normálního nedělního režimu, takže i dnešní Nedělní miniglosy, náš tradiční blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti, budou formátem i podobou standardní. Vítám vás dnes už u 802. vydání a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co mi právě končící týden přinesl. 

I když se bederní oblast mé páteře v koalici s mou levou nohou dost neomaleně a výbojně pokusily hned po pondělním svátku výrazně omezit můj plánovaný bohatý týdenní program, nakonec se jim to zas tak moc nepodařilo. Pravda, mohli jste mě na těch akcích slyšet občas syknout, zasténat či zanadávat, ale nakonec se mi navzdory určitým protivenstvím podařilo své původní představy jakžtakž naplnit, takže jsem nakonec absolvoval i výstup do nejvyššího patra Jindřišské věže, kde ve čtvrtek večer proběhla autogramiáda Kláry Hášové a Davida Černého (takže od nich mám dvě nové pěkné knížky o Praze), stejně jako velmi mrazivou sobotní vycházku s Pražskými domy po pražských Vrchlického sadech a areálu Hlavního nádraží. No a na druhou polovinu víkendu jsem dokonce odjel i do Staňkova na narozeniny své maminky, což se mi ještě tak ve středu, ve čtvrtek zdálo ve spojení s vycházkou po Praze jako naprosté sci-fi. Tak uvidíme, kudy se budou věci ubírat dál, protože si tiše plánuji i nadále a jednotlivé položky plánu škrtám jen velmi, velmi nerad a když opravdu není zbytí.

V sobotu jsem se dozvěděl, že moje malá výstava Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna bude pokračovat i v lednu, tak pokud jste chtěli přijít na jednu ze tří plánovaných komentovaných prohlídek a nestihli to, určitě bude po Novém roce další společná šance. Stejně tak existuje i varianta, že vás po výstavě provedu individuálně, možnosti jsou po dohodě s vedením divadla skoro každý podvečer či večer podle aktuálního programu, jen to vyžaduje předem se se mnou domluvit. 

V uplynulém týdnu jsem zveřejnil dva nové články: Prvním byla básnička Probuzení, která byla odrazem náznaku snad pozitivních zpráv, jichž se mi před nedávnem dostalo v oblasti, kterou pro sebe považuji za nejdůležitější. Ve čtvrtek jsem pak přidal fotoreportáž Je-li 17. listopad, musíme být na Národní třídě, kde jsem se pokusit zachytit pár střípků zajímavého dění ve svátečním centru Prahy i své přátele - fotografy, se kterými jsem se mohl na Národní ke své velké radosti sejít. Z předešlého období ještě jednou připomenu reportáž z pozoruhodného brněnského podzemí Brněnské vodojemy ze stativu a článek o netradičních a historicky, myslím, velmi zajímavých Porcelánových mincích z období velké inflace v Německu (1920 - 1923). No a vrátím se i ke své vlastní říjnové vernisáži v článku Momentky z výstavy a japonská přísloví.

Je-li 17.listopad, musíme být na Národní třídě

Jak se jmenoval ten známý film? "Jestliže je úterý, musíme být v Belgii"?. No a já to mám postavené  tak, že je-li právě 17. listopad, musím být aspoň část dne na Národní třídě. Nepatřím k těm, kteří tvrdí, že právě tady "to" všechno začalo a "nebylo-li by Národní třídy nebylo by u nás demokracie", to by bylo přílišné zjednodušení v jádru dost komplikovaného děje, ale právě tady se rozhodlo, že ztratila trpělivost velmi silná česká (tehdy československá) mlčící většina. Tehdy velmi dlouho, skoro ostudně dlouho mlčící. Nepočítám disidenty a obecně lidi přirozeně moudré, slušné a zároveň odvážné, kterých v populaci bývá jen hrstka, tím spíš v populaci ujařmené jednačtyřiceti lety fungování "nejpokrokovější společnosti v dějinách lidstva", a i kdyby měli stokrát pravdu, bez alespoň tiché podpory opravdové masy se ve společnosti nepohne stéblo. Každý rok si to tu jdu projít a připomenout si, co se tu odehrálo. A každý rok si tiše zavzpomínám, jak jsem se tu v onen den D souhrou náhod ocitl (před rokem jsem to zde na blogu popsal ve dvoudílném článku Můj 17. listopad 1989), a hlavou mi prolétne, jak jsem tehdy smýšlel o budoucnosti a co by se asi odehrálo jinak, kdybych tenkrát na místě počkal na dějiny. Možná nic podstatného. Možná všechno zgruntu. 

Ozvy slovenské "Křídové revoluce" dorazily až k tradičnímu pietnímu místu v samotném centru Prahy.

 

 

Probuzení

Neděje se to často, ale aktuálně mám v hlavě trochu přetlak možných blogových článků: Rád bych vás s sebou v novém příspěvku do rubriky Fotočlánky vzal do krásných prostor studovny uměleckoprůmyslového muzea, kde jsem měl to potěšení předvést návštěvníkům dvě svoje fotografie a povyprávět podrobněji o způsobu jejich pořízení. Rád bych vám v rubrice Reportáže ukázal fotky ze 17. listopadu, který jsem jako obvykle prožil přímo na pražské Národní třídě a v jejích bezprostředním sousedství. Rád bych vám představil jeden skvělý klavírní koncert a jeho francouzskou interpretku v rubrice Hudba. Taky zase po nějaké době dočítám knížku, u které se už teď těším, jak o ní napíšu v rubrice Knihy. Ale snad se na mě nebudete zlobit, když celou tuhle frontu nevychovaně předběhne jedna malá a celkem obyčejná básnička. Však jich tu za dlouhou dobu zpátky věru nebylo moc; poslední kdysi dávno na jaře, a od té doby (a taky dlouho předtím, celý dlouhý rok) se moje tradiční barevné propisky vzpíraly klouzat po papíře a zanechávat jakoukoli stopu v řeči aspoň maličko vázané. Ostatní rubriky si mohou bručet pod vousy i nahlas láteřit či osočovat mě z protekce. Však budou mít trochu pravdu, protože tohle má teď pro mě prostě přednost; však se nakonec, doufám, dostane na všechny a nikdo úplně neostrouhá...

 

Probuzení 

 

Světlo majáku

v zvuk budíku se mění,

oceán snu

v pevninu probuzení.

V motýly rozkvetou

rty dříve němé

i černé noční 

                    můry.

 

Noční pomyslné viny

převtělí se v ty denní,

vlny snů roztříští se

o skály zapomnění.

Zhmotněná přání

snad jednou dostaneme

na úvěr v srdci 

                    shůry. 

Nedělní miniglosy č.801

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Pak se přesunu do Prahy, kde budu "úřadovat", ve své "kavárenské kanceláři" přímo naproti Bílé labuti zase cca od 14 do 17 hodin a během té doby dopíšu hlavní text.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Po téměř svátečním, jubilejním a výběrovém vydání Nedělních miniglos č.800 z minulé neděle se opět vracíme do úplně normálního nedělního režimu, takže dnešní Nedělní miniglosy, náš tradiční blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti, budou už zase obsahově uměřené. Vítám vás tedy už u 801. vydání a na začátek se pokusím shrnout to, co mi právě končící týden přinesl. 

Nakonec se odehrálo úplně vše, co jsem v úvodníku jubilejního vydání (a velmi obsáhlého, přece jen stovka miniglos je mnohonásobně víc než normálních pět až sedm) ohlásil. V úterý jsem měl možnost přinést svoje dvě vybrané fotky na fotograficky požehnanou půdu Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, v jehož monumentální knihovně jsem o nich (a nejen o nich) hovořil v rámci tamního Večera poezie. Ve středu jsem měl poslední ze tří oficiálních a plánovaných komentovaných prohlídek své malé výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna; pokud jste přijít chtěli a nestihli to, dejte mi vědět, buď vás tam vezmu po dohodě s pořadateli individuálně nebo se možná ještě ukáže další možnost veřejné komentované prohlídky, protože se nejspíš výstava o něco oproti původním záměrům prodlouží a jsem si skoro jistý, že Vánoce přežije, a přežije možná dokonce i Tři krále. V pátek jsem byl pro změnu na vernisáži výstavy Carlose Sardá Vidala v Komunitním centru Matky Terezy v Praze - Hájích (určitě doporučuji, např. jeho domácí fotoexperimenty jsou neobyčejně nápadité a skvěle provedené). No a včera jsem si udělal individuální výlet na Kočičákovu výstavu do Heřmanova Městce. Jenže dnes už je neděle, kterou jako obvykle věnuji mimo jiné i Nedělním miniglosám, tentokrát navíc (super!) bez pohrůžky pondělní ranní cesty do práce, když máme ten státní svátek :-). 

Minulé jubilejní Nedělních miniglosy č.800 byly tak rozsáhlé, že jsem si neuměl představit, že bych v týdnu publikoval víc než jeden nový článek. Byl jím fotočlánek Brněnské vodojemy ze stativu, ve kterém jsem  se vrátil skoro o dva měsíce zpět ke své druhé návštěvě úžasných vodojemů na brněnském Žlutém kopci (tentokrát dokonce vznikla jedna fotka, se kterou jsem celkem spokojený). Z předešlého období ještě jednou připomenu reportáž z vernisáže moc pěkné fotografické výstavy Honzy Kočího - Kočičáka Za hranicí slov, (bude k vidění u synagogy v Heřmanově Městci ještě příští středu odpoledne a pak o víkendu, ale už jen do neděle 23.11.) a článek o netradičních a historicky, myslím, velmi zajímavých Porcelánových mincích z období velké inflace v Německu (1920 - 1923). No a vrátím se i ke své vlastní nedávné vernisáži v článku Momentky z výstavy a japonská přísloví, protože mé tehdejší (byť zatím ničím neodůvodněné) a v článku lehce zmíněné dobré tušení se, aspoň v to věřím, snad začíná trochu naplňovat. Však co bychom byli za lidi, kdybychom nevěřili v dobré obraty...

Brněnské vodojemy ze stativu

Na jaře jsem už zde na blogu psal o své návštěvě úžasných brněnských vodojemů a ve svém tehdejším článku Brněnské vodojemy na Žlutém kopci jsem sice ukázal pro mě netradičních 18 (!) obrázků, které místní čtenáře docela zaujaly, ale zároveň jsem jasně uvedl, že mi nezbývá nic jiného, než se do této pozoruhodné památky vrátit ještě jednou se stativem, protože bez něj výsledek vzhledem k míře osvětlení vnitřních prostor za moc nestál. Fotky byly zajímavé tím, že ukazovaly krásné místo, to ano, ale to ještě automaticky vůbec neznamená, že je fotka dobrá, pokud nepřihodí do ohně své vlastní polínko kvality. Šlo opět jen o cestu "na otočku" (Dobřichovice - Brno - Dobřichovice) s asi tříhodinovou návštěvou tří objektů vodojemů, protože i když tehdy bylo ještě září (tady vidíte, jaký mám skluz ve zpracování a zveřejňování fotek) podmínky byly toho dne naprosto šílené - celý den intenzivně lilo a nejvyšší denní teplota nepřesáhla hranici 10 stupňů, prostě babí léto jako vyšité. A tak jsem zažil paradoxní skutečnost, že se ten den přicházeli zmáčení turisté do vodojemů schovat před vodou a taky aspoň trochu ohřát, protože ve vodojemech bylo asi o 5-6 stupňů tepleji než venku.

Rovněž jsem se opět po nějaké době vybavil vypůjčeným hodně širokoúhlým objektivem, který by mi dal možnost fotit z nevelkého odstupu i rozlehlé prostory. Ještě jsem se u pokladny pro jistotu zeptal, jestli nemají něco proti focení ze stativu, a neměli nic, jen mě požádali, abych při práci se stativem moc neomezoval skupiny s průvodcem a případné samostatné návštěvníky. Vyřešil jsem to tak, že jsem všem (nemnoha) návštěvníkům které jsem potkal, nabídl, aby - pokud bych jim nějak překážel v jejich focení nebo dokonce v pohybu - mi to neváhali povědět a já zmizím za nejbližším sloupem (z tohoto pohledu je vnitřek vodojemu velmi dobře vybaven, protože se v tom "slouporojení" většinou schováte celkem snadno). 

Pojďme už tedy rovnou na fotky, protože o historii vodojemů už jsem se trochu zmiňoval v jarním článku (odkaz nahoře); psaných poznámek k fotkám dnes bude jen docela málo :-). 

Nedělní miniglosy č.800

Poznámka: Původně jsem dnes ani nechtěl psát úvodník, když budeme mít jubilejní "maxičíslo" v rozsahu mnohonásobku běžné nedělní porce, ale některé pro mě podstatné skutečnosti mě přiměly ho nepominout. Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích a pak se jako skoro každou neděli přesouvám do Prahy, kde cca od 14 do 17 hodin "úřaduji", ve své "kavárenské kanceláři" přímo naproti Bílé labuti, přičemž večer zveřejním konečnou verzi textu.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Uplynulý týden u mě byl celkem bohatý na události: V pondělí jsem byl v Berouně na malířské vernisáži, na které jsem se potkal se spoustou známých,  v pátek jsem dobrodružně pátral po artefaktech před mnoha lety vytvořených pro mého současného zaměstnavatele a v sobotu jsem měl druhou oficiální komentovanou prohlídku své aktuální fotovýstavy. Přesto ani jedna ze zmíněných akcí pro mě nakonec nebyla tím skutečným vrcholem týdne, tou se ukázalo být jedno úplně nenápadné automatické připomenutí na instagramu, ze kterého bývám normálně spíš rozčilený, protože mi za řadu let svého fungování nikdy nepřipomnělo nic, co by opravdu stálo za řeč, a kdybych ho uměl vypnout, už bych to ke své vlastní škodě dávno udělal. Tentokrát mi ale ta automatická a za normálních okolností dost otravná funkce zprostředkovala informaci pro mě tak důležitou a radostnou, že jsem jí zpětně za mnoho let odpustil stovky případů bezdůvodného obtěžování, protože mi rozsvítila i jinak mlhou zatažené dušičkové dny a dala mi novou chuť popasovávat se každý den s četnými větrnými mlýny kolem sebe i v sobě, i když to může z vnějšího pohledu často vyhlížet jako činnost pošetilá a iracionální.

Jako vždy, kdy Nedělní miniglosy, náš tradiční blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, doputují k "velkému jubilejnímu kulatému číslu", vážně zvažuji, jestli nenastal ten správný čas s touhle obecně celkem nepřínosnou aktivitou v takový sváteční okamžik skončit. A i tentokrát jsem se nakonec rozhodl, že zkusím ještě jedno další číslo přidat a teprve pak se uvidí :-). Vítám vás tedy u speciálně rozšířeného jubilejního 800. vydání, které nepřináší žádné nové glosy (tedy, ne, že by nebyly žádné náměty, třeba takové snímání ukrajinské vlajky v Parlamentu by si vlastní glosu jistě zasloužilo, ale to můžeme příště napravit!), ale připomene to nejlepší z čísel 701 až 799, tedy konkrétně za období od 24. září 2023 do minulé neděle. 

I v uplynulém týdnu jsem zveřejnil na svém blogu dva nové články: V článku To se nám to publikuje, když o nás jiní píšou, najdete text kurátorky Lucie Váchové napsaný k mé aktuální malé fotografické výstavě v Divadle Kámen na pražské Invalidovně. Inspiraci pro jen zdánlivě veselý článek O velmi vytočených mužích mi opět poskytl Facebook a někteří jeho uživatelé (no, někteří, bohužel jich jsou stovky a nejspíš tisíce). Z předchozího období ještě jednou připomenu reportáž z vernisáže moc pěkné fotografické výstavy Honzy Kočího - Kočičáka Za hranicí slov, která je k vidění až do 23. listopadu v Heřmanově Městci, kde autor žije (pojedu se na ni podívat ještě jednou v klidu příští sobotu, 15.11. dopoledne). Dál tu mám článek o netradičních a historicky, myslím, velmi zajímavých Porcelánových mincích z období velké inflace v Německu (1920 - 1923); jak by řekli pánové Sovák a Horníček jako Dva písaři - "i s obrázky", a také říjnovou fotoreportáž pro změnu ze své vlastní vernisáže Momentky z výstavy a japonská přísloví.

O velmi vytočených mužích

Na facebooku svého známého jsem našel sdílený příspěvek jednoho velmi vytočeného muže. To samo o sobě není nic zvláštního; velmi vytočených mužů (i žen, jistě, abychom byli v reflexi skutečnosti vyvážení) a vytočených příspěvků je na sociálních sítích k přečtení (a k vlastnímu vytočení) opravdu dostatek. Někdy si říkám, že právě všeobecná vytočenost a vytočitelnost jsou tím pravým a na rozdíl od ropy prakticky nevyčerpatelným "palivem", na které tenhle obrovský celosvětový stroj jezdí, a právě skvělá sázka na tuto komůrku lidské psýchy vydělala "otcům zakladatelům" zasloužené miliardy dolarů.

Velmi vytočený pán vytočeně sdílel video s částí televizního rozhovoru jakéhosi mladého politika (už to samo o sobě, myslím, stačí podobným pánům k vytočení, protože "politik", protože "mladý" a protože "v televizi"), ve kterém při diskusi na téma tzv. dezinformací zazněla na závěr i věta "Jak už říkal T.G.Masaryk: Nevěřte všemu, co je na internetu!" Velmi vytočený muž totiž dospěl na základě svých nezpochybnitelných znalostí historie k jednoznačnému závěru: Když žil T.G.Masaryk, internet ještě prokazatelně neexistoval, což ví každé malé dítě, ale zjevně ne mladý politik v televizi. Ergo mladý televizní politik je úplný idiot, který nám, velmi vytočeným mužům z facebooku, nesahá inteligencí ani po kotníky. A velmi vytočený muž nelenil a na podporu svého vytočení přiložil podrobnou a obsáhlou časovou analýzu vývoje internetu i důležitá data z života T.G.Masaryka, kterými na pouhých několika stranách A4 jednoznačně prokázal, že T.G.M. a W.W.W. se opravdu bez podstatného narušení aktuálně uznávaných fyzikálních zákonů nemohli nikdy potkat. Vytočenost poháněná jasnými důkazy a tzv. zdravým selským rozumem zdánlivě triumfovala a usvědčila mladého televizního politika z pitomosti. Kam jsme se to proboha dostali? Takový blbec nás, rozumné a inteligentní lidi, chce vést?

To se nám to publikuje, když o nás jiní píšou

Kdo si na můj blog chodí pravidelně či aspoň občas číst, dobře ví, že to byl od začátku blog cíleně "autorský", tedy sestávající téměř výhradně z toho, co jsem sám napsal (ať už to byly fejetony, glosy, básničky, povídky, haiku, reportáže či cokoli jiného), nebo co jsem vlastnoručně vyfotil. Jen zcela výjimečně jsem používal delší citace z cizích zdrojů, např. ukázky z knížek nebo filmů, nebo převzaté obrázky, např. tam, kde jsem ze závažných důvodů nemohl použít svoje vlastní. Dnes ale pro účely blogového článku s potěšením využiju text, který napsal od začátku do konce někdo jiný. Jedná se o text kunsthistoričky Lucie Váchové, která pracuje především pro Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy a je též "dvorní kurátorkou" všech výstav v Divadle Kámen. Text doprovází moji aktuální fotografickou výstavu Černobílá minima v Divadle Kámen na pražské Invalidovně, kde budu mít v sobotu 8.11. od 17:00 a ve středu 12.11. od 19:30 dvě komentované prohlídky, takže si budu moct s návštěvníky pěkně podrobně popovídat o tom, jak vystavené fotky vznikly a předpokládám, že přidáme hovory o focení obecně, o zajímavých fototechnikách, o estetice nebo jen tak - o životě :-).

Připouštím, že nemám výslovné svolení autorky ke zveřejnění právě zde na blogu, ale vzhledem k tomu, že text je přímou součástí výstavy (visí na zdi) a je volně k dispozici i v informacích o výstavě na webových stránkách Divadla Kámen, řekl bych, že proti přetištění textu právě zde na mém blogu nebude mít paní kurátorka námitky.  

Tak věřím, že příliš nezlenivím, když protentokrát využiju toho, že si se sestavením textu lámal hlavu někdo jiný a já budu jen zlenivěle "točit mlejnek" a u toho se budu upejpavě usmívat. Slibuji, že veškerou takto uspořenou energii dám ve prospěch anoncovaných komentovaných prohlídek, tak se přijďte podívat, moc rád vás uvidím a věřím, že si užijeme zajímavý a příjemný večer.  

Nedělní miniglosy č.799

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Navzdory hnusnému počasí se pak přesunu do Prahy, kde budu "úřadovat", ve své "kavárenské kanceláři" přímo naproti Bílé labuti zase cca od 14 do 17 hodin a během té doby dopíšu hlavní text.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Uplynulý týden byl rozdělený státním svátkem na dvě hodně nestejně velké části. V pondělí jsem byl na rozdíl od mnohých normálně v práci a večer pak s přáteli na moc milé návštěvě. O svátečním dni normálně chodím po Praze a fotím, ale tentokrát bylo tak mizerné počasí, prakticky beze světla, že jsem nakonec nikam nejel a dodělával jsem aspoň některé z mnoha restů doma v Dobřichovicích (možná jsem stihl tak 1 % z toho, co by bylo třeba, takže opravdu nic moc...). No a pak už jsem sbíral síly na hektickou první půlku listopadu, která se, zdá se, ponese v duchu vernisáží, fotografických večerů a komentovaných prohlídek; prakticky každý večer bych měl být na nějaké kulturní akci, tak jsem zvědav, jak to půjde dohromady s normálním pracovním i soukromým fungováním. Neděle se mi zatím každopádně daří víceméně uchránit, takže se i dnes mohu věnovat Nedělním miniglosám, našemu tradičnímu blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Vítám vás tedy už u 799. vydání a mohu už potvrdit, že pokud se nesemele něco opravdu závažného, příští týden přinesou NMg svůj osmý (a i tentokrát jsem přesvědčen, že už opravdu poslední) velký jubilejní výběr s tím nejlepším, co jste si mohli za poslední více než dva roky přečíst v číslech 701 až 799.

I v uplynulém týdnu jsem publikoval dva nové články: Prvním byla reportáž z vernisáže moc pěkné fotografické výstavy Honzy Kočího - Kočičáka Za hranicí slov, která je k vidění až do 23. listopadu v Heřmanově Městci, kde autor žije. V pátek jsem pak navázal na nedávnou blogovou fotohádanku a publikoval jsem článek o netradičních a historicky, myslím, velmi zajímavých Porcelánových mincích z období velké inflace v Německu (1920 - 1923), a ukázal jsem, že i když v praxi tehdy převládal porcelán hnědý, mohli jste v místním peněžním oběhu narazit na opravdu nejrůznější barvy. Ještě jednou připomenu fotoreportáž pro změnu ze své vlastní nedávné vernisáže Momentky z výstavy a japonská přísloví, byť fotky jsem si tentokrát musel vypůjčit od jiných účastníků moc příjemného večera a vložená japonská přísloví pro změnu z jedné knížky, kterou jsem na vernisáži dostal, a z ještě dřívější doby i článek O volebních vítězstvích a prohrách.