O soužití s černou obrazovkou

Zajímavé, jak rozličně člověk vnímá čas. Třeba poslední rok mi z jednoho konkrétního úhlu pohledu připadá až děsivě dlouhý, nepříjemně se táhnoucí jako med. Zato celkem nedávno jsem přemýšlel o tom, jestli moje televize náhodou ještě není v záruce, a jen díky blogovému článku Jak jsem vybíral novou televizi jsem zjistil že po skoro sedmi letech mi už opravdu nikdo žádnou záruku neuzná. Jako kdybych tu televizi vybaloval a instaloval teprve před pár týdny, tak mi to s ní uteklo.

Jednou se takhle dívám večer na zprávy a udělalo to "blik" a obrazovka šmahem zčernala a přestala zprostředkovávat obraz. Napřed jsem se domníval, že chyba je odstranitelná, ovšem když selhal jediný postup, který jsem schopen pro generální opravu použít, tedy televizi vypnout ze zásuvky a po nějaké době opět zapnout, pochopil jsem, že se se mnou rozžehnala jedna z LED diod, přičemž ostatní s ní jsou - jako kdyby to byly nadšené odborářky - hned připraveny držet basu. "Stávkujem, holky! Dneska se nemaká!! Ať si ten starej otrokář trhne!!!" slyším revolučně natěšené hlasy z křemíkových integrovaných obvodů a jediné moje štěstí je, zdá se, že v Dobřichovicích nemáme náměstí Svornosti.

Nejspíš tedy budu muset někde splašit novou televizi, ach jo, pomyslel jsem si... Večerní zprávy mezitím pokračovaly jen se zvukem, do kterého jsem se při tom přemýšlení o nové telce měl čas trochu zaposlouchat. Kupodivu, televizní zprávy se mi bez obrazu zdály být jaksi přijatelnější. Některé tváře, které podle zvuku právě hovořily a které bych nejradši neviděl, jsem najednou opravdu neviděl. Když tváře plácaly pro mě nestravitelné nesmysly, mohl jsem navíc ztlumit i zvuk (všimli jste si, že lidé tlumí zvuk mnohem častěji než obraz?), což vedlo k tomu, že zprávy byly najednou docela snesitelné a na takové (na rozdíl od těch normálních) bych se vydržel dívat úplně bez rozčilování.

Kromě zpráv jsem s černou obrazovkou sdílel i kriminální seriály (vrah byl kupodivu vždy stejný jako před poruchou), filmové a televizní dokumenty "na dvojce" (popisné komentáře většinou obraz zastanou), sportovní přenosy (stejně si nepamatuji, které družstvo útočí zleva doprava a které zprava doleva) i operní představení na "artu" (rád nechám doladit vzezření operních div svou fantazii). A to ani nemluvím o tom, že si na televizi mohu naladit i obyčejné rádio a že některé klasické filmy (např. Černý tulipán s Alainem Delonem) vypadají v novém podání velmi autenticky. Vlastně mi uspořádání s černou obrazovkou začalo docela vyhovovat.

Táhneme to už s mou černou obrazovkou skoro měsíc a řekl bych, že mi obraz nechybí zdaleka tolik, jak jsem si původně myslel. Jasně, až publikuji tento článek, umělé inteligence všech zemí se bryskně spojí a začnou mi při sebemenší příležitosti podstrkovat reklamy na televizory všech značek, úhlopříček a superpokročilých technologií. 

Nejspíš časem takovému soustředěnému náporu neodolám, ale slibuju, že se nedám lacino.