středa 5. října 2022

Dvě nové říční variace

Už jsem tu na blogu psal o svém záměru připravit nový výstavní cyklus s pracovním názvem Říční variace. Jak zdejší blogoví štamgasti dobře vědí, již víc než 7 let chodím občas fotit na jedno úplně obyčejné a od okolního světa zčásti izolované místo na břehu Berounky poblíž Dobřichovic, ze kterého je vidět několik nenápadných vlnek na říční hladině, vytvořených kameny a dalšími překážkami v korytě řeky. Chodím tam v různé denní době, v různých ročních obdobích, při různém stavu vody, za různého počasí. Během focení používám různé úhly snímání, a většinou i pomocné fotofiltry: Polarizační, kterým je možné zčásti ovlivňovat odlesky na vodní hladině, a pak především různé druhy filtrů neutrálních a infračervených.

Když jsem před časem začal zkoušet hrát vybrané Bachovy klavírní Goldbergovy variace, uvědomil jsem si, že s fotkami, které si z focení na zmíněném místě postupně přináším, je to podobné jako s těmi klavírními variacemi: Vznikají na stejné téma (zobrazují v podstatě pořád stejných pár čtverečních metrů) a i když se od sebe výsledné obrázky mohou svou formou zásadně lišit, v podstatě dohromady tvoří jeden obsahový celek. Zcela přirozeně se tak rozvinul samostatný "projekt", jemuž říkám Říční variace, který obsahuje fotky barevné, černobílé i infračervené, většinou dělané s využitím hodně dlouhého expozičního času. Variace na dané téma, které mají v podstatě nekonečné množství podob a faset, a přitom zobrazují v přírodě úplně běžný, drobný a na první pohled ničím nezajímavý objekt, který běžného kolemjdoucího jen stěží něčím upoutá. Tím spíš si myslím, že má smysl představit takové místo v těch nejzajímavějších podobách, které jsou často lidským zrakům skryté.

Když si z takové několikahodinové vycházky k řece přinesu jeden použitelný obrázek, jsem s výsledkem nadmíru spokojený, protože se to nestává zdaleka vždy. Minulý víkend jsem si takové fotky přinesl dokonce dvě a dnes bych vám je rád představil:

U první fotky jsem si počkal až na západ slunce a chtěl jsem, aby sluneční paprsky z boku dopadaly jen na část vlnek na obrazu, takže na fotce bude zřetelné rozhraní mezi odcházejícím sluncem a nastávající tmou. Fotograf je do značné míry odkázaný na aktuální podmínky; ne vždy máte tu kliku, že paprsky zapadajícího slunce neruší žádná oblačnost ani opar, který by světlo rozptyloval. tentokrát to docela klaplo, byť to byly trochu nervy, protože slunce prorazilo mezi mraky jen asi na posledních 10 minut.

Když máte jen takový omezený čas a víte přitom, že váš záběr vyžaduje dlouhou expozici (v tomto případě 5 minut), máte jen minimální šanci na reparát. Míra osvětlení totiž s každou vteřinou výrazně klesá. Ukážu to na následující dvojici obrázků. Když zapadající slunce vyšlo zpod mraků, osvětlení bylo přibližně takové, jaké jsem si představoval, takže jsem mohl spustit spoušť (expozice 5 minut, ISO 100).   

 
Abych měl jednoduché srovnání, hned po kontrole výsledku jsem začal exponovat znovu a protože vím, že světla v těchto minutách ubývá o překot, prodloužil jsem expozici na 7 minut a zvýšil ISO na 250. I při takto upravených podmínkách je světla na čipu zřetelně mnohem méně a fotka tak má úplně jiný "kovovější" charakter. Asi minutu po dokončení expozice slunce zapadlo a já mohl zabalit a jít domů, protože hrátky s osvětlenými vlnkami pro tento den skončily.
 
 
 
Vlastně ze stejného místa - jen vzhůru nohama - je udělaný infračervený snímek. Stín jednoho ze stromů na břehu jsem v postprodukci malinko zvýraznil, protože mi připomínal lidskou postavu. Úplně obyčejné říční proudy vytvořily po otočení jakousi zvláštní masu zprohýbaných světel a stínů, která jako kdyby tvořila přetěžký náklad, jenž naznačená lidská postava musí nést. Osobně jsem dalek toho podléhat nějakým nekonkrétním znepokojivým tíživým tlakům, beru věci - když to jen trochu jde - spíš optimisticky, ale znám dost lidí, kteří realitu vnímají jako velký a neustávající tlak na jejich křehké duše, což je sice většinou zcela nepřenosná zkušenost, ale já si to zvnějšku naivně představuji právě nějak takhle. Každopádně věřím, že fotka, které jsem dal pracovní název Všechna tíha světa nebude vyznívat depresivně, spíš měla naznačit účast a snahu o vcítění v oblasti, kterou mi sudičky (a já jim za to věru nepřestávám být vděčný) nedali do vínku (Pozn. autora: Děkuji Marii Veronice za upozornění, původní odpudivou hrubku ponechávám pro výstrahu :-))


No vida, dvě použitelné nové variace z jednoho asi dvouhodinového focení, to je na mě úplně mimořádná efektivita. Uvidíme, jak se bude postupně tahle série profilovat a kdy (a jestli vůbec někdy) se dostane do stavu, kdy bude možné ji veřejně předvést. Do té doby budu asi občas na tomhle místě u řeky rušit místní volavky a rybáře na protějším břehu, a zde na blogu budu pro změnu rušit zdejší návštěvníky dalšími obrázky podobného ražení. Snad se mnou budou mít všichni zmínění ještě nějakou dobu trpělivost :-).

19 komentářů:

  1. Parádne fotky! Také ukľudňujúce 😊

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, jsem rád, že tak působí, to by asi proudící voda měla :-).

      Vymazat
  2. Při čtení mi tentokrát naskákalo tolik zcela disparátních asociací, že jsem se velmi záhy přestala snažit udělat z toho nějaký inteligentní celek a vezmu to pěkně chronologicky :-)
    Tvoje focení mi úžasným způsobem připomíná japonskou filosofii ikigai (malé krůčky, žádný tlak na výkon, prostá radost z tvoření tady a teď).
    Nemůžu si pomoct, ale já vidím krásné a víc než použitelné obrázky ne dva, ale tři (a ten kovovější se mi dokonce možná líbí o trošičku víc než ten, co vyšel podle tvých představ).
    Tak proto všechna tíha světa! Na facebooku jsem fotku viděla a neměla jsem ani páru, kde se ten název vzal.
    Pozor, sudičky nadělují s tvrdým y :-)
    A ano, tak přesně realitu vnímám a ten obrázek to vyjadřuje úplně dokonale (teď, když to tam vidím). Jak se říká pěkně po anglicku: that hit hard.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Často si navozujeme výrazně nekomfortní a v důsledku kontraproduktivní situaci právě tím, že od sebe moc a moc rychle chceme. Jen jednou mě jeden člověk požádal, abych s ním šel na fotoprocházku a radil mu, co a jak, a ukázalo se, že jediným užitečným výstupem byla informace, že nepřinést z celodenního focení žádnou použitelnou fotku není podle mě žádná ostuda :-). Ale každý je jiný, někomu ten "sebetlak" pomáhá. Mně tedy moc ne.

      Popravdě, vlastně neumím říct, která z těch dvou fotek na pomezí světla a tmy se mi líbí víc, je lepší nebo použitelnější. Jen vím, že by ve "variacích" neměly být obě zároveň.

      Ona ta "tíha" je nejspíš jedna z fotek, která potřebuje větší formát a dobré provedení, pak snad může zafungovat. Když jsem ji viděl poprvé na fb přes mobil, jen jsem musel pokrčit nechápavě rameny a vzpomínat, proč se mi vlastně od prvního pohledu líbila a proč jsem si s ní tolik hrál :-).

      Sudičkám a čtenářům se musím omluvit a tobě děkuji za upozornění. Původní hrubku jsem v textu pro výstrahu ponechal a jen jsem doplnil poznámku, jinak by se nevyužil úžasný potenciál takového kiksu upozornit na to, že má člověk po sobě lépe číst :-).

      Vymazat
  3. Zejména nyní v aprílovém počasí začínajícího podzimu(sic) je zrejme vždy napínavé, jak takova prochazka dopadne, zda mraky prošlé v nesprávnou chvíli vše nezhati...je to jako u tech rybářů, kteří si také nejsou nikdy jisti, zda se vrátí s úlovkem

    OdpovědětVymazat
  4. Odpovědi
    1. Však se tím také zabývají kovolijci a hutníci :-).

      Vymazat
  5. Vanocni liti olova. Kdyby byla cestna funkce ricniho fotografa, pripadla by tobe! Preji, at zaboduje stejne jako Berounka v Parizi.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jako obdobu dvorního fotografa u nás na dvorku to beru :-). A děkuji, uvidíme, co s těmihle Říčními variacemi nakonec provedu.

      Vymazat
  6. Lezarts

    Nemohu jinak, profesionální deformace, já vidím saténovou látku, pod světly ramp. Hned bych do toho saténu vklouzla. Za mě, žádný kov, ale textil, hezky jemný a hladící oko i duši!
    Pěkný výsledek, fotografa “vytrvalce”!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Saténová hebkost je bezesporu lepší než roztavený kov :-).

      Vymazat
    2. quick

      Víc mne oslovuje kov - podzimní řeka tekla pomalu a líně, jako zvlněné kovové pláty...

      Vymazat
  7. quick

    Říční variace nemají konec, protože, jak známo, nikdy nevstoupíš do stejné řeky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, je to přesně tak.Mimochodem, když jsem fotil v noci, trochu jsem se bál, abych do řeky omylem nevstoupil.

      Vymazat
  8. Jéje, když vím, co sluníčko udělá, jak se s oblibou schovává, když vyjde člověk ven s foťákem - jak se ty vlnky čeří právě jinak, než by člověk potřeboval - tak o to víc obdivuji fotografie. Přijdou mi jednoduché a přitom vyprávějící... Krásné dny

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, jsem rád, že se ti vlnky líbí. Ono se mi na tom vlastně líbí, že se člověk musí potýkat s tím, co si příroda usmyslí, a není automaticky po jeho. I když je spousta literatury na téma "jak si prosadit svou a jak dosáhnout cílů, které jsme si vytýčili, jsem přesvědčený, že kdybychom vždycky dosáhli toho, co si přejeme, byl by náš svět mnohem chudší a méně rozmanitý :-).

      Vymazat
  9. Fotky jsou zajímavé tím, že voda se v nich mění v něco s hodně hustším skupenstvím, jako kdyby šlo o čokoládu ještě před ztvrdnutím či med.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nám v Berounce zjevně občas protéká nenewtonovská kapalina :-).

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.