Když nejde načíst karta za miliardu

Kdybyste si mne v poslední době najali (samozřejmě za spoustu peněz) jako soukromého poradce, poradil bych vám nejspíš tři základní věci:

1. Je-li venku ve stínu 40 stupňů, neškodí se občas napít

2. Je vhodné zbavit se všech přifouknutých čínských akcií, nejlépe už před několika týdny (jak to ovšem zpětně udělat, to je otázka!)

3. V žádném případě nedoporučuji chodit na pracoviště dopravních podniků v týdnu před začátkem školního roku

Ale realita se neptá, co smí, a svéhlavě se drží svého podivného plánu vtisknutého jí podle jedněch Bohem, podle jiných Přírodou, podle dalších Náhodou a podle zbytku Ničím. A tak jsem - nic zlého netuše - v pondělí nasednul v Dobřichovicích jako každý pracovní den v posledních skoro sedmi letech na ranní vlak, abych se přepravil do práce a cestou urazil ještě pár minut ve společnosti internetu. Klid ale trval jen do příchodu průvodčího:

 

"Vaši openkartu bohužel nejde načíst," prohlásil ten dobrý muž, rozpačitě mi kartu vrátil a začal vypisovat jízdenku. Vzpomněl jsem si na miliardové náklady za celý projekt opencard a pobouřilo mne, že za takové peníze nedokážou ani tak triviální věc jako načíst moji kartu. A hned pak jsem si vzpomněl na o něco menší částku, za kterou jsem si před pár dny koupil svůj nový kupón, opravňující mě jezdit pražskými hromadnými dopravními prostředky a taky kousek za Prahu vlakem až do půlky září.

"Ale já jsem si kupón zrovna před pár dny koupil!" namítl jsem chabě. "V tom případě bude stačit, když mi ukážete doklad o zaplacení," dal mi průvodčí ještě šanci. S povzdechem jsem si vybavil, kterak jsem na mail dostal doklad o zaplacení a nabití karty, který nejenže jsem si nevytiskl (kruci, děláte to někdo?), ale rovnou jsem ho o víkendu při úklidu v počítači nevratně zlikvidoval. Jezdím už takhle řadu let a nikdy jsem doklad k ničemu nepotřeboval. Nu, když se tahle věta napíše na papír, vypadá ještě mnohem blběji, než je-li vyřčena. Na svoji obhajobu nemám kromě pořádkumilovnosti (kde se sakra skrývá, když potřebuji uklidit byt?!) a akutního zatmění mozku vůbec nic.

"Zajděte si na centrum opencard a oni si už s vámi nějak poradí, řekl mi bodře průvodčí," a zkasíroval cenu za jízdenku. "Hned dnes!" Bohužel - rada č. 3 ze začátku článku zůstala mnou samotným nevyslyšena. Do začátku školního roku chybí přesně týden a nedočkavá dítka - často prostřednictvím svých rodičů - a čerstvě se od moře navrátivší dovolenkáři, obě skupiny v šicích, za které by se nemusel stydět ani slovutný perský král Dáreios při svém řeckém tažení, oblehla v touze po nové kartě všechna dostupná okénka.

Když jsem se vpodvečer utrhl z práce a došel do Škodova paláce v Jungmannově ulici, celou cestu jsem se usvědčoval ze zbytečně pesimistického vidění. Třeba to nebude tak zlé, chvilku počkám, pak u luxusního okénka z jistě ne neprávem neprůstřelného skla vysvětlím svou situaci a… Hmmm, co se mnou asi v tu chvíli udělají? Budu dál jezdit za jednotlivé jízdenky až do té doby, než se firmě uráčí vyrobit mi novou kartu? Jak taková věc může trvat dlouho?

Skutečnost výrazně předčila má nejhorší očekávání: Ve strojku jsem si odebral lísteček s číslem 331 a chvilku jsem přemýšlel, co znamená, že se právě na tabuli ukazují čísla kolem pětistovky. Když jsem vešel do nabité čekárny, pochopil jsem, že se napřed musí dojít do čísla 600 a pak to čísla vezmou zase pěkně od jedničky. Osm přepážek a asi 400 čekajících přede mnou, z nichž někteří si odskočili nakoupit (klidně do Rakouska, žádný spěch) a někteří v časovém zoufalství vyhledali služby veřejné oběšovny.

Musím říct, že pro člověka mého typu, který je dost úředních i obchodních věcí zvyklý řešit po internetu, a to, co po internetu vyřešit nejde, odkládá na později, s nadějí, že technologický pokrok bude rychlejší než já se svou osobní cestou na úřad, je něco takového úplně nepředstavitelné. Ale jezdit vlakem a MHD bohužel potřebuji každý den, takže by se moje oblíbená rozmáchnutá gesta, že přece nikdy od nikoho nic nepotřebuji, trochu míjela účinkem. Musel jsem si prostě frontu vystát. Leč aspoň jsem využil odhadované tři hodiny neplánovaně volného času k tomu, abych se zeptal na informacích, co vše mne s mým požadavkem čeká. Můj slušný a tichý dotaz byl obsluhou nejspíš vyhodnocen jako jemná stížnost, po které mi byla moje třistajednatřicítka, ke které už jsem, musím přiznat, dost přilnul, nenápadně vyměněna za dvěstědvanáctku, kterou tu odložil kdosi méně trpělivý. Pán přede mnou, který mluvil o něco hlasitěji než já, to dotáhl dokonce až na stosedmdesátku.

V hlavě jsem si přehrával různé varianty dalšího jednání na přepážce, abych byl připraven na jakýkoli další vývoj své kauzy. Uvědomoval jsem si, že reálná situace bude ležet někde mezi krajními variantami "za rozbití karty můžete vy, duplikát bude hotový v roce 2018 a pokuta bude tak mastná, že si na ni budete muset vzít hypotéku" a "tady máte, milý kliente, zadarmiko náhradní kartu, další prosím!" Upřímně řečeno, nedělalo mi dobře, že v hale bylo asi tak husto, jako bývá v pražské ZOO na státní svátek v poledne před výběhem goril. Lidé jako by všichni postupně procházeli podobným procesem: Přicházeli nervózní z toho, co je asi čeká, pak byli vytočení a nerudní, když to zjistili, vztek postupně přecházel do fáze překotné (a zcela zbytečné) aktivity, když pochopili, že ani aktivita ani útěk nic neřeší, pak se dostavila fáze unylé rezignace, když letmý propočet rychlosti odbavování čekajících ukázal, že čekání je tak na dvě a půl až na tři hodiny. Asi po hodině čekání ale bylo možné pozorovat zárodky určitého smíření s osudem a někteří vykazovali i známky stockholmského syndromu, když vzhlíželi ke zdejším úředníkům jako k polobohům. Ostatně, když jsem si představil, že bych v takovém soustavně elektrizujícím (a občas i výbušném) prostředí trávil osm hodin denně, i já musím tamějším pracovníkům vyseknout poklonu; mne by to nejspíš po pár dnech zničilo.

Když jsem se po dvou hodinách dostal k přepážce, nebyl jsem si jistý ani svým datem narození. Cosi jsem podepsal, prý žádost o expresní vydání nové karty, a když jsem se zeptal, kdy můžu expresní kartu očekávat, slečna se chápavě usmála a vtiskla mi kartu - ještě teplou - do dlaně. Po dvouhodinovém čekání dvouminutová akce, neuvěřitelné! Hned jsem si to myslel: Ta vynaložená miliarda se prostě někde projevit musí!

Moje nová openkarta má platit až do roku 2019. Už se těším, jak si ji půjdu nechat za čtyři roky těsně před začátkem školního roku prodloužit! :-)