Kouzelná zahrada - léto 2026

Už je to víc než 16 let, co se zde na blogu objevil první článek (mimochodem, byl to tehdy můj úplně první blogový článek s fotkami, před tím jsem víc než rok psal pouhé strohé texty) s názvem Kouzelná zahrada. Obsahoval tři z širší série experimentálních fotek, na které jsem si poprvé opravdu vážněji zkoušel zoomování během expozice, a tihle tři společní prapředci nakonec dali vznik početné a různorodé rodině, dlouhodobému fotografickému cyklu, který má dnes už několik stovek snímků z různých ročních období, které ale sjednocuje místo pořízení (zahrada mých prarodičů a rodičů ve Staňkově na Domažlicku), denní doba focení (vždy těsně před západem slunce), způsob focení (pohyb objektivu v okamžiku expozice) a samozřejmě již zmíněný název fotocyklu. 

Když jsem tedy přijel do Staňkova na krátkou návštěvu začátkem srpna, chtěl jsem samozřejmě svou fotosérii rozšířit, i když nakonec světelné podmínky měly do optimálních velmi daleko a zahrada byla po několikatýdenní vlně veder vyschlá na troud. V tom ale tkví jedno z tajemných kouzel Kouzelné zahrady, že kupodivu umí poskytnout fotografické náměty i v situaci, že tam zdánlivě vůbec žádné nejsou. Jsou, jen je třeba se pozorně rozhlédnout a nechat se řídit jedním docela houževnatým svalem, který umí v mnoha rovinách udávat směr i v době, kdy se střelky kompasů zmateně točí kolem dokola a i dobře trénovaný rozum dojde k nezvratnému přesvědčení, že správná cesta byla jednou provždy ztracena. Jasně, bez slušného světla je fotografie už ze své definice poněkud limitována (zvlášť když si pamatujeme, jak to vypadalo, když slušné světlo bylo), ale když už jsem zase jednou na tom správném místě, přece se nenechám odradit takovou prkotinou, že všechny podmínky nejsou takové, jaké bych si je představoval.   

 Kdyby jinak nikde na zahradě nebyla ani loužička vody (jakože nebyla), na okrouhlou nádobu místního "pítka" na skalce u toho času vyschlého zahradního jezírka je vždycky spolehnutí. 

 

 

Průhled jemným větvovím vede k západu, směrem k pozůstatkům po slunci, které si tentokrát dalo šlofíčka o několik desítek minut dřív, než by mi to jako fotografovi bylo milé.

 

 

Většinu květin v Kouzelné zahradě neumím pojmenovat. Ale co na tom; vždyť o všech květinách jistě platí známý výrok pana Shakespeara z Romea a Julie o růžích, které - zvány jinak - voněly by stejně. Já všem podobně zeleným rostlinám říkám pracovně "zelí", což ovšem nijak neumenšuje mou úctu k nim, zvlášť dokážou-li přežít letní čyřicítky.

   

 

Jak vidno, ve specifických případech může být snímek z Kouzelné zahrady i černobílý, jako ten následující, který ukazuje klubíčko sestávající snad přímo z tenoučkých paprsků světla. To by se to pletlo z takové matérie, kdyby se to jen trochu umělo! 

 

 

Tak tohle vím, to není zelí... Aspoň rudbékii tedy poznám.

 

 

Nejen květy, ale i krásnými plody slyne Kouzelná zahrada, byť za normálních podmínek tradice velí považovat je více za užitečné (či v tomto konkrétním případě za chutné), nežli za krásné. 

  

 

"Co je klidnějšího, než růže kvetoucí na zeleném ostrově, daleko od všeho lidského vědění?" Však já vím, že v originále se to Johnu Keatsovi rýmuje, ale zase nemůžeme mít úplně všechno, že?

Tolik pro dnešek - a pro tyhle prázdniny a celé léto - Kouzelná zahrada. Věřím, že na podzim třeba ještě něco přidáme a podzimní slunce na rozdíl od toho až příliš energického letního bude chtít být u toho :-).