Artur London: Doznání

Jsou knihy, které jsou velmi čtivé, protože jsou dobře napsané a postavené na neobyčejném a silném příběhu, ale po jejich přečtení zůstává v hlavě ještě cosi navíc oproti "normální" knize, jakási obecnější a místy nepochopitelná výpověď o lidech a době, zároveň ovšem výpověď zcela reálná, protože nejde o příběh vymyšlený, ale reálně prožitý. Obávám se, že pokud by si podobný příběh spisovatel vymyslel "od stolu", byl by kritizován za to, že svou fantazii pustil příliš na volno. Ale skutečnost umí být mnohdy divočejší než ta nejlepší fantazie a nejvyvinutější schopnost fabulovat. Přečtěte si Doznání Artura Londona a uvidíte sami.

Kniha je vzácným svědectvím přímého účastníka jednoho z největších a nejobludnějších politických procesů v československých dějinách, procesu s Rudolfem Slánským a dalšími významnými představiteli komunistické strany, který se odehrál na podzim roku 1952. Autor knihy a aktér procesu v jedné osobě ale kromě pozoruhodného svědectví o události, o které se - tedy v tom lepším případě - můžeme dozvědět třeba při poznávání historie naší země a společnosti, ukazuje nejen několik úrovní zla, které může moc uplatnit vůči vybrané oběti, ale především několik úrovní lidského fanatismu, který prokazují nejen "ti zlí", tedy v tomto případě vyšetřovatelé a strůjci děsivých inkvizičních praktik, ale i jejich oběti. A čtenář proniká postupně do vrstev šíleného mravního zmaru a může si jen představovat, jaké drobnosti možná měly vliv na to, kdo v tomhle neuvěřitelném představení, jehož opravdový smysl, domnívám se, historici pořád ještě dostatečně neodhalili, natolik mohou být bizarní, hrály roli v tom, kdo koho právě vyšetřuje a chystá zlikvidovat. Třeba stačilo jen málo a role se mohly obrátit, hovořili bychom třeba o Gottwaldově procesu a knihu Doznání, by psal někdo z těch, kteří v reálném světě stáli na straně domnělých vítězů. Ale je možné v tak smradlavé kauze vůbec mluvit o vítězích? Opravdu si nejsem jistý.

Artur London rozhodně nebyl člověkem, který by se ke komunismu dostal omylem či náhodou. Do KSČ vstoupil už v roce 1929, jako mladý muž prošel československým i zahraničním komunistickým hnutím, působil v interbrigádách ve Španělsku, za války se zapojil do francouzského odboje a po válce se stal významným československým diplomatem. V únoru 1949 byl jmenován náměstkem ministra zahraničních věcí pro kádrové záležitosti. Byl tedy nejen přesvědčeným komunistou, ale člověkem jednoznačně patřícím k politickému systému, který mu později zničil život. Ne, Doznání rozhodně není příběhem nevinné oběti, kterou unesly síly nepřátelského režimu a bezdůvodně ji mučily, oběti, které může přemýšlivý čtenář fandit, aby vše dobře dopadlo. Artura Londona unesl jeho vlastní režim, který ho nejdříve vyzdvihl jako jednoho z vyvolených, svého dlouholetého a velmi angažovaného stoupence, a později - můžeme se jen dohadovat proč - mu dal nálepku veřejného nepřítele, na jehož ramena bude možné naložit mnoho z vlastních hříchů.   

V lednu 1951 byl Artur London zatčen. Ve vyšetřovací vazbě byl podroben fyzickému i psychickému násilí a postupně donucen k tomu, aby se přiznal k účasti na neexistujícím protistátním spiknutí. Ve vykonstruovaném procesu s jedním z hlavních komunistických exponentů, Rudolfem Slánským, byl nakonec odsouzen k doživotnímu vězení. Takové "štěstí" už měli jen dva jeho spoluobvinění. Jedenáct dalších obžalovaných dostalo trest smrti. Jak kniha podrobně vypovídá a jak dnes víme (byť zdaleka ne všichni jsou ochotni si to plně připustit), nešlo o to najít pravdu, jak by to u aspoň trochu normálního vyšetřování mělo být, naopak, výslechy probíhaly podle předem připravených plánů, které byly doplňovány a obměňovány podle aktuální potřeby. Cílem nebylo zjistit, co se skutečně stalo. Cílem bylo získat předem stanovené doznání, ať už byla skutečnost jakákoli, a toto dlouho cizelované a na závěr zpaměti naučené doznání slovo od slova zopakovat před soudem v rámci veřejného procesu.

   Zůstanu sám s mužem, kterého znám z ministerstva. Chvíli se na mne dívá. "Jsi ve velice vážné situaci. To, co ti řekli, nejsou žádné vtipy. Závodský se přiznal. Byl zatčen v sobotu, čtyřiadvacet hodin před tebou. Půl hodiny po svém příchodu sem učinil první doznání. Těch třicet stránek, které jsi viděl, napsal v noci ze soboty na neděli. A od té doby píše dál a napsal jich už mnoho dalších. Jeho svědectví tě budou stát život. Zbývá ti jediné východisko: Doznání. Nemám na tom žádný zvláštní zájem, především ne ten, abych ti škodil. V minulosti ses ke mně vždy choval korektně, a tak jediná rada, kterou ti mohu dát, je: Přiznej se. Věř mi. Musíš se doznat, a to dřív než ostatní. Jinak nebudeš mít tu nejmenší naději, aby ses z toho dostal."

   "Ale co Závodský píše, je lež! Jeho přiznání přece nikdo nemůže brát vážně. Existují důkazy, oficiální dokumenty. Jeho přiznání vyvrátí všichni ostatní stejně jako já. Všechno lze ověřit. Stačí se obrátit na svědky z té doby." 

   "Proti těmto přiznáním nic nezmůžeš. Ostatní se už také začali doznávat. A ti, kteří to ještě neučinili, učiní tak dříve nebo později. Věř mi. Tady se přizná každý."  

Zadržení byli v úplné izolaci, týráni fyzicky i psychicky, postupně připravováni o spánek, orientaci, sebeúctu, o jakoukoli jistotu a naději. 

Den za dnem se mi zdá, že mě pouta stále více svírají; zápěstí mám nateklá k prasknutí a pouta se hluboce zařezávají do masa. Vzpomínka na tato pouta mě pronásleduje dodnes a zůstal mi zlozvyk ohledávat si zápěstí a masírovat si je. Neustálé nachýlení dopředu způsobuje křeče a bolesti v zádech a ramenou. Ztuhlé ruce s tou tíhou na konci mě ohýbají při nekonečné a šílené chůzi k zemi. Když usnu v chůzi, narážím skloněnou hlavou do zdí. A když se nárazem vzbudím, nedokážu rozeznat skutečnost od představy. Když mě únava, bolest a spánek srazí k zemi, polejí mě studenou vodou, donutí mě dělat dřepy a uklízet celu. I tolik očekávaná chvíle jídla je utrpením: Misku, z níž se kouří v ledovém vzduchu, pořád kladou na zem, není tu stůl ani sedátko. Protože mám spoutané ruce, musím na všech čtyřech hltat jako pes. Není to lehké. Člověk nemá schopnosti zvířete, a když odnášejí misky, je moje miska skoro plná. Zůstávám hladový, a to zvyšuje mé halucinace!  

Paradoxně nejstrašnější je ale pro zaryté a přesvědčené komunisty myšlenka, že je podezřívá jejich vlastní strana, které by byli schopni obětovat doslova vše. Musí přece jít o nedorozumění, když je vězeň nevinný, ale to by znamenalo strašnou skutečnost, že vševědoucí a neomylná strana se může i mýlit, což je pro kované soudruhy té doby včetně autora a jeho francouzské manželky tak nepředstavitelná myšlenka, že se zdá být i vlastní nevědomá účast na velkém spiknutí pravděpodobnější.

Zpočátku se člověk snaží ze všech sil pomoci straně, odpovídá pečlivě na všechny otázky a udává všechny možné podrobnosti. Chce, aby strana viděla jasně: aby sám viděl jasně sebe i ostatní. Chce pochopit, proč se tady ocitl, které neznámé chyby ho sem dovedly. Léta bojů a disciplíny ve stranických řadách, celá naše minulá výchova nás učily, že strana se nikdy nemýlí, že Sovětský svaz má vždycky pravdu. Člověk je pořád ochotný udělat sebekritiku, připustit, že se nechtěně dopustil v práci chyby a že tak mohl straně uškodit. 

A pak si všimnete, že lidé z Bezpečnosti obrátí jako rukavici ne jednu nebo několik, ale všechny vaše odpovědi. Všimnete si, že úplně změní jejich podstatu. Tak se nakonec se všech vašich činů, ze všech myšlenek, stávají zločiny. Tihle lidé si vůbec nikdy nepřáli odhalit pravdu. Naopak. Chtěli za každou cenu vyrobit viníka z člověka, který se jim dostal do rukou. Snažíte se pochopit, proč to dělají. Důvod vám uniká. Stal se z vás bezmocný předmět jejich hry.  

Slánský, Clementis, Simon, Šváb, Geminder, London, Reicin, Frank a ostatní nebyli lidé, kteří by náhle prozřeli a pochopili, že celý jejich předchozí život byl omylem. Většina z nich byla hluboce přesvědčená, že komunismus je správná cesta, na kterou je třeba (ať chtějí či nechtějí) dostat postupně a co nejdříve všechny, a že komunistická strana představuje historickou sílu, která má právo rozhodovat o společnosti i o každém jedinci. Někteří přitom sami předtím pomáhali vytvářet prostředí, v němž byly politické represe možné a vlastně i nutné. Tak to u nenasytných revolucí bývá, že jí skuteční nepřátelé brzy přestanou stačit k růstu, takže se musí začít krmit nepřáteli domnělými, a když i ti dojdou, udělat si nové z dosavadních přátel.

Po dlouhém a náročném "vyšetřování" je třeba uspořádat velký, předem dobře narežírovaný proces, který dá jednoduché odpovědi, kdo je odpovědný za to, že to nejlepší možné a nejpokrokovější státní uspořádání není ani po létech schopno uspokojit ani ty nejzákladnější potřeby obyvatel. To přece nemůže být samo sebou! Samozřejmě, děje se to jen proto, že proti našemu báječnému zřízení nepřetržitě, podle a vychytrale působí vysoce postavení nepřátelé z vlastních řad. Podívejte se na ně, na židovské a trockistické špióny a velezrádce!   

Pečlivě vybrané obecenstvo tvoří většinou úředníci ministerstva bezpečnosti v civilu a vybraní delegáti z továren a ministerstev. Ti dostávají vstupenky, které platí na jeden den procesu. Denně se tedy střídají. Rodinám obžalovaných nebylo konání tohoto procesu oznámeno. Teprve z novin nebo z rozhlasu se dozvědí, že právě toho dne byl zahájen proces s jejich otcem, manželem, bratrem nebo synem. Nikdo neviděl jaktěživ něco podobného. 

Čtenář je při čtení postupně vtahován do odosobněné atmosféry připravovaného procesu. Už to není tolik atmosféra nějakého barbarského středověkého mučení, jak k tomu měla blízko první vyšetřovací fáze. Stále více je to atmosféra kanceláří, protokolů, razítek, neustále a cíleně přepisovaných, upravovaných a významově posouvaných vět. Člověk je zavřený v místnosti s vyšetřovatelem, který na něj křičí už jen občas, když potřebuje přidat polínko do ohně strachu. Někdy s ním dokonce zdánlivě rozumně hovoří. Vysvětluje mu, co všechno je třeba přiznat. Vysvětluje mu, proč je to v zájmu strany a celé společnosti. Vysvětluje mu, že falešné přiznání je vlastně správné a je to jediná cesta, jak jít dál. Tak a celé si to zopakujeme ještě jednou, ať to před státním soudem nějak nespletete. A ještě jednou dokola. Doznání je zevrubným popisem mechanismu, který dokáže člověka přimět, aby se sám stal spoluautorem vlastní obžaloby.

London se v knize mnohokrát v různých variantách vrací k dlouhým výslechům, k izolaci, vyčerpání a postupnému rozkladu osobnosti. Je to téměř laboratorní pozorování toho, co se stane s člověkem, když mu někdo vezme všechny opěrné body. I když se ve víru děsivých událostí nutně otřásá i nejpevnější opěrný bod, víra ve stranu, nakonec zůstává funkční; u těch, co vyfasovali trest smrti, až do okamžiku popravy. U těch tří, co přežili - kdovíproč, přece jsou svědky celé té prolhané šarády a dokážou o ní podat svědectví, což musí být velmi rizikové pro spoustu lidí - víra ve stranu trvá v podobě naděje, že strana zvládne všechna ta "nedorozumění a otřesy" a nakonec najde správnou cestu ke spravedlnosti. A jen na okraji se aktérům vybavují vzpomínky na podobné sovětské procesy z konce 30. let, na které po vlastní zkušenosti mají najednou úplně jiný úhel pohledu. Ostatně na scénářích ke Slánskému procesu je citelná a nejspíš zcela rozhodující role sovětských poradců obklopených těmi tuzemci, kteří včas poznali, odkud bude po nějakou dobu vát vítr. Každou drobnou změnu či doplněk každé výpovědi musí tyto "tvůrčí skupiny" schválit a potvrdit. 

A právě zde se kniha dostává k něčemu, co je možná ještě hlubší než samotný popis politického procesu. Ukazuje sílu ideologie. Sílu, která může být tak veliká, že člověk ani v okamžiku vlastního utrpení nedokáže jednoduše říct: Tohle všechno je omyl.

Po vynesení rozsudku vládne ticho, které dokazuje, že obecenstvo, přesto, že bylo tak pečlivě vybráno, je překvapeno tímto tak mimořádně přísným rozsudkem. Kdo by si pomyslel, že v Československu, zemi staré civilizace a demokratických tradic, se půjde ještě dál než v Maďarsku, Bulharsku, Polsku, Rumunsku: Jedenáct trestů smrti! Tři na doživotí!

Ani jediné zatlesknutí, ani jediný projev souhlasu... Naopak se zdá, že závan hrůzy, ledový chlad ovál lidi v soudní síni, kteří hrbí záda... Nikdo není hrdý na tento hrůzný závěr. Obecenstvo stojí strnule, oči upřené na nás, a sleduje bez pohnutí, jak opouštíme sál. --- Nakonec jsme souhlasili se vším, dokonce i s odsouzením k smrti. Nebylo jiného východiska: souhlasit, jak to před námi učinili staří Leninovi druzi, obvinění z Budapešti, Sofie, Bukurešti... sehrát v procesu svou úlohu a potvrdit tak rozsudek.  

Kniha Doznání měla opravdu zvláštní osud: První stránky autentického detailního popisu výslechů, přípravy procesu i i dobového politického zákulisí vznikaly už v leopoldovské věznici a "ven" se odtud dostaly především díky autorově manželce, Francouzce Lise. Pět let nejistoty, obav i zápasů o manželův život a zároveň těžké existenční starosti s třemi dětmi a starými rodiči musela prožít tato žena, než se mohla - nedlouho před Londonovým propuštěním - vystěhovat s rodinou do Paříže. Definitivní text Doznání vznikal s odstupem let, kdy už byl London rehabilitován (trest doživotí se nakonec proměnil na reálných pět let prožitých ve věznicích, London byl propuštěn v roce 1956) a žil se svou rodinou ve Francii. Původní francouzské vydání pod názvem L'Aveu vyšlo v Paříži v roce 1968. 

Osud českého vydání je téměř symbolický: London přivezl rukopis do Prahy v srpnu 1968, do města čerstvě obsazeného okupačními vojsky Varšavské smlouvy. Sovětské tanky tak paradoxně přijely právě ve chvíli, kdy se do země vracelo svědectví o tom, co sovětský model komunismu dokázal v Československu natropit o necelých 20 let dříve. Československé vydání stihlo ještě vyjít v roce 1969 v nakladatelství Československý spisovatel. Bylo to jedno z krátkých oken, které se otevřelo během Pražského jara a ještě se v něm mohlo - trochu tlumeně - mluvit o zločinech 50. let,  ale rychle se zase zavřelo. Děsivé politické procesy se opět odebraly zpět do přítmí bezpečnostních archivů a oběti těchto procesů byly opět odsouzeny k zapomenutí. Další české vydání v Československu přišlo až po pádu režimu, v roce 1990 a právě toto vydání jsem nedávno našel v dobřichovické knihobudce.

No a Doznání se nakonec stalo světově známým i ve světě kinematografie: V roce 1970 vznikl podle knihy film režiséra Costy-Gavrase s Yvesem Montandem a Simone Signoretovou v hlavních rolích. Do československých kin se ovšem dostal až v lednu 1990. Neviděl jsem ho, zkusím se po něm podívat.

Kniha Doznání je nejen pozoruhodným očitým svědectvím, navíc očitým svědectvím souvěrce. Je to i - nevím, jestli úplně zamýšlené - varování před okamžikem, kdy se idea stane důležitější než člověk. Důležitější než čtrnáct lidí v od začátku zmanipulovaném soudním procesu. A bezpochyby i důležitější než statisíce, milióny lidí tam venku.

Jednou z drobností, o které je v textu jen letmá zmínka, je i skutečnost, že se při vyšetřování již zadržených sbírala doznání i proti těm, kteří byli ještě dávno na svobodě, dokonce nadále ve vysokých funkcích. Ale mašinérie proti mnohým z nich už se rozjela, byli vytipováni. Dříve nebo později se do soukolí taky dostanou. V roce 1953 ale umírá nejprve Stalin a po krátké době i Gottwald, což nakonec postupně během několika let vede k určitému uvolnění a také k přezkoumávání aspoň těch nejkřiklavějších excesů. Je ale iluzorní domnívat se, že rehabilitace bude rychlá; na procesech se podílelo mnoho lidí, kteří jsou i nadále na svých vysokých postech, byť mají máslo na hlavě a vůbec neprahnou o tom, aby ho ještě někdo rozmazával. Závěry "Velkého procesu" jsou dlouho nedotknutelné. Řada vynucených kompromitujících výpovědí na další a další lidi postupně mizí v bezpečnostních archívech, připravena ještě pořádně "zatopit", až přijde ten správný čas.

No a jestli chcete přičichnout k ledové atmosféře té doby bez nutnosti vypravit se do ruzyňských, kolodějských, pankráckých či leopoldovských cel, můžete se podívat na slavný film režiséra Kachyni Ucho, který dává na příběhu vysoce postaveného komunisty (R. Brzobohatý) a jeho manželky (v tomto filmu skvělá J. Bohdalová) nahlédnout do časů, kdy si nemohl být nikdo jistý, na koho ukáže smrtící ukazováček osudu nebo téměř všemocných stranických režisérů v temném zákulisí.   

Z francouzské verze L´aveu Artura a Lise Londonových, vydané nakladatelstvím Gallimard v Paříži v roce 1968, přeložil Ivo Fleischmann. Vydal Československý spisovatel v Praze roku 1990 v edici Spirála v nákladu 80 000 výtisků, 480 stran, cena brožovaného vydání byla 50 Kčs.

Pozn.: Kurzívou jsou uvedeny citace z knihy.