Stékání

Pozor, neplést se "ztékáním", nejedná se o žádné dobývání hradu, který by bylo možno ztéci. Ale protože je na fotce voda (jako obyčejně Berounka) a směr, kterým se voda pohybuje, je v tomto konkrétním záběru shora dolů, dá se říct, že ta zvláštní modrožlutá kapalina na obrázku opravdu s t é k á. A nedivil bych se, kdyby šlo o poněkud viskóznější kapalinu, než je voda v řece, něco mezi medem a lávou; vždyť obrázek jsem pořídil v tom nejžhavějším letním dni v české historii, 28. června 2026 vpodvečer. I když se mi do toho úděsného vedra nechtělo, překonal jsem svou pohodlnost a k řece jsem nakonec vyrazil, protože je pravděpodobné, že větší horko a teplejší vodu v řece už asi za svého života nezažiju. Rád říkám, že moje Říční variace vznikají za nejrůznějších okolních podmínek, různými technikami (v tomto případě jde o "měkkou" infračervenou fotografii), za různé denní doby, za různého stavu vody, v různém ročním období... No tak to přece nemohu největší hic v dějinách naší země pominout a zbaběle se vymluvit na to, že Hydrometeorologický ústav společně s primářem Sovou a vládním zmocněncem pro popírání skutečnosti doporučili pro jistotu nevycházet ven, před horkem se pěkně doma zabarikádovat a kdyby náhodou zazvonilo u vrátek, tak neotvírat.   

Aby ona černomodrá tajuplná kapalina na snímku stékala po oranžově-žlutém podkladu tak, jak si ideální stékání představuji, padlo na to čtyři a půl minuty času, během kterých jsem chytal světlo a teplo na čip svého foťáku. Jestli to byl lov úspěšný, na to se mohou názory různit, stejně jako tomu bylo u nedaleko lovících rybářů, protože co je pro někoho životní úlovek, považuje jiný za skoro podměrečnou čudlu. Což ovšem lze u hmotných ryb jednoduše objektivně přeměřit, ale u úlovků estetických nikoli, protože na jednotném měřítku se lidé za pár set tisíc let svého akcelerujícího vývoje pořád ještě nedokázali shodnout. Naštěstí.

"Co pěkného jste vyfotil?" ptaly se mě štěbetavými hlasy mladičké gymnastky, když jsem v podvečerním posledním záchvěvu rekordního vedra při cestě domů těžce dosedl i se stativem ke stolečku u nedaleké dobřichovické gymnastické haly a z posledních sil si objednal velkou kofolu. Stékaly po mně v tu chvíli proudy potu a já si uvědomil, že ani na tak jednoduchou a nezáludnou otázku není vůbec jednoduché odpovědět, když člověk nechce lhát.