sobota 11. října 2025

O volebních vítězstvích a prohrách

Ve volbách jsem vlastně jako volič opravdu drtivě vyhrál jen úplně poprvé a byla to výhra, kterou si nesu už skoro 40 let jako první opravdu velkou hanbu svého dospělého života (nikoli poslední, ale tolik jich snad zase naštěstí nebylo). Psal se rok 1986, mně bylo dvacet, právě jsem dokončoval druhý ročník VŠCHT, byl jsem čerstvě zamilovaný do ženy, se kterou jsem byl tehdy odhodlaný prožít celý život (což se posléze ukázalo jako plán až příliš ambiciózní) a moje volební místnost byla přímo na naší vysokoškolské koleji. V procesu "voleb" do tehdejšího komunistického Federálního shromáždění byla opravdová volba fakticky jen jedna - jestli k volbám jít nebo nejít. Přemýšlel jsem o tom snad týden a nebylo to žádné příjemné přemýšlení: proti sobě stála varianta stát se bezprostředním spoluviníkem na v principu zrůdném fungování tehdejšího politického systému a pak varianta individuálního odporu se všemi logickými důsledky pro můj život i pro život mých blízkých. Zvolil jsem hanbu.

Do volební urny jsem vhodil - stejně jako 99,94 % tehdejších oprávněných voličů - kandidátku tzv. Národní fronty a rovnou z volební místnosti jsem se šel na pokoj opít. Připadal jsem si jako romantická mladá dívka, která si vysnila nádherný zážitek svého prvního milování a o panenství pak přišla s ožralým násilnickým prasetem. V televizi se juchalo na oslavu společného velkolepého vítězství a mně z toho bylo šoufl a opravdu vážně jsem přemýšlel o tom, že se po vzoru mnoha podobně špatně přizpůsobivých nevděčníků přemístím někam na druhý konec světa, co nejdál od podobných vítězství. Nakonec jsem se rozhodl zkusit dostudovat s tím, že se to snad do té doby nějak vystříbří, no a ono se to nedlouho po naplnění toho cíle opravdu vystříbřilo.

Od té doby už jsem v parlamentních volbách - od roku 1990 už zaplaťpánbůh postavených na o dost lepších pravidlech - nevyhrál ani jednou. Nejen, že jsem už nikdy nedostal magických 99,9 %, ale už jsem vlastně nikdy nepřelezl přes třicítku; není mi prostě dáno, pochopil jsem, přihazovat na ty největší hromady, když vidím, s kým bych se na nich octl. Volby všeho druhu jsem nevynechal ani jednou, ne snad proto, abych nějak odčinil své první selhání, ale protože jsem přesvědčený, že dospělý člověk by měl vnímat a umět projevit osobní odpovědnost za to, v čem žije a co si pro sebe a pro své bližní přeje, a ne ji házet na ostatní a pak vrčet, co všechno se mu na tom cizím rozhodnutí nelíbí. A řeči o tom, že "není koho volit" jsem vždycky považoval jen za alibistické výmluvy lidí, kteří se domnívají, že když do politického bahna vlastní rukou nehrábnou, že se jím neumažou. 

I minulý týden jsem se samozřejmě voleb zúčastnil, dokonce jsem kvůli nim jel v sobotu za kuropění na otočku do Plzně. Že jsem ve volbách opět prohrál, mě nepřekvapuje ani neděsí, protože být na straně aktuálních vítězů bych považoval za hanbu. V části případů ne tak strašnou, jako byla ta moje první před skoro čtyřiceti lety, ale pořád za hanbu. Budu-li upřímný, jsem celkem zvyklý stydět se za své reprezentanty; bylo tomu tak po většinu mého života, tak vím, že období, kdy tomu tak po přechodnou dobu nebylo, jsou v demokratické společnosti (a bohužel možná právě v ní) spíše výjimkou než pravidlem.  

Těm, kteří se tentokrát domnívají býti vítězi, ze srdce přeji, aby o svém vítězství po létech nesmýšleli podobně, jako já o tom svém prvním. A všem, kteří spolu se mnou i tentokrát prohráli a s nejspíš se svým přístupem prohrají ještě mockrát, připomenu vztah Miroslava Horníčka k městečku Waterloo, o kterém říkal, že je vždy lepší vzpomínat na slavné porážky než na neslavná vítězství :-). 

Přeji všem zdejším milým čtenářům krásný víkend. 

2 komentáře:

  1. Ďakujem za pekný článok s pohľadom do minulých čias.
    Ako sa hovorí: Pozitívom je, že časy sa menia. Negatívom je, že časy sa menia.
    My tu v Austrálii máme voľby povinné. Dosť ma to prekvapilo, lebo som si myslela, že demokracia je aj mať možnosť rozhodnúť sa, či k voľbám ísť, alebo neísť… no každá krajina má tú predstavu zjavne inak.

    OdpovědětVymazat
  2. Přiznám se, že od doby, kdy jsem zjistila, ten pravý důvod socialistické, veřejně zvané sametové revoluce, volím jen v komunálních volbách.
    Nechodit k volbám neni správné, ale pro mě snesitelnější než každè ráno při pohledu do zrcadla se stydět, komuto jsem proboha dala svůj hlas.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.