pátek 3. února 2023

Josef Illík - fotograf a kameraman

Možná bych podle toho, čím se Josef Illík víc proslavil, měl napsat do nadpisu spíš "kameraman a fotograf", ale já nadpis dnešního článku vztahuji k sobě a pro mne Illíkovo jméno dlouho představovalo právě jen fotografa. Znal jsem to jméno jen matně v souvislosti s několika černobílými snímky Prahy, které jsem kdysi viděl v nějakém časopisu a které mě zaujaly neobyčejnou atmosférou, ale nijak podrobněji jsem jeho dílo nestudoval, ostatně jako se ukázalo, ono to vlastně ani moc nešlo. Až loni o Vánocích jsem dostal pod stromeček moc pěkný dárek, knihu fotografií Josef Illík: Praha 1945-1958. Začal jsem listovat a užasl jsem nad tou neobyčejnou zachycenou krásou, která všechna vznikla ve velmi nejednoduchém období orámovaném koncem děsivého válečného konfliktu a bruselským kulturním táním". Na fotkách jsou překrásná pražská zákoutí z doby, kdy Praha nebyla plná turistů, ale patřila převážně svým vlastním obyvatelům. A hlavně je na těch fotkách zachycený neuvěřitelný dobový duch města, pro mě svou obyčejností, přirozeností a estetikou třeba mnohem zajímavější než na vyhlášených fotografiích Plickových.

Když jsem se s notným zpožděním začal o fotografu Josefu Illíkovi (vystudoval fotografii na Státní grafické škole u Ladislava Sutnara, Jaromír Funkeho a Josefa Ehma) něco bližšího dozvídat, užasl jsem podruhé: Illík totiž vlastně právě od roku 1958 přestával postupně fotit, protože nastartoval svou kariéru kameramana u filmu. Svou poslední fotku udělal v roce 1966 (tedy 40 let před svou smrtí) a od té doby už neudělal opravdu ani jediný snímek - dokonce ani rodinný. Prostě období focení pro něj definitivně skončilo a nastal čas se věnovat jiným věcem. Po smrti jeho manželky Jarmily v roce 2016 se v Illíkově pozůstalosti našlo asi 4000 černobílých snímků na negativech, které ovšem jejich autor vždy jen vyvolal, ale nedělal z nich žádné papírové zvětšeniny, takže většinu svých snímků nejenže nikdy nikomu neukázal, ale nikdy je neviděl ani on sám. Výběr z těchto fotografií obsahuje právě moc pěkně udělaná knížka, kterou jsem loni dostal.

Začal jsem se o Josefa Illíka jako fotografa blíže zajímat a užasl jsem potřetí: On totiž jako kameraman dělal některé z nejúžasnějších filmů československé historie: Ucho, Kladivo na čarodějnice, Kočár do Vídně, Noc nevěsty, Už zase skáču přes kaluže, dokonce slavné Tři oříšky pro Popelku (kruci, vy jste to věděli? Já ne a to se o filmy docela zajímám! Bylo to pro mě zjevně jen přehlédnutelné jméno v titulcích, které jsem si nedokázal dát do širších souvislostí) a mnohé další známé filmy. Není divu, že už na fotky v té době nezbýval čas ani energie.

No a naposledy jsem užasl právě předevčírem: Pár dní poté, co jsem si minulý týden dal loni darovanou novou knížku Illíkových fotek stranou, abych si ji konečně pořádně pročetl a prohlédl, zjistil jsem u své oblíbené dobřichovické knihobudky, že si tam někdo odložil starou fotografickou knihu Josefa Illíka Praha zasněná, jedinou publikaci, kterou za svůj život vydal (vyšla v nakladatelství Orbis v roce 1959). Knížka má věnování "...za dobrou práci soudruhu Fidlerovi", takže já zpětně soudruhu Fidlerovi moc děkuji, že před více než 60 lety dobře pracoval, díky čemuž mám teď ve své knihovně krásnou Illíkovu fotografickou knížku.

No řekněte, nejsou to všechno věci k žasnutí - každá sama o sobě a o to víc všechny dohromady? :-)

 

Báječný loňský vánoční dárek - kniha Josef Illík - Praha 1945-1958 
(fotka na obálce knihy je ze starého Žižkova z roku 1956)



Fotografie z dávné doby (rok 1958), kdy po Karlově mostě jezdila auta i normálně a ne jen, když si firma zaplatí úřední vyklizení mostu pro reklamní účely.

 
 
Další překvapivý knihobudkový objev: knížka Praha zasněná z roku 1959 ...

 
 
... i se svým krasopisně vyvedeným a dvakrát orazítkovaným věnováním: jednou od ROH - Svazu zaměstnanců ve strojírenství a podruhé od Československých závodů naftových motorů. Dobře pracovat se prostě vyplatí.
 
 
 
Život na Vltavě při malostranském břehu (1958)

 
 
Zasněžené Václavské náměstí (1957)

 
 
Nový Svět na Hradčanech (1957)

 
 
Schody z Karlova mostu na Kampu (1958)

 
 
Večer na Kampě 



Pozn.: Fotografie Josef Illíka jsem částečně přefotil z obou zmíněných knížek, tedy:

1. z knihy Josef Illík - Praha 1945-1958, vydalo nakladatelství Argo 2018, z této knihy, resp z textu Lukáše Kuty v této knize, jsem čerpal i některé informace, které jsem v tomto článku uvedl.

2. z knihy Josef Illík - Praha zasněná, vydalo nakladatelství Orbis 1959, Edice Pragensia

Několik zde pro ilustraci uvedených fotografií jsem získal i na internetu - buď na stránkách některého z antikvariátů nebo na Pinterestu.

 



21 komentářů:

  1. Tož zasněžený Václavák...to je scifi, kdeže ty loňské sněhy jsou...A z malé holčičky u schodů na Kampě je také už dáma v letech..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je kouzlo fotografie, že si u takové starší fotky můžeš říct: Jakpak ta malá holčička asi dnes vypadá a co má všechno za sebou...

      Vymazat
  2. Tlusťjoch z mobilu:
    Líbí se mi
    Moc Nový Svět. Je to tajuplné místo s ta fotka plně vystihuje génius loci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky se mi Nový Svět moc líbí. Ještě tam byla velmi krásná fotka pořízená poblíž Hlavního nádraží, ale ta už byla opravdu z dávno minulého času, protože okolí se tam zcela proměnilo.

      Vymazat
  3. No nádhera...něco pro mě!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Tyhle náhody, co se mají tendenci zcela nepravděpodobně scházet, mám moc ráda a tohle je bezpochyby jedna z nich. Večer na Kampě je naprosto úžasný!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když se takovým náhodám člověk aktivně nebrání, dokážou moc pěkné věci :-).

      Vymazat
  5. Petře, děkuji za seznámení s prací Josefa Illíka. Fotky mají úžasnou atmosféru. Také gratuluji k parádnímu "úlovku" z knihobudky.
    Fotografie zasněženého Václaváku je krásná a mně tak trochu připomněla fotografii mého dědy, který měl podobný kabát. Jen místo aut na ní je starý autobus, ještě s čumákem. Tím děda jezdil pravidelnou trasu z Prahy do Harrachova.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, ty kabáty patří přesně k téhle době :-). Mně ty fotky přišly vysloveně k chuti.

      Vymazat
  6. Kouzelné souhry náhod a okolností. Fotky jsou krásné, tajuplné, moc se mi líbí, nejvíc Večer na Kampě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Budu se muset zeptat, jestli moji známí z Kampy tyhle fotky znají.

      Vymazat
  7. To je ale moc krásné "žasnutí". Musím říct, že to s tou knihou v knihbudce je až neskutečná náhoda. Vyloženě se k Tobě měla dostat :-)

    Taková ta drobná zjištění - ala zmíněné Tři oříšky pro Popelku, mi se stalo před pár dny v jednom starším článku u Miloše - zjistila jsem, že Marii Rottrové otextoval mou oblíbenou píseň (Lásko voníš deštěm) Jaromír Nohavica. Neměla jsem ho s ní vůbec spojeného.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Do knihobudky většinou nakukuji ráno při cestě do práce a pak zase večer, když se vracím. Ráno tam knížka nebyla, večer ano. Neváhal jsem ani chvilku :-). Nohavicovy texty u Marie Rottrové mě kdysi taky překvapily, na druhou stranu poetičtějších kousků je i v jeho repertoáru dost, nejsou to jenom "častušky" :-).

      Vymazat
    2. Jj, to je pravda, ty jeho poeticky laděné písničky mám zvlášť v oblibě. Nepřekvapilo mě, že to napsal tak pěkně, ale že ne pro sebe - netušila jsem, že textoval i ostatním. I když, s Marií jsou ze stejného regionu, takže mi to v podstatě dává logiku. :-)

      Vymazat
  8. Moc krásná a milá překvapení. Neznala jsem - a jsem ráda, že jsem díky tobě se seznámila s takovým autorem. Fotografie mají duši, a filmy nás možná oslovují i díky tomuto kameramanovi .-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Celé mi to připadlo jako puzzle, jehož některé dílky jsem sice znal, ale vůbec jsem netušil, že patří do jednoho obrázku :-).

      Vymazat
  9. ...to je prostě ten okamžik, kdy čas zamrzne a stane se věcností. A kromě obrazu přenáší i emoce. Stará auta, ulice, sníh a holčička na schodech. Tohle se fotilo tisíckrát, ale nějakým způsobem je ten její balónek to správné "něco" navíc, co tu fotku dělá nevšední...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, fotografie by měla být spouštěčem emoce a tady to funguje perfektně.

      Vymazat
  10. Opravdu velmi zajímavé, že z negativů nedělal papírové zvětšeniny a stačilo mu inverzní zobrazení, neméně to, že fotoaparát odložil do šuplíku a už pracoval jen s kamerou.
    A i když třeba filmy Ucho, Kladivo na čarodějnice a Kočár do Vídně patří do zlatého fondu našeho filmu, jméno kameramana jsem nezaregistroval. Zřejmě ani Kachyňa a Vávra ho na rozdíl od Formana a jeho kameramana Ondříčka nepropagovali a on sám se nedral do záře reflektorů, protože stál na druhé straně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si neumím představit, že bych z podařeného obrázku neudělal výsledný pozitiv. Ale každý to má nejspíš maličko jinak :-).

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.