pátek 30. září 2022

Martha Argerich - první dáma světového klavíru

Když mi asi před půl rokem kdesi na internetu úplně náhodou padla do oka nenápadná zpráva, že jedním z účinkujících na letošním podzimním festivalu Dvořákova Praha bude i legendární argentinská klavíristka Martha Argerich, musel jsem si promnout oči, jestli se mi to jenom nezdá. Říkal jsem si, že kolem toho ještě bude pořádný mediální humbuk (nakonec se vůbec žádný nekonal, ale naopak bylo úplné ticho po pěšině, nejspíš proto, že média zjevně nejsou zvyklá pracovat s pozitivními zprávami a v rozpacích před nimi prchají do svého důvěrně známého hájemství strachu, afér, konfliktů a vzájemné nenávisti), protože pro mě je to srovnatelně významná událost, jako kdyby do Prahy přijeli společně zahrát Paul McCartney s Ringo Starrem pod regulérní hlavičkou Beatles. Ještě týž den jsem zkontroloval, jestli čirou náhodou nezbyly nějaké lístky; sedadel bylo volných už jen pár - po jednom v různých koutech veliké Dvořákovy síně Rudolfina. Pár kliknutí - a jedna vstupenka byla moje.

Abyste chápali moje nadšení: Martha Argerich pro mě byla vždycky součástí nejužší špičky mezi světovými klavíristy, a teď myslím mezi světovými klavíristy celé historie, nikoli jen mezi těmi současnými. Kdykoli se někde rozhořela (celkem zbytečná a logicky i bezvýsledná) debata o tom, kdo je nejlepším pianistou historie, a padala při tom ta největší jména (už jsme tu ostatně měli články o Glennu Gouldovi (Glenn Gould - výstřední puritán klasického klavíru) a o Vladimiru Horowitzovi (Vladimir Horowitz - velký romantický trémista), kteří se v takových debatách rovněž objevují často jako nominanti, vždycky jsem tuhle mimořádnou Argentinku do diskuse přihodil, pokud už tam tedy dávno nebyla, protože v dobách, kdy jsem měl možnost sledovat z větší blízkosti naši klavírní scénu, byla tam slavná "Argerička" mimořádně ctěnou a váženou osobou, jejíž nahrávky měly - především pro ty, kteří právě studovali nějakou skladbu - doslova cenu zlata a pianisté si je mezi sebou - nemajíce tehdy ještě k dispozici Youtube - půjčovali k přehrání a překopírování jako vzácný poklad. 

Martha Argerich (narodila se roku 1941 v Buenos Aires) začala hrát na klavír už ve třech letech a bylo hned jasné, že má naprosto mimořádný talent. První vážné nahrávky jsou z jejích jedenácti let - a nešlo věru o žádnou "Proelišku", ale rovnou o Schumannův klavírní koncert a moll nebo o Mendelssohnovo Caprice (stačí na Youtube zadat "11 years old Martha Argerich" a uslyšíte sami). Od svých 14 let studovala ve Vídni u Friedricha Guldy (nahrál např. velmi respektovanou kompletní kolekci Beethovenových klavírních sonát a koncertů). V roce 1957 vyhrála rychle za sebou klavírní soutěže  v Bolzanu a v Ženevě, byť v té době prožívala závažnou krizi a vážně počítala s tím, že se bude muset dát na úplně jinou profesionální dráhu. 

První dnešní ukázkou - jako předkrm před nejslavnějším tvůrčím obdobím, velkými romantiky a také jako doklad interpretační univerzálnosti - je drobná skladba Maurice Ravela Vodotrysky (Jeux d´eau) z debutového recitálu zaznamenaného v roce 1961.

 
 
Martha Argerich se brzy vdala a ve 22 letech se jí narodila první dcera (později ještě dvě další). V roce 1965 celosvětově zazářila doslova jako kometa především díky jednoznačnému vítězství ve velké Chopinově mezinárodní soutěži ve Varšavě (vyhrála tehdy jak u diváků tak u odborné poroty). Můžeme se podívat na jeden její tehdejší soutěžní příspěvek: Chopinovo Scherzo č.3 cis moll, Op.39, kde je možné velmi dobře sledovat její neuvěřitelnou - a přitom zcela uvolněnou - techniku; líbí se mi i to, jak hraje civilně a nepotřebuje k dosažení potřebného výrazu žádnou "gymnastiku na sesli".    

  

 
Z půldruhé dekády její největší světové slávy se jen velmi obtížně vybírají ukázky, protože člověk by rád vybral to nejlepší, ale ono je v té době nejlepší skoro všechno a navíc jsou to většinou obrovité a rozsáhlé kusy - nejzásadnější klavírní koncerty a sonáty, hraje samozřejmě svého oblíbeného Chopina, ale i Liszta, Beethovena, impresionisty (třeba Ravelův Kašpar noci v jejím podání je úžasný) a pak modernější - především ruské skladatele - Rachmaninova, Prokofjeva (pro vážnější zájemce můžu doporučit třeba jeho klavírní koncert č.3 v nahrávce z roku 1977 s dirigentem A. Previnem, tam nastavila Martha Argerich pro své kolegy laťku zatraceně vysoko!) nebo Šostakoviče, vše na té nejvyšší úrovni. Samozřejmě pro blogový článek jsou vždycky lepší kratší ukázky, ale to se dostáváme spíš do "přídavkového repertoáru".  Ale i z rozsáhlejšího koncertu je možné vyškubnout jednu kratší větu, jako to teď uděláme my Ferenczi Lizstovi (cizinec promine!), třeba tu závěrečnou (ďábelskou, nutno říct, ale co na Lisztovi není ďábelské, že?) z koncertu Es dur, provedenou v Berlíně roku 1969 společně s londýnskými filharmoniky.
 



Chopinovy Etudy, to je ovšem klavírní klasika. Mě by něco takového zabilo, ale garantuji vám, že tak jako od Marthy Argerich tuhle etudu (Op.10, č.4) jen tak neuslyšíte. To jen abyste věděli, proč byla po těchhle nahrávkách mezi klavíristy kdysi taková sháňka... 
 
 
 
 
Tuhle ukázku z roku 1969 sem dávám tak trochu pro odlehčení, je v ní zachyceno, jak se Martha Argerich rozehrává před koncertem. Zajímavé je nejen to, že v ukázce uvidíme chvíli klavíristku s brýlemi nebo to, že si během hraní dá sem tam rebelského šluka, ale především tu není třeba žádná speciální koncentrace a nervozita, protože zatím chybí jinak všudypřítomný stres živého vystoupení. Jestli mohu doporučit, cca ve 2:10 začíná na této ukázce "odlehčená" a přitom výrazově nádherná Chopinova mazurka.
 

 
V roce 1978, tedy v pouhých sedmatřiceti letech se Martha Argerich rozhodla přestat vystupovat se svými tolik úspěšnými sólovými recitály. Podle jejích vlastních slov ji děsila osamělost na pódiu, ale vypadá to, že ji především drtilo očekávání, které svými skvělými výkony sama vyvolávala, a přestala zvládat pomyšlení, že by i nadále měla mít 150 tak extrémně fyzicky a hlavně psychicky náročných koncertů ročně, což pro ni byla v té době běžná porce. Začala postupně zabydlovat pódium svými přáteli s jinými nástroji, stále víc doprovázela než hrála sólově. Zaměřila se na vyhledávání a podporu mladých hudebníků a stala se i v této oblasti brzy pojmem. Do klavírních dějin vstoupil skandál, který vyvolala na "své" varšavské chopinovské soutěži, když v roce 1980 demonstrativně opustila porotu, která podle jejího mínění nebyla schopna rozpoznat génia v mladém Ivo Pogoreličovi a nepustila ho do finále.
 
I v Praze na koncertě minulý týden bylo pódium zaplněné podle jejího gusta: Doprovázela trumpetistu, hrála "druhý klavír" v sonátě pro dva klavíry, pak přenechala dva sólové kusy své mladší kolegyni a závěrečný koncert hrála opět s trumpetistou a se smyčcovým orchestrem. Žádný sólový kus, žádný sólový přídavek, ať publikum bouří, jak chce, a dožaduje se své legendy, na kterou - snad se trumpetista, mladší klavíristka a celý orchestr (Ukrajinsko-Česká Sinfonietta) i s dirigentem (známý Radek Baborák) neurazí - většina návštěvníků přišla. 
 
Schumann - Kreisleriana, Op. 16, závěrečná část 8. Nahrávka je z roku 1984, ve kterém klavíristka ve třiačtyřiceti letech v podstatě ukončila i své sólové nahrávací projekty. Přišli jsme tím nejspíš o spoustu báječných nahrávek trvalé kvality, ale na druhou stranu si Martha Argerich uchovala zdraví, dobrou mysl, energii a interpretační svěžest do vysokého věku a to, myslím, strčí v důsledku do kapsy i ty nejfenomenálnější nahrávky, které by bývaly mohly vzniknout.


 
Sólově hraje Martha Argerič už jen při zcela výjimečných příležitostech, ke kterým naštěstí patří třeba benefiční koncert pro kliniku, kde se sama klavíristka v 90. letech náročným způsobem léčila a nakonec vyléčila ze závažného onkologického onemocnění. Nadále tedy vystupuje především v komorních formacích a s orchestry. Ale sem tam si "střihne" nějaký ten malý sólový přídaveček, což je pak vždycky událost (jak jsem už psal, v Praze se nám to nepoštěstilo). Jejím oblíbeným přídavkem jsou např. Gavoty z Anglické suity č.3, tak ho dáme pro ilustraci i do dnešního výběru, třeba jako ukázku, jak lze barevně rozlišit i v klasikovi Bachova formátu různé části skladby (připadá mi, jako kdyby se "vnitřní gavota" hrála na úplně jiný nástroj než je klavír v úvodní a závěrečné části).
 

 
 
Dalším oblíbeným kouskem, který klavíristka používá jako přídavek, je Scarlattiho sonáta d moll K.141. Jestli mě něco dokáže v klavírních skladbách střelhbitě vyřadit ze hry, tak jsou to rychle hrané opakované tóny. Tak se schválně podívejte, jakým kulometným a přitom zcela vyrovnaným tempem se taky dají zahrát šestice stejných tónů. To je ovšem pouze technikálie, na kterou si dovoluji speciálně upozornit. Jinak je to - podle mého - opravdový Scarlatti, bryskný, pravda, ale pořád jak se sluší a patří :-).
 


 
Tak šel čas: Marta Argerich v letech 1952 až 2022 
 (přiznávám, že jsem využil fotky z internetu, protože např. v roce 1952 jsem ještě nemohl pořídit vlastní)

Nenechme se ošálit tou panenkou: Tenhle obrázek doprovází nejstarší nahrávku Marthy Argerich, kterou se mi podařilo najít, kdy jako jedenáctiletá nahrála s filharmoniky z Buenos Aires krásný a těžký Schumannův klavírní koncert a moll. Mimochodem, tenhle koncert má v repertoáru doposud a je docela zajímavé si pustit pro porovnání dvě nahrávky stejného interpreta, které dělí skoro 70 let. 






Havraní vlasy slavné pianistky během let zvolna a zcela přirozeně zešedly. Čas od času si je u klavíru - v pauze, když právě hrál jen orchestr - i během pražského koncertu zezadu prohrábla úplně stejným energickým způsobem, jako to dělala zamlada. Ale i její typické mrsknutí kapesníčku do klavíru při příchodu k nástroji - jak jsem si všiml - přetrvalo :-).
 

A tohle je záběr přímo z pražského koncertu z minulého víkendu. u téhle fotky znám jako u jediné i jméno toho, kdo ji pořídil: Autorkou je fotografka Petra Hajská a já věřím, že se nebude zlobit (samozřejmě jsem ji v sále taky poočku sledovat, jak si hledá nejlepší záběry), když jsem její fotografii použil s příslušným odkazem pro tento ryze nekomerční článek. Snímek je ze závěrečného Koncertu č.1 pro klavír, trubku a smyčcový orchestr c moll, op.35.

 

 

Pražský koncert se mi zdál dlouho poněkud rozpačitý: Beethovenovy a Schumannovy skladby v úpravě pro klavír a křídlovku (na ni hrál Sergej Nakariakov) - sice pěkné, ale legendární klavíristka vlastně "pouze" doprovázela. Pak sice výborně provedená Sonáta D dur pro dva klavíry od W.A.Mozarta (spolu s Marií Meerovitch), ale co z toho, když ta zrovna nepatří k mým oblíbeným skladbám. Po přestávce jsem se těšil na sólovou Schumannovu Arabesku a Lisztovu transkripci Schumannovy písně Widmung (obě skladby má samozřejmě Martha Argerich v repertoáru), ale ukázalo se, že je bude hrát spoluhráčka z Mozartovy sonáty, Maria Meerovitch. Popravdě, nechybělo moc, abych byl z večera vlastně zklamán, a zdálo se mi, že ostatní diváci prožívají něco podobného. Jenže pak přišel vrchol programu, už zmíněný Koncert pro trubku, klavír a smyčcový orchestr od Dmitrije Šostakoviče: Naprosto bláznivá směska originálních i převzatých motivů, ze které udělal autor pozoruhodný koktejl a vystupující povýšili tuto skladbu na opravdu mimořádnou hudební událost. Slyšel jsem v tomhle sále za ty roky v Praze už řadu hvězd světové klasické hudební scény, ale tohle byla i na zdejší poměry "pecka nevídaná", která diváky zvedla ze sedadel (zcela spontánně a okamžitě po posledním taktu, nikoli "po zralé úvaze" a jen ze slušnosti vůči legendě) a rozbouřila je natolik, že Rudolfinum málem spadlo a interpreti i s orchestrem museli přidávat prakticky půlku celé skladby. A já jen valil oči na to, jak takové skladbě dokáže svým mistrovstvím jedna víc než osmdesátiletá "první dáma světového klavíru" (aspoň tedy pro mě) dodat punc geniality. 

Nahrávku pražského koncertu bohužel nemám, ale pro zájemce mohu nabídnout stejnou skladbu v provedení z roku 2010 se stejnou interpretkou "v hlavní roli". 

 

 

Škoda, že místo neustále opakovaných voleb komunálních, krajských, evropských, parlamentních, či dvojitých voleb senátních, které nás jen činí na našem malém českém dvorku stále rozhádanějšími a nesnášenlivějšími, nevolíme radši nejlepšího klavíristu naší pohnuté světové historie. Kdyby byli na kandidátce ti tři, o kterých jsem zde měl to potěšení psát, tedy Glenn Gould, Vladimir Horowitz a Martha Argerich, věděl bych, co se svým hlasem udělat a hodil bych ho téhle neobyčejné Argentince, která byla vždycky hvězdou i bez - v této branži tak častých - hvězdných manýrů.

Kdyby pro nic jiného, tak proto, že pány Goulda a Horowitze jsem nikdy neviděl naživo, a neslzely mi tedy oči dojetím, že jsem - na vlastní okouzlené uši - měl přece jen tu čest. Tohle už prostě, pánové, nikdy nedoženete. 

 

P.S.: Článek byl napsán s využitím informací dostupných na internetu. V ucelené, odborněji pojaté a detailnější podobě jsou k dispozici např. v článku Ivana Žáčka v Hudebních rozhledech, který vyšel loni k umělčiným 80. narozeninám. Odbornou recenzi pražského koncertu si můžete přečíst v článku Kateřiny Pincové na webu Operaplus.cz. Na podrobnou rešerši toho, co je na webu k dispozici, a na vybírání dnešních ukázek padl celý svatý Václav a i když to stejně zdaleka nestačilo, aspoň k něčemu byl tenhle letos upršený svátek dobrý :-).

 

29 komentářů:

  1. Tak tohle jde mimo mně. Ale totálně. Já bych slzela dojetím kdybych se mohla zúčastnit na vlastní uši třeba koncertu Queen ve Wembley, anebo Pink Floyd v Pompejích. Nicméně je vidět že by to asi bylo pro mne bylo stejně nezapomenutelné jako pro tebe tenhle.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Do Wembley nebo do Pompejí, to je strašná štrapáce. Tady přijela legenda za námi a po mně se chtělo jen kousek popojít k vltavskému nábřeží :-).

      Vymazat
  2. Ovšem kdo se v dětství učí na klavir, ma nevyhodu proti tem, co se uci na saxofon 🎷 kytaru harmoniku klarinet fletnu apod.ze mudi byt temer virtuos, pokud to ma v dospelosti nějak využívat...Zas se da na klavir zahrat téměř cely orchestr ..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pořád může i velmi nevirtuózním hraním na klavír dělat občas radost sobě i lidem kolem sebe, to se taky počítá :-).

      Vymazat
  3. "Gymnastiku na sesli" jsem při hře na klavír nikdy úplně nepochopila, stejně, jako prapodivné grimasy a pitvoření. Chápu, že hru asi interpreti prožívají, ale někdy je to i na mě moc :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Obojímu celkem rozumím; ve snaze dosáhnout co nejlepšího výrazu je možné leccos, jen se na to - pokud je to opravdu přehnané - většinou nevydržím koukat. Mimochodem, já se u nepoměrně jednodušších klavírních kousků taky občas šklebím a i když mě to rozčiluje, nic s tím nenadělám. Jen to u mě doma nikoho nepopouzí :-).

      Vymazat
  4. Mrskání kapesníčkem je krásný rituál.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mrskání kapesníčkem je dobře vidět na začátku toho Scarlattiho (poslední ukázka v článku před fotkami). Během celého přídavku si pak kapesníček hoví na strunách :-).

      Vymazat
  5. Nádherný článek! Neznala jsem ji a jsem moc ráda, že se to změnilo. Je geniální, je krásná, je sympatická (mrsknutí kapesníčkem mě dostává). Když vidím její ruce v jakýchkoli rychlých pasážích, tak se mi skutečně tají dech. A normálně Šostakoviče příliš nevyhledávám, ale tenhle za to tedy opravdu stál! Zcela souzním s publikem, které vybuchne nadšením, ledva dozní poslední tón :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky po Šostakovičovi zrovna moc nepasu, ale tentokrát mi tenhle kus opravdu sedl.

      Já moc obdivuji tu neuvěřitelnou uvolněnost i v nejnáročnějších technických pasážích, jako by občas klávesy jenom tak hladila a ony ji přesto (nebo snad právě proto :-)) poslouchají. Pan Žáček ve svém článku píše o jedné zajímavé skutečnosti, o které jsem nevěděl: "Od pěti do deseti chodila k významnému italskému pedagogovi, Vincenzovi Scaramuzzovi, který se v Buenos Aires usadil a od roku 1912 tu provozoval svou hudební akademii.... Scaramuzzova pedagogická metoda vycházela z detailní znalosti morfologie i fyziologie ruky, paže i ramene a opírala se o zásadu dokonalé relaxace všech exponovaných svalových skupin. Mnoho světových pianistů jej vyhledávalo, když pociťovali únavu z koncertní činnosti. Artur Rubinstein se např. nikdy netajil tím, jakou pomoc Scaramuzzova rehabilitace pro něj představovala. Zde jistě nutno hledat kořeny smyslového kouzla, kterým na nás zvuk klavíru Argerichové působí. Je to právě dojem naprosté uvolněnosti a přirozenosti, který vyznačuje její virtuozitu i v těch nejexponovanějších pasážích. Osvojila si díky této metodě techniku, jež nepotlačuje lidskou přirozenost, ale naopak z ní vychází a přizpůsobuje se jí. U Scaramuzzy získala technické základy, na nichž mohla celý život stavět." Hmmm, Scaramuzza... Zřejmě slušnej oddíl :-)

      Vymazat
    2. To je skutečně fascinující! S podobným přístupem jsem se osobně setkala jen u zpěvu a techniky volně znějícího hlasu. Člověk by nevěřil, jak je obtížné dosáhnout uvolnění některých svalových skupin a naopak zapojit jiné, ale když se to pod dobrým vedením povede, tak jsou výsledky skoro neuvěřitelné. Takže naprosto věřím, že u klavíru to může být velmi podobné :-)

      Vymazat
    3. Zajímalo by mě, jestli se dochoval nějaký metodický popis nebo to bylo soustředěné v osobě pedagoga. Někdy kupodivu ani dobře zdokumentované postupy nedávají očekávané výsledky, když se je snaží do praxe uvést někdo jiný.

      Vymazat
  6. Jiří Miler

    Připomíná to Les Liaisons dangereuses a celou tu dobu. Šlechta řešila roztomilé jalovosti místo skutečných problémů a pak skončila vyhlazená za Francouzský revoluce.

    Jen tak dál. Příště třeba něco o literatuře.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za ochotu radit mi, co mám na svém blogu psát, aby to bylo správně, ale já už to nějak zvládnu. Ušetřený čas můžete věnovat řešení skutečných problémů.

      Vymazat
  7. Nedávno jsem o ní také četl, kromě vyzdvižení herní virtuozity mě zaujalo, že má 3 děti s 3 muži ze světa vážné hudby, měla i ženské kouzlo.
    Posuzovat v umění, kdo je nejlepší, je asi dost těžké a diskutabilní, úžasné ale je, že dokáže na vrcholné úrovni hrát i v 80 letech. Vzpomínám si ještě na jednoho klavíristu z Jižní Ameriky, Chilana Claudia Arraua, který to v takovém věku také dokázal.
    Jedny Chopinovy etudy jsem si kdysi také koupil a dvě jsem dokonce i zkoušel, jednodušší Vyznání lásky a velmi obtížnou Revoluční etudu. Na tu druhou jsem samozřejmě neměl, ale i z mého neumění si vzpomínám, že mě chytaly křeče do levé ruky, která v skladbě docela netradičně zcela dominuje.
    Z klavíristek mám v založených odkazech řadu nahrávek ruské či ukrajinské klavíristky Valentiny Lisitsa, která (mimo jiné) skvěle hraje Rachmaninova.
    Tuto umělkyni si tam přidám, díky za pěkné přiblížení.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Levice v novodobých revolučních etudách dominuje často :-).

      Zvažoval jsem, jestli informaci o třech dcerách se třemi různými otci z oboru klasické hudby do článku napsat, ale pak jsem si řekl, že se třeba uplatní v některém z komentářů :-).

      Já hrál od Chopina jenom jeden celkem lehký Valse. Ty etudy jsou ale výbornou průpravou a přitom se dají (na rozdíl od Czerného :-)) hrát i na koncertech. Dneska mě potěšilo, že jsem našel koncert, kde Martha Argerich hrála jako přídavek jednu Schumannovu skladbu, kterou jsem kdysi taky hrál. Jen pro ni to byl odpočinkový droboučký přídavek po náročném vystoupení a pro mě práce na půl roku :-).

      Vymazat
    2. To mě nenapadlo, že Chopin přihlédl k politické orientaci revolucionářů :). V té době nemohl znát Pinocheta.

      Vymazat
    3. To ne. I když - citlivé umělecké duše dokážou podvědomě leccos předvídat :-).

      Vymazat
  8. quick

    Objevila jsem ji kdysi díky internetu a od té doby u mne "sedí v první řadě".
    Děkuji za milý článek.
    Ovšem přiznávám, že moc ráda bych si poslechla i Qeen. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "Sedí v první řadě" - moc pěkně řečeno, děkuji.

      Až budou "Queeni" vystupovat v Rudolfinu, pořídím si rád i lístek na sedadlo za sloupem :-).

      Vymazat
  9. Lezarts

    Nádherný hudební zážitek a perfektní článek, 👏🏻

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, jsem moc rád, že článek dokáže zaujmout; chtěl jsem paní Marthě udělat u svých čtenářů reklamu :-).

      Vymazat
    2. Hmmm, vůbec nerozumím tomu, proč se blog čas od času rozmyslí označit můj komentář, pořízený úplně stejně jako všechny ostatní komentáře, jako anonymní. Věřím ale, že z obsahu komentáře je zřejmé, kdo odpověděl :-).

      Vymazat
  10. Moc mě to zaujalo. Ostuda, že ji neznám. Nejen že umí, ale vypadá moc sympaticky. Já se učila u kamarádky několik hodin Ovčáci čtveráci - na tohle hlavu prostě nemám - tak obdivuji každého, kdo dokáže zahrát. A ta videa, co jsi dal - to je zážitek.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když si vezmu, že z toho opravdu vrcholného kolotoče tato klavíristka seskočila cca před 40 lety, není žádný div, že dnes už není tolik obecně známá, takže určitě žádná ostuda. Chtěl jsem ukázat, jaká to byla osobnost a jak se jí podařilo zachovat si velmi vysokou úroveň i v pokročilém věku. A je fakt radost těmi videy se probírat, protože co příspěvek, to perla :-).

      Vymazat
  11. Vida, jak se mi vyplatí chodit k tobě, Petře, na blog.Něco nového se naučit (i mém věku) není nikdy pozdě.Díky. Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
  12. Úchvatné :-) Perfektní článek a krásné téma

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem rád, že se ti článek líbí. Tak dlouho jsem přemýšlel, že bych ten článek o paní Argerich měl napsat, až se mi do toho čirou náhodou přimotal ten koncert a rázem ten text dostal ještě jeden rozměr navrch :-).

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.