Malování sluncem bez slunce

Kdo sem chodí častěji, nejspíš už zaznamenal, že jsem si kdysi vyvinul jednu speciální fototechniku, které říkám malování zapadajícím sluncem. Tahle technika využívá zapadající slunce jako zdroj světla, který ve spojení s vhodnými podmínkami jeho rozptylování, vhodným pohybem fotoaparátu a trochou představivosti fotografa namaluje do obrázku kýžený tvar v barvě, do které se slunce těsně před svým západem převléká. Má to ovšem jednu drobnou podmínku: Slunce musí svítit, nesmí se schovávat za mraky. Malování zapadajícím sluncem bez slunce nefunguje, podobně jako nefunguje třeba bramborový salát bez brambor: Ano, cosi vyjít může, ale rozhodně to nebude to, co jsme si přáli, když jsme své přání pojmenovávali.  

Podobně jako cyklus Kouzelná zahrada, i Malování zapadajícím sluncem fotím jen na zahradě ve Staňkově, kde jsem kdysi dávno vyrůstal. Bohužel dostanu se na to místo jen zřídka, cca 3-4x ročně a musím spoléhat na to, že podmínky a okolnosti takové fotoexperimenty umožní. I proto jsem si před svou srpnovou víkendovou návštěvou říkal, že snad jedinou výhodou aktuální vlny veder je fakt, že pokud slunce žhne celý den, mohlo by nejspíš i večer bez problémů - nadále žhnouc - zapadat. Na focení jsem měl tentokrát jen páteční večer, protože na sobotní večer jsem vyrazil do kláštera v Chotěšově a v neděli večer (což je právě teď, kdy píšu tyto řádky) už se zase musím vrátit do Dobřichovic. Jsem tedy jako skokan o tyči, který má na aktuální výšce jediný pokus, přičemž další závody se uskuteční bůhvíkdy.

I když jsem si v práci vzal jeden den volno, pátek byl pro mě opravdu nabitý. Dopoledne jsme na dobřichovickém zámku rozebírali a uklízeli výstavu Viděno čtyřmi, která nám (a snad i návštěvníkům) přinesla během června a července nemálo radosti a neobyčejných zážitků (k výstavě se rozhodně vrátím v některých z dalších článků). Po poledni jsem musel v asi osmatřiceti stupních zajistit pár náležitostí, na které není v běžném provozu pracovního týdne čas, a kolem třetí odpoledne jsem vyrazil na cestu. Horko, dusno, slunce až nad hlavu.

Cestu jsem měl naplánovanou tak, abych byl v cíli asi hodinu a půl před optimálním časem pro focení. Jenže když jsem vpodvečer vystoupil ve Staňkově z vlaku, ze zmíněných tří atributů už zbylo jen horko a dusno. Slunce se z horkého dne tiše vytratilo jako necudná striptérka, která namlsala diváky tím, že na generálce ukázala vše, zatímco své hlavní a nejdůležitější vystoupení se chystá absolvovat v neoprenu. Obloha se zatáhla těžkými tmavými mraky, ze kterých sice nespustil životadárný déšť, ale které bohužel fotit technikou malování zapadajícím (ani jiným) sluncem neumožňují.  

Přibližně takhle vypadá výsledek, když fotíte technikou malování zapadajícím sluncem bez slunce. Jen při dolním okraji je pár nazlátlých linek, asi jako když z celé ještě před chvílí skvostně se klenoucí duhy najdete dole při horizontu barevný zbyteček, který je spíš jen vzpomínkou oka než barevnou skutečností.   

  

 

Nezbývalo mi nic jiného než trpělivě čekat aspoň na maličký zázrak. Pár minut před západem slunce vytvořily oblačné vrstvy takovou konstelaci, že mezi mraky se objevil malý naoranžovělý proužek, jako by se jím chtělo slunce ještě na rozloučenou prodrat a podívat na zbytky vyčerpávajícího dne. Přímé slunce se neukázalo, ale i ten slabý proužek prosvítající snad půlminutku, než se oblačné šiky opět zkonsolidovaly, se mi nakonec podařilo využít aspoň k náznaku toho, co jsem tento večer původně chtěl vyfotil.

Madona s Ježíškem 

 

  

Iniciály 

 

Milenci

Nu, nedá se nic dělat, snad při mé příští, nejspíš podzimní návštěvě ve Staňkově budou podmínky lepší a já budu moct v malování zapadajícím sluncem podle svého gusta pokračovat. Však co by to bylo za tvůrčí úsilí, kdyby přineslo své nejšťavnatější plody hned na první pokus, že?