Momentky z výstavy a japonská přísloví

Jak jsem i tady na blogu už několik týdnů avizoval, minulý čtvrtek se uskutečnila vernisáž mé malé výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna. Pro mě to byl večer dlouhý, plný milých setkání a velmi, velmi příjemný. Celkově se do prostoru malého divadelního studia vecpalo 53 lidí (to jsou tedy ti, které jsem si zapamatoval nebo zatím identifikoval na fotografiích), kteří se v divadelní kavárně a přilehlých prostorách sešli, aby spolu se mnou odstartovali tříměsíční výstavu devíti černobílých a minimalisticky laděných obrazů. 

Pozn.: Dnes si dovolím zcela nestandardně použít výhradně cizí reportážní fotky. Sice jsem si s sebou na vernisáž svůj foťák vzal, ale za celý večer jsem ho nestihl pro samé vítání a povídání ani vyndat z batohu, takže jsem se musel tentokrát spolehnout na jiné fotografy. Naštěstí se jich v prostoru divadelní kavárny několik našlo, jak ostatně na fotkách uvidíme. Od obou autorek, které mi již pořízené fotky ukázaly, mám k využití jejich fotek zde na blogu souhlas, za který ještě jednou děkuji. 

Byl jsem moc rád za tak početnou návštěvu, která na výstavách v tomto divadle rozhodně není běžná. Úplně spokojený bych samozřejmě byl, kdyby účastníků bylo 54; jeden pro mě podstatný člověk, kterého bych na výstavě moc rád přivítal tím nejsrdečnějším možným objetím, totiž bohužel mezi návštěvníky opět být nemohl, byť v mých očích byl přítomen v každém kousku lidmi nahuštěného prostoru.  

Program zahájila kurátorka výstavy Lucie Váchová, která výstavě dala teoretický rámec a o mně řekla spoustu pěkných věcí, až se mi někdy obočí zcela samovolně pozvedalo radostným údivem. (Ši mo šita ni ojobazu - Ani čtyři koně nechytí to, co bylo jednou vyřčeno).

 

Foto: Helena Macháčková, Divadlo Kámen 

 

 

 

Pak mi paní kurátorka předala slovo, takže jsem hned kromě úst zapojil i ruce. S mými milými návštěvníky je přece třeba navázat a udržet vztah :-). (Iu wa jasuku okonau wa kataši - Snadno se řekne, hůře udělá)  

Foto: Dita Kozáková 

 

 

 

V auditoriu byl i známý pražský fotograf Carlos Sardá Vidal, se kterým (a dalšími dvěma přáteli, viz níže) budeme mít společnou výstavu příští léto na dobřichovickém zámku. (Júšó no moto ni džakusocu naši - Udatného vojevůdce nenásledují zbabělí vojáci)

Foto: Dita Kozáková

 

 

 

Třetím vystavujícím příští rok v Dobřichovicích bude Zuzana Terešová (úplně vlevo), na vernisáži byla i i další fotografka Olga Smrčková (uprostřed vpředu), vpravo ve slušivé kšiltovce je malíř Jerry Svoboda. (Nido aru koto wa sando aru - Co se stalo dvakrát, stane se i potřetí)   

 

Foto: Helena Macháčková, Divadlo Kámen

  

 

 

V popředí ještě jednou Olga, tentokrát z profilu, v pozadí je poslední z naší čtveřice fotografických přátel, na jejichž fotky se budete moct podíval příští léto na zámek v Dobřichovicích, Pavel Vidlař. Fotografů bylo na vernisáži hodně a zajímavé je, že nebýt jednoho z vystavených obrazů, nejspíš bych nikoho z nich dodneška osobně neznal. Na vernisáži jsem celý příběh onoho "seznamovacího obrazu" převyprávěl a učiním to tak i na všech následujících komentovaných prohlídkách. (Džinšin no onadži karazaru wa sono omote no gotoši - Kolik lidských tváří, tolik lidských srdcí) 

Foto: Dita Kozáková 

 

 

 

 

Tady jsem zachycen v družném rozhovoru s fotografkou, spisovatelkou a zároveň dámou, která miluje, hledá a úspěšně šíří moc zajímavé příběhy o Praze, Klárou Hášovou. (Omou nenriki iwa mo tósu - Síla myšlenky i skálou pohne)

Foto: Dita Kozáková 

 

 

 

Kamarád Petr taky moc rád fotí a na vernisáž přijel z Kralup, dokonce s celou partou tamních příznivců fotografie a aktivních fotografů. (Taka wa ha wo ošimi, ši wa na wo ošimu - Sokol si chrání svoje křídla, samuraj svoje jméno)

 

Foto: Dita Kozáková 

 

 

V dalším rozhovoru, tentokrát s básnířkou Bělou Janoštíkovou. (Nikkó wo minai uči ni kekkó to iuna - Neříkej, že je něco krásné, dokud jsi neviděl Nikkó)

Foto: Dita Kozáková

 

 

 

Manažerka Divadla Kámen (a během vernisáže rovněž spolubarmanka) Helena Macháčková (vlevo) snad byla s bohatou návštěvou vernisáže také spokojena. (Džidžicu wa šósecu jori ki nari - Skutečnost předčí každý román)

Foto: Dita Kozáková 

 

 

 

 

Nu, ten můj kýžený čtyřiapadesátý návštěvník na žádné z fotek, které se ke mně zatím dostaly (ale prozkoumám s nadějí všechny, které se mi postupně sejdou), bohužel není. Jenže... Od čeho bychom měli tajuplná znamení?! 

 

Na vernisáži jsem tentokrát dostal jeden nenápadný ale v důsledku pozoruhodný a velmi relevantní dárek: Protože se o mně obecně ví, že mám srdečný vztah k Japonsku, dostal jsem tento večer od jedněch známých knížku japonských přísloví. Knížkou jsem zalistoval, namátkou ji otevřel a nad náhodně vybranou stranou (str. 63) jsem jen zalapal po dechu překvapením: Stálo tam totiž přísloví, které jsem kdysi právě od člověka, jehož jsem mezi návštěvníky nejvíc postrádal, dostal jako symbolický první počinek do svého nového "zápisníku formátu A6 s tvrdými deskami". Náhoda? Znamení? Co my víme, jak věci doopravdy fungují a jak mnohostranný nám dokážou navzdory našemu racionalismu nabídnout smysl. Aspoň kousek duše mého nejmilejšího nepřítomného návštěvníka nakoukl do výstavní místnosti v podobě pár přísloví z japonské knížky. Takové nenápadné shody okolností taky miluju.

 

 

 

 

Vernisáž máme zdárně za sebou, ale hned tento čtvrtek 23. října 2025 se bude ve stejném čase, tedy od 18:00, na stejném místě, tedy v kavárně Divadla Kámen na pražském sídlišti Invalidovna, konat asi hodinová komentovaná prohlídka pro všechny, kterým návštěva skutečné vernisáže z nějakého důvodu nevyšla nebo se prostě v ten den už do nacpaného divadla nevešli. Tahle "náhradní vernisáž" bude nejspíš mnohem klidnější než její oficiální předobraz a bude např. skýtat o dost víc prostoru na případnou diskusi o fotkách, jejich souvislostech či o technikách použitých pro snímání.  

Pozn.: Určitě jste porozuměli tomu, že japonská přísloví, která v tomto článku rozvíjejí nepříliš podrobný popis fotografií, jsou právě ze zmíněné (a vyobrazené) knížky KOTOWAZA - Japonská přísloví, za kterou milým dárcům děkuji..