středa 16. června 2021

Co se mi vybaví, když se řekne Libuška Šafránková

Až na výjimky spojené s lidmi, které osobně velmi dobře znám, nepoužívám moc rád zdrobněliny ženských jmen: Luckám říkám většinou Lucie, ústa se mi kroutí do podivných tvarů, když bych měl Jiřině říct bez varování Jiřinko a ani blogovou Janinku bych si tak netroufl oslovit, kdyby to nebyl přímo její oficiální blogový nick. Použití zdrobněliny jména beru jako doklad velmi blízkého vztahu a neumím si představit, že bych tak nazval člověka, se kterým jsem doposud nikdy osobně nemluvil. Ale Libuška Šafránková, to je prostě výjimka z pravidla. To, že ani mně v jejím případě použití zdrobněliny nevadí, je docela dobrou známkou, že si k ní diváci - včetně mne - dokázali najít velmi blízký vztah, jaký míváte s dobrými přáteli. Zamýšlím se a fakt nevím, jestli bych podobnou výjimku přisoudil i někomu dalšímu z herecké branže.

Dnes se zkusím ve stručnosti zmínit, co se mi nejčastěji ve spojení s touto Libuškou vybavuje, byť je to věru výběr nelehký, a co se mi nemohlo nevybavit - mimo mnohé jiné - před týdnem, kdy bohužel tato výborná herečka zemřela. Jako obvykle - nečekejte encyklopedii (vyhledávače fungují každému), ale jen pár osobních poznámek.

Babička (TV 1971): Když jsem film viděl poprvé v televizi, vlastně to bylo poprvé, co jsem si uvědomil, že lidé (a dokonce i ti nejbližší lidé) jsou nejspíš smrtelní. Dost mě to zasáhlo v souvislosti s mou vlastní babičkou, na kterou jsem byl v té době hodně fixovaný a závěrečná scéna, kdy plačící Barunka říká včeličkám zprávu, že babička umřela, mi opravdu nedělala dobře a vlastně dodnes nedělá, byť je natočená i zahraná výborně.

Tři oříšky pro Popelku (1973): Zato v krásných a výpravných pohádkách, tam se jen tak neumírá. Tahle Popelka samozřejmě hodila rukavici všem budoucím Popelkám a ta rukavice se dodnes i po skoro půlstoletí jen přetěžko zvedá. Pro mě je Popelka Libušky Šafránkové emancipovaná právě tak akorát; nepotřebuji ke štěstí varianty, kdy Popelky mezi sebou vedou šermířské souboje, aby mohly nasazovat střevíček princům. Jen jsem vždycky trpěl, že je princ takové feudální pako, že není schopný Popelku poznat přes skoro průhledný závoj.

Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974): Tuhle komedii jsem měl vždycky rád nejen pro její humor, ale i pro její skvělé herecké obsazení. No a právě vodnickou roli Libuše Šafránkové jsem vždycky považoval za jednu z jejích nejvíc sexy postav. Jako ještě ani zdaleka ne mladšímu dorostenci mi ostatně dost vrtalo hlavou, co asi za tak zásadní předěl se mohlo odehrát, že ta krásná holka rázem přestala být vodníkem a už to nešlo vrátit :-).  

Vrchní, prchni (1981): Joj ta facka pro Josefa Abrháma předstírajícího, že je inženýr Králík, jenom hvízdla. Tahle Libuška opět nebyla žádná domácí putička, to vám tedy řeknu.

Vesničko má, středisková (1985): Chudák Petr Čepek, vždycky jsem ho litoval, že musel hrát tak děsně žárlivého manžela tak krásné ženské. Kombinace skvělého scénáře, režijního pojetí a hereckého výkonu vedla k tomu, že jsou diváci ochotni dát za nevěrnou Turkovou ruku do ohně (i když - jak říkávala moje babička - nejspíš je jí taky dost :-)). Na naši Libušku ovšem nebude žádný žárlivý dacan v nemožné koupací čepici vztahovat ruku, to bychom se na to podívali, Čepku!!

Žebrácká opera (1991): I zlotřilá prostitutka Jenny, která svou osudovou lásku v podobě mizery Macheata (opět Josef Abrhám), opakovaně zrazuje na všechny možné způsoby, je v podání Libuše Šafránkové prostě okouzlující. Viděl jsem bohužel jen film (opět v režii Jiřího Menzela) a ne divadelní představení hry Václava Havla, které bylo pro film předlohou a myslím, že by se mi líbilo víc. Ale i když film vlastně nemá žádnou ryze filmovou nadstavbu jako povedenější filmové přepisy divadelních her, tuhle nápaditou a inteligentní konverzačku jsem si celkem oblíbil a herecké výkony v tom hrají podstatnou roli.

Všichni moji blízcí (1999): Dosud jsem se tu zmiňoval spíš o komediích, ale Libuše Šafránková měla obrovský potenciál i pro charakterní role, čehož důkazem budiž např. tento nelehce vstřebatelný film o židovských rodičích, kteří kvůli tomu, aby alespoň svým dětem zachránili život, museli se od nich natrvalo odloučit a poslat je k cizím lidem do cizí země. Libuši Šafránkové jako matce věříte každé slovo a popravdě neumím si vůbec představit, jak děsivé musí být se v podobné situaci ocitnout.

Donšajni (2013): Tohle dílko mě, myslím, docela naučilo "kritické pokoře". Zjistil jsem, že mám ten film vlastně docela rád, i když je víceméně blbý a vlastně ve všech ohledech nepovedený a odfláknutý, což mi zvlášť ve spojení se jménem pana Menzela trhá srdce. Jenže taky je to poslední film, kde se při filmové práci sešli právě režisér Jiří Menzel a Libuše Šafránková. Kdyby spolu mohli natočit ještě něco dalšího, byl bych moc spokojený, i kdyby snad výsledek měl být ještě horší než právě Donšajni. Jsou prostě i podstatnější věci než to, jestli se nějaké dílo podaří.

Arabela (TV 1979): Kdepak, nevypadává vám paměť, Libuši Šafránkovou v první řadě Arabely s Janou Nagyovou (v té druhé pak Arabelu už hrála Libuščina mladší sestra Miroslava) skutečně neuvidíte. Zato ji uslyšíte, a dokonce v titulní roli. Jsem naprosto přesvědčený, že důvěrně známý hlas byl pro sympatie diváctva vůči milé princezně z pohádkové říše mnohem důležitější, než by se mohlo na první dojem zdát.

Svatební cesta do Jiljí (TV 1983): Tohle je ovšem moje úplná srdcovka a už mě to asi nepustí, protože se mi neomrzela ani po mnoha reprízách. Tak vydařené a přitom přirozené a citlivé srovnání rozličných faset ženského a mužského pohledu na svět a náš pohyb v něm se nepodaří zrovna často a obsahuje v sobě, myslím, jednoduše pochopitelný klíč k tomu, proč je to někdy ve vztahu mezi dvěma lidmi těžké, i když se oba snaží, seč mohou, a pro komplikace zdánlivě nejsou vůbec žádné důvody.

Tři v tom (divadlo, 1978): Jenom jedinkrát v životě jsem cíleně pátral po textu divadelní hry. Nakonec jsem hru Jaroslava Vostrého našel v jednom antikvariátu ve vydání, které skoro budilo dojem nějaké samizdatové edice. A zjistil jsem zajímavou věc: Kouzlo té inscenace není skoro vůbec v textu samotném, ale převážně ve způsobu, jak s tím textem nakládat. V legendární inscenaci Činoherního klubu Libuše Šafránková jako Colombina spolu s ostatními v dokonalé divadelní režii Jiřího Menzela doslova řádí. Myslím, že to musela být radost pro diváky i pro herce.

Play Strindberg (TV, 1996): Různých partnerských etud spolu sehráli Libuše Šafránková a Josef Abrhám spoustu v mnoha variacích - v televizních hrách i na divadle. Někdy se mi v paměti navzájem překrývají, ale všechny byly zahrané s takovou chutí a opravdovostí, až jsem si zkoušel představovat, jak takové soužití asi fungovalo ve skutečnosti, jak se v zájmu svých rolí oba aktéři museli převtělovat do různých charakterů a jak je tyhle exkurze do jiné kůže nejspíš bavily. Slavný Dürrenmattův přepis původní Strindbergovy hry patří k těm, které mi v podání obou reálných manželů (ve spolupráci s Ondřejem Pavelkou) v paměti uvízly jako opravdová herecká událost. 

Bohužel, nemám žádnou vlastní fotografii, tak jsem musel zahledat na webu. Věřím, že snad toto čistě nekomerční ilustrační využití nebude autorce fotografie (viz poznámka pod fotkou) vadit.

foto: © Zuzana Kovaříková/Česká televize (získáno z portálu ČSFD)

 

Samozřejmě, těch vybavených kousků filmů, divadelních her či televizních seriálů, by byla spousta, vybral jsem tentokrát jen tucet těch, které pro mne mají nějaký osobní význam; každý ze zdejších čtenářů by si svůj vlastní výběr sestavil pochopitelně jinak. Nešlo mi o to dělat konkurenci pisatelům nekrologů ani suplovat informační databanky, šlo mi o čistě osobní pohled na dílo spojené s člověkem, se kterým jsem nikdy neměl to potěšení si promluvit, a přesto jsem z něj vždy měl pocit blízkosti. Proč tomu tak bylo, nemám tušení, o to víc mě mrzí ten okolnostmi vynucený minulý čas.

Když jsem se nedávno dozvěděl, že Libuše Šafránková zemřela, připadlo mi to smutně nepatřičné a předčasné jako ve všech případech, kdy odchází člověk mladý tělem, duší nebo obojím. Ale stalo se a vrátit to nejde.

Jen nevím, kdo teď tu smutnou zprávu včeličkám řekne.


Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetonypovídkybásněhrátky s češtinouhaikuvzpomínková vyprávěnípovídání o knížkáchfilmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánkyPokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.





48 komentářů:

  1. Odpovědi
    1. Děkuji, určitě by se dalo, ale byl by to pak úplně jiný článek.

      Vymazat
  2. Krásně napsáno. Měla jsem a mám velmi podobné pocity: Libuška byla tak krásná, křehká a autentická, že stačil pouhý pohled na ni a srdce muselo roztát snad každému. A ta Arabela mě docela dlouho úspěšně mátla - podle hlasu jsem měla pocit, že ji hraje právě Libuška, a divila jsem se, že ji zvládli nalíčit tak, aby si nebyla podobná.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vlastně až teď, když jsem si dělal přehled pro tento článek, jsem zjistil, jak obrovské množství odlišných rolí v dílech nejrůznějšího typu zvládla. A tam, kde nehrála, aspoň původně hrát měla :-).

      Vymazat
  3. Protože pohádky mě nebavily ani v dětském věku, hltal jsem dobrodružné příběhy, oslavovaná Popelka mně nic neříká, Babičku jsem také nečetl ani neviděl, ale opravdu nezapomenutelná je pro mě Svatební cesta do Jiljí, to nevyřčené testování potenciálního partnera/partnery formou nepohodlí při náročném výšlapu mně něco říká i ve vlastním životě :).
    Ještě se mně velmi líbilo filmové zpracování (či záznam z divadla) Wildeovy hry Jak je důležité míti Filipa, v těch skvělých dialozích excelovala nejen Libuše s Josefem, ale všichni zúčastnění.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ... partnera/partnerky ...

      Vymazat
    2. Pohádky mě poslední dobou nebaví až otravují. Je jen velmi málo výjimek, které jakžtakž snesu a pak Popelka :-).
      Svatební cesta do Jiljí je opravdu nezapomenutelná. Ostatně, dokonce jsem těsně před vlastní svatbou taky absolvoval výlet po řece - svůj první a poslední :-).

      Vymazat
  4. Mně se nejvíc líbila ve Vesničce...

    OdpovědětVymazat
  5. Libuši Šafránkovou jsem viděla osobně na Starém Bělidle v roce 1971. Byli jsme koncem roku na školním výletě v Babiččině údolí, v Ratibořicích a v okolí. Antonín Moskalyk tam právě natáčel Babičku. Pamatuji si, že jsme byli ohromeni, jak Barunka ladně pobíhala za motýly. Nevědomky půvabně hrála, ačkoli filmový štáb měl právě pauzu. Tahle verze Babičky je pro mne ta pravá.
    Tři oříšky pro Popelku - Libuška je ve filmu jen trochu starší, než v Babičce. Stále je prototypem křehké a půvabné dívky. Je však - jak říkáš - už poněkud emancipovaná. Pro mne v té správné míře. Kupodivu moji rodiče tuhle Popelku rádi neměli. V jejich představách měla být správná Popelka víc pokorná. Jako byla Eva Hrušková. Popelku Libuše Šafránkové považovali za podbízivou německým posluchačům.
    Naposledy mi byla L.Š. bez výhrad milá ve filmu Jak utopit doktora Mráčka.
    Podotýkám, že jsem dostatečně soudná, abych věděla, že L.Š. hrála to, co jí předepisoval scénář :-)
    Celý film cesta do Jiljí je mi z hloubi duše protivný. A nezachránili to ani hlavní protagonisté.
    L.Š. pak hrála čím dál tím víc životem otloukané ženy (Vrchní prchni, Vesničko má středisková, Báječná léta pod psa). V Báječných létech byla až trochu cynická.
    Poslední film, ve kterém jsem ji viděla, byli Donšajni. Nevím, jak jsi dospěl k názoru, že je to film ve všech ohledech nepovedený a odfláknutý. Mně se líbí. Asi nejsem filmový fajnšmekr. Mám dojem, že tady hrála nejvíc samu sebe. Myslím si, že taková byla v pozdním věku i ve skutečnosti.
    Nejlepším důkazem, že byla skvělá herečka, je fakt, že jsem jí všechny ty postavy, které ztvárnila, prostě věřila. A jejich charakter jsem ztotožňovala s jejím osobním charakterem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To tak prostě je, že lidé mají různé pohledy na stejnou skutečnost, i proto tobě se Svatební cesta do Jiljí jeví jako film protivný a mně naopak jako nesmírně zábavný. Pokud jde o Donšajny, v mých očích je ospravedlňuje, že jde právě o film velkého Jiřího Menzela, který si svými předchozími filmy "předplatil" ne jeden ale klidně pět kvalitou sporných opusů. Proto jsem v tomto případě smířlivý a jsem rád že film vznikl, i když jsem přesvědčený, že vše, co se mi na něm nelíbí, se odvíjí od nepovedeného scénáře, ve kterém je až příliš cítit zatrpklost a mnohá zklamání stárnoucího tvůrce. Je tam pár osvěžujících míst upomínajících na dřívější režijní invenci, ale ani zdaleka, domnívám se, neutáhnou celovečerní film, který místo aby svižně kráčel, spíš se potácí a občas bloudí. Právě role Libuše Šafránkové je to, co mi na filmu vadí asi ze všeho nejméně, a jsem přesvědčený, že kdyby ten part hrál kdokoli jiný, i tahle postava by ztratila mnoho ze své věrohodnosti, protože je prostě špatně napsaná byť moc dobře zahraná :-). Ale to by bylo na "plnotučný" článek o filmu, takovýhle komentář může být vždy jen trochu chaotickou a v mnohém neúplnou zkratkou. Třeba na podobný článek jednou dojde, někde mám schované podrobnější poznámky, které jsem si při sledování filmu dělal, ale spíš se budu věnovat filmům, které považuji za mnohem kvalitnější.

      Jinak kdybych chtěl pokračovat i druhým tuctem poznámek, určitě by se tam objevil film Obecná škola, televizní Stenotypisté a nejspíš i Milošem doporučované Jak je důležité míti Filipa. Jenže to by bylo už dohromady tak dlouhé, že by se nikdo nedočetl na konec :-).

      Vymazat
  6. Abrhám není žádný velký aktor, ale třeba v předsvatební cestě Šafránková je v každé klapce tak sexy, tak svůdná, že to nemá v českém filmu obdoby.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sexy nesexy, pro Svatební cestu do Jiljí mám prostě slabost :-).

      Vymazat
  7. Z poskednejsi doby třeba i výrazná role v Četnických humoreskách apod ...Ale Tři oříšky pro Popelku jsou klasika, výborně zahraná role v citlivé zmodernizované klasické pohádce ..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Roli v Četnických humoreskách jsem zaznamenal, i když se do "reprezentace" v tomto článku nekvalifikovala :-).

      Vymazat
  8. Za mě je to paní Turková, a taky úžasná maminka z Obecné školy. Tu zmatenost z ruky na zadku od pana učitele, nebo "jste polívkovej?" dovedla geniálně odehrát jen očima.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlasím, v Obecné škole je výborná a navíc je to moc dobře napsaná postava. Ale to jsou tam vlastně všechny :-).

      Vymazat
  9. Ještě mé napadají Menzelovy Slavnosti peněženek a paní učitelka, která před dětmi musí "zaretušovat" hrubou mluvu myslivců nahánějících divočáka.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je zajímavé si uvědomit, jak malá je to vlastně role, ale jaký významná pro celý děj a jak je výrazná a zapamatovatelná.

      Vymazat
    2. Slavnosti sněženek - jak píšu z mobilu, nevšimnu si kuriózních korektur.

      Vymazat
    3. Náhodou - Slavnosti peněženek by mohl být taky dobrý film :-).

      Vymazat
    4. Je vidět, nač Android myslí :).

      Vymazat
  10. Petře, krásně napsané a báječný výběr. 👍 Ta zpráva o jejím odchodu byla nečekaná a šokující.

    OdpovědětVymazat
  11. Souhlasím s Psicí a Signorou, Petře, moc pěkně jsi to napsal. Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, jsme rád, že se ti tahle malá vzpomínka líbila.

      Vymazat
  12. Je těžké vypíchnout nejlepší...ale jedinečná je pro mě Svatební cesta do Jilji, pro mě je to takové podobenství😊

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejlepší bych si netroufl označit. Ale kdybych to zkusil, Svatební cesta do Jiljí by byla v žebříčku vysoko :-).

      Vymazat
  13. Krásně a s citem napsáno tak, jako by to mluvilo z duší mnohých z nás.
    Včeličky už o tom určitě vědí...

    OdpovědětVymazat
  14. Naprosto jsi to trefil! neviděla jsem z tvého výběru jen Play Strindberg. Donšajni mne tedy nějak nezaujali, a ještě bych přidala Přijde letos Ježíšek? To byl taky taky takový trochu divný film. Jo, a Tři v tom jsem sice viděla v ČK, ale tuším že roli Colombiny s Veronikou Freimanovou. S tou Popelčinou emancipovaností to dotáhla právě k dokonalosti v roli maminky Karličky Formánkové v Četnických humoreskách. Taky mne to dost zasáhlo, ona byla v mnoha rolích rozkošná a hezká, ale zároveň to nebylo takové to bezmocné stvořeníčko, uměla se prosadit kolikrát velmi tvrdě. je to škoda, že bez ní nebude hrát ani Josef Abrhám, i když i on už má velké zdravotní problémy se srdcem, s termoregulací a občas i s chůzí. Měli totiž vymíněno, že pokud bude chtít nějaký režisér jednoho nebo druhého obsadit, musí brát oba nebo nic. Jelikož to byli oba skvělí herci, myslím že to režisérům problém nedělalo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ve verzi inscenace "Tři v tom", kterou jsem viděl já, hrála jak Libuše Šafránková, tak i Veronika Freimanová. Josefu Abrhámovi se nedivím. Když si vezmu, že nejstarší film, ve kterém jsem ho viděl (Kde alibi nestačí) byl natočený před 60 lety a výborný "Křik" je jen o 2 roky mladší...

      Vymazat
    2. Hele, to už je nějakej pátek co jsem to představení viděla, takže je možné že tam hrála taky, ale mě utkvěla nejvíc v hlavě VF a pak Jiří Kodet v roli natřásajícího se starého milovníka. Stejně tak jako taneček na umyvadle Jiřího Menzela v Penzionu pro svobodné pány kde převzal roli po Jiřím Hrzánovi. Bože, a všichni jmenovaní jsou už po smrti.... fujtajbl. No a jsem stará jak to Alibi :D :D :D

      Vymazat
    3. No jo, Alibi... Protože tou dobou byla ještě Libuška Šafránková maličká, musel Josef Abrhám hrát milenecký pár s Libuší Geprtovou :-).

      Vymazat
    4. Mimochodem, v tom představení, co jsem viděl já, hrála Veronika Freimanová Ardelii. Ale k nakousnutí tam byly každopádně obě, vlastně všechny tři, protože třetí slečnu do titulního trojlístku hrála Jiřina Krejčíková, dcera režiséra Jiřího Krejčíka :-).

      Vymazat
  15. quick

    Pohádky až zas tak nemusím, za sebe bych k výčtu přidala mimo topení doktora Mráčka ještě Jak je důležité míti Filipa.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, Filip by býval byl další na řadě pro nový tucet :-).

      Vymazat
  16. Skvělý výběr. Moc mě to zasáhlo, když jsem se tu smutnou zprávu dozvěděla, i slza ukápla. Je to zkrátka Popelka a u té nikdo nečeká, že umře, natož tak brzy a tak náhle. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdyby po každém zbylo tolik úsměvů, které si naštěstí můžeme stále připomínat, bylo by to krásné.

      Vymazat
  17. Já mám Libušku spjatou hlavně s pohádkami Tři oříšky pro Popelku a Třetí princ. Byla to skvělá herečka, opravdová dáma. Zpráva o její smrti mě šokovala a až mi z toho bylo do breku...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky ve mně dost hrklo, když jsem tu zprávu slyšel. Kdybych měl tu moc, smlouval bych a nabízel bych jiné adepty.

      Vymazat
  18. Odpovědi
    1. Ano, to byla taky výborná role, děkuji za připomenutí.

      Vymazat
  19. Vlastně jsem ani neviděla všechno, co jsi vyjmenoval. Ale zarazila jsem se u Arabely. Ne že bych to nevěděla, jen jsem si vzpomněla, že mojí malé smradce kdysi dávno běžely před spaním pohádky na CD a úplně nejvíc byla Paní Láryfáry, namluvená právě Libuškou. A nemůžu zapomenout ani na Zvědavé štěňátko.
    Jdu hledat CD. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No vida, co zajímavého se člověku může vybavit. Sice ty namluvené pohádky neznám, ale představuju si :-).

      Vymazat
  20. Krásně jsi to napsal. Libuška byla v jakékoliv roli úžasná. Měla jsem ji moc ráda a v Babičce, jak říká včeličkám,že babička umřela, tak to je vždycky s pláčem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Závěr Babičky taky nikdy nevydržím v klidu. Čím jsem starší, tím se snáze dojmu.

      Vymazat
  21. Libušku jsem tolerovala jako nejoblíbenější mého manžela. Byla to jeho ikona ženské krásy a já souhlasila s přidáním jejího hereckého umění.♥

    OdpovědětVymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.