Skončilo nám léto

Přiznávám, nejsem zrovna velkým vyznavačem letních výhní, zvlášť když se vyvedou tak, jak se vyvedly letos v několika vlnách - napřed koncem června a pak zase v červenci i v srpnu. V rekordních tabulkách nezůstal kámen na kameni, příroda marně bombardovala nejrůznější instituce stížnostmi na nedostatek vláhy (znáte to - dovolené a tak...) a podobně jako je třeba v zájmu té správné chuti pořádně čistit pivní trubky, naše těla v zájmu udržení té správné vnitřní teploty pořádně protáhla potní žlázy. Nejednou jsem se přistihl při kacířské myšlence: Už aby tohle vypráskané žhavé léto skončilo!

A pak, jednou večer, čerstvě po bouřce, když jsem přijel z práce a začal přecházet po lávce u nás v Dobřichovicích z té letní únavy jen líně tekoucí Berounku, vykoukne zpod kraje tmavého mraku zapadající letní slunce a povídá: Hele promiň, já vím, že to v euforii občas přeženu, ale není v tom vážně nic osobního. To prostě dělá léto a ty dlouhé dny!

 

A já si vzdychnu ve vzpomínce na sotva skončené čtyřicítkové peklo a nevyvětratelné noci a je mi jasné, že jako každý rok létu tyhle euforické excesy prominu a už se zase těch dlouhých prosluněných dní napěchovaných světlem a barvami nebudu moct dočkat. Ještě se v postupně se prodlužujících a pak zase zkracujících nocích párkrát vyspíme a léto bude zpátky se všemi svými báječnými i nesnesitelnými vlastnosti. Je to, myslím, podobné jako u milovaného člověka, jehož báječné vlastnosti nás činí šťastnými natolik, že mu ty nesnesitelné rádi odpustíme, protože jedno bez druhého by nebylo ono.

 

Tak za pár měsíců na shledanou a budu se moc těšit!

 

Dobřichovice, lávka přes Berounku, výcvak mobilem, protože i když s sebou foťák nosím skoro pořád, uličnické letní slunce mě prostě pořád ještě umí zaskočit nepřipraveného :-).