Jak se kdysi hrálo podle mých pravidel

Jsemť dítě sídlištní. V šesti letech mě proti mé dětské vůli přesadili z mé staňkovské kouzelné zahrady plné tajemství a individuálních her do jen nedávno postaveného (a ještě ne úplně hotového) sídliště Plzeň - Skvrňany a já v místní "zédéešce" začal chodit do první třídy. Najednou se člověk ocitl v kolektivu, ze kterého se dalo vystoupit prakticky jen dovnitř našeho panelákového bytu. Pokud jste chtěli jít ven mezi domy, vždycky tam byl někdo, komu se nešlo úplně vyhnout, ale koho taky bylo možné v lepším případě do dětských her přiřadit. Jen ty disciplíny: Fotbal na písku s brankami z kupiček svetrů a bund. Hokej s olysalým a na několika místech naprasklým míčkem. Skákání panáka nebo "gumy" bylo samozřejmě pro holky. A i sídlištní volně přístupná sušáková konstrukce, kam se občas věšelo mokré prádlo, poskytovala možnost vymýšlet si disciplíny nové, protože stojany z kovových trubek svým tvarem dost připomínaly branky.  

 

 

Nejčastěji se na těch pláccích mezi visícími látkovými plenkami hrála podivná kombinace házené (ostatně Plzeň je místo házené zaslíbené) a přehazované. Jeden stojan byla jedna branka, druhý stojan půlil hřiště, třetí stojan byla druhá branka. Hrálo se většinou s normálním fotbalovým míčem typu "co dům dal", který se vždycky musel přehodit přes stojan v půlce hřiště, když se nepovedlo, házela se penalta z půlky. Do kolika vstřelených / obdržených branek se hrálo, to už si nepamatuju, asi podle možností omezených tím, že se občas kdesi v obrovité panelákové stěně otevřelo okno, ze kterého vykoukla naondulovaná hlava volající třeba "Jirkóóó, večeřéééé!"

 

Tahle disciplína mi byla svou povahou celkem sympatická, měla ale několik slabých míst: Za prvé jsem doma neměl kopací míč, takže jsem se musel vždycky k někomu "přifařit", což poněkud omezovalo svobodu výběru, s kým budu moct hrát. Za druhé měli přílišnou výhodu ti, kteří byli vysocí, protože pro ně horní "břevno" prostředního stojanu nebyla žádná překážka: Prostě jen trochu povyskočili (ti nejvyšší ani nemuseli) a práskli míč do brány, s tím šlo těžko něco dělat. Přemýšlel jsem tedy, jestli by nešla hra upravit tak, aby i menší a slabší typy (hlavně tedy já sám :-)) měly v klučičích duelech trochu více šancí. Co si budeme povídat, na zápasy se občas přišly od své skákací gumy podívat i holky, a dostat před nimi za chviličku 10:0, když vyfásnete jako soupeře dvoumetrového habána z dorostenecké ligy házené, nevyhlíží zrovna pěkně. 

 

 

Pak mě napadlo, že sice nemám míč kopací, ale zato mám doma spoustu tenisáků. Samozřejmě, kdyby se na stejném hřišti hrálo tenisákem, rozdíl mezi velkými silnými a menšími slabšími by se ještě zvětšil, ale kdyby se trochu prodloužilo hřiště... Pustil jsem svou raně teenagerskou fantazii na volno a za chvíli jsem měl vymyšleno: nová disciplína vyžadovala hřiště prodloužené na čtyři stojany, hrálo se obyčejným tenisákem, krajní stojany tvořily branky a oba vnitřní stojany se musely přehodit; když se některý z nich podhodil, házela se opět penalta - buď zpod druhého nebo zpod třetího stojanu podle toho, který jste podhodili. Najednou byly zápasy bohatší o možnosti házet míček různou silou a s různou falší, daly se využít nejrůznější finty, zkrácení hry, klamavé pohyby. Čistou sílu šlo umravnit chytrostí a zkušeností. Když se mi povedlo pár kamarádů přemluvit, aby si se mnou zahráli podle nových pravidel, většině se to líbilo a nová hra se začala šířit naším sídlištěm. Najednou maminky neměly kam věšet svoje prádlo, protože po večerech se hrálo skoro všude, na "hřiště" se často muselo čekat. Se zájemci o sušení prádla jsme bojovali i tím, že jsme odmotávali natažené prádelní šňůry, které nám samozřejmě ve hře překážely. Mače byly zajímavější, vyrovnanější, měly více diváků (ano, i holky!) Dokonce jsem později pravidla "své přehazované" naťukal doma na psacím stroji přes několik kopíráků a rozdávali jsme je zájemcům; měl jsem pak informace, že se hra rozšířila i na další plzeňská předměstí, vybavená stejnými "sušáky".    

Konjunktura nové sídlištní hry trvala asi dva roky, pak už jsme začali mít trochu jiné zájmy a taky se ukázalo, že když chtěl člověk upoutat děvčata svého věku, házení míčkem - podle jakkoli sofistikovaných pravidel - nějak přestalo stačit. Ještě když jsem byl na gymplu, mohl jsem občas sledovat z okna, jak pod sušáky hraje stejnou přehazovanou nová generace kluků, ale bylo jich čím dál méně, až sušákové stojany úplně osiřely. 

Vzpomněl jsem si na tuhle epizodku z dětství právě o víkendu, kdy jsem strávil na stejném sídlišti stejného města jednu noc oddělující pátek, během kterého jsem se setkal s jednou dávnou třídou svých studentů, které jsem učíval fyziku, a sobotu, kdy jsem měl to potěšení potkat se s blogerkou Oby z Kanady. Sušáky jsou pořád na svých místech, ošuntělé, zrezlé, ve své unavenosti věkem podobny lidem, pro které kdysi vyrostly, původně hladká betonová plocha, která před léty lákala ke hrám všeho druhu, se boulí, praská a prorůstá travou a plevelem. Kdoví, třeba i tyhle sušáky sladkobolně vzpomínají na své bohatýrské období, kdy byly využívané rozličným způsobem, pomáhaly a dělaly radost.

Mezi námi, procházel jsem tudy několikrát během dne, ráno po poledni i vpodvečer, a nejen pod sušáky ale vlastně ani nikde jinde na celém sídlišti jsem nespatřil jediné dítě, které by si venku hrálo, nejspíš si dnes děti hrají výhradně v ústraní svých domovů u počítače. Ano, mohou být při tom ve spojení s celým světem a mohou si nejspíš v graficky vytuněných aplikacích hrát mimo jiné i s virtuálními tenisáky.

Kdyby chtěl nějaký šikovný ajťák inspiraci z jedné staré sídlištní hry, aby ji mohl převést do počítačové podoby pro dnešní mladou generaci, stačí říct, třeba ještě jednu rozmazanou kopii pravidel, napsaných na starém psacím stroji, doma v archívu najdu :-).