Zuzana Terešová: Vždycky jdu radši blíž k lidem. Třetí velký fotografický rozhovor.

V dubnu jsem tu slíbil zdejším čtenářům, že formou osobního rozhovoru postupně představím tři své přátele - fotografy, se kterými společně připravujeme červnovou výstavu našich fotografií s názvem VIDĚNO ČTYŘMI, která bude zahájena vernisáží v pátek 5. června od 17:00 na dobřichovickém zámku. Ti, kdo si sem chodí číst, totiž už z mnoha mých fotočlánků i návštěv v mé blogové fotolaboratoři mají dost informací o mně a o mém pohledu na fotky a focení, ale zatím nevěděli skoro nic o ostatních vystavujících, což se sérií rozhovorů pokouším napravit. Prvním článkem ze třídílné série byl rozhovor se španělským (a přitom pražským) fotografem Carlos Sardá Vidal: Focení je pro mě bonus ke štěstí. Ve druhém rozhovoru jsem představil fotografa Pavla Vidlaře - Pavel Vidlař: Pozitivní pocity, o ty mi jde. No a "trojkorunu" rozhovorů teď zkompletujeme povídáním s jedinou dámou v naší čtyřčlenné skupině, fotografkou Zuzanou Terešovou.

 

 

 

Fotografii pro článek poskytla Zuzana Terešová  

Petr: Vždycky se snažím rozhovor začít malým icebreakingem a našel jsem – a to se mi líbilo – že tě kdysi kolegyně v práci varovala před knihou Orientální diagnostika, což tě tak inspirovalo, žes po té knize okamžitě skočila, a nakonec ti to zásadním pozitivním způsobem změnilo život. Tak jsem přemýšlel, jestli tě taky někdo podobně nevaroval před fotografováním.

Zuzana: Ne, ne, před fotografováním mě určitě nikdo nevaroval. Trochu mě před tou knihou varovala, to je pravda, a taky je pravda, že se orientální diagnostikou dodneška živím, a musím říct, že to mělo obrovská pozitiva, protože jsem podle toho vychovala dvě děti a ty díky tomu nebyly vůbec nemocné, z čehož já jsem byla šťastná, ale ony to braly hodně negativně…

Petr. …že je to nespravedlivé?…

Zuzana: Ano, braly to jako nespravedlivé, protože spolužáci byli klidně doma 14 dní s chřipkou a moje děti nic. Takže asi ve dvanácti, když měla dcera kašel, jsme šli k obvoďačce, ta předepsala homeopatika, takže dcera měla nějaké kuličky a byla strašně šťastná, že má poprvé v životě léky. Takže orientální diagnostika se mi osvědčila. Ale před fotografií mě opravdu nikdo nevaroval. Já jsem naštěstí takový nadšenec pro cokoli. Mně když se něco líbí a baví mě to, a ještě mi to umí někdo dobře naservírovat a hezky mě do toho vtáhne, tak já se do toho ráda pustím pořádně. Fotila jsem vlastně skoro vždycky a v posledních letech je to hodně díky Pavlovi (Vidlařovi, rozhovor s ním si můžete přečíst ZDE, pozn. PVa). Právě Pavel mi k nějakému výročí našeho vztahu koupil foťák, fotili jsme pak spolu po Praze a to bylo pořád „a vidíš támhleto prádlo v tom okně? A ten detail na tom kameni?“ a já jsem se ze začátku styděla, protože jsem viděla, že tomu rozumí, dost plachá jsem byla.

Petr: Já tě mám v paměti ve výjevu z Hlavního nádraží, kde se konala před Vánoci Rybova Česká mše vánoční, a my jsme tě mezi stále houstnoucími zástupy lidí dlouho vůbec neviděli, protože tys byla právě někde v tom největším davu, v největším mumraji, tak to mi tedy zrovna nepřišlo, že bys byla moc plachá. Naopak jsi byla schopná se dostat vždycky do toho správného místa; napřed se z davu vynořil objektiv a za ním pak hned ty. Takže naopak mi přišlo, že zatímco Pavel všechno zabírá spíš z odstupu, ty se dostáváš až k tomu místu, kde se něco děje.

Zuzana: To je pravda, ale to vzniklo postupně. Možná jsem nebyla plachá, ale spíš nejistá, když jsem začínala, hodně nejistá, protože foťák si se mnou dělal, co chtěl, ale postupně, jak jsem poznávala techniku a různé oblasti fotografie, tak jsem si v tom hledala to svoje, a našla jsem, že jsou to pro mě lidé. Pavel rád fotí na ulici na dvoustovku, má objektiv 70-200 mm…

Petr: … ale to jistě jen proto, že nemá šestistovku :-).

Zuzana: Pavel má – stejně jako já - i objektiv 24-70 mm, s tím fotím ráda, protože jdu radši blíž k lidem. Nevím proč, mám to tak asi i v životě, mám to ráda „na dotek“.

Petr: To, myslím, docela odpovídá i tomu, co děláš. Co tě vlastně živí?

Zuzana: Živí mě právě orientální diagnostika, makrobiotika, dělala jsem kurzy vaření, spíš bych tomu dnes říkala zdravá strava, to je dost široký pojem; vycházím z dálněvýchodní filosofie, která říká, co všechno na tom talíři má být. Někdo říká, že je to spíš o zákazech, že tohle se nesmí a támhleto se taky nesmí, ale já vždycky říkám, že jde o to vědět CO, KDY a JAK: Jinak to potřebuje sportovec, jinak těhotná žena, jinak staří lidé, jinak by se mělo jíst na jaře, jinak v zimě. Ono to možná působí složitě, ale jakmile pochopíš princip, tak je to naopak strašně jednoduché. A jak jsem už říkala na začátku, musím to zaťukat, ale když jsme ta pravidla používali, děti nebyly vůbec nemocné, nemuseli jsme řešit nic závažnějšího, co běžně řešily s dětmi moje kamarádky, a podobně to mám i já. Nechtěla bych, aby to vypadalo jako chlubení, samozřejmě každý si přináší nějakou konstituci z rodiny, nějakou kondici, to je druhá věc. Ale živím se tím, že předávám informace, jak si upravit talíř, aby na něm nic nechybělo, aby to bylo k jídlu a aby to mělo zároveň takový preventivně léčivý charakter. Máme malinké polední bistro na Vinohradech, ale to je čistě jen na obědy, od půl dvanácté do tří ve všední dny. A těší mě, že jak se dřív myslelo, že zdravá strava je hlavně pro ženy, tak návštěvnost máme pěkně půl na půl, a dělá mi radost, že znám skoro všechny naše zákazníky jménem.

Petr: To bude možná taky trochu personálem, řekl bych. Já o tom tedy zhola nic nevím, ale intuitivně cítím, že v tom nehraje roli jenom jídlo, ale spíš celkový styl života, to, kde člověk žije, jak žije, jak je spokojený s tím, co dělá. Jak s tím jde dohromady focení a tvoje radost z něj?

Zuzana: Upřímně, doteď jsem to všechno nějak zvládala, ale s šedesátkou na krku cítím, jak energie ubývá, a kdybych se mohla věnovat jen tomu, čemu bych chtěla, a kdybych měla měsíční apanáž v nějaké příjemné výši…

Petr: Ano, tato myšlenka mě už taky několikrát napadla…

Zuzana: … tak určitě by převážil můj zájem o fotku. Asi bych se soustředila na nějaké soukromé nebo i veřejné kurzy vaření a asi bych od toho bistra postupně upustila, protože je to hodně fyzicky náročné a já tam dělám v podstatě všechno: vymýšlím menu, sháním suroviny, dávám jídelníček na web, dohlížím na to, aby holky dělaly všechno správně, takže je to docela zátěž. Ano je to radost, baví mě to, ale s přibývajícím věkem a čím dál větší euforií pro fotky a všechno kolem nich, tak se začínám cítit trošku „rozpůlená“, to je pravda.

Petr: Říkala jsi, že fotíš odedávna, ale až s Pavlem ses tomu začala věnovat výrazně víc. Odedávna, to znamená co?

Zuzana: No já jsem samozřejmě už četla tvoje rozhovory s Carlosem i s Pavlem, takže vím, že jednu věc máme společnou: I u mě byl na začátku tatínek.

Petr: Ale, to je překvapení, u mě taky.

Zuzana: Rodiče se rozvedli, když mi byly tři roky, a já jsem chodila za tátou každých 14 dní a vždycky to pro mě byly hodně důležité chvilky. On mi koupil takový – já tomu říkala „krabice na krk“, koukalo se do toho shora.

Petr: Flexaretu?

Zuzana: Asi. A to už jsem si připadala „hustá“, že mám na krku krabici a koukám do ní shora. A ta druhá část, která mě na tom bavila, byla komora, tedy naše koupelna, kterou táta úplně zatemnil. A protože moje maminka dělala celý život v laboratoři jako mikrobiolog, dala mi nějaké bezpečné chemikálie, které když jsem jednu do druhé lila, tak ony měnily barvu. A to samé bylo v té komoře, tam se taky někam něco lilo a když se to dělalo správně, vylézaly z toho obrazy. A moje největší životní pokušení - protože jsem věděla, že nesmím za žádnou cenu otevřít dveře – bylo právě ty dveře otevřít, to jsem si moc přála, a zajímalo mě, co by se asi stalo s tím vším, co je uvnitř. Ale nikdy jsem to samozřejmě neudělala.

  

(Foto pro článek převzato s laskavým svolením autorky)  

Petr: A vyvolávali jste jenom fotky nebo i negativy?

Zuzana: Táta i negativy, to vím, pak taky pouštěl na nějakých oslavách diapozitivy, ale se mnou dělal jenom fotky.

Petr: To samozřejmě byla neobyčejná magie, kterou si taky dodneška pamatuju. Vypadá to, že fotograficky jsme odkojeni asi dost podobným mlékem. Pamatuješ si, kdy jsi udělala nějakou fotku, která ti v té době připadala super a chlubila ses s ní ostatním? Máš nějakou takovou?

Zuzana: Mám. Ne že bych se s ní chlubila, to bych nikdy neudělala, ale byla to moje srdeční záležitost. Mám pár fotek, které mám opravdu ráda a když proběhly na sociálních sítích, tak mě potěšily i reakce lidí, kteří je viděli. Jen vždycky když pak vidím ostatní fotografy a ty úžasné věci, co dělají, tak vidím, jak jsem pořád teprve na začátku. Sice dost intenzivně fotím posledních pět let, ale pořád je tam pokora, není to k chlubení, ale pro radost. Vlasta Vobecká, fotografka, která fotí přírodu, hlavně ptáky, a zrovna tu mou fotku, která je mou nejsrdečnější záležitostí a měla by být i na výstavě v Dobřichovicích, viděla, mi nedávno říkala: „Zuzi, já pořád myslím na tu tvou fotku.“ Ani neví, jakou mi tím udělala radost.

Petr: Asi každý má nějakou takovou fotku, díky které vůbec začal uvažovat o tom, že by se na focení měl dívat vážnějšíma očima, než jen když třeba fotí někoho na pláži u moře.

Zuzana: Já nejsem a nikdy jsem úplně nebyla na to „tak se tady děti postavte, budeme se fotit“. Jasně, fotila jsem děti v akci, milovala jsem to, jsem strašně ráda, že mám ty fotky schované, že jsem o ně přes všechny problémy s technikou (např. s rozbitým hard diskem) nepřišla. Ale mám takovou „veselou historku z focení“: Jedna z mých mladších sester chodila se studentem FAMU, ještě v době před revolucí, to už jsem fotila na kinofilmy, klasicky 36 snímků, citlivost 100 nebo 200. A já jsem tehdy vyfotila jeden film na výletě s bývalým mužem na chalupě, byla jsem pyšná na těch svých 36 fotek, tak jsem je přinesla a říkala jsem sestře: „Hele, nemoh by se mi na ně ten tvůj kluk podívat? Jo, moje fotky z chalupy a dovolené! A on se na ně podíval a jenom vzdychnul a bylo to jasný, už tam bylo oko budoucího profesionálního fotografa. Nevím, kde dnes je a co dělá, ale dneska chápu naprosto přesně, v jaké byl situaci, a dnes bych už nikdy nepřišla za fotografem, abych mu přinesla fotky z dovolené ke zhodnocení.

Petr: Mně se líbilo, co jsem někde četl - určitě to říkal nějaký slavný fotograf, jehož jméno jsem ale už dávno zapomněl - že čím víc fotek člověk vidí, tím lepší je fotograf. A já vás oba s Pavlem mám v takové škatulce lidí, kteří toho hodně stíhají a dokážou být na neuvěřitelném množství míst, pokud jde o výstavy a jejich vernisáže, takže vy už jste těch fotek viděli tolik, že už vlastně ani skoro nemusíte zkoušet dělat vlastní, protože jste jen kvůli tomu tak dobří fotografové…

Zuzana: Ježíš, kdyby to bylo takhle jednoduchý, tak budu od rána do večera chodit jenom po výstavách! Ne, samozřejmě, pro mě jsou výstavy velice inspirující. Já jsem v předchozích rozhovorech četla, že Pavel považuje fotku za umění, Carlos naopak ne, já se přikláním k Pavlovu názoru, ne proto, že je to můj partner, ale protože to vidím podobně a čím dál víc, čím víc do toho světa fotografie pronikám. Teď jsme byli na týden v Holandsku s Janou Kupčákovou, kde kromě toho, že jsme přes den fotili a navečer jsme si ty fotky – vždycky tak deset, dvanáct fotek jako výstup toho dne - ukazovali a Jana nám radila, jak s úpravou, co by se dalo a nedalo udělat. A dokonce jsme pak měli i teorii; jedna z těch teoretických hodin byla i historie fotografie, povídání o nejstarší fotce, o tom, jaké mají známé světové fotky příběhy, i to, jak se s fotkou má zacházet, jak ji archivovat, jak si nenechávat zbytečné smetí. Byl to obrovský proces, co nám tam Jana předvedla a já jsem si zase začala o to víc práce fotografů vážit. Ne, že bych si jí před tím nevážila, ale ono to může vypadat tak, že fotograf má prostě štěstí, vidí to, vyfotí to, ořízne to, přidá kontrast a je hotovo, ale není to vůbec tak. A toho „smetí“, jak o něm mluvila Jana a o kterém jsem slyšela i od jiných fotografů, toho smetí je opravdu hodně…

Petr: A necháváš si i smetí?

Zuzana: Snažím se ho vysypávat, jak to jenom jde. Já se to snažila dělat i dřív, ale pořád tam byla taková tendence – no kdybych to ještě nějak upravila, možná bych to ještě mohla pro něco použít… Po tomhle pobytu v Holandsku jsem z toho vyrostla; ne, fakt není nutné si takové smetí nechávat. Třeba právě Jana si podle svých slov nechala z celého Holandska 200 fotek, a i to je dost.

Petr: Tak tenhle přístup máme asi podobný.

Zuzana: Vidíš, tohle se učím, učím se úplně nový vztah k fotce jako takové, postihnout celý proces a ne jen obrázek vyfotit, vystavit ho na sociálních sítích a hotovo.

Petr: Dotkla ses sociálních sítí, to je teď fenomén. Jak říkáš: Rychle vyfotit, rychle použít, rychle ukázat a jde se dál. Když máš možnost se zamyslet nad tím, jak si v porovnání s rychloobrátkovostí takového využití stojí možnost vystavit fotky někde fyzicky? Přijde ti to jako sice hezký, ale namáhavý, anebo je to pro tebe jiný level přístupu k fotkám.

Zuzana: Je to pro mě úplně nový level. Když jsi s možností vystavovat v Dobřichovicích přišel a nadhodils to, tak já – jak jsem taková ohnivá a rychlá – jsem to brala jako „jasně, super!“, ale vznikl z toho proces, na kterém jsem si opět s pokorou uvědomila, že to není tak jednoduché jít s kůží na trh a vybrat něco, za čím si člověk může stát. Zároveň si myslím, že je skvělé, když se fotky vytisknou a dá se jim život na papíru, aby si je lidi mohli přijít prohlídnout, protože při tom nastává určité zpomalení, ta fotka se jakoby na tom papíru zastaví. Na sociálních sítích pořád jen roluješ dolů, dolů, dolů, když chceš něco najít, za den už to tam není, je to bůhvíkde na smetišti dějin, což je strašně krátká doba. Kdysi v ambitu u Panny Marie Sněžné, na výstavě s Garikem (fotograf Garik Avanesian, pozn. PVa), jsem měla tři fotky, Garik mi je pomáhal vybírat, aby to mělo nějakou hlavu a patu. V porovnání s tím vybrat dvacet fotek už rozhodně není málo a pro mě byl obrovskej dar, že jsem se nad těmi fotkami sama zastavila, že už to nebyly jen příspěvky někde na facebooku, abychom ukázali, že jsme o víkendu byli s Pavlem na výletě. Ano, když tam dám pár pro mě hezkejch fotek, občas to někoho potěší, protože to místo zná, je tam zpětná reakce, je to fajn. Ale i já sama jsem se musela zastavit; a fakt jako hodně zastavit! Teď mám období, kdy je toho opravdu docela hodně, tak jsem za tohle zastavení moc ráda.

Petr: Ona výstava člověka donutí, aby se svým fotkám začal věnovat poctivě, protože mu to nedá; soudím z vlastní zkušenosti. Kdysi jsem si říkal „no, výstava, co to je, prostě se vybere pár fotek…“ a ono to tak úplně nefunguje. Tedy, ono se nakonec skutečně vybere pár fotek, ale ten proces je výrazně pomalejší a odpovědnější, než se na první pohled možná zdá. Když se má u fotky zastavit i úplně cizí člověk, který jde okolo, tak je to pro fotografa úplně jiná výzva, než když někdo na počítači nebo na mobilu na fotku jen mrkne a když se mu to nelíbí, ťukne si na něco dalšího. Když už návštěvník vážil nějaké kroky, aby se na výstavu dostal, autor už má za něj částečnou odpovědnost, když si ho tam přitáhnul.

Ty ses zmínila o té velké společné výstavě s Garikem a Českou federací fotografického umění, kde jsme vlastně taky vystavovali společně, u Panny Marie Sněžné v Ambitu, a říkala jsi, žes tam měla tři fotky a pomáhal ti je vybírat Garik. Mě by zajímalo, jestli když ty sis dělala svůj výběr, jestli jste se s Garikem shodli.

Zuzana: Já jsem pro tu výstavu připravila širší výběr asi osmi fotek, které jsem Garikovi poslala…

Petr: Aha, takže tys mu udělala předvýběr…

Zuzana: To zase ne, že bych mu předala celé portfolio k výběru. Samozřejmě jsem mu udělala předvýběr, takže nehrozilo, že by vybral něco, co bych si na výstavě nepřála. On tehdy Garik právě tu mou srdcovku nevybral, protože tvrdil, že by to bylo náročné k tisku, což měl tenkrát pravdu; bohužel já neměla originál, tehdy jsem byla zvyklá fotku upravit a uložit ji přímo v JPG formátu, což už jsem se taky odnaučila, teď už fotím do RAWu. Tahle fotka tím pádem dostala bohužel technicky na frak, takže tu mi Garik nevybral, ale teď v Dobřichovicích ji budu mít.

Petr: To je důležité; ještěže nám ji tehdy Garik nevybral, fotka teď bude moct mít v Dobřichovicích premiéru :-). To je právě strašně zajímavé, jak člověk reaguje na to, když jeho první fotky někde visí, mě to zajímá hlavně psychologicky, protože na každého člověka to má úplně jiný dopad, asi podle toho, jakého je naturelu, jestli je to introvert nebo víc extrovert. Mezi mými známými jsou absolutní protiklady v tomto ohledu: Naprostí introverti, kteří by nikdy nepředstoupili před publikum, protože by ze sebe nedostali ani slovo, musí mít někoho, kdo to vezme za ně. Naopak divadelníci, kteří dokážou ohromit a nadchnout široké publikum. Jak seš na tom ty? Kde na té škále?

Zuzana: Já jsem povahou spíš extrovert. Zádumčivý extrovert!

Petr: To je hezké vyjádření, musím si ho poznamenat, abych na ně nezapomněl.

Zuzana: Já jsem odmala někde vystupovala, za školu jsem se účastnila různých soutěží, hrála jsem na klavír, a teď vlastně když učím lidi na kurzech vařit, tak tam musím vystupovat před cizími lidmi, někdy přijdou úplní nováčci, i když právě teď chodí dokola pořád taková ucelená parta. Takže jsem naučená jít s kůží na trh, ale je fakt, že to je speciálně můj obor, do kterého tolik lidí nevidí. S fotkou je to trošku jiné, protože fotím opravdu vážně tak čtvrtým rokem, to datum, od kterého to počítám, byl workshop s Honzou Šibíkem v Budapešti, kde jsme byli s Pavlem, tam to vlastně začalo. Začala jsem focení brát vážněji a respektuji opravdu všechny fotografy, které kolem sebe znám, se kterými jsem se seznámila, skamarádila, potkáváme se na vernisážích a můžu sledovat jejich práce, které se mi líbí. Oni zase mají možnost sledovat mě a já bych byla ráda, kdyby neměli důvod říkat, že to stojí úplně za houby. Neznamená to ale, že kdyby to řekli, tak bych přestala fotit, to snad ne.

Na té Garikově společné výstavě, tam nás bylo asi pětadvacet…

Petr: Dokonce sedmadvacet…

Zuzana: … tam se člověk ztratil v davu, navíc to bylo s Garikem, který všechno podstatné zajišťoval. Dobřichovice budou úplně o něčem jiném.

Petr: Ano, tady jsme v tom každý sám za sebe a ještě navíc za skupinu, což je moc zajímavá zkušenost; za nikoho se neschováme, protože kolem nás nikdo další nebude. A to je na tom podle mě to krásný, protože se s tím nedá vůbec nic jiného dělat, než to prostě spustit…

Zuzana: … a už to dohrát do konce.

Petr: Jak já si pamatuji, s první výstavou je vždycky mnohem větší práce než s těmi dalšími, protože člověk si vytváří základní podmínky - webovou prezentaci jinak, než ji dělal doteď, dělá si prezentační nástroje, třeba vizitky, rozmýšlí si, co dát na popisky. Takže je toho spousta, co jsi teď před výstavou musela udělat a zajistit, viděl jsem, že sis připravila i úplně nové webové stránky a mnoho dalšího. Takže to není jen o tom zahrabat se do archivu a půl roku vybírat fotky, které si to zaslouží, ale je to spousta takových drobných „čudel“ okolo, které člověk musí udělat, aby z nich pak – až to bude jednou dělat popáté – mohl žít a všechno důležité okolo měl připravené a rozmyšlené.

Zuzana: Je pravda, že teď je to pro nás v jistém smyslu poprvé, museli jsme si s Pavlem udělat webovky, vizitky, a byli jsme hrozně rádi, že jste nás s Carlosem vzali k sobě, protože vy ty zkušenosti máte. A jestli nás něco na té přípravě bavilo nejvíc, tak to jsou naše pravidelné „pracovní porady“ při dobrém víně, jak jsme si – když nám zavřeli jednu „pracovnu“ (v Lucerně, pozn. PVa) – museli najít jinou, tak za tohle jsem neskutečně vděčná, protože a) jsem šťastná, že máme stejné životní hodnoty, i ty politické, a že všechny ty pracovní věci umíme řešit tak, že se vzájemně poradíme, my s Pavlem, když něco nevíme, zeptáme se, nějak se rozdají úkoly… Já se na tom strašně učím. A že se takhle učím skoro v šedesáti, to beru za hodně velký dar. Říkám si, že jsem letos dostala dva velké dary – výstavu v Dobřichovicích a týden v Holandsku. Rok ale ještě není u konce, třeba ještě nějaké dary přijdou…

 

(Foto pro článek převzato s laskavým svolením autorky)   

Petr: To je ještě spousta času, když budeme extrapolovat, tak z toho ještě tři čtyři velké akce budou.

Zuzana: Ano, je to pro mě hodně nových věcí, ale já mám asi to štěstí, že tohle pro mě není problém; je skvělé, že se naučíme něco nového, tak jsem to měla vždycky, ať už šlo o sport, kulturu nebo fotografii.

Petr: Já jsem samozřejmě při přípravě musel trochu prosvištět tvoje webové stránky. A říkal jsem si, co mě na nich zaujalo na první pohled: Dlouho mi to nedocházelo, ale nakonec mi došlo, že ty jsi jediný člověk z těch čtyř v Dobřichovicích, který je ochoten vytvořit něco jako portrét. A musím říct, že na té stránce s portréty jsem se zasekl a tam se mi fakt hodně věcí líbilo, možná i proto, že to sám nedělám a neumím, tak mě to moc potěšilo. Je to tím, že – jak jsi říkala – chodíš k lidem, které fotíš, blíž, že máš pak blíž jejich tvář, anebo je to vědomá tendence, že se k tváři snažíš dostat a mít ji tam jako hlavní téma?

Zuzana: Děkuju, děkuju moc, že se ti líbí zrovna portréty. Já mám totiž portrétní fotky, jak teď postupně zjišťuju, taky moc ráda, v podstatě si teprve hledám svou oblíbenou oblast, takovou, která mě baví nejvíc, a to lidi na ulici jsou; my hodně s Pavlem fotíme na ulici. Já mám prostě ráda lidi, mě baví jejich příběhy, a když je někdo zajímavej, něčím výraznej, a pak stačí, když se třeba jen zvláštně usměje… Ano, lidi mě moc baví.

Petr: Mě dostala ta slečna se zábradlím v odraze přes tvář, to je podle mě nádherná fotka.

Zuzana: Děkuju. Je možné že některé ty portréty vzniknou náhodou, někdy s těmi lidmi v záběru i komunikuju, určitě bych se moc ráda naučila fotit portréty, netvrdím, že to umím, ale baví mě to. Máme doma knížku, jak fotit portréty, mimo jiné i na ulici, něco jiného je to pak zase v ateliéru, samozřejmě. Ale pouliční portrét je moje srdcovka, které bych se ráda věnovala ještě víc než pouličním situacím; já mám ty situace ráda, ale když já miluju oči. Na očích poznám, co to je za člověka (snad to nepůsobí nabubřele); já jdu prostě přes oči.

 

(Foto pro článek převzato s laskavým svolením autorky)   

Petr: Já v tom cítím takový obrácený magnetismus oproti všem třem ostatním, protože jak jsem mluvil s Carlosem, jak jsem mluvil s Pavlem a jak vím sám o sobě, my máme vytvořené spíš ty odpudivé síly vůči lidem a tvářím, které je nám souzeno překonávat, kdežto u tebe tam cítím přirozenou přitažlivou sílu. Bude na výstavě nějaký pěkný portrét?

Zuzana: Bude, myslím, že tak tři, čtyři portréty tam určitě budou. Jeden z nich je taky moje srdeční záležitost, taková nádherná žena z Benátek. Bude tam i ta dívka z tramvaje, o které ses zmiňoval, ale ta dívka z Benátek má tak hluboký pohled, že nevím – a jinak si neumím představit, že bych si doma pověsila fotku cizího člověka, ale tahle žena má takový magnetismus v očích - jestli si právě tuhle fotku doma nepověsím, až bude po výstavě, že bych si s ní přes ty oči povídala. Já jsem přesvědčená, že každý člověk se dá vyfotit zajímavě. Někdy si připadám, že při focení v ulicích vidím hodně lidí unavených ve spěchu, takových „šedivých“ (i když třeba focených v barvě), ale myslím si, že každý z nich jde vyfotit hezky a zajímavě.

Petr: Takže se těšíme na portréty v Dobřichovicích, já tedy určitě. Tam bude jasné, že když bude někde viset portrét, je to tvoje fotka, my ostatní ti asi nebudeme dělat velkou konkurenci.

Zuzana: No, my jsme s Pavlem právě rámovali svoje fotky pro výstavu a já mám pocit, že tam možná taky nějaký portrét má, ale nevím…

Petr: Dobře, každopádně fotky na výstavě budou mít pro jistotu popisky, ale stejně - uvidí-li návštěvníci portrét, bude velká pravděpodobnost, že jde o tvou fotku. Vy ještě budete mít na podzim s Pavlem další, vlastní výstavu v Potulné maringotce, a Pavel se zmiňoval, že zvažujete, jestli tam nedat nějaké jednotné téma, třeba to zmíněné Holandsko, protože tohle bude o něco menší výstava, celkem asi 20 fotek. Takže, předpokládáte, že Dobřichovice a pak Potulná maringotka budou dva úplně odlišné pohledy na to, co děláte, nebo tam bude nějaký překryv?

Zuzana: Já si myslím, že máme svůj styl, takže stylově to bude asi podobné, ale obsahově to bude nejspíš jiné. Uvidíme, já bych byla ráda za to Holandsko, mně se tam moc líbilo a bylo to hodně inspirativní. Je to hodně znát, když jde člověk s nějakým profi fotografem a v tlupě lidí, energie se tam násobí a ty fotky jsou pak určitě jiné, než kdybych Holandskem projížděla sama. A po návratu z Holandska jsem si i dávala větší pozor na to, co fotím, necvakala jsem úplně všechno, co se hejbe. A opět vznikaly víceméně portréty, dávala jsem na facebook asi pět, šest fotek a všechno to byly portréty. Ano, Holandsko by se mi v Maringotce líbilo; jestli se na tom dohodneme, budu ráda. Však my se s Pavlem nějak domluvíme.

Petr: Ano, jsem si jistý, že se nějak domluvíte. Zatím mám velmi pozitivní reakce na pozvání do Dobřichovic, aspoň tedy pokud jde o vernisáž; až si říkám, že jsou možná až příliš pozitivní, ale zajímalo by mě, kdo je pro tebe takový optimální návštěvník podobné výstavy? Koho by sis tam přála? Ať už typově nebo docela konkrétně.

Zuzana: Já to rozdělím – napřed typově a pak i konkrétně: Typově – kohokoli, koho potěší naladit si svoje smysly na takovou krásu, kterou tam pro ně chceme mít, zastavit se a kochat se novými pohledy na svět; to je podle mě vždycky obohacující, proto na výstavy chodím já sama. Takže pokud tam přijdou lidi, kterým to udělá radost – ono samozřejmě není možné, aby se všem líbilo všechno, to ti řekne i skvělý kuchař, že když uvaří deset jídel, tak někomu budou chutnat dvě, někomu pět, to není možné, abychom se zavděčili všem. Ale když si odtud lidé odnesou příjemný pocit, že viděli něco milého a budou si to třeba chvilinku pamatovat, tak to bude fajn.

No a teď konkrétně: Protože to je v Dobřichovicích, tak jsem připravila dopis s pozváním (a teď hledám cestu, jak to k tomu dotyčnému dostat) pro divadelního režiséra Davida Drábka, který v Dobřichovicích žije, chlubí se tím, je nadšený životem v Dobřichovicích, hrozně hezky o tom mluví, má to na sociálních sítích. S Pavlem jsme byli na jeho divadelní hře Pitevna, kterou všem vřele doporučuju, on je ohromně vtipný a mám pocit z jeho projevu na facebooku, že je podobně naladěný jako my, lidsky i politicky, takže by tam byl i někdo, kdo je trochu víc v povědomí lidí a navíc s takovým veselým a zároveň uměleckým naturelem, tak to by mě moc potěšilo, kdyby pozvánku přijal. Ale o se uvidí až v pátek na vernisáži.

Petr: Já jsem na návštěvníky hodně zvědav a doufám, že se místní oproti těm, co přijedou z Prahy a z jiných míst, nenechají zahanbit.  Mám takovou zkušenost, že je řada místních lidí, kteří poctivě chodí na vernisáže podívat se, co je na zámku nového. Tím spíš je výborným termínem červen, protože v červnu je báječně dlouhý den. Budeme mít fotky jak v hlavním výstavním sále, tak i v přilehlé chodbě, a právě za dlouhých dnů to občas vypadá, že jsou tam dopoledne vystavené úplně jiné fotky než odpoledne a úplně jiné fotky než večer, jak sluníčko koluje po obloze, osvětluje prostor z různých stran a fotky se v něm prostě proměňujou, což se mi líbí. Když lidé nakouknou kolem oběda, pak odpoledne, když přijdou z práce, a nakonec večer, když jsou kolem vyvenčit psa, tak si můžou odnést z jediného dne tři úplně odlišné zážitky. Takže jsem zvědav na to, jaké budou reakce a jestli na zámek dorazí nějaká větší kulturymilovná dobřichovická skupina. Já věřím, že ano, že se neleknou těch pár fotografů, kteří se tam možná na vernisáži objeví, a taky přijdou.

Už jsem se ptal Carlose i Pavla, co berou pro sebe jako měřítko úspěchu téhle výstavy, něco, co ti řekne, jestli to bylo opravdu fajn, jestli to za to stálo, nebo si na konci řekneš: Tak, zaplaťpámbu, že je konec, a už se těšíme na Potulnou maringotku…

Zuzana: Já jsem o tom takhle zatím vůbec neuvažovala. Pro mě je dar, že jsme se takhle ve čtyřech sešli a strašně se těším na naše setkání. Pro mě je úspěch už jen to, že jsem na to kejvla. Naštěstí v nevědomosti, protože jsem fakt netušila, co mě bude čekat, a to i včetně toho, že když se budu někde prezentovat, tak budu tím pádem vystavená hodnocení. Takže pro mě je úspěch už to, že jsem do toho šla.

Petr: Zalitovala jsi toho někdy, že jsi na to kývla?

Zuzana: Ne ne ne, určitě jsem toho nikdy nelitovala, jen jsem si uvědomila tu zodpovědnost, že tam nejsem jen sama za sebe, ale jsem v nějaké partě lidí. Teď se těším na to, že získám nějaké nové zkušenosti. Výstava bude i prodejní a pokud se nějaká fotka prodá a někdo si ji pak pověsí doma, tak budu samozřejmě šťastná (taky překvapená). Myslím, že teprve až ta výstava skončí, si řekneme, co mi to doopravdy přineslo. Zatím je pro mě hlavní, že jsem našla odvahu do toho jít.

 

(Foto pro článek převzato s laskavým svolením autorky)   

Petr: Za to já jsem moc rád, protože ono to celé vzniklo tak trochu spontánně…

Zuzana: …velmi spontánně…

Petr: …protože u vína se řeči mluví a víno teče, tak jsem docela rád, že se to přetočilo v nějakou konkrétní akci, v čin. A moc se na to těším. Já se na to těším i sám za sebe z toho důvodu, že jsem doteď byl ve vystavování ortodoxní individualista, což má obrovskou výhodu v tom, že si člověk může dělat, co chce. Nemusí se na nikoho ohlížet, nemusí vyjednávat o některých věcech, jak si je představuje on a jak ostatní. Ono to na první pohled vypadá, že s tím takhle člověk má víc práce, ale zase je s tím spojená docela velká svoboda, nemusíš se nikomu zpovídat z toho, jak se rozhodneš, za všechno jsi odpovědná ty, když se to podaří, je to tvoje zásluha, když se to nepodaří je to jenom tvoje vina. Jednoduché a přehledné. Ale když je u toho víc lidí pohromadě, tam už je odpovědnost sdílená a už to není jenom o tom, že někdo vstane, bouchne do stolu a řekne: bude to takhle!! Tak to nefunguje, aspoň ne v těch sférách, které mně se líbí, protože samozřejmě takhle pěstmi to jde taky řešit, ale já mám rád, když se lidi domlouvají. A právě z tohohle pohledu je to pro mě moc zajímavá zkušenost, protože jsem třeba vůbec nevěděl, co to se mnou bude dělat, až se domluvíme na něčem, co třeba já bych udělal jinak, kdyby to bylo jenom na mně, jestli mě to bude ponoukat, abych prosazoval svůj názor. A já jsem si řekl, že si prostě zakážu tenhle postup a tohle uvažování, protože to je funkční pro individuální výstavy, a ne pro ty společné. Tak jsem si to zakázal, protože mi došlo, že to zajímavé, co mi může tahle zkušenost poskytnout, je právě to, že se naše skupina lidí bude na všech podstatných věcech domlouvat, a bude to tedy jejich společné rozhodnutí a projev společného vidění. A to mě na tom baví.

Zuzana: A byl tam takový moment, kdy bys něco udělal jinak?

Petr: No jasně!! Pochopitelně, protože když to člověk dělá sám za sebe, tak je to něco úplně jiného. Je to na něm, nikdo mu do toho nemluví a on může fantazírovat, zkoušet, riskovat, na svoje triko. A tady je to jinak, tady to musí vyhovovat všem a pohled jedince není zásadní. Každý má nějakou představu, jak by to udělal, kdyby to záleželo na něm. A mě by strašně zajímalo, jak by ty naše čtyři menší výstavy ve stejném prostoru vypadaly, kdyby to byly výstavy sólové.

Zuzana: Vidíš, tak to mě nenapadlo, to je zajímavý.

Petr: Mně se na tom líbí, že výsledek není prostý součet vstupů těch čtyř lidí. Je tam ještě něco navrch, co je společné a co by tam jinak nebylo. To je ten často zmiňovaný synergický efekt, že čtyři lidi dají dohromady své čtyři části a ono je tam ve výsledku – povede-li se to - ještě něco navrch.

Ale zpátky k tobě: Dohodli jsme se mimo jiné na tom, že budeme dělat komentované prohlídky. Jak ty si představuješ, že taková komentovaná prohlídka výstavy, kde je víc autorů, vlastně bude probíhat?

Zuzana: Mám takovou představu, že se tam sejdeme všichni…

Petr: To by bylo samozřejmě optimální…

Zuzana: … každej bude vyprávět k těm svým fotografiím, ale když vidím, jak se usmíváš, tak to tak asi úplně nebude.

Petr: Bylo by to krásný, kdyby to vyšlo.

Zuzana: Uvidíme, třeba to vyjde.

Petr: To bude pro návštěvníky překvapení. I pro nás, možná. My vyhlásíme komentovanou prohlídku na někdy, pak zjistíme, kdo tam bude moct dorazit a kdo ne, a pak se to prostě odehraje, protože na komentovanou prohlídku někdo přijde a bude chtít zážitek. A my mu ho musíme poskytnout.

Zuzana: A to my umíme, poskytovat zážitek! :-)

Petr: Na to návštěvník jen tak nezapomene!

Jak myslíš, že to bude s focením ve tvém případě dál, po výstavě. Teď máš první opravdu velkou výstavu, pak budeš mít Potulnou maringotku, to už je další „zářez“ na fotopažbě, pak bude na podzim další velká společná výstava České federace fotografického umění, tam vlastně zase budeme vystavovat tak trochu společně… Kam myslíš, že to půjde dál?

Zuzana: Já jsem nikdy neuvažovala o svém dalším vývoji, co se týká fotografie. Beru to tak, že se učím, to mě baví, a že když současný stav srovnám se stavem tak čtyři, pět let zpátky na fotkách uložených v počítači, tak vidím, že tam nějaký posun je, jak ve focení samotném, tak i třeba v postprodukci, takže ráda se budu dál učit od lidí, od kterých se mám co naučit – a že je takových hodně – ať už to bude aktivní účastí na workshopech nebo jen tím, že se na ně a na jejich fotky budu koukat, ne kopírovat ale inspirovat se a dál hledat krásu ve fotce a v lidech na ulici. Mám ráda přírodu, mám ráda zvířata, mám ráda architekturu, všechno, ale nejvíc mě prostě fascinujou lidi, takže tuhle cestu si určitě nechám a jestli se k tomu přidá ještě nějaká další, jsem tomu určitě otevřená.

Petr: Když jsem měl první výstavu, tak jsem si říkal, že jde stoprocentně o výstavu první a taky poslední, protože to byla taková souhra okolností, náhod a odhodlanosti, že jsem byl přesvědčený, že něco takového už se nemůže nikdy zopakovat. A pak jsem zjistil, že jak tak člověk jde, ony se mu ty příležitosti na výstavy vysloveně hrnou pod nohy, dostávalo se to ke mně i v případech, kdy jsem pro to nehnul prstem, stačilo to od sebe aktivně neodstrkovat a nechat věcem volný průběh. Takže čekám, že se vám po výstavě v Dobřichovicích bude třeba dít něco podobného a budou se vám ty vaše příležitosti taky sunout do cesty.

Zuzana: Tak já jsem až na druhý pokus pochopila tvou předchozí otázku, s vývojem, jak to asi půjde dál.

Petr: On ten vývoj vztahu k fotografii a případné další výstavy spolu souvisí.

Zuzana: Pokud jde o ty výstavy: Tak, jak je to teď postavené, mi to bohatě stačí. Mám toho až nad hlavu, protože k tomu ještě chodím do práce, kde to teď taky není vždycky značka ideál, takže mě čeká řešit i pracovní věci. Takhle mi to zatím vyhovuje, ale věřím, že se objeví i další příležitosti k vystavování. A strašně nerada – nechci tady nijak manipulovat a citově vydírat – ale strašně nerada bych přišla o to naše seskupení, tu naši skupinu „f/4“.

Petr: Už jenom proto, že má takové logo, tak se prostě nemůže hned rozpadnout, to by byla škoda, pak bychom se ještě začali hádat o výnosy ze značky, které budou pochopitelně obrovské :-).

Zuzana: Byla bych moc ráda za nějaké další společné působení za rok, za dva, vidělo by se, jaké by byly možnosti. Pavel se teď cítí tak, že když to zvládneme letos dobře, tak příští rok bude nejmíň osm výstav, spíš deset, dvacet, dělá si legraci, samozřejmě. Uvidíme, já to zatím nijak neplánuju, nejsem moc velký plánovač, já jsem spíš krátkodobý běžec.

Petr: Jak jsem už říkal, ty příležitosti k výstavám, zdá se mi, často leží podél cesty a člověk se ani nemusí moc snažit. Já znám některé lidi, kteří se strašlivě snaží, aby mohli vystavovat na nějakém zajímavém místě, a někdy mi přijde, že v honbě za tím vysněným místem přehlížejí příležitosti, které se jim válejí pod nohama a stačí se pro ně sehnout a sebrat je. A takových příležitostí je spousta, kam pověsit svoje fotky a my to vidíme i na akcích, kde se občas potkáváme, na výstavách, na vernisážích, kde všude se dá vystavovat. Ale to víš, zámek je zámek!

Zuzana: Přesně tak!

 

(Foto pro článek převzato s laskavým svolením autorky)   

Petr: Tak už jsme prošli to, co děláš, co ovlivňuje tvoje žití, čím se zabýváš, pak jsme švenkli k fotkám a k focení a pak už jsme se dostali poměrně brzy ke konkrétním výstavám. Ale on to má být představovací rozhovor a každý dotazovaný by podle mě měl mít nějakou možnost říct si, co vlastně nezaznělo. Co by byla jeho vysněná otázka, na kterou by rád odpověděl, ale ona během toho rozhovoru vůbec nepadla. Takže: Na co bych se tě měl ještě zeptat, aby to dotvořilo celkový obrázek a naplnil se tak cíl, se kterým jsme do toho šli: Představit vás na blogu těm, co vás většinou vůbec neznají, aby věděli, s kým budou mít tu čest, když se na vystavené fotky přijdou podívat.

Zuzana: Napadá mě jedna věc, která by možná mohla zaznít: Vlastně pocházím z umělecké rodiny, ne v tom smyslu, že by tam byli výkonní umělci, ale pradědeček a dědeček byli historici umění. Já jsem vlastně vyrůstala mezi obrazy, chodila jsem pravidelně do Národní galerie a do Rudolfina na koncerty, byla jsem za intelektuálku, zatímco moji vrstevníci tou dobou pařili po hospodách. Samozřejmě to pak přišlo taky, a i já začala v tom příhodném věku chodit do hospody. Ale vztahem k umění jsem byla hodně ovlivněná, dokonce se počítalo s tím, že jako dědeček budu historikem umění a budu se tím živit, ale nedošlo k tomu.

Petr: Však ekonomika je taky umění, svým způsobem, ne?

Zuzana: Ano, vystudovala jsem, ale v životě jsem se tím neživila. Ale bylo to ještě za komunismu a já jsem si nemohla moc vybírat, kde budu studovat. Ale tohle, o čem jsem mluvila, v té své rodině mám: Pradědeček napsal slovník českých a slovenských výtvarných umělců, děda v tom pokračoval, prostě nějak se předpokládalo, že to tam bude…

Petr: No, ono to tam asi nějakým způsobem je…

Zuzana: Opravdu ráda chodím na výstavy všeho druhu, zajímají mě nejen fotky ale i obrazy, tak to je asi nějaký základ, ze kterého jsem jako dítě vzešla.

Petr: Mě napadla ještě jedna věc: Když jsem vás začal představovat formou těchhle rozhovorů, tak napřed to odneslo mužské jádro naší skupiny a na závěr jsme si dali tebe jako ženu. Tak by mě zajímalo, jestli si myslíš, že právě ty obohatíš něčím specifickým, nějakým svým ženským prvkem nebo ženským pohledem tu naši výstavu. Já se na to tímhle pohledem nikdy nekoukal, protože v tom mezi fotografy nedělám žádné rozdíly, ale zajímalo by mě, jestli pozoruješ – když chodíš po těch výstavách – jak do obsahu někdo vnáší citelný ženský prvek, a jestli ty něco podobného vneseš pro změnu do té naší výstavy.

Zuzana: Mě to napadlo hned na začátku: Jste tam tři chlapi a já… Ti tři jsou vlastně dobrý, když mě k sobě vzali. Já mám respekt k ženskému světu i k mužskému světu, nemám problém je propojovat, ale stejně to pro mě bylo takové „wau“ – tady tři fotografové, teď si ani pořádně nemůžou mezi sebou u vína říkat „ty vole“, protože se přede mnou drží. Prostě já jsem to vnímala od začátku jako „tři muži a já“ a považovala jsem si toho a bylo mi to příjemný. Dokonce, na jedné fotce na výstavě (myslím, že docela vtipné) bude plakát Národního divadla, Tři mušketýři, a vedle stojí takovej kluk s dlouhejma vlasama, fakt pomalu jako mušketýr. Kdyby tam stála hezká mladá ženská (zdůrazňuji hezká a mladá!), mohli bychom to mít jako profilovou fotku. Stál tam ale dlouhovlasý mladý muž a plakát už tam teď není, protože kdyby byl – to mi došlo bohužel až později – nejspíš bych tam nějakou modelku nahnala a udělala bych nám profilovou fotku, 3+1. Takže i to je věc, kterou beru jako velký dar, že jste vůbec neváhali a vzali jste mě k sobě.

Petr: Ono na to nebylo žádné přijímací řízení, vzniklo to překotně a rázem bylo vše domluvené.

Zuzana: Já si myslím, že když je tam podobné propojování různých prvků, že je to obohacující, doufám, pro obě strany.

Petr: Já si to taky myslím a jsem přesvědčený, že to tak má být, nemyslím nijak cíleně, ale naprosto přirozenou formou to nějak vyplynulo a jsem za to rád. Ještě mě teď napadla jedna otázka, když jsi mluvila o tom mušketýrovi a jeho možné záměně za modelku: Jak to máš s aranžováním? Protože já tě beru jako člověka, který hlavně dokumentuje, díváš se na to, co se v reálu kolem tebe opravdu děje, a teď jsme se tady zamýšleli nad dlouhovlasým mušketýrem, kterého by bylo možné zaměnit za úplně někoho jiného. Tak jak jsi na tom s nějakou možnou manipulací skutečnosti - teď to ovšem nemyslím nijak pejorativně, prostě že manipulací záběru vytvoříš něco aranžovaného, co je z fotografického pohledu pro dobro věci. Děláš nebo jsi schopná dělat takovéhle věci, nebo ti jde spíš o autenticitu toho okamžiku?

Zuzana: Z 99,9% to nedělám. Občas se mi stane, že na ulici vidím opravdu zajímavého člověka, on jde a já ho potřebuju zastavit, abych si mohla vyfotit jeho portrét. Stalo se mi: holčina v bílých pletených šatech s černejma proužkama, dlouhé blond vlasy, červené rty. Říkám jí: Co děláte v Praze, vy byste měla být v Paříži! Ona se začala smát a já jí začala fotit. Takže jen v podobných případech, nebo když někoho musím posunout, aby mu v záběru něco ošklivého nerostlo z hlavy. Fotky ale aranžovat neumím, ovšem nemám vůbec nic proti tomu; když to někdo umí, dělá to a má to ten správný efekt, tak proč ne.

Petr: Taky neumím fotky aranžovat a vždycky jsem měl takový pocit, že by se to dělat nemělo, a od té doby mě hrozně štve, když vidím krásnou aranžovanou fotku a ona se mi moc líbí, to beru trošku jako podraz :-). Každopádně moc ti děkuji za trpělivost, kterou jsi se mnou měla. Náš rozhovor, i když se mi zdál nejkratší ze všech tří, nakonec je, koukám, naopak asi o deset minut delší.

Zuzana: Taky ti děkuju za příjemné popovídání a za vše, co jsi ze mě dostal, už se děsím, až to po sobě budu číst :-).