Jízdenka do jiného světa

Rozbil se mi doma jeden ze šuplíků s mým archívem. Jak byl plný drobných zbytečností které mají význam jen pro mne a pro nikoho jiného, ztěžkl a drobátko se ve skříňce vzpříčil, takže nešel dovřít. Několik dní mě pak svou nedovřitelností vybízel k nápravě; to přece nebude nic těžkého, většinou stačí všechny věci ze šuplíku vyjmout, polohu napravit a vyjmuté věci - samozřejmě po náležitém probrání a vyhození všeho, co se časem stalo postradatelným i z pohledu vzpomínek - opět do šuplíku vložit. A tak jsem na dva večery zabředl do archiválií různého druhu i stáří.

Našel jsem toho nepřeberně, s velmi rozdílnou mírou významu, řadu věcí jsem už ani nedokázal přiřadit k nějaké konkrétní akci. Pak jsem ale narazil na starý, rukou psaný kousek papíru. Je z 28. července 1992 a nějaká paní Jarošová nebo Jarošková nebo možná Janošková mi na něm vystavila jízdenku na přímý autobus z Prahy do jihofrancouzského Avignonu, jízdenku, která pro mě v té době byla doslova jízdenkou do jiného světa. Jízdenku, o které snad stojí za to napsat i sem, do zatím nepříliš košaté rubriky Perličky z archivu.

V roce 1990, kdy se konečně zase začalo dát volně cestovat za západní hranice, jsem bohužel dlel na vojně, o rok později jsem na pár dnů zkušebně vyjel do Paříže (což byl jen o pár měsíců dřív ještě zdánlivě nesplnitelný sen mých mladých let), do Vídně a nakoukl jsem i kousek do západního Německa, vždycky znovu a znovu překvapený tím, že to jde, a nervózní z toho, jestli to zase není jen na chvilku - zlehýnka přičichnout a pak zase marš domů za ostnatý drát, jako tomu bylo dřív.

Až na léto roku 1992 jsem si připravil svou první opravdu velkou cestu mimo domácí území: Zrušil jsem vkladní knížku, na kterou mi babička s dědečkem jako dítěti spořili sem tam od svých úst utrženou stovku, prodal jsem pár mincí (připouštím, trochu jsem tehdy kupce "natáhl", ale tehdejší cíl v mých očích zpětně ospravedlňoval použité ne zcela kalé prostředky. Při tehdejších drakonických kurzech československé koruny vůči světovým měnám byl rozpočet na měsíční cestu hodně "utažený" a bylo mi jasné, že za průměrných cca 50 francouzských franků denně se během cesty moc nerozšoupnu, ale to pro mě bylo tehdy úplně nepodstatné. To důležité byla cesta sama, ukázka toho, že to jde a že svět je o mnoho větší, než se jeví žábě sedící na dně studny.

 

13. srpna roku devatnáctistého dvaadevadesátého jsem se tedy s obrovitým těžkým batohem dostavil k autobusu na pražské náměstí I. P. Pavlova k dnes již dávno neexistujícímu hotelu Kriváň, abych se odpíchl ke své první životní velké cestě. A protože můžu i po tak dlouhé době nakouknout i do jiné pro mě podstatné archiválie - svého tehdejšího cestovního deníku, který se taky uchoval až do dnešních dnů, mohu si připomenout i "on-line pohled očitého svědka", který se dnes běžně píše na sociální sítě, ale tenkrát se psal rukou do sešitu:

13. srpen 1992, 16:45 - Po mírných peripetiích jsme se rozjeli. Batoh těžkne a neumím si představit, že bych ho měl nést po celou dlouhou měsíční cestu. Začínáme se proplétat pražskými ulicemi, já jedu poprvé v celkem moderním Neoplanu (kde Karoso, kde jsi?) a tíží mě pomyšlení, co všechno z batohu bych měl sníst, aby se dal uzvednout. To se to veze! Je tu plno různých mačkátek, páček a jezdítek, ani nevím, k čemu to všechno je, ale jede to rozvážně a měkce. Venku se zatáhlo, obloha vypadá jako ukřivděné děvčátko, které se už už chystá natáhnout moldánky. Není divu, že přituhuje: Za chvíli budeme v Plzni, takže Alpy se blíží! 

Za čtyři hodiny jsem byl na hranicích, při jejichž přejíždění mi ještě dva a půl roku po pádu komunistického režimu běhal mráz po zádech. V sedm ráno jsme dorazili do Ženevy, dopoledne do Lyonu odpoledne do cílového bodu v Avignonu. Co mě všechno následující cca měsíc čeká, jsem netušil a bylo mi to v tu chvíli jedno. Byl jsem v jižní Francii a když je člověk poprvé svobodně na takovém místě, zdá se mu, že může všechno. Jedinou povinností pro mne bylo vrátit se po čtyřtýdenním putování jihem Francie až k pobřeží Atlantiku a zpět zase na autobusovou zastávku do Avignonu, protože mi paní Jarošová, Jarošková či Janošková vystavila rovnou i zpáteční jízdenku. Ale bylo jasné, že tenhle měsíc bude dlouhý - a jak věřím (a s odstupem 34 let už můžu i dosvědčit) - s drobnou dopomocí průběžných zápisků v obyčejném školním linkovaném sešitu A5 snad i nezapomenutelný.  

Díky tomu dnešnímu kousku zašlého papíru z rozbitého šuplíku se mi úplný začátek tehdejší cesty do Avignonu připomněl docela podrobně; ostatně v tom právě, myslím, tkví smysl podobných domácích archivů a archiválií, že nás jako výkonný létající koberec dokážou přenést mnoho let do minulosti a zadrnkat na strunky většinou cizím očím neviditelné a nerozluštitelné. 

I když s mým - po těch letech asi o půl metráku těžším - tělem musí dnes mít tyhle létající koberce o dost náročnější práci, zjevně pořád fungují! :-)