Minulý týden jsem byl nucen zůstat dva dny doma, protože se můj organismus celkem účinně ubránil tomu, abychom společně jako každý jiný běžný den vyrazili do práce. Nijak zvlášť jsem se neflákal, i když jsem především svým zdivočelým bedrům nepokrytě ulevoval: Přes den jsem pracoval z domova a večer jsem ještě stihl některé počítačové resty, odkládané na většinou zcela imaginární okamžiky "až bude volnějc...". A tak se celkem nečekaně podařilo, abych se zase po docela dlouhé době dostal k tomu, co v principu není vůbec důležité, ale co občas přesto pokouší mou zvědavost: Koho vlastně mám na facebooku v tzv. přátelích, jejichž počet se pomalu blíží pěkně kulaťoučkým pěti stovkám?
Popravdě, k těm, co mi ono sociálněsíťové virtuální "přátelství" nabízejí, nejsem nijak zvlášť vstřícný. Přijímám v průměru jednu nabídku z deseti a buď musím opravdu bezpečně vědět, o koho jde, a osobně ho/ji znát, nebo se musí jednat o člověka již pevně zabudovaného do sítě mých stávajících známých. Celkem v klidu mě nechávají desítky "nabídek" mladých nezadaných krasavic původem z českých krajů, ale aktuálně pracujících nebo studujících v nějaké té vzrušující cizině. Chápu, nejspíš si šlapu po štěstí, ale to má pro mě už dlouhé roky celkem jasnou a konkrétní představu, a pevně věřím, že pár takových šlápot unese. Nezdobím své sociální sítě žádnými VIP persónami, které člověk může znát jen z médií, a tiše si užívám toho, že v obráceném gardu nikdo nemá žádný rozumný důvod zdobit si své sociální sítě mnou.
I odhalil jsem (případně si potvrdil) několik skutečností, které si sem dovolím naházet bez velkého ladu, pěkně napřeskáčku, jak mě která napadla nebo vyšla z vyhodnocovací excelovské tabulky:
