Rád fotím při nočním koncertu v rámci tradičních Dobřichovických vinařských slavností. Protože v ten den vehementně ochutnávám vzorky už od dopoledne, mám zkušenost, že člověk se touto průběžnou konzumací výborných vín příjemně uvolní a pak - dostane-li se mu navrch intimně potemnělého zámeckého nádvoří a pořádných rytmických decibelů nějaké dobře nazvučené formace (v Dobřichovicích to tentokrát byla skupina Terne Čhave) - se v noci nebojí fotit takovým způsobem a takové náměty, jak by si nejspíš za běžných podmínek netroufl. Protože ani v noci nefotím s bleskem, dost často nastavuji svou oblíbenou delší expozici; nemám tak zdaleka vše pod kontrolou, musím popustit uzdu kreativitě a taky trochu náhodě a spolehnout se na některé sterým opakováním (za světla) vštípené automatismy, nad kterými v davu přiopilých trsajících lidí a pod záblesky proměnlivě barevných světel z pódia většinou není čas moc přemýšlet.
Takové focení je pochopitelně jeden velký experiment a notné vykročení z mé komfortní zóny osamělého ticha, ve kterém bývá na všechno dost času, vše se dá v klidu nastavit a náležitě vyzkoušet a postupně vyladit, a když se něco nepovede podle představ, je ještě spousta příležitostí vše napravit. Normálně bych se do takového reje asi nezapojil, ale posilněn nejrůznějšími ryzlinky, tramíny, veltlíny, pálavami, hibernaly, rulandami či sylvány většinou neodolám a naskočím na vlnu sdílené emoce a rytmus hudby. Pojďme se tedy podívat na pár výsledků takového experimentování. Jasně, žádný převratný "kámen fotografů" jsem neobjevil, ale focení mě bavilo, což je v tomto případě asi podstatnější než dokonalost záběru, přesné vyvážení kompozice, či technická vytříbenost. Tak se pojďte podívat, jak to (taky) nedlouho před půlnocí na nádvoří dobřichovického zámku, kde jsme s přáteli ještě nedávno prezentovali své fotografie na naší společné výstavě Viděno čtyřmi, vypadalo.
V proudu barevné hudby
Zlatý saxofon má vskutku mocný nátisk.
OdpovědětVymazat