Poslední fotka

Ne, nebojte se, nerozhodl jsem se kvůli náhlé ztrátě motivace praštit ze dne na den s focením a věnovat se nějaké jiné zálibě, třeba filumenii. Ale rozhodl jsem se završit jeden zvláštní příběh, který s focením souvisí. V hlavní roli tohoto příběhu vystupuje foťák, který mám zafixovaný z dětství jako vlastně jediný model fotoaparátu, který jsem vídal v rukou svých rodičů, když fotograficky dokumentovali naše rodinné události: Naše FLEXARETA. V naší staňkovské rodině byl tak nějak odnepaměti, nejspíš ho pořídil můj dědeček kameník, jeden čas drobný živnostník a po celém Domažlicku známý výrobce pomníků, posléze podle oficiální ideologie vykořisťovatel (vždyť měl, považte, jednoho dělníka!) a ještě později vlastizrádce a nepřítel lidu (už ten fotoaparát byl podezřelý). Já už si pamatuji jako jediné fotografy, kteří tento starý rodinný přístroj používali, své rodiče.

Flexareta, elegantní legendární a ve velkém množství podobných rodin dlouhá léta přítomná dvouoká zrcadlovka (škoda, že "dvouoká bezzrcadlovka" je technický protimluv, mně by se podobný retrokoncept v době, která kroutí krkem i zrcadlovkám jednookým, docela líbil :-)). Horní objektiv sloužil jako hledáček, dolní objektiv pak pro vlastní přenos obrazu. Do přístroje se koukalo svrchu a obraz se zaostřoval na matnici uvnitř přístroje zaostřovacím kolem na přední straně foťáku. Naše rodinná varianta Flexarety by měla být těsně poválečná a fungovala na klasický svitkový film formátu 6x6. 

Moji rodiče s tímhle přístrojem fotili celá 70. a 80. léta a dlouhou kariéru foťák ukončil v okamžiku, kdy ho táta při jednom focení pustil na zem, přičemž přístroj byl tou dobou bohužel už asi 40 let po záruce. Ještě nějakou dobu se táta snažil věci napravit, ale Flexareta už od té doby fotila mizerně a bylo nutné změnit značku. To už ostatně začínala "nová doba" let devadesátých a na trhu se objevila spousta nových výrobků značek tradičních i prakticky neznámých, žádná "nová Flexareta" už mezi nimi bohužel nebyla. Pak jsem začal trošku fotit já, ale já měl své "bakeliťáčky", zpočátku fotoaparát Corina a posléze Lomo. A protože s naší Flexaretou se už nedalo nic rozumného dělat, nefunkční a nepoužitelný foťák se nakonec ocitl u mne.

Přiznám se, že jsem nikdy neměl touhu fotoaparát opravit a zprovoznit. Ano, rád fotím, ale beru věci racionálně a nemám zas tolik času, zručnosti a trpělivosti, abych renovoval staré přístroje, to rozhodně radši fotím modernější digitální technikou. Na "návrat ke kořenům" ještě čas neuzrál a jak se znám, těžko kdy uzraje. Jen v roce 2020 na mé výstavě Třicet tváří světla byla stará Flexareta jako jeden z několika ilustračních exponátů spolu s dalšími starými fotoaparáty ve speciální vitríně ve foyeru Divadla v Horních Počernicích.

Naše rodinná Flexareta spolu s dalšími fotoaparáty na mé výstavě třicet tváří světla v Divadle Horní Počernice. 

 

 Flexareta zblízka, focená jen v rychlosti mobilem, omlouvám se za nekvalitu.

 

 

Přibližně v té době jsem ze zvědavosti nahlédnul dovnitř starého fotoaparátu a k mému velkému překvapení jsem zjistil, že uvnitř je starý exponovaný film. Vůbec jsem netušil, kdy byl foťák použitý naposledy, jen jsem věděl, že technické problémy už tou dobou prakticky neumožňovaly udělat normální fotky. Nejspíš tedy na tom filmu nic není a pak - musí to být film několik desítek let starý, velmi nevhodně uchovávaný a navíc vyfocený tou dobou už skoro nefunkčním přístrojem, takže je zbytečné si dělat plané naděje. Bylo mi jasné, že kvůli takovému pravděpodobně prázdnému filmu nebudu po spoustě let obnovovat svou improvizovanou fotolaboratoř v naší plzeňské koupelně, a jít do nějakého fotolabu s jednou ruličkou starého svitkového filmu a požadavkem na vyvolání se mi taky nechtělo.  Na pár let jsem tohle téma úplně pustil z hlavy.  

Tak co, je na tom stařičkém svitkovém filmu něco anebo není? 

 

Nedávno jsem kvůli nějaké drobnosti musel zajít do prodejny Fotoškoda ve Vodičkově ulici a když už jsem tam stejně měl cestu, vzal jsem starý negativ s sebou. Co kdyby... Obsluze jsem celou věc vysvětlil, slečna za pultem nehnula profesionální brvou, já zaplatil asi stopade za vyvolání negativu a za dva dny bylo hotovo. Ani se nikdo zvědavý z laborky nepřišel podívat ke kase na toho šílence, který si nechává vyvolávat prázdné, půlstoletí staré filmy, asi jsou tam taky zvyklí na leccos. Obálku s negativem jsem roztrhal ještě v metru, ani na nádraží jsem nevydržel.

Na negativu se ukázalo celkem pět snímků, dál už byly jen všeliké šmouhy a špinavá mlha, foťák se nejspíš po těch pěti obrázcích zasekl a odmítl už úplně spolupracovat. Pět posledních fotek pořízených naším fotoaparátem Flexareta. Ukážu vám zde tu úplně poslední: Na fotce jsme tři - vlevo moje sestra Eva zezadu, uprostřed můj táta a vpravo já; mně je jako jedinému vidět do tváře a i když je fotka z již zmíněných důvodů mizerná, je zřejmé, že jde - aspoň tedy v mém případě - o snímek pořízený před mnoha lety a mnoha kily. Stojíme před jakousi oficiální budovou ozdobenou německou a českou vlajkou (tu prostřední takto v černobílém podání nedokážu identifikovat) a autorkou fotky je zjevně ten jediný z naší rodiny, který na obrázku chybí, tedy máma.

Jsme tedy kdesi v Německu, kde provozovali v ten den frojnčaft s Čechy, možná ještě dokonce s Čechoslováky (podle použité vlajky se to pozná dost těžko). Jenže kdy my jsme byli takto pohromadě někde v Německu? Jedině že by... Na podzim roku 1991 jsme společně vyrazili nostalgickým parním vláčkem na otočku do Furth im Waldu. Doba byla ještě požehnána dosud neokoukanou nedávno nabytou svobodou, do rozpadu našeho tehdejšího státu chyběl rok a něco a spolková země Bavorsko nám byla tehdy celkem vstřícně nakloněna. Ale jak dokázat, že o bylo právě tam?

 

 

Ještěže existuje internet, na kterém je možné poohlédnout se vždy po nějakém usvědčujícím nebo naopak zpochybňujícím důkazu. Tentokrát to ani dlouho netrvalo a našel jsem si na internetu úplně obyčejný "normální" záběr na starou radnici ve Furthu a i když se to místo na úplně první pohled zas tak souměřitelné s prostorem na posledním flexaretovském snímku být nezdá, pořád musíme mít na paměti nízkou kvalitu naší černobílé fotky, která vyvolává nutnost porovnat obě fotky pozorněji, nenechat se nachytat rozdílným (ne)barevným podáním ani rozdílnou perspektivou. Porovnávám tedy o dost poctivěji tvary oken a okenic v záběru a vše nasvědčuje tomu, že budova je opravdu stejná: Radnice ve Furth im Waldu 

"Normální" záběr na radnici ve Furth im Waldu (ta zelenkavá budova uprostřed; omlouvám se, stáhl jsem si ji z internetu z portálu mapy.com) potvrzuje, že na předchozí fotce stojíme před stejnou budovou.

Je tedy jasno. Máme pachatele/autora (Anna Vápeníková), herce a herečky (v té chvíli neautorský zbytek naší rodiny), čas (podle mě říjen 1991) i místo (před radnicí bavorského městečka Furth im Wald). Podařilo se tedy nakonec udělat fotku, která definitivně uzavřela kariéru jednoho oblíbeného fotoaparátu, fotku, kterou zcela jistě nikdy nikdo neviděl a která je vlastně nečekaným pozdravem ze světa obývaného námi samotnými zpřed dlouhých 35 let.

Po návratu z výletu do Furthu šel starý foťák do skříně na vejminek a myslím, že už ani nedoufal, že záběry z jeho poslední cesty ještě někdo po takové dlouhé době spatří. Ale co bychom neudělali pro blogový článek, že? :-)