Porcelánové mince z období velké inflace v Německu (1920 - 1923)

V minulém týdnu jsem publikoval na blogu Malou mincovní hádanku: Ptal jsem se, z jakého materiálu byl vyroben vyfocený 25 pfennig z města Münsterberg (dříve město v pruském Slezsku, po válce přičleněné k Polsku pod názvem Ziebice). Správná odpověď je možná trochu překvapující: Mince byla totiž z porcelánu. Každý z nás asi intuitivně cítí, že není úplně normální dělat mince z porcelánu; však to taky byla dost nenormální doba, kdy právě pro takový nenormální krok vznikly souhrou neblahých důvodů vhodné podmínky. Pojďme si o těch podmínkách něco říct, než ukážu na fotkách pár různobarevných ukázek takových porcelánových mincí.

Na konci 1. světové války byl v poraženém Německu velký nedostatek kovu. Za války se jeho obrovská množství spotřebovala pro válečný průmysl a na výrobu zbraní a munice se zrekvírovalo prakticky vše, co šlo. Veškerý dostupný kov se využíval pro průmyslovou výrobu, na výrobu drobných mincí se ho ale nedostávalo. Zároveň hospodářské problémy začaly roztáčet spirálu tzv. velké inflace (především v letech 1920 až 1923), kdy vyrobit minci z kovu by znamenalo, že cena kovu velmi brzy překročí deklarovaný nominál mince. Chybějící oficiální kovové drobné oběživo se proto začalo nahrazovat nouzovými mincemi z nejrůznějších náhradních materiálů. No a právě v Německu (především v Sasku a Slezsku) měly velkou tradici tamější porcelánky, které se naopak po válce potýkaly z nedostatkem zakázek na svůj původní sortiment. Ukázalo se, že mince jdou z porcelánu dělat docela dobře a když je zrovna neroztlučete kladivem, slušně drží tvar i detaily nápisů a obrazů v ploše. Především velké zavedené porcelánky (Míšeň, Berlin) proto začaly chrlit drobné mince pro lokální potřebu jednotlivých měst, ale - jak uvidíme - zapojily se i drobné místní výrobny.

Honza "Kočičák" Kočí: Za hranicí slov

O Honzovi Kočím alias Kočičákovi, jednom z - podle zdaleka nejen mého soudu - nejlepších českých fotografů už jsem na začátku tohoto roku celkem podrobně psal v několika článcích v souvislosti s jeho chrudimskou výstavou "Okem Kočičáka". Když se teď chystám psát o jeho další docela velké výstavě, která se tentokrát koná v centru Heřmanova Městce, kde Honza žije, samozřejmě bych se nerad moc opakoval, i když to asi bude těžké, protože svůj pohled na jeho fotky i na něj osobně jsem už vepsal do tří blogových článků a celkem na nich ani po návštěvě vernisáže jeho další výstavy nemám moc co změnit. Tak se možná dnes spolehnu víc na fotky z vernisáže než abych otevíral nějaké nové "kritické okénko", kam bych zas musel napsat pochvaly velmi podobné těm, které už jsem napsal dříve, a přidám odkazy na již napsané články:

Byly to následující texty: 

16. ledna 2025 jsem zveřejnil článek Za Kočičákem do Chrudimi, ve kterém jsem popsal, jak jsem se s tímhle Panem fotografem potkal (jak jsem si právě teď ověřil v jedněch loňských Nedělních miniglosách, je to dnes přesně jeden rok a dva dny a myslím, že na tak krátkou dobu už jsme toho zažili spoustu :-)) a co mě na jeho fotkách upoutalo dokonce ještě dávno před tím, než jsme se poprvé setkali.

Nedělní miniglosy č.798

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Pak se přesouvám do Prahy, kde dopisuji hlavní miniglosový text v době cca mezi 14:00 a 17:00 hod., kdy zase "úřaduji", ve své "kavárenské kanceláři" přímo naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Uplynulý týden se u mne nesl v duchu fotografických akcí, z nichž asi nejzajímavější byl čtyřlístek vetknutý mezi čtvrtek a sobotu: Ve čtvrtek jsem jednak měl první oficiální komentovanou prohlídku své výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna (nakonec jsem stihl ještě jednu polosoukromou nedlouho před půlnocí), jednak jsem se pak ještě zúčastnil ve vedlejším divadelním sále fotoprezentace z kunsthistoricky a historicky zaměřeného putování okolím Gdaňsku; mimochodem já mluvil o svých devíti vystavených fotkách asi hodinu, kolegové pak o svých asi pěti stovkách fotek asi hodiny dvě :-). V pátek jsem s přáteli vyrazil na vernisáž opět výborné výstavy mého kamaráda a skvělého fotografa Honzy "Kočičáka" Kočího, která se koná v centru Heřmanova Městce (doufám, že vám o této akci taky budu moct v příštích dnech něco napsat a ukázat). No a v sobotu jsem se zašel podívat na dobřichovický zámek, kde mi manželé Čapkovi dali dobrou lekci, jak dostat do mně dobře známého výstavního sálu místo běžných třiceti fotek sto osmdesát snímků. Ale na neděli kupodivu žádný fotografický program nemám - pominu-li samozřejmě zpracování fotek z uvedených akcí, ke kterému jsem se ještě nedostal, proto se mohu věnovat Nedělním miniglosám, našemu tradičnímu blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Vítám vás tedy už u 798. vydání, takže už zbývá jen jediné "normální" číslo a bude tu osmý velký jubilejní výběr, který by podle prozatímního plánu měl vyjít 9. listopadu.

V uplynulém týdnu jsem publikoval dva nové články: První obsahoval kromě fotek z nedávné vernisáže mé aktuální výstavy (tentokrát fotky nejsou moje, protože jsem na focení v nabitém programu vernisáže vůbec neměl čas, ale poskytly mi je k mé velké radosti dámy Dita Kozáková a Helena Macháčková) i vložená japonská přísloví (jakou mají japonská přísloví souvislost s mou vernisáží se dozvíte v článku), a proto je jeho název Momentky z výstavy a japonská přísloví. Ve druhém článku jsem položil po dlouhých dvou a půl letech zase jednou svým čtenářům hádanku, byť ne typickou hádanku fotografickou, jak na ni zde byli místní čtenáři blogu zvyklí; tentokrát jde o Malou mincovní hádanku. Z dřívější doby mohu ještě jednou připomenout Haiku z doby kamenné, článek O volebních vítězstvích a prohrách, nebo fotočlánek O posledním snímku, kde ukazuji poslední fotku pořízenou svým "měkkým" infračerveným filtrem Hoya, který jsem používal víc než 12 let a nedávno jsem si ho vlastnoručně rozbil.

Malá mincovní hádanka

Dnes to bude velmi krátký článek, protože je půlnoc, teprve před chvílí jsem se vrátil z vernisáže krásné fotografické výstavy v Heřmanově Městci, o které si tady taky časem řekneme, a ještě potřebuji zpracovat pár tam pořízených fotek. Ale vzpomněl jsem si na to, jak jsem na svém starém blogu občas zveřejňoval tzv. Fotohádanky. Ta dnešní fotohádanka (zjistil jsem, že zatím poslední řádnou fotohádanku jsem zveřejnil před cca dvěma a půl rokem) ovšem nebude držet původní zažitou strukturu, kde čtenáři vždycky hádali, co na dané fotografii je a já jim k tomu dával několik indicií, které jim měly v hádání napomoci nebo je naopak něčím znejistit nebo svést na scestí.

Dnes budu mít ale otázku mincovní: Co myslíte, z jakého materiálu byla vyrobena mince, která je na dvou následujících obrázcích (z líce i z rubu) . Myslím že odpověď bude i bez dopsaných indicií velice jednoduchá, ale abyste si na mě nestěžovali, že jsem vám nevyšel nijak vstříc, řeknu aspoň pár základních informací: Jde o nominál 25 pfennigů, mince byla vyrobena ve městě Münsterberg a i když na ní není žádný letopočet, z některých informací o tehdejším dění ve společnosti se dá předpokládat, že byla nejspíš vyrobena v roce 1921. 

Kdo přijde na správnou odpověď (a řekl bych, že to budou všichni, kdo se ozvou), mohl by ještě pro zajímavost připojit informaci, jak na to přišel, to jen kvůli mé zvědavosti.  

Správnou odpověď sem připojím... Ehmmm, jak ono to bylo v tom klasickém filmu z roku 1960? Aha, přece "V sobotu večer, v neděli ráno!" :-). Odpověď nám pak otevře dveře pro podrobnější článek , kde vám představím takových mincí víc.

Momentky z výstavy a japonská přísloví

Jak jsem i tady na blogu už několik týdnů avizoval, minulý čtvrtek se uskutečnila vernisáž mé malé výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna. Pro mě to byl večer dlouhý, plný milých setkání a velmi, velmi příjemný. Celkově se do prostoru malého divadelního studia vecpalo 53 lidí (to jsou tedy ti, které jsem si zapamatoval nebo zatím identifikoval na fotografiích), kteří se v divadelní kavárně a přilehlých prostorách sešli, aby spolu se mnou odstartovali tříměsíční výstavu devíti černobílých a minimalisticky laděných obrazů. 

Pozn.: Dnes si dovolím zcela nestandardně použít výhradně cizí reportážní fotky. Sice jsem si s sebou na vernisáž svůj foťák vzal, ale za celý večer jsem ho nestihl pro samé vítání a povídání ani vyndat z batohu, takže jsem se musel tentokrát spolehnout na jiné fotografy. Naštěstí se jich v prostoru divadelní kavárny několik našlo, jak ostatně na fotkách uvidíme. Od obou autorek, které mi již pořízené fotky ukázaly, mám k využití jejich fotek zde na blogu souhlas, za který ještě jednou děkuji. 

Byl jsem moc rád za tak početnou návštěvu, která na výstavách v tomto divadle rozhodně není běžná. Úplně spokojený bych samozřejmě byl, kdyby účastníků bylo 54; jeden pro mě podstatný člověk, kterého bych na výstavě moc rád přivítal tím nejsrdečnějším možným objetím, totiž bohužel mezi návštěvníky opět být nemohl, byť v mých očích byl přítomen v každém kousku lidmi nahuštěného prostoru.  

Program zahájila kurátorka výstavy Lucie Váchová, která výstavě dala teoretický rámec a o mně řekla spoustu pěkných věcí, až se mi někdy obočí zcela samovolně pozvedalo radostným údivem. (Ši mo šita ni ojobazu - Ani čtyři koně nechytí to, co bylo jednou vyřčeno).

 

Foto: Helena Macháčková, Divadlo Kámen 

 

 

Nedělní miniglosy č.797

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Pak se přesouvám do Prahy, kde dopisuji hlavní miniglosový text v době cca mezi 14:00 a 17:00 hod., kdy zase "úřaduji", ve své "kavárenské kanceláři" přímo naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Uplynulý týden načal podzimní notně rušné období, na které se mi dost zaplnil kalendář a často navazuje jedna akce na druhou, takže zatím netuším, kdy budu taky chvílemi normálně žít. Hlavním bodem programu pro mě byla jednoznačně vernisáž (a oficiální start) mé maličké fotografické výstavy Černobílá minima, která je nainstalovaná v kavárně Divadla Kámen na pražském sídlišti Invalidovna. Ve čtvrtek večer to vypuklo a malé divadelní studio mělo co dělat, aby do své náruče pojalo všechny návštěvníky, kterých jsem ve své paměti a na několika reportážních fotkách zatím napočítal 52 (jako obyčejně - když se nic moc neplánuje a všemu se nechá skoro volný průběh, vyjde vše - působením nepochopitelných přírodních sil - téměř přesně podle ideálních očekávání :-)). V pátek jsem si vzal volno, abych se po příjemném večeru nedostal zase hned do mlýnice pracovních problémů, a v sobotu jsem při své vůbec první letošní zahraniční vyjížďce navštívil podzimní Drážďany. No a po tomhle neobyčejném vykolejení běžného týdenního programu je, myslím, nejvyšší čas, aby aspoň v neděli zůstalo vše při starém a bylo možné$jako\; obvykle$napsat další Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Vítám vás tedy už u 797. vydání, což naznačuje, že už jen dvě "normální" vydání chybějí do dalšího, již osmého velkého jubilejního čísla, které by podle prozatímního plánu mělo vyjít 9. listopadu.

V uplynulém týdnu jsem v tom kvasu stihl zveřejnit pouze jediný (a ještě kraťoučký) článek: Haiku z doby kamenné, doprovozený závěrečným pozváním na vernisáž. Plánovaný páteční článek jsem sice rozepsal, ale nedokončil, tak si ho odložím k asi desítce dalších nehotových textů do rozpracovaných položek na neurčito. Z předešlého období tak ještě jednou připomenu např. článek O volebních vítězstvích a prohrách, ve kterém jsem se vrátil k parlamentním volbám z prvního říjnového víkendu a zdaleka nejen k těm, protože jsem lehce zavzpomínal i na své úplně první "volby" z roku 1986, nebo fotočlánek O posledním snímku, kde ukazuji poslední fotku pořízenou svým "měkkým" infračerveným filtrem Hoya, který jsem používal víc než 12 let a nedávno jsem si ho vlastnoručně rozbil.

Haiku z doby kamenné a pozvání na vernisáž

 

Haiku z doby kamenné

Staletí vzniká

v přítmí jeskynního ticha

obraz v kameni. 

 

Oproti dnešnímu haiku, mé vlastní fotografické a tentokrát striktně černobílé "obrazy v Kameni" (tedy konkrétně na mé výstavě Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna) nevznikaly po staletí ale nejvýše několik minut, byť v dnešní uspěchané době i to je na fotky docela dost. 

Vystavené obrazy nejsou umístěny v zakouřené a nevlídně vlhce studené paleolitické jeskyni, ale v příjemném prostoru divadelní kavárny, kde se ve čtvrtek 16. října od 18:00 uskuteční vernisáž této malé ale formálně i tématicky, myslím, docela kompaktní výstavy. Na místě bude devět "obrazů v Kameni", kurátorka výstavy Lucie Váchová a taky já jako autor. No a kdoví, třeba i vy :-). 

 Nejdelší expoziční čas byl osm a půl minuty u obrazu Jin a jang.

A kdybyste výstavu chtěli vidět v mém doprovodu a vernisáž nestihli, nic se neděje, už teď mám domluvené termíny tří komentovaných prohlídek, na kterých každého z vás moc rád přivítám. 

 

Nedělní miniglosy č.796

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Pak se přesouvám do Prahy, kde dopisuji hlavní miniglosový text v době cca mezi 14:00 a 17:00 hod., kdy zase "úřaduji", ve své "kavárenské kanceláři" přímo naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Několikrát během tohoto týdne jsem se dostal do "kvantové pasti": Měl (a chtěl) jsem být na dvou místech zároveň, ale bránila tomu - podle kvantové teorie - moje přílišná hmotnost. Potřeboval bych prostě něco shodit, asi tak na cílovou hmotnost 10^-20 $kg\; a\; ne\; mít\; něco\; přes\; metrák.\; Tak\; jsem\; musel\; některé\; akce,\; na\; které\; bych\; býval\; přišel\; rád,\; obětovat\; pro\; jiné,\; snad\; jsem\; tím\; nikoho\; příliš\; nenaštval.\; V\; týdnu\; jsem\; se\; tak\; např.\; vyjel\; na\; milé\; pozvání\; podívat\; na\; jednu\; zajímavou\; kulturní\; akci\; do\; Sadské,\; kde\; jsem\; byl\; vůbec\; poprvé\; v\; životě,\; což\; znamená,\; že\; podle\; ústně\; tradované\; a\; žádnými\; hmatatelnými\; důkazy\; nepodpořené\; legendy\; už\; mi\; jen\; jedna\; návštěva\; schází\; k\; tomu,\; abych\; dorovnal\; Wolfganga\; Amadea\; Mozarta,\; který\; ovšem\; ve\; své\; době\; nejspíš\; přijel\; z\; Prahy\; přímým\; spojem,\; kdežto\; já\; musel\; dvakrát\; přestupovat.\; Celou\; sobotu\; jsem\; pak\; byl\; v\; Praze,\; napřed\; na\; speciální\; návštěvě\; kostela\; sv.\; Jana\; na\; Skalce,\; pak\; jsem\; se\; opět\; zastavil\; na\; fotografické\; výstavě\; Garika\; Avanesjana\; a\; Ivana\; Mikšíka\; v\; ambitu\; u\; Panny\; Marie\; Sněžné\; a\; pak\; jsem\; se\; setkal\; s\; přáteli\; v\; jedné\; pražské\; hospůdce,\; což\; mi\; bohužel\; znemožnilo\; setkat\; se\; v\; týž\; večer\; s\; jinými\; svými\; přáteli\; v\; hospůdce\; plzeňské.\; Ještěže\; aspoň\; v\; neděli\; mám\; zatím\; jen\; jeden\; plán,\; a\; to\; jako\; obvykle$napsat další Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Vítám vás tedy už u 796. vydání, což naznačuje, že další velké jubilejní vydání NMg už ťuká na dveře :-).

V uplynulém týdnu jsem publikoval dva nové články: V prvním jsem vám několika obrázky představil svou novou, již od minulého víkendu nainstalovanou fotografickou výstavu Černobílá minima na pražské Invalidovně (pozor, Invalidovna není jen budova, ale taky sídliště), jejíž vernisáž vypukne ve čtvrtek 16. října od 18:00 v pražském Divadle KÁMEN. Je to výstava maličká: jediná místnost (divadelní kavárna) a pouhých devět černobílých obrazů, ale i tak věřím, že ve čtvrteční večer bude stát za to přijít se podívat. Ve druhém článku O volebních vítězstvích a prohrách jsem se vrátil k parlamentním volbám z minulého víkendu a zdaleka nejen k těm, protože jsem lehce zavzpomínal i na své úplně první "volby" z roku 1986. Z předešlého období mohu ještě jednou připomenout článek O posledním snímku, kde ukazuji poslední fotku pořízenou svým "měkkým" infračerveným filtrem Hoya, který jsem používal víc než 12 let a nedávno jsem si ho vlastnoručně rozbil, nebo Článek, který vlastně vůbec není o hadech, kde jsem na komentářích jednoho malého obyčejného příspěvku na sociální síti ukázal, jak může vzniknout obrovitá "černá díra", která si postupně přitáhne komentátory i čtenáře ze širokého okolí. 

O volebních vítězstvích a prohrách

Ve volbách jsem vlastně jako volič opravdu drtivě vyhrál jen úplně poprvé a byla to výhra, kterou si nesu už skoro 40 let jako první opravdu velkou hanbu svého dospělého života (nikoli poslední, ale tolik jich snad zase naštěstí nebylo). Psal se rok 1986, mně bylo dvacet, právě jsem dokončoval druhý ročník VŠCHT, byl jsem čerstvě zamilovaný do ženy, se kterou jsem byl tehdy odhodlaný prožít celý život (což se posléze ukázalo jako plán až příliš ambiciózní) a moje volební místnost byla přímo na naší vysokoškolské koleji. V procesu "voleb" do tehdejšího komunistického Federálního shromáždění byla opravdová volba fakticky jen jedna - jestli k volbám jít nebo nejít. Přemýšlel jsem o tom snad týden a nebylo to žádné příjemné přemýšlení: proti sobě stála varianta stát se bezprostředním spoluviníkem na v principu zrůdném fungování tehdejšího politického systému a pak varianta individuálního odporu se všemi logickými důsledky pro můj život i pro život mých blízkých. Zvolil jsem hanbu.

Do volební urny jsem vhodil - stejně jako 99,94 % tehdejších oprávněných voličů - kandidátku tzv. Národní fronty a rovnou z volební místnosti jsem se šel na pokoj opít. Připadal jsem si jako romantická mladá dívka, která si vysnila nádherný zážitek svého prvního milování a o panenství pak přišla s ožralým násilnickým prasetem. V televizi se juchalo na oslavu společného velkolepého vítězství a mně z toho bylo šoufl a opravdu vážně jsem přemýšlel o tom, že se po vzoru mnoha podobně špatně přizpůsobivých nevděčníků přemístím někam na druhý konec světa, co nejdál od podobných vítězství. Nakonec jsem se rozhodl zkusit dostudovat s tím, že se to snad do té doby nějak vystříbří, no a ono se to nedlouho po naplnění toho cíle opravdu vystříbřilo.

Černobílá minima na pražské Invalidovně

Ještě se mi nikdy nepodařilo mít výstavu nainstalovanou skoro dva týdny před vernisáží. Naopak, většinou se šturmuje na poslední chvíli a při několika výstavách jsem vše dokončoval opravdu v posledních minutách před tím, než byli na výstavu vpuštěni první natěšení návštěvníci.

Moje současná výstava s názvem Černobílá minima, která bude k vidění v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna až do konce roku, je ale v mnohém specifická: Jednak je to výstava malá, aby se vešla do prostoru tamější divadelní kavárny; sestává z pouhých devíti obrazů. Jednak je to výstava striktně černobílá, což je také novum, zatím jsem vždy měl kombinaci barevného a černobílého podání, a jde o výstavu tematicky a formálně dost kompaktní, což je např. v přímém protikladu k mé předchozí berounské výstavě Minicykly, která měla základních témat hned šest. No a jednak je to výstava v prostoru, který sdílí řada souborů, kavárna tedy nemá přesnou oficiální otevírací dobu a vše je podřízeno divadelnímu provozu.

Protože prostor kavárny je barevně i tvarově rozmanitý, těch devět fotek jsme připravovali skoro tři hodiny, než jsme s provozovateli divadla a s paní kurátorkou Lucií Váchovou byli s podobou výstavy spokojeni. Těsně po dokončení jsem udělal pár ilustračních fotek, abych mohl lákat další dušičky na vernisáž, která se uskuteční ve čtvrtek 16. října od 18:00. No a samozřejmě lákat budu i své milé čtenáře zde na blogu. Můžete tedy spolu se mnou nakouknout, jak výstava vypadá. vernisáž bude událostí nejen společenskou, ale ke každé z vystavených fotek si řekneme i nějaké ty drby - jak a kde vznikla, co všechno způsobila a třeba i to, jestli by šla dnes vyfotit stejně.

Nedělní miniglosy č.795

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Pak se přesouvám do Prahy, kde dopisuji hlavní miniglosový text v době cca mezi 14:00 a 17:00 hod., kdy zase "úřaduji", ve své "kavárenské kanceláři" přímo naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tento týden, především tedy jeho závěr, pro mě byl opravdu rušný. Ve středu jsem se po pár dnech volna opět vrátil do práce, abych zjistil, že na mě celá věrně počkala. V tentýž den večer jsem navštívil vernisáž výstavy obrazů paní přednostky Neurologické kliniky Vinohradské nemocnice Ivany Štětkářové v KC Kaštan na Břevnově, v pátek jsme instalovali mou malou výstavu v kavárně Divadla Kámen na pražské Invalidovně a já se dostal domů až o půlnoci, abych v sobotu už v půl páté vyrazil na otočku odvolit do Plzně a abych pak ještě stihl navštívit své dobré pražské známé a pak diskutovat s přáteli o fotkách, o volbách i o mnoha dalších tématech až do pozdního večera. Až neděle přinesla určité uklidnění, právě včas, abych mohl napsat další Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Vítám vás tedy už u 795. vydání, takže další velké jubilejní vydání NMg už začíná být vidět na obzoru, dokonce i skrz podzimní mlhu :-).

Není tedy divu, že jsem během týdne tentokrát stihl zveřejnit pouze jeden nový článek - O posledním snímku. Nebojte, nešlo o můj poslední snímek, ale o poslední snímek pořízený "měkkým" infračerveným filtrem Hoya, který jsem používal (docela často) víc než 12 let, a na začátku tohoto týdne jsem si ho vlastnoručně rozbil. Druhý článek jsem sice odvážně rozepsal asi do poloviny, ale nestihl jsem ho v tom mumraji dokončit. Ale aspoň si můžeme v klidu připomenout několik dalších článků z poslední doby, např. Článek, který vlastně vůbec není o hadech, kde jsem na komentářích jednoho malého obyčejného příspěvku na sociální síti ukazoval, jak může vzniknout obrovitá "černá díra", která si postupně přitáhne komentátory i čtenáře ze širokého okolí, varování Pozor, ať se vám něco nestane při cestování vlakem, nebo fotočlánek Červánková řeka. 

O posledním snímku

Pořídil jsem si ho někdy před 12 lety ke svému (tehdy) novému foťáku (fotím s ním doposud), jehož objektiv měl - na rozdíl od toho předchozího - průměr 77 mm, a navázal jsem s ním na zajímavé dřívější zkušenosti se starším infračerveným filtrem o menším průměru.

Udělal jsem s ním spoustu fotek, kolik, to už nikdy nespočítám, ale o těch nejlepších či nejzajímavějších mám docela přehled, protože jsem je použil na různých výstavách a soutěžích a mám o nich docela slušnou evidenci. 

Absolvoval se mnou mou druhou velkou japonskou cestu, během které mi na Hokkaidó spadl do sopečného kráteru, což jsem přikládal jeho snaze vrátit se natrvalo do své domoviny; pocházel totiž právě z Japonska, protože ho vyrobila japonská společnost Hoya. Útěk se mu ale nezdařil, protože jsem pro něj vlezl do přísně zakázané zóny, čímž jsem ho odsoudil k dalším 11 letům spolupráce se mnou. 

Moc jsem se s ním při práci nemazal a dostalo se mu ode mne docela spartánského zacházení: potkal se opakovaně s mořskou slanou vodou, několikrát si "ustlal" na řeckých kamenitých cestách. Měl na sobě pár jizev, které ale nezasahovaly do zprostředkovávaného obrazu. Čistil jsem ho jenom občas, když už opravdu nebylo zbytí, abych ho zbytečně nerozmazloval.