Varvažov od strýčka panpátera až k Jiřímu Bartoškovi

Myslím, že budete znát jeden z nejúspěšnějších českých popřevratových filmů (10 českých lvů)  Je třeba zabít Sekala, který vznikl v roce 1998 v režii Vladimíra Michálka podle námětu a scénáře Jiřího Křižana. Filmové drama popisuje život v hanácké vesnici za Protektorátu v roce 1943 a ve vztahu dvou hlavních postav - kováře Jury Barana a sedláka a udavače Ivana Sekala personifikuje až westernově klasický souboj dobra se zlem. Ale jak tomu ve filmu bývá, nic není takové, jaké se to zdá být, takže typická hanácká vesnice (ve filmu se jmenuje Lakotice), kde se film natáčel, ve skutečnosti neleží na Hané, ale až v dalekém jihočeském Varvažově (nedaleko od Zvíkova).

Na následujícím záběru z filmu nejsou filmové kulisy, ale zcela reálné místo v jihočeském Varvažově s kostelem, farou a přilehlým dvorem, prostě tak, jak tomu za okupace na typických hanáckých vesnicích bývalo :-).

 

Dostáváme se k tomu, proč není tento článek zařazený mezi články o filmech, ale právě do Perliček z archivu. Naše rodina totiž měla k malé jihočeské obci Varvažov úzký vztah a to právě k místnímu kostelu s farou (jde o kostel sv. Kateřiny, původem z přelomu 13. a 14. století, barokně přestavěný na počátku 18. století). Na tomto místě po mnoho let působil strýček mé staňkovské babičky Josef Steinbach, který byl místním farářem a také zámeckým kaplanem u Schwarzenbergů (u nás doma se o něm mluvilo vždy jako o "panpáterovi"). Domácnost mu vedla jeho sestra (do konce svých dnů slečna) Markéta Steinbachová, které se zase neřeklo jinak než "teta Reta". I když "strejček panpáter" zemřel už v roce 1968, takže si ho vůbec nepamatuji (stihl mě ovšem ještě o dva roky dříve pokřtít, takže mám podezření, že bych mohl být "soukřtěncem" známého Karla Schwarzenberga :-)), za tetou Retou jsme občas, velmi zřídka, do Varvažova na pár dní zajeli.

Stejné "filmové místo" na záběru z našeho rodinného archivu, předpokládám že z roku 1972: Kostel s farou a bránou do dvora, v bráně stojí tři postavy (no, možná spíš dva a půl), které z tohoto pohledu není možné řádně rozeznat, tak si je zkusíme prohlédnout zblízka na dalším obrázku.

 

 

 

Protože se mé návštěvy Varvažova pohybují na křehké hranici toho, co jsem uchoval v paměti, nejsem schopný říct, kolikrát jsem tam byl. Pamatuji si některé útržky skutečnosti, ale nevím, který z útržků patří ke kterému roku. Ale aspoň mám fotograficky potvrzeno, že jsem tam opravdu byl (děkuji své mamince za zapůjčení fotografií pro tento článek).  

 

Ty tři nerozpoznatelce z předchozí fotky si maličko přiblížíme, abychom jim mohli pohlédnout do tváří: Jako nejmenší z účastníků výpravy jsem v centru dění já (jen trošičku menší než je tomu teď), napravo je moje maminka a nalevo moje teta Libuše (tátova sestra). Tentokrát stojíme před pamětní deskou již zmíněného "panpátera", který - jak se dá z desky dovozovat - byl v malé obci (aktuálně má kolem 130 obyvatel) docela ctěn.

 

 

 

Popravdě, té venkovské úctě jsem se nikterak nedivil; stačilo jen prohlédnout si kteroukoli  z knih v prastrýcově knihovně a hned bylo jasné: tyhle jeho vlastní knihy např. fungovaly dlouhodobě k rozpůjčování mezi sousedy, dokonce řada z knížek má řádně zaznamenanou přesnou dlouholetou výpůjční historii.

 

Docela by mě zajímalo, kdo byl autorem návrhu pamětní desky a kdo tvořil (dokonce rýmovaný) text.

 

 

 

 

Mám-li být upřímný, do Varvažova jsem se jako dítě moc netěšíval. Teta byla sice srdečná ale taky dost hlučná. Jako kuchařka ve srovnání třeba s mou babičkou nebyla nic moc; on strýček farář, zdá se, nebyl v jídle nijak vybíravý a nepohrdal žádnými božími dary. Témata, o kterých mluvila, nemohla malé dítě ničím nadchnout (dnes by tomu bylo - jsem přesvědčen - o dost jinak), takže jsem se "doma" trochu nudil No a samostatnou kapitolou byl místní "pavoučí záchod" na chodbě, který slul stovkami pavučin i mnoha pěknými masitými kousky, takže pro mne jako středně zavilého arachnofoba byla cesta do těch míst vždy dobrodružnou a do posledních možných chvil odkládanou výpravou.   

Na druhou stranu bylo třeba součástí domácnosti malé harmonium a když jste někoho přesvědčili, aby vám v potu tváře foukal měchy (kdepak elektrický pohon!), bylo možné si v kostele zahrát dokonce na opravdové varhany. A kde jinde bylo možné pozorovat přes zrcadlovou plochu rybníčka varvažovský hotel s romantickým názvem Žbluňk? Z dnešního pohledu si říkám, že je určitě škoda, že zatímco se celosvětově proslavily řetězce rychlého občerstvení Mc Donalds či KFC, Varvažov se základnou podobné expanze nestal, takže štěpnou mezinárodní značku Žbluňk. ve všech možných národních variantách nám bohužel historie odepřela.

 

 

 

Myslím, že by prastrýc byl s tím, že místního faráře hraje ve filmu Je třeba zabít Sekala zrovna Jiří Bartoška, docela spokojen. Některé záběry se opravdu točily v reálném interiéru fary, kam jsme jezdili na návštěvu, a já byl v kině na "Sekalovi" nadšený, že jsem mohl po dlouhých létech aspoň touhle formou nakouknout dovnitř. Mimochodem, to okno v pozadí za Jiřím Bartoškou vypadá jako jedno z oken, které je dobře vidět na celkovém záběru, byť je to jiné okno, než to čtverhranné, ze kterého vyhlíží naše stará tetička.

 

 

Až budou Jiřímu Bartoškovi taky jednou odhalovat pamětní desku, což bude po jeho nedávném úmrtí jistě zanedlouho a nejspíš někde v Karlových Varech, jsem zvědavý, jestli se mu bude nápis taky rýmovat, jako se rýmuje našemu "panpáterovi" ve Varvažově. A pro mě je ta závěrečná fotka dnešního článku i drobným připomenutím, že podobné dramatické příběhy jako filmoví hrdinové zažívali v podobných kulisách i skuteční lidé, o kterých možná nevíme tolik, kolik by si zasloužili, a po kterých nakonec zůstane jen pár fotografií a - ovšem jen když mají hodně velkou kliku - několik veršů na pamětní desce.