Úhledně namačkaná vernisáž

Moc teď v posledních dnech nestíhám, ale aspoň jako malou ochutnávku sem dám pár fotek z pondělní vernisáže své výstavy v berounské galerii Holandský dům. Tedy, já během celých sedmi hodin, co jsem byl v pondělí na místě, udělal jen pár fotek potemnělého a ještě prázdného sálu, abych měl vůbec nějaký důkaz, že jsem v sále byl, ale během vlastního programu s návštěvníky už jsem necvaknul ani jedinkrát. Ale tuhle zkušenost už mám z předešlých vernisáží, že když vítáte, vyprávíte, konverzujete, vysvětlujete, odpovídáte na otázky, snažíte se lidi trochu bavit, popíjíte, loučíte se, děkujete, atd., nejenže si s nikým nestihnete pořádně popovídat, ale ani nemáte čas na to sami fotit. Dnešní fotky mi speciálně pro tento článek laskavě poskytli účastníci vernisáže, fotografové Zuzana Terešová a Carlos Sardá Vidal, kterým za to (a taky - jako ostatně všem váženým účastníkům vernisáže - za jejich návštěvu výstavy) velice děkuji. 

Mám-li být upřímný, cestu na vernisáž jsem si trochu zkomplikoval: Pořídil jsem totiž pro vernisáž pití - pětilitrový bag Merlotu, po dvou litrech Vlašského ryzlinku, Pinot gris a Červeného (tedy bílého) tramínu a ještě navrch pětilitrovku jablečného moštu pro ty, kteří přijeli autem. A pár dalších věcí, aby se využil prostor docela velké tašky. Když jsem pak čtvrthodinku před odjezdem vlaku vyrazil se svým čtvrtmetrákovým zavazadlem střídavě v levé a pravé ruce na cestu na nádraží, kterou za stejnou dobu zvládám každý den s lehkým batůžkem na zádech, ukázalo se, že je to dobré tělesné cvičení, kterému jsem přece jen od školních let trochu odvykl. Ale dojel jsem.

Když pořádáte vernisáž nikoli na jmenovité pozvánky (tak věhlasný zase nejsem) ale pro volně přišedší, je to vždycky trochu sázka do loterie: Přijde vůbec někdo? pochybujete 40 minut před začátkem, když ještě žádní hosté nejsou v dohledu. Přece jen - odpoledne pracovního dne... Kdo obětuje svůj pracovní nebo vzácný soukromý čas, aby odjel kamsi do Berouna. A pak zase - kdyby jich přišlo moc, vždyť se sem nevejdou, galerie je úzká nudle a nejširší prostor není určen pro návštěvníky, ale zaujímá ho rozložitý klavír, toho času skvělá plocha pro vernisážové pohoštění. Tak vaše vnitřní nervní počitadlo osciluje mezi dvěma a jednostostodvacetišesti možnými hosty a nakonec těch hostů přijde něco přes šedesát, takže se úplně přesně vmáčknou do prostoru galerie ve smyslu reklamního hesla "Jsme vám blíž!" Nikdo nezůstal na ulici, aby mohl sledovat dění uvnitř jen na velkoplošné obrazovce jako hokej na náměstí. A nikomu z té lidské blízkosti rozhodně není zima, i když ledový arktický vzduch vpadl do květnového Poberouní jako Attila Bič Boží do Pádské nížiny.   

Ještě vás místní oficiální fotograf k vaší velké nelibosti (kdybyste jen viděli, jak jsem se tvářil!) vyfotí panáčkujícího u venkovního plakátu a před vchodem a ještě před barevným obrazem a ještě před černobílým obrazem, a vy jen doufáte, že tyhle fotky nikdy neuvidíte (už dva dny to vychází :-)). Nahrát krátkou lákavou videopozvánku, jak si představovala jedna z pořadatelek, jsem rezolutně odmítl, kašpara už dělám tak dost a nalákat někoho na svou vlastní tvář mi asi půjde těžko. Škoda, škoda, jútúbeři prý vládnou světu a kdo nemá natočený profesionální videovzkaz, jako kdyby nebyl. Aťsi!

A pak už je začátek a vy se ujímáte slova a pak už nic nejde zastavit, protože se to rozjede pod vlivem tajemných sil jaksi samospádem a najednou je místo pěti odpoledne půl desáté večer a je konec. Konec samozřejmě jen pro dnešek, protože v pátek 9.5. od 10h a od 14h a o všech třech sobotách (10., 17. a 24.5.) vždy od 10h máte už ohlášené komentované prohlídky :-). 

Hovořím a lidé okolo se usmívají. Tak to mám rád.

 

 

 

Takhle by člověk tu vernisáž koupil: Rozzářená světla, plno lidí v družném hovoru i sledujících vystavené kousky, celkem dobrá nálada, co víc si přát?

 

 

 

Část minicyklu Praha pomalým okem. Všechny vystavené fotky se už někdy objevily na stránkách mého blogu a nejspíš i na sociálních sítích, takže pro pozorné čtenáře nejsou rozhodně žádným překvapením.

 

 

 

Vpravo španělský Pražák Carlos Sardá Vidal (autor dnešních čtyř fotek), pak jeho milá choť, dále Pavel Vidlař a Petr Smrž (a "na spoušti" neviditelná autorka dalších tří fotek Zuzana Terešová) - vše výsostní fotografové různého zaměření ale stejné vášně.

 

 

 

Zastoupena byla i nejmladší generace budoucích fotografů :-). 

 

 

 

 

Tak už se přece do toho občerstvení pusťte, jdu příkladem tím, že se za pár vteřin chopím číše a odstartuji zvonivé ťukání sklenky o sklenku. 

  

 

 

 

K černobílému světu se jistě lépe hodí bílé víno (koukejte to vypít, přece to zase nepovezu v nabité a těžké tašce zpátky!) Výhrůžka pomohla, zbyl jen cca litr bílého...

 

Je deset večer, po vernisáži, jeden známý mě odvezl domů do Dobřichovic, kde můj obývák na tři týdny výrazně prokoukl, když jsem odvezl 39 obrazů do berounského azylu. Jsem spokojený a mám toho dost.

Ještě kdyby tak existoval nějaký zákon zakazující chodit ráno po vcelku úspěšné vernisáži do práce! :-)