O (ne)motoristickém Čerfovi

Dlouho jsem si myslel, že jsem v Evropě snad posledním člověkem, který nikdy nevlastnil automobil a zásadně se vyhýbá tomu stát se aktivním účastníkem silničního provozu. Jezdím vlaky, autobusy, na kratší vzdálenosti tramvají či metrem, je-li k dispozici; nepohrdnu ani letadlem, kterým jsem se už dostal i na druhý konec světa. Přestože vlastním řidičský průkaz, sám neřídím. Nikdy mě nevzrušoval zvuk dobře seřízeného motoru ani vůně benzínu či nezbytných mazadel, jako dítě jsem netoužil po mopedu, ani jsem se nikdy nikomu nesápal po volantu v touze se aspoň dotknout. Když ostatní obdivovali krásu nějakého obzvlášť povedeného automobilu, jen jsem krčil rameny; nic to se mnou prostě nikdy nedělalo. A když se milovníci koní dunících pod kapotou sešli a pustili se do náruživé debaty o tom, kdo rychleji z nuly na sto nebo jaký sportovní model si vyhlédli jako "kočkolap", nasadil jsem neutrální výraz a odkvačil jsem na procházku do svého vnitřního světa.

Ano člověk je jistě v pohybu svobodnější, může-li bez ohledu na všeliké jízdní řády nasednout do vozu a odjet, kam se mu zachce, třeba tam, kde žádné autobusy nejezdí a lišky ve vazelínou a olejem zadělaných montérkách dávají dobrou noc. Samozřejmě se mi už párkrát stalo, že by se vlastní auto šiklo, třeba když jsem před dvěma týdny převážel spousty obrazů na svou výstavu z Dobřichovic do Berouna. Ale už jsem si na to, že jsem nemotoristou, docela zvykl, život to v důsledku, myslím, není ani horší ani lepší, jen se začasté ubírá jinudy, jinými cestami, mimo dálniční obchvaty a estakády. A v tiskárně, kam si (metrem) jezdím vyzvednout svoje fotoobrazy, už to o mně vědí a připraví mi balík dokonce i s plastovými "nožičkami", abych si ho mohl cestou domů bez obav postavit na zem v tramvaji, což je míra péče, které se obyčejným automobilistům rozhodně nedostává.

"A jak ty to máš vlastně s řidičákem?" zeptal se mě napřímo jeden spolustolovník z naší stolní společnosti, se kterou se občas setkáváme, hovoříme o obyčejných i vznešených tématech a zapíjíme ty disputace hostomickým pivem. Ano, poslední člověk v Evropě, pomyslel jsem si a začal - po kolikáté už - s trochu provinilým pocitem vysvětlovat, že svůj řidičský průkaz využívám výhradně na uzoučkých serpentýnovitých silničkách v řeckých horách, kde se cítím na rozdíl od českých, a tedy vlastenecky hodnotných silnicích, celkem bezpečně. Třeba svou milovanou Lefkadu mám už za ty roky, co tam jezdím, projetou skrznaskrz - kolem moře i hluboko v hornatém vnitrozemí. Pánové okolo stolu moudře pokývali hlavami. Vpravdě vynikající společnost: Básníci, filosofové, překladatelé, malíři, kunsthistorici, milovníci architektury a starých tisků...  Ukazuje se, že polovina z nich řidičák vůbec nemá a druhá polovina ho sice má, ale dlouhodobě ho nepoužívá. Dokonce ani v řeckých horách. Vlastně z celého stolu jsem nejaktivnějším motoristou právě já; vždyť prý jsem jel naposledy před pouhými dvěma roky, když jsem v květnu pobýval právě v oblasti Iónského moře. Existuje lepší příklad pořekadla o jednookých kralujícím slepcům?

Budete-li chtít vědět cokoli o motorismu, neváhejte se mě zeptat, mohl bych nabídnout svým přátelům, ale mlčím, protože nic takového nehrozí. Bude stačit jen pár chvilek a otevřeme nějaké zajímavější téma k hovoru. Pár chvilek mé motoristické slávy jako nejzkušenějšího u stolu... Je ovšem třeba říct, že stůl s takovým osazenstvem je asi doopravdy poslední v Evropě. Tak tedy na zdraví a šťastné návraty všech motorizovaných i pěších!

Příští neděli 25.května večer budu likvidovat svou berounskou fotografickou výstavu. Nemáte čirou náhodou se svým dostatečně prostorných autem tou dobou cestu z Berouna do Dobřichovic? Jsem teď sice ve své společnosti motoristickým králem, ale zase vocaď pocaď! :-)