O rypáku, který provozoval lesbu

Pozn.: Po dlouhých sedmi měsících konečně přidávám další příspěvek do oblíbené rubriky o zajímavostech z češtiny Jazykové hrádky, tak uvidíme, jestli čtenáře zaujme tak, jako se to podařilo těm předešlým :-).

Když se dívám na název dnešního článku, vypadá to skoro, jako by se měl jeho děj odehrávat v prostředí kriminálního polosvěta, kterému se za časů rady Vacátka říkalo galerka (v dnešní konzumní společnosti už se tak spíš říká poličce u zrcadla, což je podle mě taky moc zajímavý přenos významu slova), a zavání to snad dokonce nepěkným vykořisťováním člověka člověkem či přímo - nedej bože - nějakou formou kuplířství, jistě provozovanou kdesi v temných útrobách legendární Jedové chýše. Leč, jak uvidíme, skutečnost nemusela být zdaleka tak dramatická, jak to na první pohled citlivýma očima 21. století vypadá.

Ve spise Jana Ámose Komenského Dveře jazyků otevřené se píše: "Obrazník obraz na podstavek staví, jestli hrubě veliký jest, sochou jej nazveš." Tedy slovo socha existovalo už za Komenského a šlo už tehdy o plastiku stojící na podstavci - bez ohledu na technologii vzniku. Sochy ovšem tehdy nesochali sochaři, ale právě rypáci, tak se totiž v té době říkalo - odvozeno od rýpání (vyřezávání, dlabání či osekávání) - právě sochařům a nemělo to žádnou přímou vazbu třeba na výrazný tvar jejich nosu. Tedy, nešlo o nic prvoplánově hanlivého, jak to může vypadat z našeho pohledu, nicméně jazykový cit napovídá, že koncovka -ák ve slově rypák ani nijak nenaznačuje, že by snad rypáci byli považováni za bůhvíjakou elitu té doby. Laicky bych si dovolil odhadovat, že práce středověkého rypáka nebyl prostě žádný med.

Pokud se ovšem takovému rypákovi zachtělo osladit si medem obtížný život, nezbylo mu nic jiného, než jít do lesa a poohlédnout se po nějakém stromě, v jehož dutině sídlily lesní včely. Takové dutině se říkalo brť a tohle slovo nám dodnes zůstalo v označení medvěda brtníka, kde se med a brť spojují v úhledný a přitom logický celek. No a kdo se tehdy zabýval získáváním medu v lese (vybíráním brtí), provozoval podle tehdejšího slovníku tzv. lesbu, což je slovo vytvářené stejně jako řada slov, které nám v jazyce zůstaly, jako je např. honba, kresba, prosba, ještě nedávno sem také patřila i dnes už skoro neznámá čižba (lapání drobných ptáků). Takže slovo lesba představovalo speciální činnost prováděnou v lese a s dnes proslulým pojmenováním ostrova Lesbos a činnostmi od historie tohoto ostrova odvozenými neměla nic společného. Ostatně akční rádius běžného člověka 16. století, kdy se lesba v uvedeném smyslu prosazovala nejvíce, tehdy daleký řecký ostrov rozhodně nezahrnoval, naproti tomu les s brtěmi měl každý za humny a někdy skoro i před nimi. 

S rozvojem uměle stavěných úlů a včelařství původní lesba postupně opustila staročeský slovník, její původní slaďounký význam vyvanul, takže slovo bylo volné k jinému využití, což zastánci (a především zastánkyně) tradice proslulé básnířky Sapfó, na ostrově Lesbos usedlé, po nějaké době náležitě využili(y) a lesbu si jaksi zprivatizovali(y) pro sebe v dost odlišném ale tentokrát už i mezinárodně srozumitelném významu.

Na lesbu se sladkou příchutí medu se tedy postupně úplně zapomnělo, zatímco sochy legendární Sapfó a jejích následovatelek dodnes vytvářejí rypáci z celého světa :-).

(s využitím textů z knihy Dušana Šlosara "Tisíciletá" (vydalo nakladatelství Horizont Praha, 1990)