čtvrtek 3. listopadu 2022

O dvou rozhovorech

Přiznávám, nemám rád telefonování v prostředcích hromadné dopravy. Ani svoje ani cizí. Z tramvaje či z vlaku se snažím nikomu nevolat (snad jen když jsem skoro sám ve vagónu nočního spoje, popustím si občas uzdu), a když se někdo dovolá mně, což se děje hlavně vpodvečer, kdy lidé mají pocit, že když oni už jsou doma, ostatní jsou jistě tamtéž, radši řeknu, že zavolám za chvíli, až z vlaku vylezu, abychom si mohli popovídat v klidu a bez nedobrovolných svědků. A opravdu špatně snáším takové ty exhibicionistické hovory, kdy dotyčný okázale a zvonivým hlasem, před kterým se nedá nikde schovat, rozebírá detaily včerejší domácí hádky (nebo naopak usmiřovačky) či vysvětluje, jak to nedávno parádně nandal "tomu blbečkovi z práce", nebo jakési chudince slečně na telefonní lince mobilního operátora. Když se snažím využít čas, kdy se právě vezu, k něčemu užitečnému, na co je třeba se aspoň trochu soustředit, třeba k přečtení knížky nebo psaní básničky či blogové reportáže, dokáže mě opravdu vytočit, když paní naproti přes uličku prohuláká celou půlhodinu cesty do Prahy při konferenčním nahlas puštěném hovoru se svými třemi kamarádkami o tom, co je u koho nového. Ač jinak celkem vstřícný a usměvavý, dokážu v takové situaci udělat na dotyčnou tak nasupený obličej, že se sám stanu předmětem konference ("počkejte holky, tady je nějakej blbeček, kterej se tváří tak... no to byste ho musely vidět...").

Většinou bývá hned od začátku víceméně jasné, kdo se - pokud jde o soukromé hovory na veřejnosti - před cizíma ušima upejpá a kdo je naopak potřebuje jako motivaci k lepšímu výkonu. Nedávno jsem ale narazil na specifický případ: Když jsem se velmi komplikovaně vracel ze svého fotovýletu na otočku do kaňonu Vydry zpět do Dobřichovic, cestu jsem si zpestřil i železniční výlukou mezi Nepomukem a Plzní, kterou jsme byli nuceni překonat našlapaným vozem náhradní autobusové dopravy. Hodinová cesta po zvlněných okreskách k nějakému pěknému extrovertnímu výstupu přímo vybízela.

Telefon zazvonil pánovi, který sice seděl asi o pět řad dál, ale přesto jsem měl pocit, že mi své repliky křičí přímo do obličeje, tak jsem si mohl jen představovat, jak bylo asi těm, jejichž obličej to byl doopravdy.

"Nazdááááár, ty vole! - Ale nee, vůbec mě nerušíš. - Dééépááá, jedu zrovna v autobusu, tak stejně nemám co dělat. - Jo, jo, jasně!- Fakt, jo? No nekecej! - No to bych mu dal po hubě, kreténovi, kdyby mi něco takovýho udělal. - A co ta tvoje nová Božka? - Jo ona už to zase není Božka? - To jsem asi něco prošvih, co, kámo? Hihi! - To myslíš tu mladou z toho báru? No jasně, že si jí pamatuju, aby taky ne. - To se ti nedivim. Ať se mládí vydovádí, ne, vole? - Ale houbeles, vůbec nevobtěžuješ. - Nééé, nikomu to tady nevadí, co furt máš?! - Myslíš to pidlovoký hovado vod vás? To eště žije? Chacha! - Hele, hele nepokládej to, jo? Máme to ještě dvacet kilometrů, tak mě teď musíš celou cestu bavit, to víš... Jo, že špatně slyšíš? Tak já přidam na hlase! KDYŽ BUDU MLUVIT TAKHLE, SLYŠÍŠ MĚ LÍP? Jo, tak teď už dobrý. - Ty držko, já tě tak rád slyšim, vole. - Jo, to ti musim povyprávět: To jsem ti byl nedávno na jedný grilovačce, u těch pitomců vedle ve vsi, ty vole, a vožral jsem se tak, že..."

Bohužel, vůl na druhém konci spojení neměl dostatečnou výdrž a rozžehnal se s námi sotva po deseti kilometrech, které mi ovšem připadly, jako by jich bylo nejmíň padesát. Ale co čert nechtěl, hned se stejné mobilní vyzvánění ze stejné autobusové řady ozvalo znovu. Tentokrát se ale zevnitř mobilu neozval mužský, ale ženský hlas. Pán jako mávnutím kouzelného proutku úplně změnil styl rozhovoru, ztišil se tak, že mu skoro přestalo být rozumět, a decentně si překryl mobil dlaní, jak se to učívalo v kurzech mobilní etikety, když mobilní telefony teprve začínaly: "Jo? No co je zas?" skoro do telefonu zašeptal. "Teď nemužu mluvit, dyť jsem ti řikal, ať nevoláš, je tu všude plno lidí. - Já pak hned zavolam, ale teď nemužu. To víš, že jo. - A já tebe, papa. Jo, za chviličku, tak pa."

Ten rozdíl mezi opulentně rozeřvaným čtvrthodinovým kamarádským rozhovorem a tichounce kuňkavým úsporným telefonátem rodinným, zkondenzovaným do asi dvaceti vteřin, byl tak zjevný a přechod mezi oběma variantami tak náhlý, že se lidé v autobusu po sobě začali pobaveně dívat a několik jich dokonce zatleskalo, jako kdyby s námi jinak netečný šofér výlukového autobusu právě úspěšně přistál na letišti v prázdninovém Chorvatsku. 

A já si díky tomu připomněl spoustu podobných "chlapáků", jež jsem ve svém životě potkal, kteří jsou - mezi svými ovšem - vždy přinejmenším mistry světa a přilehlého vesmíru, ale za jen lehce pozměněných okolností se před očima proměňují v nevinné introvertní kolouchy.

Jen co v Plzni vystoupím z autobusu, musím celý tenhle příběh někomu povyprávět do telefonu, než to celé zapomenu. Anebo víte co? Co kdybych to celé třeba napsal na blog, vole? :-)


 

21 komentářů:

  1. No to se povedlo.... jo, opravdu mne překvapuje hulvátství a nevychovanost ne některých, ale mnoha lidí. Je pravda, že i já občas telefonuji z autobusu cestou na chatu polovici že jsem dorazila, ale snažím se co nejtišeji a po nezbytně nutnou dobu.,....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky se tomu občas nevyhnu, od toho ostatně mobily jsou, aby je člověk mohl pro důležité věci použít odkudkoli, ale snažím se tím nikoho neobtěžovat a být nenápadný, optimálně aby v takovém případě ani nebylo poznat, že volám :-).

      Vymazat
  2. Jj, před ženami se vždy děláme lepšími, než ve skutečnosti jsme :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to tak. Ale ony jsou moudré a když nás při něčem takovém přistihnou, jen se pousmějí :-).

      Vymazat
  3. Jak říkal táta Smolík svému prapravnukovi v budoucnosti..."Ja se nebojím ničeho, kromě svoji ženy"....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To já bych se prapravnukovi přiznal, že se bojím dost. Hlavně o někoho.

      Vymazat
  4. Krásný a hlavně tématický, zrovna jedu vlakem:) Solva jsme vyjeli z Prahy a už začínají zvonit telefony, tak doufám, že nevezeme tvého pána do Ostravy:)

    OdpovědětVymazat
  5. Od té doby, co jsem změnila práci, chodím jen pěšky. Kromě toho, že to prospívá zdraví i duši (a telefonuji u toho s maminkou, které to udělá radost :)), mě to taky zbavilo podobných hovorů v autobuse. Těch patnáct minut se zdálo být někdy nekonečných.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsou moc pěkné vedlejší efekty změny zaměstnání, gratuluji ještě jednou.

      Vymazat
    2. A já ještě jednou děkuji :).

      Vymazat
  6. Mám jednoho známého a ten, když v někdo v autobusu začne vyřvávat do telefonu, šáhne do batohu pro knihu a začne z ní hlasitě předčítat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobré! Ukaž mi, co nosíš v batohu, a já ti řeknu, kdo jsi :-).

      Vymazat
  7. Půvabné! :-) Ale přiznám se bez mučení, že mi telefonování v dopravních prostředcích, pokud tedy nepřekročí únosnou mez jako v tomhle případě, nijak zvlášť nevadí a sama ho poměrně často provozuju. Teď jen přemýšlím nad tím, v kolika blogových článcích jsem už nevědomky sehrála hlavní roli :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je právě ono: Pokud nepřekročí únosnou mez. Část lidí má svou hranici únosnosti posunutou daleko za tu moji :-). Ale vzpomínám na sebe zpřed 25 let, kdy jsem nafasoval v práci proti podpisu vysoké hmotné odpovědnosti poprvé služební mobil na služební cestu do Brna (tehdy ještě byly mobily pro běžného uživatele příliš drahé a jejich komerční boom byl teprve za dveřmi) a cestou jsem schválně telefonoval, když byli v okolí lidé, aby mě při tom viděli a slyšeli. Dnes bych se v tu chvíli sám na sebe podíval s nasupeným obličejem popsaným v článku a mohl by to být moc zajímavý drobný mezigenerační konflikt :-).

      Vymazat
  8. Ber to jako průzkum. Sice vzorek je malý, ale přes to slušně vypovídající.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Doufám, že si to pán nepřečte, nepozná se a nezavolá mi taky z autobusu, to by mohla být ještě třetí originální varianta :-).

      Vymazat
  9. Podobné historky jsou časté, jednou jedna slečna z Ládví do N. v busu telefonovala a barvitě vyprávěla o noci z pátku na sobotu s podrobnostmi o sexu, množství chlastu a pod. a chlapi měli uši 30 cm dlouhé a ženy zuřily, nikdo slečnu neokřikl.
    Úroveň obyvatelstva stoupá. Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Samozřejmě, je-li jeho obsah skutečně hodnotný, jsem ochoten hlasitému rozhovoru udělit v duchu výjimku :-).

      Vymazat
  10. Odpovědi
    1. Tak, sice se tvářím, jak mi to vadí, ale blogový článek se mi o tom píše dobře :-).

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.