středa 26. května 2021

Jak jsem našel svůj filmový klub

Když jsem začal chodit na vysokou školu (šlo o Vysokou školu chemicko-technologickou v pražských Dejvicích), nemůžu říct, že bych byl velkým filmovým fanouškem. Sice jsem měl ze starých časopisů načtenou spoustu informací o filmech slavné československé filmové vlny 60. let, ale ty stejně většinou nebyly zařazovány do běžného programu. Do kina jsem chodil spíš nahodile, když mě v programu něco vysloveně zaujalo, takže jako filmový divák jsem rostl tak trochu jako dříví v lese. Občas jsem se nechal zlákat reklamou na nějaký ten výjimečný velkofilm, takže jsem třeba jako výrostek pochopitelně nemohl vynechat slavné Dobyvatele ztracené archy, kteří pronikli daleko za tehdejší železnou oponu (film jsem viděl v plzeňském kině Hvězda, o kterém jsem na blogu už psal v článku O nezaslouženém vítězství ve zničeném kině Hvězda). Pak jsem ale pochopil, že nikdy nebudu mít takovou fazónu a takový bič jako archeolog Indiana Jones, aby ze mne dívky omdlévaly touhou při prvním letmém setkání, takže se nejspíš budu muset uchýlit spíš k intelektuálnější nabídce plzeňského (také už 15 let neexistujícího) Minikina, které se svými 42 místy bývalo nejmenším kinem v zemi a repertoár tomu odpovídal.  

Ještě v prvním semestru na vysoké jsem se věnoval spíš studijním povinnostem než kulturním a jiným radovánkám, protože zachytit od začátku nasazené zběsilé tempo přednášek, seminářů a laboratoří pro mě - uvyklého doposud nijak zvlášť se na nic nepřipravovat - nebylo úplně jednoduché, však se taky škola hned v prvním ročníku rozžehnala s mnohými z mých nových spolužáků. Ale ten únorový večer roku 1985 si dodneška trochu vybavuji: Odcházel jsem už za tmy z anorganických laborek, třeštila mi hlava z celodenní porce různorodých pachů, kterým byl člověk od časného rána při práci vystaven, a neuměl jsem si vůbec představit, že bych šel někam jinam než domů. Jenže když jsem vyšel před školní budovu, zjistil jsem, že zatímco touto dobou většina lidí ze školy odchází, do budovy ČVÚT naproti naopak proudí zástupy. No a protože jsem tvor zvědavý, nakouknul jsem.

Zjistil jsem, že za chvíli začíná představení tamějšího filmového klubu, o jehož existenci jsem neměl ani tušení. A protože byly právě na programu Sedmikrásky režisérky Věry Chytilové, o kterých jsem sice leccos věděl, ale nikdy jsem je neměl příležitost vidět, na místě jsem si pořídil povinnou kartičku filmového klubu za dvacku, vystál jsem si frontu před velikou posluchárnou, kde se promítalo, investoval jsem 3 koruny československé (tehdy cca jedno pivo) a zažil jsem doslova skvělý komponovaný večer s dlouhým úvodním povídáním o tom, co uvidíme, s několika animovanými filmy jako předkrmem a následně i mile bláznivým hlavním chodem slavné režisérky. Tak skvělý večer, že mě během něj únava přešla, hlava přestala bolet a nastřádané chemické smrady částečně přešly na ty, co seděli poblíž.

Od té doby jsem už začal cíleně vyhledávat další představení. Tenhle víceméně studentský filmový klub totiž hrál každý týden (většinou ve čtvrtek) a program měl velmi různorodý. Naučil jsem se těšit se na úvodní lektorské promluvy, ve kterých vždy zazněla spousta zajímavých informací (pánové si s tím museli vždy dát docela práci, protože shánět tehdy potřebné informace nebylo zdaleka tak snadné jako dnes). Hlavní film měl vždy i několik dokumentárních či animovaných "předjezdců" a dohromady to bývala docela porce, končívalo se velmi pozdě a vrátní z nás bývali dost nervózní, protože nám museli otevírat už dávno zamčený vchod, a nemohli tak v poklidu podřimovat.

S tímhle klubem jsem pak prožil víc než čtyři společné roky a dohromady několik desítek večerů, občas sám, občas s nějakým milým doprovodem a občas nějaká ta známost vznikla dokonce přímo na místě, protože někdy byl zájem o film tak velký, že se všichni diváci museli v posluchárenských lavicích smrsknout a namačkat tak, jak jen to bylo možné. Mezilidský kontakt býval proto opravdu těsný, občas bylo třeba vzít dokonce někoho na klín, aby se do posluchárny vešlo mnohem víc lidí, než byla kapacita sálu. Že za takových podmínek bylo skoro nedýchatelno? Že jsme byli jak sardinky a v boku jsme měli zapíchnutý sousedův (v lepším případě sousedčin) loket? To jen málokomu vadilo, patřilo to prostě k věci a všichni "štamgasti" na to byli připraveni. Mnohé takové večery byly doslova nezapomenutelné, tím spíš, když třeba ještě po skončení filmu následovala beseda s některým z tvůrců. Bylo vidět, že všichni organizátoři filmového klubu dělají tu práci s nadšením, které notně přesahovalo běžný zájem běžného studenta technického oboru.

Nedávno jsem si vzpomněl kupříkladu na to, jak jsem právě zde viděl v roce 1988 "obnovenou předpremiéru" dosud trezorového Formanova filmu Hoří, má panenko, kam přišly takové davy lidí, že bylo třeba uspořádat ještě mimořádné druhé představení v noci po skončení toho prvního (program pak běžel dlouho přes půlnoc). Nakoukl jsem proto do internetových vyhledávačů, jestli nenajdu nějakou vzpomínku od podobně praštěného pamětníka. A kupodivu, našel jsem rovnou dokonce bakalářskou práci Richarda Henzlera z Filosofické fakulty UK, která se fenoménu Filmového klubu ČVÚT podrobně věnovala. Díky tomu jsem si mohl s odstupem mnoha let znovu pročíst i kompletní program z toho období a vzpomenout si na řadu filmů, které jsem díky klubu viděl. Defilují tu přede mnou jako apoštolové na orloji, stačí jen pár z nich vybrat na ukázku:

Ďáblova past (rež. Fr.Vláčil), Bergmannovy Úsměvy letní noci (narváno), Bláznivý Petříček (s Belmondem a Annou Karinovou, taky dost natěsno), Na východ od ráje Elii Kazana, Jirešova výtvarně okouzlující Valérie a týden divů, surrealistická Nevěsta jako jediný autorský film Jiřího Suchého, jeden bláznivý Kusturica, skoro kompletní série filmů Jana Švankmajera, loutkový Krysař Jiřího Barty, Juráčkův Každý mladý muž, fascinující dokument Praha - neklidné srdce Evropy (opět paní Chytilová, ovšem v té nejlepší formě!), Pintilijeho čechovovský Pavilón č.6, opulentní Umělcova smlouva Petera Greenawaye, v tehdejších podmínkách šokující Pokání Tengize Abuladzeho (i tady posluchárna praskala ve švech, považte - na sovětský film!), oskarový Obchod na korze režisérů Kadára a Klose. A dál a dál a dál, tahle módní přehlídka by jen tak neměla konce, takže vrátní by byli zase o dost nervóznější než normálně :-)

Dnes můžu s odstupem a s vědomím dalšího vývoje říct, že večery ve filmovém klubu ČVÚT vlastně do značné míry utvářely můj vztah k filmům a daly mi základy, ze kterých v mnoha ohledech žiju dodnes, například v tom, co od filmů očekávám, co se o něm chci dozvědět, jak si je zařadit do životopisu jeho tvůrců, atd. Spoustu z tehdy zhlédnutých filmů jsem od té doby viděl víckrát, ale už nikdy v tak elektrizující atmosféře společně sdíleného zážitku, kvůli kterému mají, myslím, kina nadále smysl (i když epidemiologové to teď můžou vidět jinak). Je mimochodem docela zajímavé, že některé z důležitých postav kolem filmového klubu ČVÚT se hned poté, co se to začalo smět (na různých technikách kdysi studovali i lidé, jejichž zájmy byly ve skutečnosti úplně jiné, ale neslučovalo se to tak úplně s tehdejšími studijními možnostmi) dezertovali z oblasti strojařiny či silnoproudu do tvůrčích oborů. Příkladem budiž Martin Řezníček, který se z brýlatého vytáhlého mladíka, jenž často míval před projekcemi velmi zasvěcené a planoucí průvodní slovo, přerodil v brýlatého vytáhlého filmového dokumentaristu a od roku 2002 dokonce učí na FAMU. Vypadá to tedy, že filmový klub, kam jsem poprvé zabloudil pouhou náhodou "po laborkách", neovlivnil docela výrazným způsobem zdaleka jenom mne. 

I když klub fungoval ještě drahně let po revoluci, je zajímavé, že jsem do něj už nikdy nezašel. Že jsem to měl v Dejvicích z ruky, to by byla jen chabá výmluva. Spíš to vypadalo, jako kdyby byl filmový klub spojený s uzavřenou studentskou kapitolou života, jako kdybych si už dál nepřipadal, že tam ještě patřím. Navštívil jsem od té doby spoustu jiných artových projekcí, přičemž většina z nich byla profesionálnější, pro diváky mnohem pohodlnější a organizačně "na výši". Jen si ty zážitky už zpětně nedokážu vybavit, na rozdíl od těch "čévéúťáckých", zanechávajících mnohem silnější emocionální stopu.

Vím, že si tenhle článek nejspíš nikdy nikdo z těch, co na té pozoruhodné "nezapomenutelnosti zážitku" mají zásluhu, nepřečtou. Ale to neznamená, že jim za to nemohu s odstupem více než 30 let veřejně a upřímně poděkovat. Vlastně mají nezanedbatelnou zásluhu na tom, že dodnes občas o filmech píšu a mám na to zde na blogu dokonce speciální rubriku Filmy :-).

Že jste moje články o filmech, které mám rád, ještě nečetli? Tak až půjdete jednou večer "z laborky", určitě nakoukněte :-).

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných nedělních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetonypovídkybásněhrátky s češtinouhaikuvzpomínková vyprávěnípovídání o knížkáchfilmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánkyPokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou. 

26 komentářů:

  1. Moc hezké a inspirativní vyprávění! :-) Myslím, že částečně rozumím, byť jsem studentské akce pochopitelně zažila už jen za zcela svobodných podmínek. Podobně ale vzpomínám na některá představení našeho fakultního divadelního spolku. Jednou dokonce vydali opravdickou knihu, byl to sborník nového fiktivního oboru sociosofie a ta hlavní akce byla samozřejmě její křest - s řadou přednášek, kde vystoupil i jeden vyučující. Smáli jsme se tehdy tolik, až nás břicho bolelo, a dodneška si na to docela často vzpomenu. Některé jejich postřehy s časem ani trochu neztratily na aktuálnosti nebo vtipnosti a jsem moc ráda, že jsem studovala souběžně s nimi, protože o tohle přijít, to by byla skutečně věčná škoda :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. K těmhle akcím vždycky patří nadšení a zápal, tak není divu, když se to blahodárně odrazí v tom, co si uchováme v paměti :-).

      Vymazat
  2. Do filmového klubu jsem také chodil, ne však v Brně a ne do školy, ale do kin, několikrát se stěhoval (jeden čas byl v kině Art, pak ve Světozoru, ...), a právě na ty přednášky před samotným filmem jsem se nejvíc těšil (podobně jako u Cimrmanova divadla), dost často je moderoval jeden pedagog z Filozofické fakulty MU, kterého náhodou znám, protože jsme se potkávali ve školce při vyzvedávání dětí.
    A asi první film, který jsem tam viděl, byl také od Věry Chytilové - Ovoce stromů rajských jíme - a jsem moc rád, že ho mám ve sbírce filmů. Režisérka tam tehdy nebyla, ale na jiné projekci se objevil Elmar Klos - polovina oscarové dvojice Kádár-Klos. Takové zážitky se opravdu nezapomenou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je dobré, Elmara Klose jsme měli na projekci (a následně na besedě) taky. Ovoce stromů rajských jíme je docela pecka, i když na to aby měl člověk dvě vysoké školy, aby pochytal všechna podobenství :-).

      Vymazat
    2. Chtěl jsem napsat "ne však v Praze, ale v Brně"
      Byl jsem v tom směru dobře připraven :).

      Vymazat
  3. Popis mačkání, nedýchatelna a sezení na klíně v kontrastu s dnešní dobou působí, jakoby to bylo vyprávění z jiné planety. Jsem zvědavá, kdy se kina vrátí do normálu. Kdy si nedýchatelno přestaneme vytvářet pomocí roušek a respirátorů a kdy se budeme moci přitulit a nebudou nám v tom bránit povinná prázdná sedadla sloužící jako rozestupy.

    Milé vzpomínání!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když bylo nabito, vždycky přišel jeden z organizátorů do zdánlivě zcela zaplněné posluchárny a požádal nás, že je třeba ještě získat dodatečných 30 nebo taky 50 míst pro ty, co ještě čekají na chodbě. A kupodivu skoro vždycky to nějak šlo :-). Ano, když jsem tenhle článek psal, říkal jsem si, jak je to absurdní srovnání. Možná je to ostatně dokonce podvědomý důvod, proč se mi tahle vzpomínka před pár dny vybavila.

      Vymazat
  4. No, koukám, že jsem o hodně přišla, že jsem se nepřidala do některého filmového klubu. Asi taky nebylo kdy a jak, neb vysoká škola mi nebyla souzena. Ale do kina jsem chodila hrozně ráda, a když se naskytne příležitost jdu ráda i teď. I když multiplexy mě zrovna moc nesedí, byť jsou narvané 3D a 4D technikou sledování, stále vzpomínám na malá či větší pražská kina s jejich milou atmosférou a eskymem za 1,50 Kčs.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že vysokoškolský filmový klub byl v té době naprostou výjimkou; běžné filmové kluby byly většinou vázané na konkrétní kina, kde třeba jeden den v týdnu byla klubová představení. Praha se svým specializovaným filmovým klubem v Klimentské ulici byla přece jen výjimečná.

      Vymazat
  5. Moje máma pracovala ve filmovém podniku a z toho titulu jsem několikrát navštívil MFF ve Varech a zhlédl tam několik filmu které pak nesly do distribuce, třeba proto že se tam příliš ukazoval kostel a věci kolem něho (ač třem film byl o pubertálních problémech a toleranci rodičů)filmy o problémech profesionálnich sportovců s rakovinou apod Ačkoli to nebyly nějaké TOP filmy, je zajímavé, že si je pamatijipazrne proto, že se lišili v něčem od toho co bylo lze tenkrát zhlédnout v televizím

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na MFF v Karlových Varech jsem nikdy nebyl. Mockrát jsem se tam chystal, ale nikdy to nedopadlo.

      Vymazat
  6. No a také vzpomínám na kino Ponrepo, do kterého jsem se pořád chystal a nakonec z toho nějak sešlo..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ponrepo mělo vždycky trochu výsadní postavení, protože bylo navázané na Národní filmový archiv. Ostatně, existuje, myslím, doposud, jen je jinde, než bývalo :-).

      Vymazat
    2. Ponrepo bylo mé oblíbené kino.
      Nezapomenutelné bylo shlédnutí filmů od Luise Bunuela a Salvadora Daliho !Andaluský pes" a "Zlatý věk".

      Vymazat
    3. ...anebo to bylo v Klimentské? Už se mi to plete.

      Vymazat
  7. Pamatuju se dodneska na kino zasveceni - mama me vzala na Hair do letnaku, bylo to chvili po revoluci. Z doby meho brnenskeho pusobeni mi zustala naklonnost k Artu a v Praze k Aeru. Neda se to v nicem srovnat s multaky, kde zabere reklama vic casu nez samotny film.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Osm let jsem bydlel na Žižkově asi tři minuty pěšky od kina Aero. I když jsem ho nevyužíval tolik, kolik jsem si původně představoval, i tak to pro mě byly "artové hody" :-).

      Vymazat
  8. No, vzhledem k tomu, že jsem přeci jenom větší pamětník, vzpomenu na filmový klub v Klimentské ulici (studio FAMU), kde jsem v r.1968 viděl úžasné filmy - Ptáci Alfreda Hitchcocka, Konec srpna v hotelu Ozón Jana Schmidta, Sedmikrásky Věry Chytilové...
    Dnes chodím na svou alma mater ČVUT FEL v Dejvicích na fyzikální čtvrtky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pokud vím, filmový klub na ČVÚT byl právě po "klubové centrále" v Klimentské ulici druhým oficiálním filmovým klubem v Praze, což tehdy určitě nebylo jednoduché docílit, zvlášť ne pro tak rizikový segment, jakým bylo tehdejší studentstvo :-). No a právě největší posluchárna na FEL v Dejvicích hostila všechny klubové projekce.

      Vymazat
  9. I já navštěvovala filmový klub. Ale byl tak trochu tajný. Promítání od 11 hodiny noční na Letné v kině Oko a filmy zapůjčené z amerického vyslanectví. Jednou se muž v práci prokecl, že viděl Zasněženou romanci a pak mu dalo hodně práce, aby z toho "vybruslil". Bylo to krásné období, byli jsme mladí, plní ideálů, ještě bez dětí. Každý týden jeden báječný film, pak cesta domů, kdy jsme si v noční tramvaji nemohli sdělovat dojmy, aby nebyl průšvih. Nejhorší pak bylo druhý den vstávání.
    Ale vzpomínám na to s nostalgií a moc ráda. 💓

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kino Oko bylo legendárním filmovým místem, kde jsem taky strávil nejeden večer, byť ne na podobných půlnočních seancích. To musely být moc dobré akce! Ale jednou se mi náhodou podařilo vecpat na Příkopech na nějaké pololegální promítání (jen pro zvané) Hlavy 22 v Savarinu, což taky nebyl běžný socialistický repertoár :-).

      Vymazat
  10. Rád jsem navštěvoval i kana Pilotů ve Vršovicích a Dlabačov.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na Dlabačov jsem jeden čas - taky ještě na vejšce - chodil víc než rok týden co týden na přehlídku kompletně všech Bergmannových filmů. Většina z nich neměla ani titulky, filmy byly simultánně tlumočeny a ke konci už jsem začínal docela slušně rozumět švédsky :-). A pak tam ještě něco podobného běželo s filmy Woodyho Allena.

      Vymazat
    2. Já tam byl na TORA! TORA! TORA! (znělo tam hodně japoštiny, byť to byl film americký).

      Vymazat
    3. TORA,TORA,TORA! jsem viděla jako malá u nás na chalupě v sále hospody, kde se o prázdninách každý víkend promítalo. Za 2 Kčs, a člověk se dostal i na nepřístupný filmy! Tam jsem viděla Kleopatru, Tora,Tora.... Homolkovic, Romulus a Remus, nějaký Četníky, Blázen z laboratoře 4. Byl to skvělý počin a my se vždycky hrozně těšili.

      Vymazat
  11. Línější mohou koukat na Avengers na noťasu!

    OdpovědětVymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.