Varvažov od strýčka panpátera až k Jiřímu Bartoškovi

Myslím, že budete znát jeden z nejúspěšnějších českých popřevratových filmů (10 českých lvů)  Je třeba zabít Sekala, který vznikl v roce 1998 v režii Vladimíra Michálka podle námětu a scénáře Jiřího Křižana. Filmové drama popisuje život v hanácké vesnici za Protektorátu v roce 1943 a ve vztahu dvou hlavních postav - kováře Jury Barana a sedláka a udavače Ivana Sekala personifikuje až westernově klasický souboj dobra se zlem. Ale jak tomu ve filmu bývá, nic není takové, jaké se to zdá být, takže typická hanácká vesnice (ve filmu se jmenuje Lakotice), kde se film natáčel, ve skutečnosti neleží na Hané, ale až v dalekém jihočeském Varvažově (nedaleko od Zvíkova).

Na následujícím záběru z filmu nejsou filmové kulisy, ale zcela reálné místo v jihočeském Varvažově s kostelem, farou a přilehlým dvorem, prostě tak, jak tomu za okupace na typických hanáckých vesnicích bývalo :-).

 

Nedělní miniglosy č.780

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který už zase píšu v Dobřichovicích u otevřeného okna, z něhož na mě dýchá nefalšované léto. Vlastní obsah článku pak doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět v kavárně naproti Bílé labuti, jestli tam tedy v tomhle vedru dojedu a neponořím se raději někde cestou do chladivé kašny :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tento týden se rozvíjel poznenáhlu, ale jeho závěr byl přebohatý: Ve čtvrtek jsem byl přizván jako divák k neobyčejnému divadelnímu představení AMEN na Žižkově, v pátek jsem se v centru Prahy sešel u výborného vína s několika přáteli - fotografy, se kterými jsme se během báječného večera dohodli na možné zajímavé formě spolupráce (už se na ni těším!) a v sobotu jsme měli v Dobřichovicích tradiční food festival Všechny chutě světa, navíc s vystoupením mého oblíbeného jazzového trumpetisty Laca Décziho. Když jsem mu řekl, že jsem jednu jeho fotku z loňského dobřichovického koncertu poslal do pařížské fotosoutěže, pozval mě na vernisáž své vlastní výstavy obrazů, tak jsem moc zvědavý, co uvidím a zažiju. Příští týden budu mít program nejspíš ještě bohatší, tak využívám mírného přechodného uklidnění, a neděli tak mohu opět věnovat hlavně Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás mohu přivítat u "mírně kulatého" vydání s číslem 780.

Během uplynulého týdne jsem zveřejnil opět dva nové články: V prvním jsem napsal několik svých diváckých postřehů z divadelního představení Semaforské Kytice kterou jsem tentokrát nejen slyšel ale i viděl, protože jsem měl slušnější vstupenku než při prvním pokusu. Druhým článkem Svátek, co je v pátek, jsem připomněl jedny pro mě už provždycky důležité jmeniny, ke kterým aspoň potichu přeju všechno nejlepší, když už to právě nejde tak nahlas, jak bych si přál. Z předchozího období ještě jednou připomenu článek Černošický Banksy o tom, jak se taky dá vypořádat s neomaleným hlasitým telefonistou ve vlaku, fotočlánek Na letenském kolotoči, jehož hlavními aktéry jsou lidé, kteří si už možná nemysleli, že se ještě někdy mohou sami na kolotoči svézt, a výběr návštěvnických reakcí z mé květnové berounské výstavy Perličky z návštěvní knihy. 

Svátek, co je v pátek

Všeobecně se o mně ví, že "na svátky jsem špatnej". Nemyslím teď svátky vánoční, na ty se těšívám jak malé děcko, nebo svátky státní, které světím poslušně podle zákona a rozhodně nepořádám demonstrace na jejich odstranění z kalendáře v zájmu zvýšení objemu hodnot vytvořených naší prací. Myslím tím svátky, které nám byly "přiděleny" spolu s našimi jmény podle svátku příslušných světců (jsou-li v církevních seznamech tací), tedy tzv. jmeniny. 

Hlídat, kdo má v daný den svátek, je v současnosti celkem snadné: Mnohé zpravodajské internetové stránky tímto údajem dokonce začínají: "Dnes má svátek Gita" informuje pak např. náš vyhledávač či "noviny", které na webu prohlížíme (a to ani nemluvím o výlohách květinářství, která jsou na jmeninách životně závislá), a je tedy zřejmé, že máme dobrou příležitost všem případným Gitám, které známe (já jednu) popřát formálně či osobněji něco pěkného, co by jim udělalo radost. Nemůžeme se vymlouvat, že jsme si nevšimli, že jsme zapomněli. Někdy to dokonce nárazově učiním, popřeju náhodně třeba Helenám či Tomášům, většinou v krátkodobém přesvědčení, že se polepším a začnu s daty jmenin pracovat nějak systematičtěji. Ale víte nejspíš sami, jak to s takovým polepšováním bývá: Kupříkladu v návalu špatného svědomí přicházejícího s depresivnějším podzimem popřeju Renátám, Agátám a Terezám, ale u Galin a Hedvik začnou smělá předsevzetí skřípat, na Lukáše a Michaely už se dostane jen zřídka a Vendelínové, Brigity a Sabiny už většinou mají smůlu. Ne, není v tom nic osobního, nemám nic proti Sabinám (třeba tu Prodanou nevěstu spíchly kdysi moc dobře), ale chybí mi v tomhle směru vytrvalost a jakmile se jen trochu soustředím na něco jiného, jmeniny ostrouhávají jako jedny z prvních.

Semaforská Kytice

Letos v předjaří jsem podnikl trochu uspěchanou návštěvu na představení Kytice v pražském divadle Semafor (jedním z pozůstatků po něm byl i dubnový blogový článek Hoooj ty Štědrýý večerééééééé...). Zmíněná uspěchanost se projevila např. tím, že jsem vzal zavděk posledním volným místem na jednom z představení, což - jak se ukázalo - nebyla tak docela náhoda, protože z toho místa jsem viděl sotva třetinu jeviště a to jsem se ještě musel dost "vytahovat", což zrovna zážitek z představení neumocňovalo. Hned po příchodu domů jsem se proto rozhodl složit reparát a objednal jsem si lístek na začátek června - na místo, ze kterého by měl být nesrovnatelně lepší výhled. Tentokrát jsem beze spěchu "dočkal správného času" a byl jsem odměněn krásným představením, které dalo ve všech ohledech tomu prvnímu zážitku s bolavým krkem "flek". 

Je nutné poznamenat důležitou věc: Původní verzi šesti balad semaforské Kytice z roku 1972 znám díky gramofonové nahrávce snad ještě lépe než svoje boty, zůstala mi z dětství a let teenagerských zažraná do paměťových záhybů a doufám, že tam snad ještě aspoň po nějakou dobu pobude. Legendární představení z dob počínající normalizace, pozoruhodný ostrůvek svobody, imaginace a humoru v nepříliš veselých společenských kulisách, divadlo těžko zapomenutelné pro aktéry z jeviště i z hlediště, okamžik, kdy se z nepochopitelných příčin pouhým dopuštěním múzy Thálie všechno dobré spojí v centru dění a všechno špatné poodstoupí do stínu ústraní. Současné nové nastudování pro rok 2025 je už čtvrté v pořadí a vychází z jednoduchého a dobře odůvodněného předpokladu, že čím blíž se podaří dostat k původní verzi, tím lépe. Sám jsem se k představení snažil přistupovat jako poučený vstřícný návštěvník a nikoli nesmiřitelný fanoušek, který odmítá předem každé odchýlení od svého milovaného originálu. Připouštím, není to lehké.

Nedělní miniglosy č.779

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který tentokrát píšu netradičně v Plzni, kde jsem měl včera setkání se spolužáky z gymnázia. Vlastní obsah článku pak doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - nejspíš opět v kavárně naproti Bílé labuti, jestli se mi tam tedy podaří přesunout a neuvíznu ve vlaku někde v půli cesty :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tento týden jsem stihl zajistit v tiskárně výrobu fotografií, které si u mě rezervovali návštěvníci mé květnové výstavy MINICYKLY, tak věřím, že někdy na konci týdne budu mít vše pohromadě a budu moct začít tyhle "pozdravy z výstavy" odpovědně rozvážet zájemcům. Momentálně nemohu pro zdar věci udělat víc (fotky jsou v rukou zkušených profesionálů), tak můžu neděli opět věnovat hlavně Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás mohu přivítat u vydání s číslem 779.

Během uplynulého týdne jsem zveřejnil opět dva nové články: Prvním byla reflexe zajímavého zážitku z ranního vlaku o tom, jak se taky dá vypořádat s neomaleným hlasitým telefonistou - Černošický Banksy. V pátek jsem přidal fotočlánek Na letenském kolotoči, jehož hlavními aktéry jsou lidé, kteří si už možná nemysleli, že se ještě někdy mohou sami svézt na kolotoči :-). Ke své květnové fotovýstavě se mohu vrátit v jednoduchém bilančním textu Berounská výstava v několika číslech a ve výběru návštěvnických reakcí Perličky z návštěvní knihy. Z předešlého období pak ještě připomenu básničku Psaní neviditelným inkoustem a text O (ne)motoristickém Čerfovi.

Na letenském kolotoči

Já vím, neměl bych zapomenout na to, že vlastně nefotím lidi :-). Ale když v téhle situaci nešlo odolat. Jaký je za touto černobílou fotkou schovaný příběh? Jednoduchý a přitom překvapivý:

 

Na státní svátek 8. května jsem měl se svou známou, průvodkyní, domluveno, že se zúčastním její naučné procházky po pražské Letné. Mám ten kout Prahy rád, často se tam vracím a na každém druhém rohu mám nějakou "rozfocenou fotku", což je ten případ, že už odtud fotku sice mám, ale buď jsem si ji posléze rozmyslel udělat jinak nebo aspoň o něco lépe. Na taková místa se pak průběžně klidně i několik let vracím a snažím se udělat lepší kousek než ten, který už mám. 

 

Došli jsme postupně až k letenskému kolotoči, který je původně už z roku 1892, a podle tety Wiki je prý tak nejstarší v Evropě. Pamatuju se, jak byl kolotoč dlouhá léta mimo provoz; ony totiž ti jeho koně jsou potažení skutečnou koňskou kůží, takže jejich rekonstrukce byla náročná, ale od roku 2022 už se kolotoč po důkladné opravě opět roztáčí. Samozřejmě většina lidí jaksi předpokládá, že kolotoč je určen především dětem, ale to u letenského kolotoče tak docela neplatí, protože ten prý počítá i s dospělými návštěvníky. 

 

Když jsme se tuhle informaci od obsluhy kolotoče dozvěděli, bylo vidět, že naší paní průvodkyni zajiskřily oči: "Jak dlouho trvá jedna jízda?" zeptala se. Prý přesně pět minut. Otočila se k naší asi dvacetihlavé skupině: "Počkali byste na mě pět minut?" Prostě okamžitý nápad.

 

Černošický Banksy

Když se to ozvalo poprvé, myslel jsem, že jsem se přeslechl. Rána jsou cestou do práce občas ospalá a člověk může snadno podlehnout krátkodobým vidinám. A když si můžeme dopřát vidiny, proč ne i slyšiny?

 

Naproti tomu telefonát naproti sedícího muže byl neoddiskutovatelný a nepřeslechnutelný: Zvučný baryton vykazoval všechny známky, kvůli kterým mám občas chuť své méně omalené spolucestující trhnout mezi dveřmi. Proč mám sakra místo toho, abych se soustředil na četbu zajímavé knížky, nuceně poslouchat jeho soukromý rozhovor? "Halóóó!! Áhojjj miláčku!!! Tak co?? Už jsi vzhůru, huahuahua?? A jak se ti dneska spinkalo?" Delikátní knižní zápletka se roztřese jako sen po prvním zazvonění budíku, jako hradby Jericha pod prvním zaburácením válečných žesťů. Chlapíkovi je naprosto jedno, že je slyšet snad i do sousedních vagónů. Ten typ, co je třeba ho požádat o minutu ticha, aby bylo možné zaslechnout ohlušující hřmění přímo před námi se do údolí valících Niagarských vodopádů.

 

Ten druhý hlas je slabší, přichází z jiného směru, ale překvapivě plynule navazuje a odpovídá:

"Halóóó!! Áhojjj miláčku!!!" - "No to je dost že taky jednou zavoláš!"

Zaskočený zvukem té odpovědi, která se normálně skrývá před zvědavostí nedobrovolně či naopak ochotně nastražených uší hluboko ve sluchátkách, rozhlížím se kolem sebe a hledám zdroj toho slabšího hlasu. Těkající oči mých sousedů mlčky naznačují, že nehledám sám.

 

Nedělní miniglosy č.778

Poznámka: Jak už je v posledních týdnech běžné, i dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, vlastní obsah článku pak doplním v průběhu dne - odpoledne nebo večer - jak cca od 14:00 tradičně v kavárně naproti Bílé labuti vznikne :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tento týden jsem jednak ještě vstřebával podněty vzešlé ze své květnové fotografické výstavy MINICYKLY v berounské galerii Holandský dům, jednak jsem využil přece jen poněkud volnější večerní program k tomu, abych navštívil koncert, divadlo, velkou malířskou výstavu i soukromou oslavu narozenin. Ano, byl to kulturně a společensky dost bohatý týden, zároveň jsem si udělal trochu pořádek v objednávkách fotek z výstavy, kterých je o dost víc, než jsem byl zvyklý u předešlých akcí. Tento týden tedy navštívím tiskárnu a zajistím přípravu všeho, co si u mě návštěvníci výstavy rezervovali. Ale to bude až od pondělka, neděli mám jako tradičně rezervovanou především pro Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás mohu přivítat u vydání s číslem 778.

Během uplynulého týdne jsem zveřejnil dva nové články, které se ještě vztahovaly ke skončené výstavě: Prvním byl jednoduchý bilanční text Berounská výstava v několika číslech, druhým (ke kterému jsem se ovšem stihl dostat netradičně až v sobotu) pak byl výběr návštěvnických reakcí Perličky z návštěvní knihy. Z předešlého období mohu připomenout básničku Psaní neviditelným inkoustem nebo "čistě nevýstavní" text O (ne)motoristickém Čerfovi, ve kterém jsem ukázal, že i tak zatvrzelý neřidič jako já může najít kolektiv, ve kterém bude v oblasti řízení motorových vozidel tím nejzkušenějším.