Je to takový zvláštní paradox, který - jak jsem zjistil - sdílí víc fotografů: O co raději fotím, o to méně rád jsem focen. V době, která by se taky docela dobře dala nazvat dobou selfíčkovou, se většinu času mobilním autoportrétům vyhýbám velkým obloukem a pokud se dobře pamatuji, v posledních asi tak dvanácti letech vznikly za mého plného vědomí všehovšudy tři takové dvojportréty s mou účastí a jednou jedinkrát jsem mobilem vyfotil sebe samotného, když jsem před tím asi hodinu studoval, jak se to dělá, přičemž jsem postupně několikrát vyfotil prakticky všechno kolem dokola, jen sebe ne.
Když jsem před pár dny oficiálně požádal o členství v ČFFU (Česká federace fotografického umění), ukázalo se, že vstupní rituály obsahují jen jedinou opravdovou překážku. "...a pošlete jednu podobenku na průkazku, formát 3x4 " stálo v informačním dopise úplně na konci a skoro pod čarou, protože se jaksi u normálních lidí nepředpokládá, že by s něčím takovým mohli mít problém. Ehmmm, ale já mám! Poslední skutečná podobenka, kterou jsem našel, mě totiž představuje jako jinocha v rozpuku, a to, že byla pořízena z dosud vedle přiloženého negativu, nebylo dáno tím, že jako "stará škola" dávám přednost starému dobrému analogu, ale tím, že tou dobou u nás ještě digitální fotografie neexistovala. Příslovečná kovářova kobyla v tomto případě opravdu chodí bosa.
"To bude klidně stačit jen mobilem před bílou zdí," poradil mi vážený předseda zmíněné federace (mimochodem, vynikající fotograf, jehož krásnou knihu fotek pořízených v Bangladéši jsem si nedávno dal sám sobě pod stromeček), který osobně mou přihlášku vyřizoval, takže jsem začal váhat, jestli umění, které má federace v názvu, a umění, které občas pokouším já, budou kompatibilní. Ruka by mi musela upadnout, kdybych pro průkazkové foto měl použít své druhé životní solitérní selfie.
