Patnácté blogové narozeniny

Dnes to bude trochu delší, aby si při dnešní speciální příležitosti mohli všichni pravidelní, občasní i naprosto náhodní návštěvníci vybrat právě to, co pro ně bude zajímavé a co se jim bude zdát sympatické. Ano, tou speciální příležitostí jsou dnešní patnácté narozeniny mého blogu. Podíval jsem se do jednotlivých blogových sezón a z každé jsem vybral dva nebo tři články, které mi připadlo příhodné dnes maličko zviditelnit. Zčásti jsem pro to využil i obdobný článek k desátému jubileu (možná těm z vás, co mají skvělou paměť, budou připadat některé formulace známé a již použité - to proto, že již před pěti lety použité byly).  

Tak žádné velké úvodníky a pojďme na to. Máme tu pěkně jeden rok za druhým - od toho prvního až k patnáctému:

 

Rok první (2009):

 

Tělem cloumá horečka, která snad částečně omlouvá mé noční konání. Ráno zjišťuji, že jsem si založil blog a zveřejnil na něm první článek. Nikdy jsem si nepsal deník a rozhodně nemám "literární sicflajš", tak jsem opravdu zvědavý, jak dlouho to vydržím. Ale co, když za měsíc odpadnu, nic se nestane, protože ze čtenářů, kteří ke mně nechodí, to logicky nikdo nepozná. A odpadá prý nejmíň devět z deseti... Měsíc? Proboha, o čem budu celý měsíc psát?

O chřipce a psím blogu

To je přece blbé psát o docela normální bouřce, ne? Už vidím ten majestátní nadpis: Můj fascinující zážitek s obyčejnou bouřkou. Párkrát zablýskne a pán hned běží k počítači a píše článek o tom, co každý zná a sám mockrát prožil. K čemu je něco takového? Proč psát o věcech opakovatelných a každému důvěrně známých? A dá se vůbec napsat něco o obyčejné bouřce, aby se to dalo přečíst třeba i za rok?

O jevech a čekání na duhu

 

Je to divný pocit, jako byste se procházeli centrem města nazí. Už zkoušet psát poezii je, myslím, dostatečná úchylka na to, abyste dostávali propustku do normálního života jen na chvilku a kontrolovaně. A když zmáčknete tohle tlačítko, rázem do vašeho nitra uvidí celý svět. Co si ti lidé pomyslí, když zmáčknu "PUBLIKOVAT"? Ale co, proč se bát, stejně to tu nikdo nečte. S jediným pravidelně se vracejícím návštěvníkem jsem se po čtvrt roce rozhádal a jiní nejsou na obzoru. Takže se nebudu producírovat nahý na Václaváku ale maximálně tak na polní cestě na kraji vesnice. Tak jo, snad jsou dnes všichni vesničani v hospodě a nikdo mě neuvidí! Klik...

Kašpar noci

 

Rok druhý (2010):

 

Prostý jednovětý deníkový záznam by byl jistě jednodušší a srozumitelnější: "Dnes, 1.února 2010 jsem dočetl (pokolikáté už?) svou oblíbenou Vančurovu knížku Rozmarné léto." No jo, ale když nechci, aby tenhle blog byl prvoplánovým deníkem, měl bych asi tuhle stručnou poznámku naformulovat nějak jinak. Jeden čtenář pochopí, že jde vlastně o prostý deníkový záznam, druhý čtenář si třeba těch pár nevěcně nadbytečných slov polaská chuťovými buňkami jazykového gurmána, třetí zakroutí nechápavě hlavou, že Vápeník už má nejspíš delírium. Každý čtenář má od blogu vlastní klíč, který pasuje jen do některých komůrek. Jen aby přišli aspoň ti tři!

O rozmarném létě v zimě

Pořád jen píšu a píšu a přitom ostatní dávají na své blogy spousty fotek. Že bych to taky zkusil? Jak se to vlastně dělá? Už takhle mám potíž s publikováním jednoduchého textu, můj přenosný internet si nějak nerozumí s administrací blog.cz a někdy musím zkoušet uložit článek třeba dvacetkrát, než se mi to konečně podaří. A kolikrát jsem už o kusy napsaného textu nebo i celý hotový článek přišel... Zrovna jsem si přivezl pár podivných fotek z návštěvy rodičů ve Staňkově, tak bych to s nimi mohl zkusit. Stejně je to tu nejspíš jediné místo, kam se odvážím své fotky pověsit, aby je mohli cizí lidé okukovat...

Kouzelná zahrada

Myslel jsem si, že až někdy budu chtít napsat své první haiku, zařídím si klidný večer, zatopím si v krbu, sednu si k psacímu stolu, na kterém bude čerstvý bělostný papír, zhluboka se zamyslím a začnu tvořit. Ve skutečnosti to bylo ve vymražené noční tramvaji, na šedém tvrdém plastovém sedátku, na kus rychle utrženého papíru nebo snad dokonce na nějakou účtenku, propiskou, která vynechávala, a o žádném tvoření nemohla být řeč, protože všechno bylo dávno hotové i bez mého přičinění a stačilo jen dobře poslouchat a pak to zapsat bez gramatických chyb. Když se člověk narodí poprvé, moc si to nevychutnává, a i kdyby v tu chvíli měl sebevětší touhu popsat své pocity, stejně ho nepustí k počítači. Naštěstí mám srovnání a řeknu vám upřímně: Narodit se podruhé je o moc lepší!

Půlnoční haiku

 

Rok třetí (2011):

 

Můj nejdelší den v životě trval snad roky a každá vteřina se vlekla tak líně, že i Albert Einstein by nad tím kroutil hlavou. Není nezbytné pohybovat se rychlostí blízkou rychlosti světla. Stačí stát bezmocným strachem rozklepanou nohou na zdánlivě pevné zemi a být duchem tam, kde se rozdováděná země právě vyškubla z opratí. Po pár hodinách se naštěstí čas opět rozběhl a já věděl, že musím využít toho, že hodiny prozatím opět tikají, a vyrazit na dlouhou cestu do míst, kde jsou tyhle živly doma, i když tam nejspíš budu houby platný.

Svět je jen velká osika

Příspěvek na blog se dá psát leckde, ale myslím, že zas není tolik lidí, kteří svůj blogový článek psali na samotném vrcholu hory Fudži. Tedy - přesněji řečeno aspoň rozepsali, protože pak dorazil ledový vichr a po zbytek noci až do fascinujícího východu slunce jsem měl úplně jiné starosti než cizelovat svou reportáž.

Taxíkem na Fudži

 

Rok čtvrtý (2012):

 

Jo, mám rád dobré filmy. A dobré filmy většinou točí dobří režiséři. Ještě lepší filmy točí výborní režiséři (dobře, některé výjimky potvrzují pravidlo). Ale jsou režiséři, u kterých pravidlo, že točí skvělé filmy, nic nepotvrzuje, protože výjimku byste u nich hledali marně. Jednomu z takových nemnoha režisérů, Miloši Formanovi, jsem napsal článek k 80. narozeninám, i když ho nejspíš vůbec nezajímalo, jak jsem se k jeho filmům dostal. Prý si ten článek přečetl a udělal mu radost, dozvěděl jsem se, byť jsem vůči takovým zprávám a priori nedůvěřivý. Ale pár lidí, kteří mají taky rádi Formanovy filmy si článek přečetlo. Jako by to nestačilo! 

Vzpomínka na filmy Miloše Formana

Řecká Lefkada je už 21 let mým zamilovaným ostrovem a tak není divu, že se některé články zde na blogu týkaly a týkají právě jí a má dokonce svou vlastní rubriku. Jak jsem zjistil, celkem inspirativní pro lefkadské turisty, kteří se nechtějí jen válet u moře, ale chtějí mít dobrý a široký rozhled po vší té kráse, byla moje fotoreportáž z výstupu na tamější nejvyšší kopec. Měřeno himálajským okem - krtinec, pouhých 1182 metrů nad mořem. Ale pěkně poctivě od mořské hladiny, ne takové fejkové metry jako v našich horách.

Výstup na nejvyšší body Lefkady

 

 

Rok pátý (2013)

 

Blogové čtenářstvo dává většinou přednost úderné stručnosti před vykecáváním, což poznávám pokaždé, když můj - jistě skvělý - patnáctistránkový text nemá tak vřelou odezvu, jakou by si podle mého skromného mínění zasloužil. Jednou jsem byl ale ke stručnosti donucen pravidly literární soutěže. "Každý účastník musí svou povídku na striktně určené téma vtěsnat do pouhých 1800 znaků včetně mezer," pravila litera nesmlouvavého zákona. V tomhle rozsahu prostě mnoho vzájemně provázaných literárních motivů nerozvinete, protože to musí frčet!

Vražda u krbu

 

Udělat si fotografickou výstavu, to nebyl nikdy můj sen ani moje ctižádost. Ale kdo měl pořád odpovídat na otázky, kdy už svoje fotky konečně vytisknu a ukážu očím zvědavců? Dobře, udělám to. Jednou by člověk měl vyzkoušet všechno podnětné a uspořádat si výstavu, to tedy fakt umí přinést spoustu různorodých zážitků. Hmmm, jednou za život, to se snad snese...

Vernisáž u Berounky 

 

 

Rok šestý (2014)

 

Jsou zážitky, které člověka ve středu Evropy nepotkají, a když náhodou ano, mají aspoň jiné jméno. I když povětrnost tu taky bývá občas divoká, meteorologové ji tu nikdy nenazvou tajfunem. To v japonském Kyotu se tajfun zažít dá, jak jsem si potvrdil při své druhé velké japonské cestě.

Kyoto uprostřed tajfunu 

 

Občas se člověk neubrání náporu vnějších okolností a rozhodne se připojit pár řádků k i nějakému aktuálnímu společenskému tématu, samozřejmě s rizikem, že se na jeho článek slétnou jako hašteřiví supi zastánci sice naprosto odlišných, ale o to hlasitěji vyjadřovaných názorů a autor dostane po hubě pěkně z obou stran. Ještěže mám tak kultivované čtenáře, že jejich případné políčky spíše hladí a zatnutá pěst slouží nejvýš jako projev náhlého ataku  radosti.

Co zazlívám Miloši Zemanovi

 

 

Rok sedmý (2015) 

 

Často bychom někde chtěli být a nemůžeme, jindy se zase přichomýtneme tam, kam jsme se ani ve snech netroufali dostat, tyhle věci bývají v životě docela vyvážené. Blog někdy může docela dobře informovat o tom druhém uvedeném případu a - když holt není k dispozici lepší rozumná možnost - aspoň neuměle a neplnohodnotně nahrazovat ten první. Jaj, kde všude bych v těch uplynulých patnácti letech býval rád byl, kdyby to jen trošku šlo! Ale když už to opravdu nešlo, aspoň jsem za sebe poslal náhradníka v podobě blogového článku. Jasně není to ono. Na dálku nikdy nic není ono!

Apríl v hlavní roli

"Slova, slova, slova," říká ústy jednoho slavného prince nejmenovaný kolega literát. "Slova, obraz, zvuk," parafrázuji jeho dávný albětinsko-dánský feudální výrok já. Slovům a obrazům dávám, myslím, prostor dostatečný, ke zvuku sahám jen zřídka, protože mi to dá o dost víc práce než tradiční průměrné 3-4 hodiny na jeden článek. Ale v tomhle průřezu životem blogu by ani zvuk neměl chybět. Tak teď už zbývá snad jen tanec, ale to bych vám opravdu nepřál!

J.S.Bach, F.Busoni - Chaconne

 

Rok osmý (2016)

 

Čas od času mají blogy a blogeři tendenci se nějak poměřovat mezi sebou, i když to ve skutečnosti nejde a každé měřítko je jinak zavádějící. Ale to neplatí zdaleka jen pro blogy, ale i pro mnoho jiných poměřování, a přesto je náš svět často nesmyslným poměřováním doslova posedlý a úplně utéct se od toho asi nedá. Pro mne a pro můj blog z takového jednoho poměřování vyplynul pozoruhodný zážitek z večera, který - nejspíš proto, že většina lidí přišla v gala - byl podle slavnostních propozic rovnou galavečerem. Podle některých názorů by to měl být jeden z vrcholů blogerova života, mně to přišlo minimálně jako dobrý podnět pro další z článků.

Večer blogerů roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru

 

Rád se špacíruji po Praze, ať už sám nebo s doprovodem někoho znalejšího než jsem já. Takto jsem se kdysi "přifázoval" k projektu Pražské domy, se kterým chodívám po Praze jednou měsíčně už skoro 9 let pěkně dům od domu. A dělá mi radost při takové příležitosti poslouchat historický výklad a fotit: Stojím, poslouchám - donucen okolnostmi mít na focení čas a neodbíhat. Někdy vznikne netradiční blogová reportáž jako tahle - z půdy Emauzského kláštera, jindy jedna fotka, která se odpoutá od místa původu a zůstane mi jako upomínka chvíle a zážitku.

Několik fotek z vycházky do Emauz

 

 

 

Rok devátý (2017)

 

O čem ale pořád psát, ptají se často ve svých příspěvcích blogeři. O čem? O čemkoli. Zajímavě o věcech nezajímavých, obyčejně o věcech neobyčejných, vtipně o věcech vážných, poeticky o věcech prozaických. O věcech, které mohou někoho potěšit, byť by to byl shodou nepříznivých okolností jen autor samotný. O sobě, i když to tak na první pohled nevypadá a někdy si to tak ani nepřejeme. Neříkám, že všech 2411 článků, které od jednoho mátožného chřipkového dobřichovického večera během těch patnácti let vznikly, je právě takových, to zcela jistě ne. Ano, chtěly by být a pár z nich možná i je. I když jsou někdy témata blogového vyprávění na první pohled obskurní.

U Heydrichů v koupelně

 

 

 

Rok desátý (2018)

 

Už v roce 2015 jsem se díky svému blogovému článku o domě U obrázku Panny Marie na Kampě seznámil s jednou báječnou rodinou, která tam bydlí a se kterou jsme i po létech dál v kontaktu. Když se po nějaké době udál v tomto domě nefalšovaný zázrak, byl jsem naštěstí dostatečně blízko, abych ho zaznamenal, což - s mnohem větším dosahem - pak po mně udělali i další autoři. Když na každém existujícím blogu bude jedno svědectví o opravdovém zázraku, říkám si, to by bylo, aby se svět poznenáhlu neproměňoval k lepšímu.

Zázrak tří lampiček ve starobylém domě na Kampě

 

Dokud mi ještě některé přihrádky mé paměti slouží (ale pozor, opravdu jen některé), pokouším se vybrané vzpomínky zaznamenat pro časy, kdy je budu moct nadšeně znovuobjevovat, pokud ovšem nezapomenu i to, jak se do svého blogu dostat. Třeba vzpomínku na to, jak jsem se naučil číst a co z toho pro mě jako pro křehké dítě taky vzešlo.

O vražedném houbovém spiknutí.

 

 

Rok jedenáctý (2019)

 

I když maturovat bych z ní znovu nechtěl, přesto mám rád češtinu. Nejen, že o ní občas přemýšlím a občas nadávám nad jejím przněním, ale snažím se ji i prakticky - bez nějakých obzvlášť děsuplných následků - používat. Na blogu jsem si kvůli tomuto svéráznému jazyku založil speciální rubriku Jazykové hrádky, protože když může Pavel Eisner mít svůj Chrám a tvrz, mohu snad já mít aspoň malé hrádky" :-).

O Samoáncích a Samoanech

 

Inspirace je obtížně zachytitelná nevažitelná substance, které se místy nedostává a jindy naopak stačí malý podnět a jako mávnutím kouzelného proutku z ní přestane používáním ubývat. Nastává to v pohádkách a ve šťastnějších případech i ve skutečnosti, kterou lze ovšem v podobném případě s pohádkou snadno zaměnit.

Soumrak u moře

 

 

Rok dvanáctý (2020)

 

Když nás skoro všechny uvrhla - aspoň zpočátku - nevyzpytatelná pandémie do soukromí našich obýváků, pracoven a ložnic, dalo se na to reagovat všelijak. Někdo začal s chlastem, jiný zvládl plynnou kantonskou konverzaci, prostě každý podle svého gusta. Já jsem se rozhodl okouknout, co všechno nabízejí omezené možnosti mých šuplíků a začal jsem na tom základě sestavovat trochu bláznivé a do různých barev laděné koláže. "Jestli je ještě máte, rád bych je zařadil do své nabídky," napsal mi s odstupem jeden známý galerista, který asi zprvu nepochopil, že šlo o dílka výhradně dočasná, protože cesta v jejich případě byla důležitější nežli cíl.

Pyramida tří sluncí

Zdaleka ne všechny zdejší blogové texty si přejí přímo rozesmávat, i když úsměv, jak připouštějí, vyvolávají rády. Občas se nesměle a obezřetně - protože to nikdy není snadné - dotýkají i veskrze neúsměvných témat, jako třeba jeden článek ze vzpomínkové rubriky, který zabrousil do časů mého povinného školního docházení.

O zbytečném zábradlí

 

V tomto roce se nám do věčných blogových lovišť odebrala moje původní blogová platforma blog.cz. Není možná od věci si připomenout, s jakou bilancí jsem se stěhoval do nového prostředí blogspotu. Připadal jsem si jako emigrant opouštějící zemi, kterou obsadili okupanti, a proto se do ní už nikdy nebude možné vrátit. Po dalších více než třech letech opatrně připouštím, že jsem na nové adrese našel nový domov, i když některé věci už nebudou nikdy fungovat jako dřív. Ale to - mezi námi - není vůbec jen výsada blogu.

Stručný souhrn dvanácti sezón s blogem

 

 

Rok třináctý (2021)

 

Moje jazyková vybavenost není nijak obzvláštní. Kupříkladu německy jsem se nikdy neučil a neumím ani pořádně pozdravit či poděkovat. O to větší dobrodružství je pustit se do překládání poezie v takovém neznámém jazyce, což jsem učinil v dobré víře, že Christian Morgenstern měl takovou zálibu v nesmyslech, že by snad pro něco takového měl mít pochopení. 

Mezi časy

 

Věren svému ne zas tak často utuchajícímu životnímu optimismu, většinou na dotaz Jak se máte? odpovídám, že báječně. Co na tom, že to právě za moc nestojí, co je komu do toho? Asi jsem příliš majetnický na to, abych se s někým dělil o své splíny, které si žárlivě střežím jen sám pro sebe. 

Stojí to u vás taky někdy za starou veverku? 

 

 

Rok čtrnáctý (2022)

 

V posledních letech jsem se pustil nejen do focení a do vystavování fotek, ale občas se snažím svoje fotky poslat i do mezinárodních fotografických soutěží, aby se - a já samozřejmě s nimi - otrkaly v pořádné konkurenci nepočítaných dalších fotografů z celého světa.  Ostatně napadá vás ještě nějaký jiný obor, kde by vládla větší konkurence než právě v oblasti fotografie, kterou se cítí být povolány prakticky provozovat stamilióny lidí?

ND Awards 2022 - Soutěž, se kterou jsme si "sedli".

 

Někdy se kuriózní shodou náhod člověk dostane do soukolí příběhu, který jako by osnovala a poháněla kupředu nějaká tajemná síla mimo naši kontrolu. Pak stačí třeba prohlédnout si večer po návratu z práce nové přírůstky do nádražní knihobudky a jízda jako na horské dráze vstříc netušeným peripetiím může začít.

Příběh staré knihy aneb Z dobřichovické knihobudky až na Petřín 

 

Rok patnáctý (2023)

 

Jak se někdy říká, čím víc fotek vidíš, tím lepší jsi fotograf. Proto se taky občas snažím chodit na zajímavé fotografické výstavy. Některé jsou zapomenutelné (o těch se na blogu většinou speciální články neobjeví), ale jiné jsou tak povznášející, že se nedá odolat pokušení navnadit pro tuhle věc ještě někoho dalšího.

Alžběta Jungrová: I believe/ Já věřím.

Blog je ovšem dobrý i pro speciální příležitosti. Když třeba chcete někoho obdarovat pár verši, není třeba pronajímat si hned poštovního holuba, ale stačí nový text zveřejnit a naznačit, komu je prioritně určen. Popravdě, přesná dedikace je zbytečná, protože "se ví"...

Valentýnské vůně 

 

 

Ano, dnes to bylo o něco delší, ale zas je to jediný vložený článek mezi Nedělními miniglosami, které, napadá mě, v tomto textu nikde nezmiňuji, možná proto, že budou mít brzy své vlastní půlkulaté jubileum :-). Zbývá dodat jen jedno velké DĚKUJU, které patří všem, co mě na téhle dlouhé cestě doprovázeli a nadále doprovázejí - někteří skoro od začátků, jiní pár let, měsíců, týdnů či chvil. Bez vás by to celé nemělo smysl. 

Plány si nedělám, ale do šestnácté sezóny nakouknu. Jestli se nakonec její dveře otevřou dokořán, nebo zůstane jen u kontrolního pohledu špehýrkou, to se v příštích týdnech ukáže.

Jak jsem psal už před pěti lety, všem nám dnes opět přesně v jedenáct hodin v noci připiju dobrým narozeninovým vínem. Kdo bude chtít a bude mít uši nastražené, uslyší z dálky určitě aspoň cinknutí. 

 

Takže tedy - milí přátelé, přicinkněmež! :-)