Mírně taneční přání do nového roku (haiku a péefko je v ceně!)

Kdepak bilancování, to od tohoto silvestrovského článku nečekejte. Taky přijde jeho čas, ale silvestr, myslím, není pro bilancování tím nejlepším dnem, snad proto, že se od něj předem očekává veselí, což nebývá dobrá živná půda pro objektivitu. No a protože se od něj předem očekává veselí, trávím tento den většinou v klidu a bez větších výstřelků. Nestřílím rachejtle, nezpíjím se do němoty (i když několik lahví dobrého vína nejspíš padne), neslzím u stokrát omletých televizních scének z nemilosrdného archivu.

Jsem vždy tiše spokojený s rokem, který odchází, protože když byl dobrý, zaslouží si přípitek na rozloučenou a uznalé poděkování, a když byl mizerný, je jen dobře, že se mu krátí čas. No a se stále znovu a znovu obnovovanou nadějí podobné naději skrývající se v každém novém svítání, v každém novém přílivu, v každém novém nápadu, v každém novém snu, opět vyhlížím rok, který přichází a dostává od nás jako nálepku nové číslo, jako ve frontě na poště. Číslo 2017 - prosíme k přepážce A! V téhle frontě to jde zatraceně pomalu (anebo zatraceně rychle, jak se to vezme) a než vše u přepážky vyřídíme, uplyne - doufejme - celý rok.

 

Štědrý večer

"Děkuju, maminko, dobré to bylo," zakončil slavnostní večeři starosvětsky tatínek, který si - jako obyčejně - jídlo vychutnával, a proto mu to nejdéle trvalo. Maminka se trochu našišato pousmála a bylo vidět, že uvnitř ji tatínkova pochvala hřeje. Tatínek si spokojeně pohladil mírně vypouklé břicho, nic zvláštního, takové to bříško, které muži v nejlepších letech spíš na vážnosti přidá než ubere. Malý Pavlík začínal trpět nedočkavostí. Večeři, ve které by se normálně rýpal, shltl jako malinu, až se rodiče báli, aby si kapřím řízkem nějak neublížil a rodina místo rozbalování dárků nestrávila slavnostní večer v čekárně na chirurgii. Už v duchu viděl nádherně ozdobený stromeček, rozzářený různobarevným svitem elektrických světel, a pod ním - balíčky všech možných velikostí a všechny jako z udělání zrovinka pro něho. Trochu sobecké představy, ano, ale Vánoce Pavlíkovi opojně voněly; směs dárků, maminčina cukroví a čadicího františka na stole voněla líp než drahá voňavka, kterou si maminka už od minulých Vánoc schovávala ve skříňce a kterou Pavlík, když nebyl nikdo doma, občas očichával a jednou si dokonce maličko líznul. Opojení o to vzácnější, že nastávalo jen jedinkrát za rok.

 

Šestá výroční malostranská vycházka

Letos tyto své narozeniny slavím už pošesté a slavím je vždy týmž způsobem - fotografickou vycházkou do uliček Malé Strany, kde právě před šesti lety začal tlouct do té doby "nepříliš tečný" měkký sval skrývající se před ostatními - a někdy i před námi samotnými - v naší vlastní hrudi. Pravda, občas možná netluče úplně přesně podle předpisů a pravidel, které si vymysleli a prosazují chytří lidé v bílých pláštích, ale úžasné na tom je, že už šest let ví, proč vlastně tluče, a taky ví, že má a bude mít zatraceně dobrý důvod tlouct, dokud to jen trochu jde a půjde, což je naopak věc, na kterou se kupodivu doktoři moc neptají, i když myslím, že je to mnohem důležitější, než v jakém tluče rytmu a jaké má pauzy a ozvěny. Kvůli něčemu takovému přece rozhodně stojí za to aspoň jednou za rok se vrátit "na místo činu", i když fotky z těchto míst vídáte každý rok. Snad mi to prominete, ale takové opakování mě nikdy neomrzí! Tak tedy kdo chce a komu nevadí mrazivý vítr prohánějící se v letošních předvánočních pražských ulicích a především kolem Vltavy, může se k mé vycházce dokumentované aspoň několika z celkových asi šedesáti fotek přidat.

 

Nedělní miniglosy č.385

Dnešní v pořadí již třísté pětaosmdesáté Nedělní miniglosy jsou pro tento rok posledním číslem tohoto specifického týdeníku, který (aspoň doufám) v únoru oslaví již osmé narozeniny. Po vánoční a novoroční dvounedělní přestávce vyjde další číslo v neděli 8. ledna 2017. Celá jednočlenná redakce NMg vám přeje krásné Vánoce, pohodové vklouznutí do úspěšného roku 2017 a i pro příští rok dost nadhledu a humoru při sledování událostí v politice i ve společnosti doma i ve světě. Věřím, že i když je to někdy těžké, bude se nám i nadále dařit nejen se ze všeho, co se kolem nás děje, nezbláznit, ale občas se něčemu i společně pousmát, i když jde často ve skutečnosti o dost vážné věci. Ale jen samotný fakt, že se na ně díváme s nadhledem a smyslem pro jejich absurdně-humornou podstatu, snad ještě neznamená, že bychom je brali méně vážně.

Milí přátelé Nedělních miniglos, přeji vám krásné svátky a držme si klobouky, protože i v příštím roce, myslím, pojedeme z kopce. Ono to ostatně bez motoru ani jinak než z kopce stejně nejde! :-)

 

O vánočních svíčkách

Předváděčku mučících nástrojů si protentokrát můžeme odpustit, protože se ke svému nehoráznému činu přiznám dobrovolně: Dávám na vánoční stromek skutečné svíčky, na kterých pak o večerech rozežínám skutečný oheň. Ještě celkem nedávno mi to přišlo jako docela normální, ale v posledních létech zjišťuji, že je to zřejmě něco tak starosvětsky výstředního, že ekvivalentem je snad jen valcha na místě automatické pračky nebo tapisérie s národními motivy místo počítače s internetem.

Mám asi deset stařičkých držáčků na útlé svíčky a stromek se každý rok snažím vybrat tak, aby umožňoval nějakým způsobem nainstalovat svíčky pokud možno ve vzpřímené poloze. Tedy, popravdě, mám ve skříni i jakási - doposud ani jednou nepoužitá - elektrická světýlka, která jsem asi před dvaceti lety dostal jako vánoční dárek od nějakého modernisty, přisuzujícímu mou preferenci "živého ohně" skutečnosti, že jsem učitelem (tehdy jsem jím opravdu byl) a mám hluboko do kapsy, takže kouzla přítele Edisona sice možná dokážu v hodinách fyziky teoreticky vysvětlit, ale na vánočním stromku si je nemohu dovolit.

 

Kouřící Berounka

O kouření se teď hodně mluví především v souvislosti s přijetím protikuřáckého zákona. Jako celoživotnímu nekuřákovi mi cigaretový dým v hospodách a restauracích rozhodně nebude chybět, byť mi ze salónních debat o tom, kde všude by si měl ještě všemocný a z definice vždy moudrý stát na kuřáky došlápnout, jako svobodomyslnému člověku naskakuje kopřivka. Ale to pořád hovoříme o obyčejném lidském kouření, dýmání či bafání, které asi lze - nepoběží-li podle dohodnutých pravidel - celkem jednoduchým procesem postihnout.

Přemýšlím ale, jak je možné za kuřáckou vášeň postihnout řeku, zvlášť když její kouření není patrné pouhým okem, ale abychom ho zpozorovali, je zapotřebí mít trochu cviku nebo aspoň použít fotografickou dlouhou expozici. Až v takovém případě si můžeme všimnout, že to, co na první pohled vypadá jako rozverné skotačení říčních proudů a proudíků, je ve skutečnosti obyčejné dýmání, dovedně skryté v odlescích vykutálené říční hladiny. Méně trénované řeky se nejspíš nezmůžou na to, aby vykouzlily profesionálně ladné prostorové kouřové křivky, ale nepochybuji o tom, že právě Berounka - podobna kuřáckému labužníkovi - je při svých značných zkušenostech z několik miliónů let dlouhého života jistě schopna vyfukovat i prolamované, vlnící se a ve vzduchu se slastně převalující kroužky. Představuji si ji jako dámu sedící u starosvětsky zařízeného baru, která občas potáhne z cigarety zasazené do předlouhé špičky. Aha... U baru, já zapomněl... Samozřejmě musíme i dámu s úklonou požádat, aby dostála liteře zákona a - není-li její kuřácký hardware elektronické povahy - přesunula se z vratké barové stoličky na dobu nezbytně nutnou na chodník před vchodem do podniku. Stačí přehodit něco teplého přes ramena, klobouček do deště už jistě má.

 

Nedělní miniglosy č.384

Vrchní hradní ceremoniář Jindřich Forejt z jemných diplomatických náznaků svého okolí jako např. zapečetěné kanceláře, odpojeného mobilního telefonu a skutečnosti, že mu přišel poštou zápočtový list a recepty na antibiotika, pochopil, že nejspíš vážně onemocněl, a měl by tedy ze zdravotních důvodů rezignovat na svoji funkci. "Bude opravdu lepší, když se o můj zdravotní stav konečně postarají odborníci," řekl nám sám bývalý hradní úředník. "Zatím jsem se léčil svépomocí a musím říct, že především hradním kancléřem tolik doporučovaná inhalace polohrubé mouky neměla zdaleka takový léčebný efekt, jaký jsem očekával."

Haiku vánočního světla

Vánoce vnímám především jako svátek zrození a naděje, přičemž obojí je v mých očích symbolizováno hvězdou, tedy nebeským světlem. Myslím si, že Vánoce dokážou zářit zvláštním a jemným vnitřním a přitom všudyprostupujícím světlem, které může být v běžném předvánočním shonu snadno přehlušeno kdejakým jen trochu silnějším zdrojem - světlem projíždějících aut, blikajícími barevnými světýlky zdobícími domy a zahrady, svítícími okny bytů, zářícími výklady načančaných obchodních domů či modravým světlem televizních obrazovek. Je velmi snadné původní jemné a nadýchané světlo Vánoc v téhle konkurenci přehlédnout, ale to ještě neznamená, že zhaslo. Představuji si, že jakmile zdroje okolního světelného smogu potemní, až bláznivou světelnou show nekonečných vánočních nákupů ukončí nějaký milosrdný blackout, to původní nezaměnitelné světlo Vánoc vystoupí ze tmy, podobně jako se za úplné tmy může na obloze vyloupnout jinak již jen velmi obtížně pozorovatelná nádhera Mléčné dráhy.

 

O kukaččích reklamních komentářích

Jak už si zdejší pravidelní návštěvníci určitě všimli, poslední dobou začínám přísněji vystupovat proti zvláštní formě reklamy, které pracovně říkám "reklamní kukaččí komentáře". Zdá se mi, že se využití tohoto způsobu reklamy stává stále četnějším, a protože mě podobná reklama svou podbízivou neupřímností štve, rozhodl jsem se nebýt vůči ní lhostejný a likvidovat ji tak, aby - alespoň na mém blogu - nemohla být účinná.

Pokusím se napřed vysvětlit, čím je mi podobná forma kukaččí reklamy nesympatická: Jak se dá očekávat, pozitivní komentáře působí příznivě na další komentující i na autora samotného. Vždyť kdo by odolal tomu, aby se jeho autorská dušička aspoň nepousmála, když si na svůj článek přečte v komentáři chválu nebo alespoň velmi pěkně a inteligentně napsanou reakci. Navíc jde většinou o pozitivní reakci od někoho, kdo stojí mimo ustálený okruh návštěvníků. Povedlo se nám tedy získat nového potenciálního čtenáře? To už je sporné. Důležité je se podívat na web, na který nadšený/á komentující odkazuje. On to totiž občas nebývá žádný odkaz na osobní stránky komentujícího, jak je na blogu zvykem, ale jen obyčejný proklik na nějaký obchod. Tedy reklama, navíc pochopitelně reklama neplacená a předem nijak nedomluvená.

 

Nedělní miniglosy č.383

Podle oficiálního vyjádření Ministerstva financí se výjimky z elektronické evidence tržeb, které na poslední chvíli ohlásil ministr Babiš, budou týkat jen takových zanedbatelných podnikatelských oblastí, jako jsou např. české e-shopy. "Někde těch slíbených 18 miliard výnosů ale získat musíme," prohlásil rezolutně pan ministr, "takže všichni vánoční a tříkráloví koledníci již musí mít s sebou při koledě bez pardonu terminál EET."

----------------------

Francouzští politici se spolu postupně utkávají v prestižním souboji o to, po kom z nich bude nadále pojmenovaná postava ve slavné Havlově jednoaktové hře Audience. Doposud se postava cikánského pracovníka pivovaru, se kterým hlavní postava hry, spisovatel Ferdinand Vaněk přikuluje sudy, jmenovala podle bývalého francouzského prezidenta Šarkézy. Exprezident byl ale vyřazen již v semifinále castingu, když ho porazili jeho političtí kolegové, podle kterých by se postava mohla jmenovala Fyjón nebo Žypé. Ze hry už je ale i stávající francouzský prezident, který se rozhodl ze soutěže o roli přikulovače dobrovolně odstoupit, přestože by v případě jeho vítězství postava mohla nést typické romské jméno Olán.

Adventní pohlednice

V televizi můžu sledovat sněhovou kalamitu v českých horách, ale tady v Dobřichovicích zatím nesněží, jen fučí. Co ale na tom, když si přece hustě padající macaté bílé vločky zastiňující žlutavé světlo pouličních lamp umíme představit? Vánoce navíc i bez sněhu začínají být cítit v prosincovém vzduchu jako voda před bouřkou, tak je, zdá se, nejvyšší čas poslat pěkně rekomando jednu malou lehce veršovanou adventní pohlednici.

Adventní pohlednice

Na svícnu z chvojí

zažínám bílou svíci,

srdcem ti kreslím

adventní pohlednici

a balancuji

na hranici kýče.

Metr mám dvojí:

Jedním si měřím svět,

druhým jen tebe,

co máš od všech mých barev klíče.

V plameni svíčky

další den dohořívá.

Pod mými přivřenými víčky

spí vánoční víla

o den více živá.

I plamen usíná.

Nesněží sice,

adventní krajina

z mé dnešní pohlednice

však není o nic méně bílá.

Pozn.: Děkuji všem, kteří mě letos podpořili svým hlasem v anketě Bloger roku 2016 a díky nimž jsem nakonec získal krásné 7. místo. Svůj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru.

Pár lefkadských rozdílů

V první polovině října jsem publikoval sadu fotoreportáží z mého oblíbeného řeckého ostrova Lefkada (všechny texty jsou k dispozici ve speciální rubrice Črty z Lefkady). No a protože na Lefkadu jezdím opakovaně, mohu dnes uvést ve srovnání s předchozími lety jakýsi pelmel letošních dosud nepublikovaných obrázků z Řecka sice (alespoň na tamější poměry) podzimního, ale i tak převážně velmi příjemně slunečného, takže by nás mohly ty fotky v našem mrazivém adventním čase trochu zahřát.

Můj letošní říjnový pobyt obsahoval několik poctivě propršených dní, stejně jako tomu bylo při mé loňské návštěvě. Letos se ale jednou stalo, že se obloha po dlouhé bouřce začala roztahovat právě při západu slunce.

Nedělní miniglosy č.382

Tiskový mluvčí Pekla řekl Nedělním miniglosám, že v souvislosti s dlouho očekávaným příchodem Fidela Castra se letos neuskuteční tradičně bohatý vánoční pekelný raut s rozmanitými grilovanými masíčky a lahůdkovým kotlíkovým gulášem, ale kvůli rozsáhlým úsporným opatřením bude od letoška jednou provždy k dispozici pouze vánoční kuba.

----------------------

Tým poražené demokratické kandidátky Hillary Clintonové požádá o ruční přepočítání voličských hlasů v některých amerických státech. Předpokládá se, že ruční přepočítání se značně protáhne, protože pro něj bude třeba najmout mnoho nelegálních přistěhovalců z Mexika, protože Američané již dávno odvykli dělat ruční práci.

Večer blogerů roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru

Je to ten typ večera, na který se sice těšíte, ale předem víte, že pro vás bude v mnoha ohledech podivný a znepokojivý. A především zcela nenormální! Zkusím vám ve zkratce zprostředkovat svůj čistě subjektivní pohled na slavnostní večer předávání cen v anketě Bloger roku 2016, který se konal v Karlínském divadle v Praze 23. listopadu 2016. Ano, čistě subjektivní, to proto, že pro mne jde o nakouknutí do zcela jiného světa, než který znám, kde se běžně pohybuji a který - v určitých mezích samozřejmě - celkem chápu. Něco jako pohled Eskymáka, který opustil chladivé bezpečí svého iglú s uzenými rybami a vyrazil na krátkou zkušenou do Ekvádoru za chutěmi tropických koktejlů.

První okamžiky nevěstily nic dobrého. Natažený červený koberec před hlavním vchodem do divadla, ústící vyzývavě až do prostoru silnice, zřejmě v očekávání luxusních limuzín svážejích dnešní hvězdy. Já přicházím z nepříliš luxusní stanice metra Florenc a jsem na místě trochu dřív, než bylo v pozvánce. Je 17:56 a v pozvánce stojí 18:15. Mám pár minut na rozkoukání. Jakpak asi vypadají ekvádorské palmy?

Před vchodem postávají slavnostně odění lidé. Chvíli postávám s nimi a pak si říkám, že Eskymáci jsou přece odvážní hoši, a nakouknu do dveří. Cestu mi zastoupí udělaný chlapík v naditém obleku a s drátem u ucha. "Ještě je zavřeno!" dí tónem, který Eskymákům může připadat výhrůžný, ale mezi Ekvádorci je zjevně považován ještě za přátelský. "A kdy otevře?" jsem zvědavý. "Až dostanu pokyn!!" Pochopil jsem, že jsem vyčerpal své dvě povolené věty. Pokyn přišel asi dvacet vteřin poté, co se přede mnou dveře původně zavřely. Teď svou dokořán otevřenou náručí náhle lákají ke vstupu všechny čekající. Osmělujeme se tedy vstoupit.

 

O oskarovém poděkování

Kdysi jsem si přečetl na blogu Marie Doležalové Kafe a cigárko možná jen lehce nadsazenou myšlenku, že vlastně každý herec si od samotného počátku své kariéry v duchu připravuje svou velkou děkovací oskarovou řeč, ke které jednou v budoucnu svou stále hvězdnější kariéru bezpochyby nasměruje. To se mi zdá velmi rozumné, protože pak udělení slavné sošky nemůže s tím kterým kandrdasem nijak zvlášť zamávat, připraven je vždy a na vše. Ostatně, bylo by jistě zpozdilé stanovovat si malé cíle a myšlenka na asi nejvyšší možné herecké ocenění je pro ambiciózního herce či herečku docela přiměřenou metou, která v rozhovorech pro bulvární média a v televizních talkshow zvěstuje zdravé umělcovo sebevědomí. Jen obtížně a neochotně se pak dotyčný v pozdnějším věku přeorientovává z oscarů alespoň na české lvy, z českých lvů na menší české kočkovité šelmy, pak na ještě menší nešelmy a posléze dál a dál až úplně nakonec na účast v nočním vysílání bezvýznamné komerční televize, kde může svou připravenou oskarovou řeč opakovat mnohokrát za sebou bez přerušení při čekání na nespavce vyžadujícího od samozvaných věštců a kartářek pohotovostní horoskop.

 

Nedělní miniglosy č.381

Nedělní miniglosy chtěly získat komentář k návrhu zákona o hanobení prezidenta republiky, který byl předložen minulý týden skupinou levicových poslanců, přímo od hostinského Palivce proslulého svou upřímností. K našemu překvapení však legendární hostinský o novém návrhu zákona vůbec nevěděl, protože v posledních dnech věnoval všechen svůj čas opakovaným neúspěšným pokusům zprovoznit novou pokladnu pro elektronickou evidenci tržeb. Podle slov pana hostinského má ale moderní elektronická pokladna a existující software ještě mnohé nedostatky: "Ten podělanej systém má ještě mouchy, tak jsem ho dal na půdu!", řekl nám hostinský a čelí teď hrozbě až deseti let odnětí svobody za nedávno v tichosti zavedený trestný čin "hanobení ministra financí".

----------------------

Bývalá manželka budoucího amerického prezidenta, Ivana Trumpová, projevila vážný zájem stát se americkou velvyslankyní v České republice. Čeští politici tuto změnu převážně vítají, protože se dá předpokládat, že když bude paní Trumpová na nějaké slavnosti nebo recepci, pracovníci Prezidentské kanceláře si jí na rozdíl od současného nenápadného velvyslance Shapira nejspíš všimnou. Donald Trump k tomuto tématu uvedl, že hodlá i nadále pokračovat ve své dosavadní osvědčené sňatkové politice, protože by potřeboval ještě obsadit místa velvyslankyň v Bulharsku, Lotyšsku a v Bosně a Hercegovině.

----------------------

Dva mladí afghánští vojenští piloti se pokusili uprchnout ze speciálního výcviku v České republice do Německa. Podle našich informací z pražské FAMU se několik zahraničních studentů na motivy jejich příběhu chystá natočit dokumentární remake slavné lumiérovské grotesky Pokropený kropič - s prozatímním pracovním názvem Dostižený stíhač.

----------------------

Prezident se podle svého mluvčího v příštích dnech sejde s odstupujícím ministrem zdravotnictví Svatoplukem Němečkem, aby mu osobně poděkoval za vykonanou práci. "Ne, s druhým odstupujícím ministrem Jiřím Dienstbierem se pan prezident sejít neplánuje," odpověděl na náš navazující dotaz na tiskovce hradní mluvčí, "protože poděkování za veškerou panem ministrem vykonanou užitečnou práci se v pohodě vejde do esemesky."

----------------------

Květinu k hrobu neznámého estébáka položila v Praze na Národní třídě při příležitosti 27. výročí listopadových událostí komunistická poslankyně Semelová.

----------------------

Letos naposled proběhly oslavy Svátku boje za svobodu a demokracii 17. listopadu s mohutnou policejní asistencí, která byla mimořádně posílena i o početné mimopražské jednotky. Od Nového roku by měl totiž platit nový zákon, který oficiálně zakazuje policejní práci během vyjmenovaných státních svátků na všech náměstích a městských bulvárech s plochou větší než 200 metrů čtverečních.

-----------------------

Podle dohody mezi Správou Pražského hradu a představiteli katolické církve zatím nebudou u vchodu do Svatovítské katedrály umístěny bezpečnostní rámy. "Pokud víme, původně měly být použity rámy zcela nové generace, které by do chrámu vpustily jen poctivé věřící římské katolíky a odfiltrovaly by všechny jinověrce a ateisty, se kterými jsou vždycky jenom potíže," řekl nám náš informační zdroj z prostředí Pražského arcibiskupství. "Hrad ale nakonec s politických důvodů s touto drobnou změnou nesouhlasil, přestože by se ušetřila podstatná část nákladů za úklid katedrály, protože těch pár jednotlivců, kteří by rámem bez problémů prošli, zdaleka tolik nenašlape."

Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste si přečíst i něco z toho, co vyšlo v Nedělních miniglosách dříve během jejich již více než sedmileté historie, můžete si kromě kompletních článků v Archivu NMg přečíst na následujících odkazech pět jubilejních výběrů toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:

Nedělní miniglosy č.375 (výběr Nedělních miniglos z čísel 351 až 374)

Nedělní miniglosy č.350 (výběr Nedělních miniglos z čísel 301 až 349)

Nedělní miniglosy č.300 (výběr Nedělních miniglos z čísel 201 až 299)

Nedělní miniglosy č.200 (výběr Nedělních miniglos z čísel 101 až 199)

Nedělní miniglosy č.100 (výběr Nedělních miniglos z čísel 1 až 99)

Státní svátek i očima sochy...

Zvažoval jsem, jak letos připomenout pro mne hodně důležitý svátek - 17. listopad. Mám opět napsat rozčilenou úvahu o tom, jak se náš postoj k 17. listopadu během let postupně proměňuje? Možná bude stačit přidat jen odkaz na článek zpřed dvou let, kde jsem shrnul svůj názor na listopadové události jak ve vlastním textu článku, tak i v docela obsáhlé diskusi k němu: Co mě (ne)těší na výročí listopadových událostí.

Tentokrát jsem se rozhodl ukázat jen pár docela obyčejných fotek ilustrujících dnešní příjemně teplý sváteční den, během kterého jsem jako tradičně nevydržel sedět doma, ale znovu jsem se vypravil do centra Prahy připomenout si dávné revoluční děje přímo na místech, kde probíhaly. Jestlipak tam po nich ještě ve vzduchu - v kombinaci s naší představivostí - něco po těch létech zbylo? Nebo už je úplně všechno jinak?

Na břehu Hnědého moře

Když jsem byl v říjnu na dovolené u nádherného Iónského moře, chtěl jsem udělat jednu konkrétní fotku, kvůli které jsem jel napříč celou Lefkadou do vesničky Agios Nikitas. Odtud totiž stačí přejít kopec a ocitnete se vysoko nad nádhernou pláží Milos. No a já jsem si chtěl udělat záběr této pláže v mé oblíbené infračervené oblasti spektra z nadhledu a při pomalu klesajícím podvečerním slunci, téměř v protisvětle. Scénář, světelné podmínky a jejich kýžený projev na výsledném obrázku jsem měl tedy předem vymyšlené, veškeré nutné vybavení včetně stativu a nezbytných filtrů jsem měl s sebou. Dokonce jsem už tehdy předčasně koketoval s názvem Na břehu Hnědého moře. Ano, takový název by se mi pro novou fotku ve svérázné barevnosti moc líbil.Teď už jen fotku doopravdy vyfotit!

 

Nedělní miniglosy č.380

Nově zvolený americký prezident Donald Trump se veřejně omluvil svému předchůdci v úřadu a manželovi demokratické protikandidátky Billu Clintonovi, že mu svým nečekaným volebním vítězstvím znemožnil zastávat vytouženou pozici "první dámy". Trump však projevil přesvědčení, že se Bill může při troše snahy vzhledem ke svým nesporným schopnostem vrátit do Bílého domu alespoň jako šikovná stážistka.

----------------------

Premiér Sobotka konečně ohlásil konkrétní změny ve své vládě a Nedělním miniglosám ke svému rozhodnutí vystřídat dva ministry ze své strany řekl: "Změny v mé vládě kopírují trend české společnosti k vlastenectví. Proto jsem se rozhodl vyměnit právě ministry, kteří jsou z tohoto pohledu problematičtější - tedy Jiřího Dienstbiera, který má americké občanství, a Svatopluka Němečka, který opravdové české vlastence provokuje už svým příjmením." Podle našich důvěrných informací se Sobotka neúspěšně snažil k ministerské práci přemluvit fotbalového brankáře Petra Čecha a - aby byla dodržena genderová rovnost - i bývalého šéfa Fondu národního majetku Romana Češku.

 

Bloger roku 2016 - FINÁLE

Dnešní článek není ani tak článkem, ale spíš upozorněním: I když se mi to zdá být neuvěřitelné, vypadá to, že jsem díky hlasům těch, kterým se můj blog líbí, postoupil do desetičlenného finále v anketě Bloger roku 2016. Moc děkuji za vaši podporu v semifinálovém kole a pokud byste mne chtěli podpořit i ve finále, hlasování probíhá pouze do 18.11. na stránce Bloger roku 2016, kde se můžete rozhodnout buď pro mne nebo pro někoho z mých devíti ctěných pánů soupeřů (a konkurence je to věru pořádná a motivující).

No a protože se po vyhlášení nominací objevilo dost nových návštěvníků, kteří to u mne na blogu vůbec neznají, rád bych je všechny přivítal: Těší mě, že jste se přišli podívat, a můžu vám ve velké zkratce prozradit, že tu najdete kromě cestopisných reportáží z Japonska, Řecka a dalších míst i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách a filmech i pravidelné nedělní společensko-politické glosy. No a samozřejmě spoustu fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit.

Co mne na situaci pranic netěší, je skutečnost, že finálový večer bude na mne až příliš oficiální společenskou akcí, pro což zrovna nehořím, ale co se dá dělat! S vaší podporou v zádech se rád vyrazím "historicky znemožnit" i do Karlínského divadla, kde se večer 23. listopadu bude konat slavnostní vyhlášení finálových výsledků. Damned, jestli by nebývalo bylo lepší skončit jedenáctý! :-)

Ještě jednou díky za podporu a těším se na zajímavou novou zkušenost! :-)

P.S.: Další zážitky spojené s finálovou nominací jsem popsal v článcích O oskarovém poděkování a Večer blogerů roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru.

Kostelík Analipsis u vesnice Poros

Když jsem si předem vytipovával místa na Lefkadě, která jsem ještě nikdy nenavštívil, a za návštěvu nejspíš stojí, narazil jsem na informace o malém kostelíku Analipsis poblíž vesničky Poros. Tato vesnice leží vysoko nad východním pobřežím (na její poloze je mimochodem velmi dobře vidět dávná strategie nebýt pokud možno vidět od moře, protože právě z moře nepřicházelo dlouhá staletí nic dobrého, nanejvýš tak další dobyvatelé nebo piráti) a hluboko pod vesnicí leží i nádherná a turisty hojně vyhledávaná zátoka s dlouhou oblázkovou pláží Mikros Gialos.

Jak je možné se ke kostelíku Analipsis dostat? Když odbočíte od hlavní silnice Lefkada - Vassiliki směrem na Poros, přijedete po pár kilometrech na křižovatku, kde se silnice rozděluje, jedna cesta pokračuje rovně do vesnice a druhá zatáčí doprava a dolů do četných serpentýn k pláži Mikros Gialos. Hned malý kousek za touto "rozdvojkou" odbočuje z cesty směrem k vesnici doleva kamenitá pěšina, která vás asi po deseti minutách chůze dovede ke kostelu (je dokonce i označený informační tabulí).

Nedělní miniglosy č.379

Prezidentská kancelář oznámila, že na základě osobní prezidentovy iniciativy uzavřela Česká republika strategické partnerství s Grónskem, takže byli všichni ministři (a specálně ministr kultury Daniel Herman) okamžitě vyzváni, aby se vyvarovali ve svých oficiálních projevech jakýchkoli negativních poznámek o rybím tuku, protože takové poznámky jsou pro grónskou stranu nepřijatelné. Česká strana rovněž potvdila, že kromě Řádu Bílého lva bude kvůli zachování dobrých česko-grónských vztahů propříště udělovat i Řád Bílého medvěda. Naopak zatím bude odloženo připravované zavedení Řádu Bílého koně za celoživotní zásluhy v oblasti praktické ekonomiky, stejně jako - obzvlášť po nedávné protiprezidentské rebelii kardinála a emeritního pražského arcibiskupa - udělování Řádu Bílého Vlka.

----------------------

Premiér Sobotka se v reakci na snižující se sociálně-demokratické preference rozhodl udělat několik změn na místech ministrů své vlády. "Podle mého názoru je na některých z mých ministerských kolegů již příliš vidět únava," řekl Nedělním miniglosám předseda vlády. "Bodejť by ministři nebyli unaveni," glosoval tento výrok bodře Karel Schwarzenberg. "Jsou stále v takovém stresu, že se během svých jednání snad vůbec nevyspí!"

Dušičkový čas

Styx v podhradí

.....už nocí ztich.

Všem živým

.....žehná Svatý Vít

.....a do tmy smrti

...............září celý Hrad.

Na hodinkách

.....mám dušičkový čas.

V duši zemřelých

.....i v nás

..........je klid.

Snad...

Výlet za kamennými "volty" do vnitrozemí Lefkady

Dnes se spolu vypravíme přímo do horského srdce ostrova Lefkada a uděláme si výlet do takové malé "kamenné chatové osady". Navštívíme totiž oblast tzv. voltů, což jsou starodávná malá stavení z všudypřítomných kamenů.

Nejprve se ale musíme do horského vnitrozemí ostrova dostat. Když se chcete vypravit od mořského pobřeží ve Vassiliki nejkratší cestou do vnitrozemí ostrova, cesta se na pouhých pár kilometrech výrazně proměňuje a během pár desítek minut poznáte vlastně všechny hlavní podoby zdejší krajiny. Nejzajímavější je asi vyrazit směrem na Sivros, což znamená, že prvních 5 km pojedete úrodnou přímořskou rovinou plnou zahrad a olivových hájů. Pak začne cesta stoupat v ostrých serpentýnách, které vás nejprve dovedou právě do vesničky Sivros. Přímo v centru vesnice pak odbočíte doleva na Agios Ilias. Pak teprve začíná opravdové stoupání, které si, myslím, v ničem nezadá s pověstnými stoupáními na Tour de France. Šněrujete desítkami zatáček stále vzhůru, přičemž v každé z nich se otevírá nový nádherný výhled do údolí směrem k moři.

Nedělní miniglosy č.378

Na základě podnětu odborového svazu pracovníků v pohostinství bude jako speciální modul Elektronické evidence tržeb (EET) pro hostinské vytvořeno tzv. Elektronické futro (EF), na které by se hospodským štamgastům měly psát virtuální čárky za reálná vypitá piva. Proti použití zkratky oficiálně protestovali dědicové E.F. Buriana, protože se obávají, že Elektronické futro by mohlo poškodit dobré jméno jejich významného předka. Podle právníků však není možné pohlížet na pouhé iniciály jako na jméno, takže s podáním žaloby bude nejspíš potřeba počkat až na zavedení nového paragrafu o "poškození dobrých iniciál", který hodlá včlenit do zákona nejmenovaný ministr A.B.

----------------------

Prezident Zeman odmítl navštívit Zrcadlový sál pražského Klementina, protože se obává, že by - na rozdíl od své oficiální prezidentské fotografie, která byla výrazně retušována - viděl po aféře s předáváním státních vyznamenání i v zrcadlech všude jen Brady.

O zápočtu z republiky

Když jsem studoval na vysoké škole, dostávali jsme kromě zápočtů, na které bylo třeba něco umět a své znalosti i prokázat, v některých předmětech i zápočty za pouhou účast. Stačilo tedy být dostatečně často přítomen v příslušných hodinách a získat definovaný počet "čárek", u těch nejzbytečnějších předmětů a zároveň nejmírnějších kantorů - kteří dobře chápali, že chození do školy je jen jednou z mnoha forem získávání pro život důležitých znalostí a dovedností - pak stačilo mít účast aspoň poloviční. V takových šťastných předmětech tedy stačilo být na správném místě třeba osmkrát ze šestnácti hodin a zápočet byl náš, což se ke konci semestru nezřídka zvrhlo, protože většina lidí už měla "splněno" a závěr výuky tak sabotovala.

Letos mě to napadlo v souvislosti s oslavami výročí založení Československa v roce 1918. Už na tomhle světě straším docela dlouho, ale měl bych vlastně šanci dostat podobný zápočet "z republiky" za alespoň 50% účast na výročních oslavách jejího vzniku? Pomiňme teď takovou historickou drobnost, že Československo už nějaký ten pátek neexistuje; pro Českou republiku bereme pořád jako významnější "zakladatelské" datum 28. říjen (1918) než 1. leden (1993), kdy ostatně po Silvestru mívá člověk často úplně jiné starosti než připomínat si se slzou v oku státoprávní akty.

 

Pláže pod Kalamitsi - Kavalikefta a Megali Petra

Myslím, že se o mně nedá říct, že bych byl zrovna plážový typ. Ano, rád se v moři ráchám, co mi moje neschopnost plavat dovolí, ale že by třeba zrovna nějaké pláže byly hlavním cílem mého celodenního výletu, to se nestává moc často. Tentokrát jsem ale udělal výjimku, protože jsem chtěl poznat konečně pláže, o kterých jsem během svých předchozích devíti návštěv ostrova mnohokrát slyšel, ale které jsem ani jednou nenavštívil, a když už jsem se k návštěvě odhodlal, špatně jsem odbočil a dojel jsem někam úplně jinam.

Pláže Kavalikefta a Megali Petra jsou pláže, na které turista s hlavním táborem ve Vassiliki asi nezavítá až tak často. Ten, kdo nemá k dispozici auto nebo motorku, nejspíš vezme zavděk plážemi přímo ve městě nebo si udělá asi čtyřicetiminutovou procházku na překrásnou pláž Agiofili. Kdo nějaké motorové přibližovadlo má a chce vyrazit za koupáním na fascinující západní pobřeží, nejspíš si vybere nějakou "slavnější" pláž, třeba Porto Katsiki. Kdo chce spojit koupání se zábavou, nejspíš dá přednost "nejprůmyslovější" lefkadské pláži Kathisma. Menší a nenápadnější západní pláže pod vesničkou Kalamitsi si turisté zase za běžných podmínek nevybírají tak často. Ale jak už jsme si vysvětlili v článku Když se země zatřese..., letos byla situace trochu jiná: Veliká a populární pláž Egremni nebyla přístupná, nefungovala ani přístupová cesta na dlouhatánskou pláž Ghialos, částečně byl narušený i běžný provoz pláže Porto Katsiki, takže někteří turisté z nouze hledali náhradu. A musím říct, že pláže Kavalikefta a Megali Petra jsou vskutku malebnou náhradou.

 

Nedělní miniglosy č.377

Pozn.: Po dovolenkové přestávce se opět vracejí Nedělní miniglosy. Rozhodl jsem se, že do konce roku ponechám NMg v tradiční podobě týdeníku a případné změny (úprava formátu, změna frekvence vydávání nebo úplné zrušení) připravím až pro rok 2017. A ještě zjistím, co na to Jan Tleskač :-).

Česká armáda podle prohlášení Ministerstva obrany pokračuje v plánovaném dovybavování svých útvarů v souladu s dlouhodobou vojenskou strategií České republiky, a vyhlásila proto další miliardový tendr na dodávku bílých vlajek.

----------------------

V Turecku bylo zakázáno promítání animovaného seriálu Včelka Mája, protože nezávislá lidová islámská komise pro vyšetřování pozadí nedávného vojenského puče jednoznačně prokázala, že Vilík se účastnil zločinného spolčení s prezidentovým odpůrcem, v USA žijícím Fethullahem Gülenem, a Aťkou Janouškovou.

Tajuplný ostrov

I letos jsem na Lefkadě občas zkoušel vyfotit něco ve své oblíbené infračervené části spektra. Tentokrát jsem si řekl, že by takový obraz měl obsahovat takové prvky, které dovede právě infrapodání představit v úplně jiném "světle", tedy oblaka (která jsou v říjnu na ostrově velmi četná a různorodá) i okolní moře. Vystoupal jsem proto pro takový záběr až do úplně nejvyšší oblasti vnitrozemí, kde už se vrstva mraků prolínala s pevnou zemí, aniž by ovšem neustále zastiňovala odpolední středomořské slunce, a zároveň bylo vidět na okolní ostrovy, napohled oproti skutečnosti hodně vzdálené perspektivou širokoúhlého objektivu. Zároveň jsem si přál, aby vlastní ostrovní krajina (v obrázku by nejspíš žádný ze zdejších turistů právě Lefkadu nehledal) v sobě měla aspoň část ze své reálné plastičnosti a "trojrozměrnosti", což dokáže zachovat pouze hra světel a stínů.

 

Když se země zatřese...

I když to cestovní kanceláře ve svých barevných katalozích moc nezdůrazňují, ostrov Lefkada leží v seismicky velmi aktivní oblasti. Slabší otřesy si tu můžete vyzkoušet poměrně často, ale ti, co touží po vzrušujícím adrenalinovém zážitku, budou naštěstí nejspíš zklamáni: Většinou si totiž podobných drobných záchvěvů ani nevšimnete.

I letos jsem jeden podobný otřes zaregistroval, ale ze všech lidí, se kterými jsem mluvil, jsem byl jediný. Při první ze svých dvou cest ranním autobusem do hlavního města, jsem po půl sedmé ráno - tedy v době, kdy slušní turisté povětšinou ještě tvrdě spí - vyšel na balkón, abych si vzal s sebou usušené plavky. Zrovna v ten okamžik začalo lehce drnčet kovové zábradlí. Je pravda, že poté, co jsem si v roce 2003 vyzkoušel na Lefkadě silné zemětřesení a pak dva týdny plné postupně slábnoucích dotřesů, takže jsem měl možnost poznat různé druhy a intenzitu otřesů a jejich rozličné projevy, jsem na třesení země možná trochu citlivější. Byl to ale tentokrát opravdu jen lehký záchvěv a musel jsem si večer po příjezdu z výletu potvrdit svůj dojem ve výpisu světových zemětřesení na internetu. Bylo tam, čas přesně odpovídal, ale lidé, se kterými jsem o tom mluvil, si o mně stejně nejspíš mysleli, že se jen snažím být zajímavý, přeháním nebo jen docela obyčejně kecám.

Snídaně v přístavu aneb Umění zevlovat

Dodržuji na Lefkadě takovou tradici, že vždycky poslední ráno svého pobytu zajdu ve Vassiliki k jednomu známému a k jeho manželce do přístavní taverny na snídani. Je to moje první a poslední "oficiální" snídaně na ostrově, jinak si každé ráno připravuji nějaký zeleninový salát (za těch 14 dní spotřebuji v Řecku tolik zeleniny a tolik olivového oleje jako za celý zbytek roku v Čechách) a k tomu si dám ovoce a řecký jogurt s medem, což je mimochodem úplně mimořádná dobrota, kterou kulinářskými kreacemi s českými jogurty nejde ani vzdáleně napodobit. Poslední snídaně je ale víceméně společenská záležitost; zajdu do města, s pár lidmi se pozdravím, s některými (když opravdu nedají jinak) se vyfotím. A protože v půlce října na snídani do taverny moc lidí nechodí, většinou onu obligátní slaninu s vejcem pojídám u jinak zcela prázdných stolů. Dříve - nejsa ještě naladěný na tu správnou řeckou notu - jsem se snažil být se snídaní rychle hotov, zaplatit a jít balit. To je ale něco, co řečtí domorodci moc nechápou, protože podobnou "rychlovku" přece můžete zvládnout doma, na to nemusíte chodit do přístavu. Tam se naopak předpokládá, že budete snídat dlouho; když u toho máte nějakou společnost, můžete afektovaně a zdlouhavě rozprávět, co je právě nového, co politika a jaké bude počasí, nebo se hádat o to, jaký byl včera večer fotbal nebo basket v televizi. No a když nemáte zrovna po ruce partnera k takové intelektuální rozpravě, tedy zevlujete.

Kontrasty Lefkady z výletu za kulturou

Samozřejmě vím, že při troše dobré vůle by se dalo totéž říct skoro o všech místech, ale mám pocit, že o Lefkadě to platí o dost víc než třeba o Berouně: Lefkada je totiž místo kontrastů! V něčem s postupujícím časem méně a méně, v jiné oblasti se ale kontrasty spíš prohlubují. Dobře jsem si to uvědomil při své - letos už druhé časněranní cestě autobusem do hlavního města.

Na Lefkadu totiž přišlo období zhoršeného počasí. Teď se krátce pokusím vysvětlit do Čech, kde nedávno zapadaly horské hřebeny sněhem, čemu tady v Řecku říkají mizerné počasí: Teplota prudce klesne skoro až někam ke 22 stupňům přes den a k 16 nebo 17 stupňům v noci. Do toho leje a leje (Josef Kemr by to možná řekl i jinak) a od moře fouká docela silný vytrvalý vítr. Po krásném víkendu proto přišlo pondělí a úterý, kdy se nedal skoro vystrčit nos - i když já jsem se odradit nenechal a ve svém novém protidešťovém ponču jsem se postavil živlům čelem, no a protože jsem byl evidentně jediným turistou, který se - navíc v tak šik igelitovém oblečku pařížského střihu - promenádoval po břehu, místní, kteří byli většinou v práci nebo posedaní po kavárnách - si mne dobře zapamatovali, protože jsem byl v té deštivé nudě jejich jediné povyražení.

Barevná kytička z podzimní Lefkady

Když tak chodím a jezdím po podzimní Lefkadě, potkávám spoustu různých květů rozličných barev a podob. Je až neuvěřitelné, jak se po prvních podzimních deštích umí ostrov po dlouhém vysilujícím suchém létě rychle zazelenat a dokáže rozkvést nejúžasnějšími barvami, květy maličkými i velkými, jednotlivými i "hromadnými", s ohromující vůní i zcela nenápadnými.

Tak jsem si řekl, že je sice hezké představovat vám různá zákoutí ostrova - jeho historii, kostelíky, horské vesničky, majáky a pláže, ale měl bych si udělat prostor a čas i na docela obyčejný pugét z toho, co tu taky kvete. Tak jsem vzal různé kytičky, které se mi aspoň trošku povedly na mých letošních toulkách ostrovem vyfotit; většinou je to jen ilustrační foto, nic do výstavní síně ani do atlasu. No a udělal jsem z vybraných třiadvaceti fotek květinou koláž, která se snad dá aspoň trošičku brát jako malá kytice, která se dává nejen k narozeninám nebo k svátku, k významným výročím, k velkolepým úspěchům nebo když člověk něco nepěkného provede a chce se omluvit, ale třeba jenom tak, z prostého důvodu, že někomu chcete udělat radost.

 

Po stopách Sapfó - maják na mysu Doukato

Kdyby Saturnin s dědečkem vytrvale pokračovali v činnosti své Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru, možná by je historka o básnířce Sapfó skákající z nešťastné lásky ke krásnému mladíkovi Faónovi z lefkadského bílého útesu na mysu Doukato do příbojových do běla zpěněných vln nenechala chladnými. Bez ohledu na skutečnost, která nejspíš nebyla zdaleka tak romantická, jak se nám snaží od římských dob namluvit tlučhubovitou fantazií nadaní básníci a dramatici, jsem se i já vypravil na nejjižnější cípeček lefkadské souše, abych se podíval zblízka na tamější krásný maják, na pověstmi opředený "vstup do Hádovy říše" (pravda, jen jeden z mnoha), no a při té příležitosti - jaksi rekonstrukcí "na místě činu" - se kouknul, jestli se zde nedochovaly nějaké dozvuky legendárního skoku slavné ženy starověku, skoku, o kterém samozřejmě píší úplně všechny turistické průvodce a vše se často bere jako dávno prokázaný fakt. Ó Saturnine, jestli existuješ, pomoz!

Ostrovem každou hodinu aneb jak si udobřit partyzána

Článek je pokračováním celodenního výletu na severní okraj ostrova Lefkada. V první části jsme společně navštívili nejstarší kostelík na ostrově, Agios Ioannis Antzousis, jehož historie sahá až k začátku našeho letopočtu, a maličkou "utajenou" pláž Krioneri. Dnes se zaměříme na filosoficko-geografickou otázku, je-li Lefkada vůbec ostrovem (ne, že by jí to tedy nějak přidávalo nebo ubíralo na půvabu) a ukážeme si několik obrázků z jejích rozsáhlých severních pláží. Obrázky budou spíš ilustrační než výtvarně zdařilé, ale snad mi to protentokrát prominete.

V minulém článku jsem vás zavedl až ke zdem Stavrosova statku na skále, kterou končí rozsáhlá pláž Agios Ioannis. První dnešní fotka je už z navazující pláže Myli (v překladu Mlýny) a ukazuje v dálce (nad prvním "deštníkem" vlevo) Stavrosův statek, abyste měli představu, jak jsme se kolem moře posunuli.

Nejstarší kostel na Lefkadě (Agios Ioannis Antzousis) a utajená pláž Krioneri

V pondělí jsem se rozhodl udělat velký celodenní výlet na severní stranu ostrova, což je oblast, která zatím zůstávala hodně stranou mého zájmu. Předpokládalo to ale vstát dostatečně časně (za tmy, brrrr, smí se to na dovolené v Řecku vůbec?) a přesunout se ranním autobusem do hlavního města Lefkady. Kupodivu, autobus jel na minutu přesně, byl narvaný podobně jako jsou narvané pondělní ranní spoje svážející Středočechy do Prahy, jeli s námi studenti, lidé, co jeli na úřady; no, pokud mohu odhadovat, byl jsem jediný turista. Sice jediný, ale zato jsem stál za to: Měl jsem totiž "plnou fotografickou polní" včetně stativu a všech objektivů, a navíc věci na koupání, protože severní strana ostrova je prakticky nepřerušovaná mnohakilometrová šňůra pláží, byť se průběžně mění jejich názvy. Nejde sice o žádné turistické perly jako některé jiné lefkadské pláže, ale jednak jsou některé z těchto nejvyhlášenějších perel po loňském silném zemětřesení "v poruše" a jednak je tu spoustu - autem navíc okružní cestou kolem laguny dobře dostupného - místa pro všechny zájemce o příjemné pokoupání.

O Pyrrhově melounu

V posledních letech jezdím na svůj oblíbených ostrov Lefkada skoro výhradně až na podzim. Turisté, kteří o prázdninách ostrovu vládnou, kvapem ubývají, obchody a taverny postupně zavírají, hotýlky a apartmánové domy začínají vyklízet pokoje, opravovat to, co se během sezóny pokazilo, a ostrov se pomalu začíná chystat na zdejší vlezlou středomořskou zimu, před kterou se, kdo může, zachrání útěkem na řeckou pevninu, nejlépe do Athén. I začátkem října je ale moře ještě dostatečně teplé, odpoledne bývá kolem 26 stupňů a nedáte-li si pozor, umí i takové řecké slunce "na vejminku" udělat na vaší kůži dostatečnou paseku, a přitom ostrov už je občas zaléván hustým podzimním deštěm, takže rázem vykvete tolik květů, že byste si to třeba ve vyprahlém srpnu neuměli ani představit. A v městečku, ve kterém přebývám, mají tradičně jeden až dva poslední vodní melouny, takové ty uvnitř červené, které tady mají nesrovnatelně sladší chuť než u nás. I melouny mají zjevně na přelomu září a října po sezóně.

 

Slepeckým písmem rosy - Nedorozumění

Takhle nějak si představuji, že by mohl ve "slepeckém písmu rosy" vypadat znak pro nedorozumění: Původně přehledný a jednoduchý obraz se zahustí četnými spojkami a křižovatkami; jako by se schoval za neprostupné mříže jiné skutečnosti. Na rovné cestě vystaví bludiště tisíců možných výkladů, ze kterého vede místo té jedné původní mnoho různých cest.

Čím jsem starší, tím hůř nedorozumění snáším, především ta, která se svým pochybným architektonickým vkusem sám vytvořím. Kéž by byla všechna tak snadno řešitelná, jako tenhle na pohled komplikovaný znak z pozoruhodně zorganizované rosy, kterému stačí jediný dotyk a veškerá jeho spletitá vnitřní struktura rázem zmizí, aby zpoza rozestupující se mříže mohla vystoupit do růžova vyspaná osvobozená skutečnost v podobě jediné kapky koncentrující v sobě vše, co pro nás má doopravdy smysl.

 

Kateřina Krejčová, Petr Ptáčník: Pozpátku kolem zeměkoule

Když jsem dostal na začátku roku 2014 od svého kamaráda a kolegy Petra Ptáčníka pozvánku na setkání před odjezdem do zahraničí, moc se mi to nezdálo. Vždyť do zahraničí na různé cesty odjíždíme každou chvíli někdo, a kdybychom to vždycky měli speciálně slavit, nedělali bychom nejspíš nic jiného. Až později jsem se dozvěděl, že tentokrát bylo setkání (na které jsem pohříchu nedorazil) úplně namístě, protože Petr odjel se svou přítelkyní Katkou na cestu kolem světa. Takhle napsané to zní skoro obyčejně, ale dnes už naštěstí nikoli nedostupně. Ovšem ukázalo se, že tentokrát nejde o žádnou "kašírovanou" cestu, kterou můžete najít v nabídkách některých cestovek ("Cesta kolem světa - to nejlepší z celého světa za pouhých deset dní, veškerý servis zajištěn!!"), ale cestu poctivou, takovou, během které si na vlastní kůži vyzkoušíte nejen to, o čem jste zatím jen slyšeli vyprávět, ale i to, o čem jste doposud neměli ani potuchy. Cestu, které se účastníte nejen jako pozorovatelé, ale jako bezprostřední aktéři a hybatelé děje, a hýbat bylo bezesporu čím, protože celá cesta trvala 484 dní. Jeden rok celý a ještě třetina z toho dalšího. Pěkný kus života.

 

Nedělní miniglosy č.376

Pozn.: Dnešní Nedělní miniglosy jsou na nějakou dobu poslední, čeká je minimálně třítýdenní "prázdninová" přestávka, během které se s o něco čistší hlavou rozhodnu, jestli budou pravidelné glosy v tomto formátu ještě nějakou dobu pokračovat, provedu v nich nějaké významnější změny nebo už se k jejich vydávání vůbec nevrátím. I proto i k dnešnímu vydání přikládám prokliky na jubilejní výběry z celé více než sedm a půl roku dlouhé historie tohoto specifického týdeníku, který - aspoň pokud vím - je jediným tak dlouho a pravidelně vycházejícím blogovým titulem ve svém žánru. Celá jednomužná redakce všem čtenářům děkuje za dlouhodobou přízeň a sama je zvědava, jestli se v neděli 23. října opět sejdeme a společně se podíváme s nadhledem na vybrané události uplynulého týdne, jako to děláme skoro každou neděli již od února 2009.

Potenciální kandidát za ČSSD na prezidenta a fantóm sociálních sítí Zdeněk Škromach kvůli nízkým ranním teplotám definitivně ukončil letní poradenskou koupací sezónu a vyvrátil tak letitou politologickou poučku, že kapři si bazének nevypustí.

Nekompletní

Dnes jsem se pokusil vzít k srdci radu pana Jana Zábrany, kterou jsem citoval už kdysi v článku o báječné knize jeho deníkových záznamů Celý život: "Nedopusť se té chyby a neintervenuj mozkem do práce na básni, která v tobě "probíhá" sama." Tak jsem pod svou ruku opatřenou propiskou odpoledne jednoduše podložil čistý papír a nechal jsem ji nějakou dobu dělat její práci, zatímco hlava si volně přemýšlela o souvisejících věcech. Asi po hodině jsem papír "sebral" podobně jako chodila moje babička sbírat vejce a se zájmem jsem si přečetl, co vzniklo, upravil jsem jenom hrubky (doufám, že všechny). Nečekejte tedy dnes nic komplikovaného, cizelovaného a konstruovaného, žádný kámen s briliantovým brusem, ale jen surový kousek s přirozenou nevyumělkovanou jiskrou (místy dost podobný hlušině), pouhý obyčejný a prostý záznam toho, co si samo uvnitř už pěkných pár let "probíhá" a rubrika V řeči mírně vázané z toho dlouhodobě žije. Nezasahuji do toho, přesně podle rady zkušeného barda; neintervenuji. A i když si u toho občas nechápavě kroutím hlavou, jsem pořád stejně rád, že se mi to děje :-).

Nekompletní

Jak jaderný fyzik bez atomu

jak majordomus bez slušného domu

jako výročí bez kalendáře

jak bez slunce silná polární záře

jak tyrkysové moře bez pobřeží

jako Praha bez stovky svých věží

jak bludiště beze slepých cest

jako vesmír bez myriád hvězd

jak divadelní sálek bez jeviště

jako dnešek, kterému chybí "příště"

jak bez hmoty oddělený čas

jak bez epicentra silný zemětřas

jak peněženka bez jediné stovky

jako Paříž bez své Eiffelovky

jak muniční sklad, kterému chybí stráž.

I když se mi na něm zatraceně líbí

tak i můj svět - zimní jako letní

bez tebe je prostě nekompletní,

ať se zrovna čilíš nebo usmíváš

a to podstatné mu - aspoň pro mě - chybí.

Jak pařezová chaloupka bez Vochomůrky

jak Lázně Františkovy bez Komorní Hůrky

jak sedm trpaslíků bez Sněhurky.

Jako bez Boha upřímná lidská víra

jako činka bez toho, kdo vzpírá

jak alžbětinská doba bez Shakespeara.

Jak dětská ukolébavka bez líbezného zpěvu

jako můj sen s tvou tváří bez úsměvu.

Ne ne, dnes se nic brousit nebude. Pěkně to nechám, jak se to vylouplo z éteru, i když s problematickým rytmem, rýmem, obsahem i pointou; však nemusí být vše úplně správně a dokonale, ale důležité je, že to je. Milý pane Zábrano, díky za radu! Ještě jednou si to po mně přečtěte a pak možná usoudíte, že občas trochu té intervence nemusí být na škodu :-).

Nedělní miniglosy č.375

Tentokrát jsem zcela výjimečně připravil Nedělní miniglosy už v sobotu pro brzké popůlnoční vydání. Neděli chci mít totiž až do večera - aspoň z pohledu miniglos - volnou a s čistou hlavou, protože mám zítra takové malé a tiché soukromé výročí, během kterého bych rád myslel na úplně jiné věci než na absurdní politické a společenské dění a na mnohem lepší a milejší (tedy když je zrovna sám něčím hloupým nevytočím) lidi než ty, co mám možnost denodenně vídat v různých médiích. Tak věřím, že zítra ze mne v mé tradiční nedělní kavárně snad vypadne něco lepšího než jen cosi s podivnou - byť tradiční - zkratkou NMg.

Jubilejní třísté pětasedmdesáté vydání Nedělních miniglos je tentokrát výběrové. Z poslední pětadvacítky vydání - tedy z období cca posledního půl roku jsem vybral dvacet glos, které mi i s určitým odstupem připadly slušné. Ve čtyřstém vydání by pak podle tradice měl být "velký výběr" z poslední stovky čísel, ale - znáte to - čtyřstovka je ještě daleko, odehrát se může leccos a co když NMg po čtyřsté vůbec nevyjdou, což se zcela vyloučit nedá. Takže zatím bude výběr sice menší, ale jistý :-).

Trychtýře pana Morgensterna

Dnes bude příspěvek do rubriky V řeči mírně vázané trochu netradiční. Nepůjde totiž o vlastní básničku, ostatně - ať bych dělal cokoli, stejně by mi vyšla zase básnička o stejné ženě a pro stejnou ženu jako vždycky, protože jiné pořádné básničky vlastně ani neumím a ani nemám důvod psát. Dnes to bude jen pokus o drobný překlad, a aby to bylo dostatečně motivující a nesnadné, půjde o básničku, která už svůj vynikající překlad má (osobně ho považuji za tzv. definitivní, tedy že lépe to asi už nejde), zkouší ji přeložit skoro každý, kdo se setká s originálem a sám se snaží občas vyloudit nějaký ten vlastní verš, a navíc je původem psaná v jazyce, který ke své vlastní škodě ani trochu neovládám.

Mám už dlouho rád jednu básničku od Christiana Morgensterna. Je o trychtýřích, které se z neznámých důvodů poflakují za svitu měsíce v lese, ale Morgensternova nonsensová poezie pochopitelně žádné důvody nepotřebuje. Vlastně až donedávna jsem znal pouze úžasnou českou verzi od Josefa Hiršala a k jeho českému překladu jsem tak přilnul, že jsem ani nepátral po snadno dohledatelném německém originálu, zvlášť když němčinou nevládnu (byť jedna moje babička byla rodem Němka), takže jsem se domníval, že bych si zrovna na originální verzi moc nesmlsnul. Náhoda tomu ale chtěla a já jsem se kdesi na webu dostal k článku, který se zabýval právě různými českými překlady - od těch ještě téměř archaických a víceméně úsměvných až po úplně novodobé a často docela provokativní - Morgensternovy trychtýřovité lesní procházky. Ono to totiž není vůbec nic snadného vymyslet překlad něčeho, co má dost formálních omezení - především trychtýřovitý tvar výsledných veršů, pokud možno i rytmus původní básně a rovněž obsahově by měla do češtiny převedená verze do značné míry odpovídat, i když naprosto přesné přetlumočení pochopitelně není účelné, a proto se lehký obsahový posun snese.

Nedělní miniglosy č.374

Pozn.: Možná se vám taky někdy stává, že zažijete pěkných pár "dnů - blbců" za sebou, takže na co sáhnete, to hoří, cokoli vytvoříte, stojí za starou belu, nechtěně rozžhavíte doběla člověka, kterému byste nejradši nosili z nějaké zázračné studny jedno vědro radosti za druhým, cokoli můžete zapomenout, zapomenete, takže nemůžete dělat nic z toho, co jste si naplánovali, prostě kolem vás všechno drhne, skřípe, klepe, vaklá a k čemukoli se odhodláte, zní už předem po rozbitém porcelánu rozšlapaném přemnoženými sloními stády v kráteru Ngorongoro. Popravdě, moc se mi do těchto Nedělních miniglos v takovém rozpoložení nechtělo, ale nakonec jsem si řekl, že člověk by se měl do nadhledu trochu nutit, když už mu z nějakého důvodu právě moc nejde sám od sebe, měl by na sebe do zrcadla udělat dlouhý nos a nejlíp se za něj hned chytit. A hrdlička, která zrovna v tu chvíli nahlíží oknem do bytu to ohodnotí slovy: "Dobrej pokus, ale přála bych ti vidět na Národním toho, kterýmu říkají Cyrano!" Inu, jsou to dnes předposlední původní miniglosy před dovolenkovou přestávkou, tak jsem je nakonec s trochou skřípění zubů dal v netradičním zářijovém vedru po návratu z víkendových cest dohromady. Snad jimi v dobré víře, že se jim třeba může někdo zasmát, nezpůsobím pozdvižení v Parlamentu nebo v OSN... No a už tradičně k NMg přidávám odkazy na pár historických článků z jednotlivých let fungování tohoto blogu.

Mušketýr Čerf po (více než) dvaceti letech - třetí část: Hrad Klenová

Dnes zakončíme závěrečnou částí trojdílnou reportáž z mého nedávného výletu do míst, kde jsem před více než čtvrtstoletím byl na vojně. V prvním díle jsme se společně podívali do Janovic nad Úhlavou, ve druhé části jsme se zaměřili přímo na objekt bývalé janovické vojenské posádky, která měla tu čest mě téměř rok hostit (co pamětní deska? nebude? :-)), dnes se podíváme o kousek výš, na hrad Klenovou.

Hrad Klenová byl vystavěn již ve 13. století na stejnojmenném vrchu nad dnešními Janovicemi. Jak už jsem se zmínil v minulém dílu, pro nás dole v kasárnách byl hrad zvláštním a docela obtížně dostupným symbolem svobody, ke kterému jsem se sice mohli za normálních okolností přiblížit, ale ne ho navštívit (na to už bylo zapotřebí mít aspoň řádnou povolenou vycházku). Přiblížit jsme se mu mohli jednoduše: na svahu pod hradem totiž bylo velké vojenské cvičiště, tzv. tankáč, kam jsme se dostali docela často.Z cvičiště jsme pak viděli nahoře na hradě chodit normální návštěvníky, což v nás vzbuzovalo animální touhy vykašlat se na nucené hraní na vojáky, zradit vlast a lidovou armádu a dezertovat směrem ke kulturní památce. Za celých jedenáct měsíců vojenské služby jsem se na hrad vypravil jen jednou, když mi přijela první a taky zároveň poslední návštěva, které nebylo v širokém dalekém okolí co jiného ukázat.

 

Nedělní miniglosy č.373

Čeští lobbisté si stěžují na to, že poté, co Marek Dalík nastoupil do vazební věznice v Ruzyni, aby si zde odpykal svůj čtyřletý nepodmíněný trest odnětí svobody za podvod, šly razantně dolů ceny na trhu lobbistických služeb. "Dalík, který doposud držel tržní ceny poměrně vysoko, takže náš obor prožíval dlouholetou konjunkturu, nás teď snad chce všechny ožebračit," ozvalo se několik nejmenovaných osob z lobbistické branže. "Představte si, že podle posledních informací z ceníku na jeho e-shopu, je prý dnes Dalík schopný zařídit novou několikamiliardovou zakázku pro armádu za stovku cigaret a celu s výhledem na letohrádek Hvězda!"

 

Holohlavá vlasatice

Vlasy jsou velmi dobrý vynález. Umějí neodolatelně padat do očí, umějí hřát, ale umějí i pozvednout a dotvořit lidskou krásu. Pár mi jich ještě zbylo, spíš na důkaz, že kdysi nějaké byly, dokonce jich zbylo o něco málo víc, než dědu Vševědovi, i když nemají zdaleka tolik karátů. Ne, opravdu nejsem normálním člověkem podle Švejka, protože ten přece "má mít na hlavě šedesát až sedmdesát tisíc vlasů", takže jsem se svým počtem nejspíš obětí "duševního pohnutí v šestinedělí". Rozhodně to nejsou mé nejoblíbenější vlasy, ty jsou totiž mnohem krásnější na pohled a jemnější na dotek a v mé soukromé představě ráje je možné se jimi prohrabovat a cuchat je skoro bez ustání; kam se v tomhle srovnání hrabou představy radikálních islamistů se všemi jejich pannami!

 

Pojedeme do Tróje na návštěvu do zóje?

Možná někdo z vás viděl stařičkou Werichovu a Horníčkovu scénu z Těžké Barbory, kde si oba skvělí improvizátoři hrají se slovíčky, říkají, kdo rád popíjí suchóje nebo polosuchóje a někdy taky logicky obóje a pak po několika dalších podobných slovech na -óje míří náhle dotyčný do Tróje na návštěvu do zóje. Chechtám se tomu, mám tuhle inteligentní vtipnou klasiku s úžasnými forbínami moc rád, ale ta zóje se mi nějak uchytila v hlavě a časem mi došlo, že zatímco u zoologické zahrady je gramaticky všechno snadné a jasné, zkrácená forma zoo je - i když obsahově totožná - z jazykového pohledu mnohem zajímavější a napínavější.

Například jsem vlastně ještě nikoho neslyšel, aby slovo zoo poctivě skloňoval. "Jdeme do zoo," říká se a já vlastně nevím proč; vždyť zoo je jen zkrácenou formou sousloví zoologická zahrada, asi jako když podobnou "zkráceninou" automobilu je auto nebo u fotografie foto. A říká snad někdo třeba "Tak nasedni už konečně do toho auto!" nebo "Na těch foto ti to neuvěřitelně sluší..." Proč má v tomhle směru zrovna zoo své nesklonné extrabuřty? No a protože rád skloňuji - možná proto, že jak se postupně zhoršuje ohebnost mého těla, snažím se ji nahradit alespoň ohebností jazykovou - řekl jsem si, že bych se měl (podobně jako v jedné své staré blogové básničce, ve které jsem si tak trochu nezávazně "zaskloňoval" v případě "koky koly" - viz článek Pověděla koka kole) zasadit o skloňovací osvětu a vrátit zoům jejich původní a celkem pozoruhodnou jazykovou ohebnost. Slovo zoo hned přestane vypadat jako tupě na zadku sedící pecka, se kterou nic jen tak snadno nepohne. No jo, ale chci-li začít o zoech hovořit košatou ohebnou řečí, měl bych si napřed ujasnit, podle jakého vzoru slovíčko ohýbat. Jakéhopak ono je vlastně rodu?

Nedělní miniglosy č.372

Německá kancléřka Angela Merkelová po návštěvě České republiky potvrdila, že bude i dál trvat na zavedení systému automatického přerozdělování těch českých politiků, kteří jsou proti uplatnění automatického přerozdělování běženců ze zemí třetího světa. Očekává se ale, že proti přerozdělení většiny českých politiků podle již dříve určených a víceméně vynucených kvót se postaví skoro všechny země Evropské unie. "Kdybychom si mohli aspoň vybrat, kdo do naší země přijde; umím si ještě možná přijetí několika českých politiků představit," řekl nám inkognito představitel jedné z evropských zemí, "ale obávám se, že někteří čeští politici jsou českými politiky jen podle zfalšovaného pasu, někteří z nich mohou naši společnost svým příchodem naprosto morálně i ekonomicky destabilizovat a úplně nejstrašnější je pro mne představa, že na nás vyjde Zdeněk Škromach, který si bude nárokovat erární bazének, odkud by mohl dál oslovovat své příznivce na facebooku.

Biblické haiku - Stvoření světa

Dnes to na skutečné pravověrné haiku moc nevypadá: To mé dnešní "biblické" má totiž do klasického slabičného tvaru 5 - 7 - 5 opravdu daleko; i když při počítání sebevíc švindluji a polykám písmena jako pouliční polykač mečů, nevychází mi to lépe než 4 - 10 - 7. Pravověrní Japonci otáčejí oči v sloup a myslí si něco o neslušných místech, kam by se slušelo mne za takovou jazykovou svévoli poslat. Ale moje haiku prostě občas rytmicky vykolejí, jako občas vykolejím i já sám. Občas například neudělám z přepjaté obavy, abych nenadělal lidem, které mám rád, nějakou drobnou škodu, to, co bych udělat chtěl a měl, což pak většinou nadělá škodu větší, než tu, které jsem se chtěl původně vyhnout. Kdybych to udělal jednou a ze své pitomosti se poučil, jak bývá u adaptabilních lidí zvykem, dalo by se to pochopit a omluvit dobrou vírou. Nepoučitelným však opakovaný dobrý úmysl a víru, přestože z nich u mne, věřte - nevěřte, podobná vykolejení bez výjimky vycházejí, jako rozumný důvod málokdo uvěří. A pak - místo abych potěšil, což je moje hlavní - byť někdy, chápu, stěží uvěřitelná motivace - dokážu spíš svým navenek nepochopitelným jednáním vytočit a dotknout se. Prostě 4 - 10 - 7 v místech, kde má správně být 5 - 7 - 5.

 

Všichni dobří rodáci

Když jsem začal chodit na gympl, objevil jsem v domě svých prarodičů doslova poklad: Staré ročníky časopisu Kino, zrovna z druhé poloviny šedesátých let, kdy se stala československá kinematografie světově uznávanou (kdeže jsou ty doby…) a kdy se objevila úplně nová generace skvělých filmařů a najednou i staří rutinéři začali točit pozoruhodné věci. Nejenže v těch časopisech byly moc pěkné obrázky vnadných hereček, což mne tehdy právě začínalo dost zajímat, ale dočetl jsem se i spoustu informací o filmech, které jsem podle názvu vůbec neznal, v televizi je nedávali a nebyly na programu ani těch nejlepších kin včetně filmových klubů. Postupně jsem se mimoděk vypracoval skoro na experta na trezorové filmy. Znal jsem jejich názvy, děj, herecké obsazení, měl jsem načtené dobové recenze, takže jsem tušil, v čem jsou asi dobré a v čem ne, a postupně jsem zjišťoval, že je pravděpodobně vzhledem k jejich obsahu nikdy neuvidím, a začal taky postupně chápat, proč.

 

Nedělní miniglosy č.371

Činovníci Mezinárodního olympijského výboru si při letošní olympiádě v Rio de Janeiru pochvalují, že dopingové aféry mají velmi příznivý vliv na bojovnost sportovců, dokonce i těch, kteří zdaleka nepatří k těm nejlepším. "Zatímco dříve poražení sportovci často dojížděli nebo dobíhali do cíle bez velkého úsilí a již smířeni s pořážkou, dnes se třeba i o šestnácté místo rvou jako o život, protože to v budoucnu - po postupné eliminaci všech dopingových hříšníků - může znamenat zlatou olympijskou medaili."

----------------------

Na Pražském hradě byla spuštěna rozsáhlá bezpečnostní opatření, vyvolávající dlouhé fronty, které musí návštěvníci Hradu vystát. "Ti, kterým je náš prezident opravdu drahý, uvedená opatření plně chápou," řekl Nedělním miniglosám hradní mluvčí Jiří Ovčáček. "Ostatně, zběžným průzkumem mezi čekajícími jsme zjistili, že českým návštěvníkům se retro fronty před hradními branami docela líbí, protože jim připomínají fronty na banány z doby, kdy u nás byl ještě pořádek, bezpečí a životní jistoty." Na námitku NMg, že ve frontách čekají především zahraniční turisté, protože mnoho Pražanů se teď Pražskému hradu obloukem vyhýbá, odpověděl přímo český prezident: "Podívejte se, pane redaktore, když lidé chtějí vidět zblízka a přitom bezpečně takovou nádheru, jakou je náš Hrad se mnou v čele, rádi si chvilku počkají. Kromě toho si musí být dobře vědomi toho, že jsou všichni - Cimrmanovými slovy, která byste znal, kdybyste nebyl takový analfabetický hnůj, ale sečtělý intelektuál jako já - "sprostí podezřelí", protože podobnost slov "turista" a "terorista" podle mne jistě není náhodná. Proto také - jak často neobyčejně vtipně dodávám - možná není úplně každý muslim turista, ale prakticky každý turista je muslim."

Mušketýr Čerf po (více než) dvaceti letech - druhá část: Janovická kasárna

V prvním dílu třídílné reportáže o mém výletu do míst, ve kterých jsem z donucení strávil skoro rok života na vojně (Mušketýr Čerf po (více než) dvaceti letech - první část) jsme se dostali do Janovic nad Úhlavou, pošumavského městečka - v minulosti s velkou vojenskou posádkou, do které se člověk kdysi rozhodně nedostával za odměnu. Kolem rozpadajícího se zámečku poblíž nádraží a přes centrum města a podél frekventované silnice na Nýrsko a (dnes už) dál do Německa jsem se dostal až k potoku Jelenka, který protéká kolem rozsáhlého areálu bývalých kasáren. Je zvláštní, že tohle jméno si vůbec nepamatuji, zřejmě jsem při svém zdejším pobytu měl úplně jiné starosti než zjišťovat jména přírodních krás, byť byly jen pár desítek metrů od mého "přechodného bydliště". Překvapilo mne, jak je příjezdová cesta světlá, protože ve svých vzpomínkách ji mám tmavou a sevřenou, asi proto, že jsem se po ní vracel do kasáren skoro vždycky za tmy a úplně vždy nerad.

Přiznávám, vůbec jsem se nesnažil zjistit třeba na internetu, co na místě kasáren je, ani jestli mě tam pustí. Neprahnul jsem po vstupu za každou cenu. Prostě se někoho zeptám. Nejlépe hned na bráně, kde jsem taky párkrát jako voják musel sloužit a jednou jsem dokonce odtud - jako malou odměnu za nekonečnou buzeraci a těsně před svým odchodem do civilu - vyhlásil všem důstojníkům v neděli poplach, takže museli přijet ze svých janovických a klatovských zahrádek a s obavami z nějakého velkého průšvihu. Tehdy jsem samozřejmě skromně pominul, že to byl čistě můj nápad a provedení, ale dnes už je to promlčené, tak se tedy přiznávám...

 

Mušketýr Čerf po (více než) dvaceti letech - první část

Když jsem 1. září 1990 ráno v mírně opojeném stavu opouštěl bránu kasáren nepříliš chvalně proslulého motostřeleckého pluku v Janovicích nad Úhlavou, čerstvě povýšený z četaře - absolventa na podporučíka bývalé lidové armády, vracel jsem se do úplně jiného světa, než ze kterého jsem před jedenácti měsíci nedobrovolně přišel. "Venku" se změnilo skoro všechno: Vláda komunistické strany v mezidobí zaplaťpánbůh padla, postupně se razantně měnila většina podmínek života, jen lidé - kupodivu - zůstali stejní. Vůbec jsem nevěděl, co mne po návratu do normálního světa (protože ten "za branou a za zdí s ostnatým drátem" měl věru do normálního daleko) čeká a kudy se bude ubírat můj život. Budu dělat výzkumnou práci, do které jsem před vojnou stihl pouze nastoupit? Kde budu bydlet? Budu umět naložit s čerstvě nabytou svobodou (v obecném i velmi konkrétním smyslu, protože nejenže jsem se vracel do nesrovnatelně svobodnějšího způsobu života, ale také jsem byl po delší době docela čerstvě nezadaný)? Co vlastně od života chci a co jsem připravený mu dát? A jen úplně vzadu v koutku duše jsem si říkal i to, jestli se sem ještě někdy v budoucnu podívám: do místa, které jsem byl nucen skoro rok považovat za svůj náhradní domov. Místo za lidi v něm žijící sice tak docela nemůže, na druhou stranu je i částečně formuje. Co bych tu po návratu v budoucnu asi našel?

 

Nedělní miniglosy č.370

Na Českém svazu cyklistiky se tento týden místní úředníci zabarikádovali v obavě, že si naštvaná Martina Sáblíková po návratu z Rio de Janeira, kde nakonec kvůli jejich pochybení nestartovala v cyklistické časovce, skočí domů pro brusle a rozpoutá v sídle svazu "noc dlouhých nožů".

----------------------

Jihomoravský hejtman Michal Hašek má podle psychiatrů blízkých redakci Nedělních miniglos zjevný problém s rozeznáváním neexistujících představ od skutečnosti: "Napřed doplatil na svou zcela reálnou účast na schůzce s prezidentem, o které tvrdil, že se neuskutečnila, a nyní má problém s činností tiskové mluvčí, která podle jeho slov nikdy neexistovala, přestože jde o zcela reálnou lobbistku Janu Mrencovou. Je možné, že se pan Hašek vzhledem k těmto okolnostem domnívá, že neexistujícím lidem za jejich fiktivní činnost platí neexistujícími penězi, a není si schopen uvědomit, že jde o skutečné peníze od skutečných daňových poplatníků."