Pár lefkadských rozdílů

V první polovině října jsem publikoval sadu fotoreportáží z mého oblíbeného řeckého ostrova Lefkada (všechny texty jsou k dispozici ve speciální rubrice Črty z Lefkady). No a protože na Lefkadu jezdím opakovaně, mohu dnes uvést ve srovnání s předchozími lety jakýsi pelmel letošních dosud nepublikovaných obrázků z Řecka sice (alespoň na tamější poměry) podzimního, ale i tak převážně velmi příjemně slunečného, takže by nás mohly ty fotky v našem mrazivém adventním čase trochu zahřát.

Můj letošní říjnový pobyt obsahoval několik poctivě propršených dní, stejně jako tomu bylo při mé loňské návštěvě. Letos se ale jednou stalo, že se obloha po dlouhé bouřce začala roztahovat právě při západu slunce.

V ten okamžik se na chviku nasvítil oblačný příkrov na hoře Sikero nad přístavem ve Vassiliki takovým způsobem, že se celý záliv zalil výrazně oranžovým světlem. Nejde tedy o žádné dobarvování ve photoshopu, takto místní krajina v tu chvíli skutečně vypadala. Pravda, jenom chvilku.

 

Moc se mi líbí sledovat, jak se v čase proměňuje kůra zdejších eukalyptů. Kůra na následujícím obrázku kupříkladu velmi pěkně vymodelovala hlavní motiv slavného Munchova obrazu Výkřik. Samozřejmě, moje obrazotvornost trochu pracuje, ale neříkejte, že ho tam taky nevidíte :-). Loni tam ještě nebyl, to bych si ho jistě všiml...

Před čtyřmi lety jsem publikoval zvláštní článek s názvem Na lovu hadů . Ten článek byl zajímavý tím, že jsem při tomto "lovu" tehdy nejenže žádného hada neulovil, ale dokonce ani žádného neviděl. Dnes si tento dávný "hadí deficit" můžeme trochu vykompenzovat. Nejsem sice žádný herpetolog, ale podle materiálů na internetu jsem identifikoval hada na obrázku jako užovku levhartí. Našel jsem ji letos při vycházce do zahrad u Vassiliki na kraji silnice v jednom rozsáhlém olivovém háji. Byla zjevně otřesena po nějakém střetu, ale byla naživu.

Když jsem loni psal o opuštěné vesnici Roupakias (článek Roupakias - vesnice duchů), měl jsem obavy, že tato vesnice skutečně jednou provždy zanikla a nenajde se nikdo, kdo by standardní život v ní obnovil. Jsem moc rád, že ta obava se letos začala rozptylovat. V "usedlosti s citroníkem", o které jsem loni psal jako o místě, kde jsou stále vidět stopy nějaké lidské činnosti, se letos usídlil mladý pár v karavanu. Karavan plní roli obyvatelného útočiště, ale zdejší obyvatelé se pustili do postupných sympatických úprav okolí.

Přímo na stromě před jedinou obydlenou usedlostí se objevila jednoduchá informační tabule, která původně "vybydlenou" vesnici opět po létech pojmenovává a jakoby ji nově zařazuje do souvislostí s dalšími obcemi. Právě na tom je dobře vidět, že místní "duchové" zjevně svolili vzdát se úplné nadvlády nad vesnicí a noví obyvatelé se začínají starat o své okolí.

Na dalších dvou obrázcích vidíme srovnání, jak vypadala zvonička ve vesnici Roupakias ještě loni v říjnu a jak vypadá podobný záběr teď po loňském listopadovém silném zemětřesení. Jako by život zde byl vždy jen v režimu "něco za něco" s předzvěstí: Když se něco nového postaví, něco starého musí spadnout!

 

 

 

A ještě jedno - pro mne asi zásadní - srovnání: Loni jsem ve svém článku napsal, že pro mne konec života vesnice nesouvisí ani tolik s tím, že v ní zbyly jen neobydlené domky, jako s tím, že se nikdo nestará o místní "kapličku". Tohle se ale od loňska změnilo naprosto zásadně - loni byla zdejší kovová boudička rozbitá, zrezlá, polámaná a bez zdroje "svatého světla". Letos je - evidentně přičiněním obyvatel místního karavanu - vše opraveno a funkční. Pro mne je to rozhodující důkaz, že život obce se podařilo obnovit.

 

 

Velkým rozdílem oproti všem dřívějším zkušenostem pro mne bylo, že při zpáteční cestě do České republiky jsem poprvé zažil západ slunce na otevřeném moři (tentokrát jsem se plavil trajektem mnohem delší cestou až do Benátek a ne do Ancony nebo Brindisi. Před západem slunce jsme zažili docela silnou bouřku, ale v pravý čas jsme vypluli z černých bouřkových mraků, které se rázem proměnily v načechrané peřiny spokojeně vrnící a nastavující svou oblačnou tvář posledním paprskům dne.

Tak to bylo několik rozdílů, které jsem oproti svým minulým zkušenostem letos našel. A jako určitou "upoutávku" pro nějaký budoucí článek přikládám i důkaz, že jedna z věcí, které se na Lefkadě nemění a hledat rozdíly je víceméně marné, je setrvale výborná středomořská kuchyně v místních tavernách. Sice na rozdíl od některých facebookových "foodspecialistů" nejsem zrovna zvyklý fotit si své denní jídlo, při večeři přímo v přístavu Vassiliki jsem několikrát neodolal a stiskl jsem spoušť. Jak by nejspíš řekl televizní exředitel, pan doktor Železný: Dobrou chuť, pokud právě obědváte! :-)

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.