Štědrý večer

"Děkuju, maminko, dobré to bylo," zakončil slavnostní večeři starosvětsky tatínek, který si - jako obyčejně - jídlo vychutnával, a proto mu to nejdéle trvalo. Maminka se trochu našišato pousmála a bylo vidět, že uvnitř ji tatínkova pochvala hřeje. Tatínek si spokojeně pohladil mírně vypouklé břicho, nic zvláštního, takové to bříško, které muži v nejlepších letech spíš na vážnosti přidá než ubere. Malý Pavlík začínal trpět nedočkavostí. Večeři, ve které by se normálně rýpal, shltl jako malinu, až se rodiče báli, aby si kapřím řízkem nějak neublížil a rodina místo rozbalování dárků nestrávila slavnostní večer v čekárně na chirurgii. Už v duchu viděl nádherně ozdobený stromeček, rozzářený různobarevným svitem elektrických světel, a pod ním - balíčky všech možných velikostí a všechny jako z udělání zrovinka pro něho. Trochu sobecké představy, ano, ale Vánoce Pavlíkovi opojně voněly; směs dárků, maminčina cukroví a čadicího františka na stole voněla líp než drahá voňavka, kterou si maminka už od minulých Vánoc schovávala ve skříňce a kterou Pavlík, když nebyl nikdo doma, občas očichával a jednou si dokonce maličko líznul. Opojení o to vzácnější, že nastávalo jen jedinkrát za rok.

 

Maminka sklidila prázdné talíře ze stolu a tatínek přistoupil ke starému gramofonu. No to snad ne, on bude zase hrát tu písničku jako loni! Pavlík už byl nervózní: Napřed se muselo neskutečně dlouho čekat, až se setmí, pak taťka pojídá večeři jako lenochod a teď ještě bude Ježíška zdržovat nějakými předpotopními songy! Kdo to má vydržet? Nějaký cajdák o bílých Vánocích, to už je stejně jenom nesplnitelné přání; Všechny Štědré dny, které Pavlík pamatuje, se obešly úplně bez sněhu, asi na tom celosvětovém oteplování něco bude. Gramofon byl stařičkým kusem nábytku, ještě po babičce, a celý rok v bytě jen překážel. Kvůli jedné písničce na Štědrý den, při které se tátovi s mámou podivně lesknou oči jako spolužákovi Pepovi, který má ale to lesklé oko skleněné. Bílé Vánoce... Takový nesmysl! Nejen že to tak ve skutečnosti není, ale ještě to děsně zdržuje od opravdu důležitých věcí! Proč jen je ta písnička tak dlouhá? Jako by to nešlo bez refrénu!

Deska konečně dopraskala.

"Mám dojít pro zvoneček nebo ti už Ježíška ve škole rozmluvili?" zeptal se poněkud necitlivě tatínek. S maminkou to viditelně trhlo, její oči blýskly jako stříbřité vánoční ozdoby, ale neřekla nic.

"Žádnej Ježíšek neexistuje!" prohlásil rezolutně klučina. "Našel jsem si to na wiki."

"Dobře," rozhodl tatínek, "letos se tedy zvonit nebude." A pokynul Pavlíkovi, že může vzít za kliku dveří od obýváku, kde ještě před chvílí něco moc povzbudivě šramotilo. Pavlík doslova vtrhl dovnitř. Údivem nad balíčkovou nádherou dokázal jen otevřít dokořán pusu. Přesně tenhle obrázek viděl v několika posledních snech a přesně tak si to představoval ve své fantazii, když tatínek tak nekonečně dlouho zápolil s večeří. Balíčků bylo dost a úplně největší radost měl z toho největšího, u kterého obal nedokázal zakrýt dlouho očekávaný obsah.

"Kolo!!" vykřikl Pavlík šťastně. "Zrovna takový má Jirka Mařík!"

"Tak to teď budete moct jezdit spolu," řekla vánočně sametovým hlasem maminka.

"Hmmmm, to asi ne," špitnul Pavlík. "My spolu teď totiž nemluvíme."

"Copak copak?" zasmál se tatínek. "Snad v tom není nějaká ženská?" S maminkou to už podruhé dnes večer viditelně trhlo.

"Jirka říkal, že jsme bláznivá rodina: Maminka, ty..." (ukázal na tatínka) "...i já," řekl nejroztomilejším možným hlasem Pavlík a úplně neroztomile dodal: "Tak jsem mu dal o přestávce přes hubu!"

Teprve teď si maminka všimla lehce namodralého okolí Pavlíkova oka. Nebo to byl jenom stín jedné z větví vánočního stromku? Pavlík čekal, že se bude tatínek rozčilovat, ale ten jako kdyby se k Pavlíkovu překvapení skoro hrdě usmíval. Maminka se zatvářila neurčitě utrápeně a odešla pro něco do spíže.

Stromeček dál zářil uklidňujícím světlem, barevnou hudbou Vánoc, a Pavlík si sedl přímo mezi balíčky, aby mohl rozbalovat jeden za druhým a neztratil nesmyslnými přesuny důležité vteřiny. Maminka se vrátila s mísou plnou obložených chlebíčků a s kouskem dortu pro každého . "Letos se mi moc nepovedl," řekla omluvně, a i když to byla pravda, tatínek ji jako vždycky utěšil: "Je výborný," řekl a tvářil se jako profesionální ochutnavač z televizní reklamy.

"Trošku kyselej!" podotkl Pavlík, který už si stihl uždíbnout před večeří. "Ale jinak výborný!" zachraňoval situaci tatínek, když si všiml, že nechybělo moc a maminka sebou viditelně trhla dnes už potřetí.

Byla skoro půlnoc, když Pavlík usnul s báječně usměvavým vědomím, že má nové kolo a spoustu dalších dárečků, ať už je podle wiki nosí, kdo chce, a že Vánoce jsou těmi nejkrásnějšími svátky v roce.

"Zase jeden Štědrý večer za námi," povzdychl si tatínek. "Nechtěla by ses trošku projít? Je tam docela pěkně."

"Blázníš? Taková tma!" namítla chabě maminka, ale neznělo to zrovna odmítavě.

"Mařenko..." zaprosil tatínek. Mařenka bylo pro maminku sváteční jméno, jinak to byla prostě maminka. "Pavlík už spí. Jenom chvilku."

"Tak dobře, když jsou ty Vánoce," souhlasila. "Chvilku."

Tatínek galantně pomohl mamince do kabátu, což ho jindy ani nenapadlo. Všechno bylo dnes sváteční.

"Vrtá mi hlavou ten Jirka Mařík," zašeptala zamyšleně maminka ve výtahu. "To jistě nemá ze své hlavy, že jsme bláznivá rodina. to si o nás musí povídat Maříkovi doma."

"Že na to pořád myslíš!" podivil se tatínek. "Já se ti divím. Takoví primitivové jako jsou Maříkovi..." Maminka s tatínkem se na sebe svátečně usmáli.

"Máš pravdu, nač si kazit tak krásný sváteční večer," řekla maminka a oddaně se do tatínka zavěsila.

V láskyplném objetí spolu oba vyšli do vlahé červnové noci.