Kontrasty Lefkady z výletu za kulturou

Samozřejmě vím, že při troše dobré vůle by se dalo totéž říct skoro o všech místech, ale mám pocit, že o Lefkadě to platí o dost víc než třeba o Berouně: Lefkada je totiž místo kontrastů! V něčem s postupujícím časem méně a méně, v jiné oblasti se ale kontrasty spíš prohlubují. Dobře jsem si to uvědomil při své - letos už druhé časněranní cestě autobusem do hlavního města.

Na Lefkadu totiž přišlo období zhoršeného počasí. Teď se krátce pokusím vysvětlit do Čech, kde nedávno zapadaly horské hřebeny sněhem, čemu tady v Řecku říkají mizerné počasí: Teplota prudce klesne skoro až někam ke 22 stupňům přes den a k 16 nebo 17 stupňům v noci. Do toho leje a leje (Josef Kemr by to možná řekl i jinak) a od moře fouká docela silný vytrvalý vítr. Po krásném víkendu proto přišlo pondělí a úterý, kdy se nedal skoro vystrčit nos - i když já jsem se odradit nenechal a ve svém novém protidešťovém ponču jsem se postavil živlům čelem, no a protože jsem byl evidentně jediným turistou, který se - navíc v tak šik igelitovém oblečku pařížského střihu - promenádoval po břehu, místní, kteří byli většinou v práci nebo posedaní po kavárnách - si mne dobře zapamatovali, protože jsem byl v té deštivé nudě jejich jediné povyražení.

No a když se nedá být rozumně venku, nejjednodušší je jít někam dovnitř. A já se rozhodl strávit podle meteorologického výhledu poslední deštivé dopoledne v interiéru Archeologického muzea v hlavním městě Lefkas. Autobusových spojů oproti konci září už notně ubylo, tak bylo jasné, že mohu odjet jen ranním autobusem v sedm a vrátit se odpoledním spojem ve dvě hodiny ze zdejší "metropole". No a cestou mi postupně došlo, na jaké kontrasty tady všude kolem sebe narážím a přitom mi to už ani nepřipadne divné.

V autobusu se totiž postupem času sešli strhaní staří vesničané, kterým chyběl jen ten košík s husou, vedle nagelovaných navoněných a namalovaných teenagerů, kteří jako by právě slezli z vizážistického křesla a z autobusu jdou přímo na přehlídkové molo. Kupodivu tyhle dvě úplně odlišné skupiny se od sebe nijak neseparovaly, naopak každý nový nagelovaný cestující se pustil s vetchou babičkou v černém do družného hovoru, který v ničem nenaznačoval nějaké generační pohrdání . A to ani nemluvím o tom, že když moderní mladíci a mladice do autobusu nastupovali, za jejich zády z plných plic kokrhali kohouti a hýkali oslíci. Jako by autobus byl tím zvláštním převozníkem ze starého světa vesnice do pulsujícího městského centra pokroku.

Ono to tady tak bylo vždycky, co pamatuji: Moderní civilizace s turisty se soustřeďovala do několik set metrů širokého pásma kolem okružní silnice. Jakmile jste to pásmo překonali, ocitli jste se ve světě, kde jste se na aktuální století museli občas mrknout na svůj mobil, protože podle reálií to mohlo být skoro kteréholi. To se postupem času začalo přece jen měnita moderní domy se objevují stále hlouběji a hlouběji v podobných rezervacích starého času, většinou jdou souběžně s výstavbou nových asfaltových silnic, které - podobně jako kdysi na Západě železniční cesty - jsou symbolem pokroku a nových možností. Někdy tím nastávají zajímavé situace - kdy k okraji staré horské vesnice vede široká hladká asfaltka jednadvacátého století, od druhého okraje vesnice dál do vnitrozemí vede taky, ale uvnitř vesnice se nic nezměnilo a obě části moderního světa spojuje nadále ta mizerná spleť polosjízdných rozbitých a místy podomácky sflikovaných cestiček jako o století (a možná i o dvě století) dříve. Kdo by chtěl praktický příklad, doporučuji mu projet se horskou vesničkou Agios Ilias, ve které je ještě dobře vidět, čemu se tu dřív říkalo zpevněná cesta.

Do hlavního města jsem přijel kolem osmé, tedy v době čerstvě vycházejícího slunce, které v kombinaci se zajímavou oblohou dokázalo vykouzlit velmi malebné světlo. Bylo tak příjemně - provoněno po dešti, ale přitom krásně teplo - že jsem skoro zalitoval toho, že jsem bojácně utekl z divoké přírody "venkova" do bezpečného přítmí archeologické sbírky.

Jedna z budov lefkadského Kulturního centra, v přízemí jehož hlavní budovy sídlí Archeologické muzeum, v měkkém ranním světle vycházejícího slunce. Vypadalo to na den jako malovaný.

Kanál vedle laguny vás z maríny dovede až ke Kulturnímu centru. Kromě Archeologického muzea tu sídlí další muzea, jsou tu výstavní sály, konferenční sál, hraje se tu divadlo.

I Lefkada má cosi jako svou Věstonickou Venuši. Zdejší vykopávky potvrzují osídlení do velmi vzdálené minulosti a není to žádný div, když srovnám podnebí na ostrově a ve Věstonicích.

Nadšený z vlastního poznávání horských kostelíků na Lefkadě jsem se pokoušel objevit nějakou publikaci, která by obsahovala trochu víc informací, než internetové - "další bílý starý kostelík, na který můžete vidět z balkónu našeho moderního apartmánu". Po celodenním shánění jsem opět narazil na výrazné kontrasty: Buď jen jednověté reklamní slogany na internetu nebo naopak stopadesátistránková monotématická a vysoce odborná studie o jednom konkrétním kostelíku v Alatru (samozřejmě pouze v řečtině). Černá nebo bílá, žádná kompromisní šeď mezi.

Když jsem po hodině a půl strávené jako jediný host v příjemném prostředí archeologické expozice vyšel ven, zjistil jsem, že počasí lehce přitvrdilo a od moře se žene cosi nepěkného, přičemž mraky a v nich nashromážděná voda zjevně vydrží na další týden období dešťů.

Obloha se ale k mému překvapení vylila jen ve dvou pětiminutových průtržích, které mi daly vzpomenout na zážitky z kjótského tajfunu. Obě "přepršky" jsem strávil společně s několika uvězněnými domorodci schovaný v podloubí u vchodu do Kulturního centra (ať mi nikdo nevykládá, že kultura je pouhá nadstavba, bez ní bych promokl na kost). Pak zafoukal vítr a temné nacucané mraky částečně odpluly a částečně se rozplynuly a najednou nad ostrovem opět vyšlo - toho dopoledne ovšem velmi nejisté - řecké slunce. Další lefkadské kontrasty připomínající náš apríl.

Nakonec jedna fotka, která ukazuje kontrast zcela jiného, ale mně velmi sympatického typu - téměř kdybytisícklarinetového. Malý keřík, zároveň plodící i kvetoucí, který raší z hlavně starého pevnostního děla. Po lijáku jsem totiž navštívil starou pevnost Santa Maura (po řecku tedy Agia Maura), kde se děl zachoval dostatek a některá z nich dnes poskytují odvážným keříkům dostatečnou ochranu "proti okusu" místní zvěří :-).

Když jsem se odpoledním autobusem vracel z hlavního města zpět 40 km do Vassiliki, vraceli se skoro všichni ti, kteří se mnou jeli ráno v opačném směru. Různé generace si mezi sebou vesele štěbetaly a těšily se na to, až budou z veškerého toho moderního uspěchaného světa doma ve svém století, jedni si natáhnou nohy a posadí se na plastovou sesličku s výhledem na olivový sad a pasoucí se ovce, druzí se po náročném dni odlíčí a natáhnou si k paření her na počítači pohodlné neznačkové vesnické triko.

A paní v obchodě mě podle očekávání přivítá slovy: "Vám ve městě pršelo? To tady bylo celý den nádherně! Proč jste tam vlastně jezdil?" :-)

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.