O zápočtu z republiky

Když jsem studoval na vysoké škole, dostávali jsme kromě zápočtů, na které bylo třeba něco umět a své znalosti i prokázat, v některých předmětech i zápočty za pouhou účast. Stačilo tedy být dostatečně často přítomen v příslušných hodinách a získat definovaný počet "čárek", u těch nejzbytečnějších předmětů a zároveň nejmírnějších kantorů - kteří dobře chápali, že chození do školy je jen jednou z mnoha forem získávání pro život důležitých znalostí a dovedností - pak stačilo mít účast aspoň poloviční. V takových šťastných předmětech tedy stačilo být na správném místě třeba osmkrát ze šestnácti hodin a zápočet byl náš, což se ke konci semestru nezřídka zvrhlo, protože většina lidí už měla "splněno" a závěr výuky tak sabotovala.

Letos mě to napadlo v souvislosti s oslavami výročí založení Československa v roce 1918. Už na tomhle světě straším docela dlouho, ale měl bych vlastně šanci dostat podobný zápočet "z republiky" za alespoň 50% účast na výročních oslavách jejího vzniku? Pomiňme teď takovou historickou drobnost, že Československo už nějaký ten pátek neexistuje; pro Českou republiku bereme pořád jako významnější "zakladatelské" datum 28. říjen (1918) než 1. leden (1993), kdy ostatně po Silvestru mívá člověk často úplně jiné starosti než připomínat si se slzou v oku státoprávní akty.

 

Prvních 46 výročí založení republiky jsem osobně přítomen nebyl, ale měl jsem pro to dobré a uznatelné důvody, protože jsem byl ještě tzv. "na houbách" a neexistoval jsem nejspíš ani v žádných smělých plánech či prvních nákresech. Tak dlouhá počáteční absence - jak jistě uznáte - pro získání zápočtu za účast není úplně dobrý začátek. Sedmačtyřicátého výročí v říjnu 1965 jsem se ale už zúčastnil docela čiperně a čárku za účast mi sprostě upřeli jen proto, že jsem ještě nebyl vidět. Na tom je dobře patrné, že vlastní existenci není možné považovat za hodnotu "o sobě", ale je nutné na ni umět náležitě upozornit, jinak si jí nikdo nevšimne a čárku vám nedá - ani za účast v říjnových oslavách ani za nic jiného. A tak jsem tenkrát při říjnovém výročí mohl mávat na všechny strany i tančit odzemek, co mé dosud nenarozené hrdélko ráčilo a maminka snesla, ale čárku za účast jsem prostě z nějakých hloupých byrokratických důvodů ještě nedostal.

Zato 48. výročí si moje exhibicionistická dušička užila, protože jsem byl středem pozornosti všech, kteří se pohybovali okolo. Jak jsem se dozvěděl, byl jsem celkem pohodové a spokojené mimino. Na světě se mi líbilo, jen jsem si říkal, jak asi tu dlouhou absenci vynahradím a promeškané učivo doženu. Ale první čárka byla na světě a měla slavnostní vůni zásypu Aviril. Hned ta třetí, kterou jsem dostal při jubilejním a zároveň smutném 50. výročí republiky, byla už o něco náročnější; své vlastní čárky za účast začali totiž sbírat i lidé, kteří s Československem neměli nic společného a jen nás tzv. přijeli zachránit (naštěstí jsme se jich po roce 1989 včas zbavili, takže nárok na zápočet nakonec nezískali). No a já se v rámci svého osobního hrdinného odboje proti okupantům musel rychle naučit číst, protože hrozilo, že latinka to do budoucna může mít v našich krajích nahnuté.

Sedmou čárku jsem získal v první třídě - ve škole, kde se nás pak po celých osm let usilovně snažili přesvědčit, že výročí založení republiky není rozhodně nic ke slavení a mnohem důležitější je slavit 28. říjen jako Den znárodnění; že to byla vlastně loupež, to nám tehdy neřekli, i když by se nám to, myslím, mnohem lépe pamatovalo. Čárky utěšeně přibývaly a i když někteří mají třináctku za nešťastné číslo, pro mě to bylo naopak číslo mimořádně šťastné, jen jsem to ještě pár desítek let nevěděl.

Jubilejní patnáctou a taky tři následující čárky jsem si mohl zapsat už na gymnáziu, shodou okolností na tom, které tehdy nesmělo používat své tradiční jméno "Masarykovo", takže je vidět, že vztah k říjnovému výročí tenkrát nebyl zrovna vřelý. Vřelosti začal nesměle nabývat až na vysoké škole, kde jsem dostal kromě mnoha jiných zápočtů i pět dalších čárek pro "zápočet z republiky", byť ta tehdy ještě nosila - z mého pohledu nepěkný - přídomek "socialistická". Čtyřiadvacátou čárku jsem dostal těsně před tím, než se odehrála revoluce - s tou z osmnáctého roku, myslím, významem plně srovnatelná, a aby to bylo celé dostatečně absurdní, přišel jsem si pro ni v uniformě četaře "lidové armády". Jubilejní pětadvacátá čárka v notesu přibyla u mého jména v říjnu 1990 a mě moc potěšilo, že měla poprvé docela jinou barvu, než všechny předchozí, barvu, která se - i když by si to nejspíš mnozí přáli - od té doby nezměnila. Jen poněkud vybledla.

Od osmadvacáté čárky jsem přestal - paradoxně už v jiné, menší a slabší republice, než byla ta původní - čárky sbírat sám, ale přibral jsem si k tomu zákonnou posilu, což mi vydrželo až do čárky třiačtyřicáté, kdy už začalo být splnění podmínek zápočtu na dohled. No a od pětačtyřicáté čárky v roce 2010 se při prezenci sice hlásím opět sám, ale zato mnohem roztržitěji než dřív, protože duchem lítám po vzdálených krajích, kterým závidím jednoho skvělého člověka - pro mě zásadního a naprosto výjimečného, takže mých posledních šest čárek svítí v kantorském notesu tak, jako žádné z těch starších.

Kdybych to bral čistě podle kalendáře, šel bych si dnes nechat zapsat jednapadesátou čárku za své 28. říjny. Kdo z vás si ještě pamatuje na matematiku, může mi tedy snadno namítnout, že jsem podmínky zápočtu splnil už před třemi lety. Ano, byla by to pravda, kdybych dvakrát při prezenci "nechyběl". Kdysi jsem totiž jezdíval delší čas na jeden projekt do Záhřebu a tam, kupodivu - přesto, že mají Masarykovu ulici i krásnou Sokolovnu, založení Československa neslaví. Mají - jako my - vlastní hrdinné i tragické začátky, které si připomínají, a pro jejich "zápočet" je zapotřebí mnohem méně čárek, než je tomu u nás. Mám-li ovšem být upřímný, bral jsem to dost přízemně, protože mne na tom tehdy v Chorvatsku nejvíc štvalo, že jsem musel být v práci, zatímco moji kolegové v Praze měli volno :-).

Dnes jsem tedy se svou republikou v její slavný den po devětačtyřicáté z celkem osmadevadesáti možností a naplnil jsem přesně "požadovaných" 50%. Zápočet bych tedy měl dostat! Existují jiné svátky, které jsou pro mne osobně významnější a i zde na blogu si je občas připomínám. Ale na tenhle říjnový bych rozhodně nechtěl zapomínat, tím spíš, že to spolu s tímhle státem táhneme už tak dlouho: Polovinu jeho života a celý můj. Z pohledu archeologa, specialisty na dinosaury nebo dokonce geologa je to samozřejmě jen kraťoučký závan větru historie, ale mně osobně se to nezdá jako zas až tak zanedbatelná doba. A - kdoví - třeba ještě pár dalších čárek přidám, i když můj "zápočet" už mi nikdo nevezme. Ale to si cimrmanovský uhlobaron o svém uhelném dole myslel taky :-).

Přeji vám všem příjemně strávený státní svátek.