Stránky

středa 2. listopadu 2016

Výlet za kamennými "volty" do vnitrozemí Lefkady

Dnes se spolu vypravíme přímo do horského srdce ostrova Lefkada a uděláme si výlet do takové malé "kamenné chatové osady". Navštívíme totiž oblast tzv. voltů, což jsou starodávná malá stavení z všudypřítomných kamenů.

Nejprve se ale musíme do horského vnitrozemí ostrova dostat. Když se chcete vypravit od mořského pobřeží ve Vassiliki nejkratší cestou do vnitrozemí ostrova, cesta se na pouhých pár kilometrech výrazně proměňuje a během pár desítek minut poznáte vlastně všechny hlavní podoby zdejší krajiny. Nejzajímavější je asi vyrazit směrem na Sivros, což znamená, že prvních 5 km pojedete úrodnou přímořskou rovinou plnou zahrad a olivových hájů. Pak začne cesta stoupat v ostrých serpentýnách, které vás nejprve dovedou právě do vesničky Sivros. Přímo v centru vesnice pak odbočíte doleva na Agios Ilias. Pak teprve začíná opravdové stoupání, které si, myslím, v ničem nezadá s pověstnými stoupáními na Tour de France. Šněrujete desítkami zatáček stále vzhůru, přičemž v každé z nich se otevírá nový nádherný výhled do údolí směrem k moři.

Když uhnete jen kousek z hlavní silnice, můžete se cestou podívat třeba k pramenům Kerasia nebo Archodiko (viz článek Prameny u vesničky Sivros) nebo si zblízka prohlédnout zdejší horské vinice. Po pár kilometrech dojedete do horské vesničky Agios Ilias a měli byste být psychicky připraveni na zoufalý stav zflastrikovaného silničního "průtahu" vesnicí, kde cesty jsou jen jednosměrné, protože jsou tak úzké, s tak prudkým sklonem a s tak rozbitým povrchem, že by se protijedoucí vozidla neměla šanci vyhnout. Je to jeden z pozůstatků ne zas tak dávné doby, kdy takto děsivě "zpevněné" cesty byly ve vnitrozemí těmi nejmodernějšími kousky silnic; ostatně při mých prvních dvou návštěvách Lefkady ještě byla dnešní moderní asfaltka vedoucí do nitra ostrova jen úzkou kamenitou pěšinou, kterou nebylo možné normálním autem projet bez úhony. Ale dnes tudy vede široká "translefkadská" silnice, sice mnohokrát pohodlnější, ale postrádající původní kouzlo "skutečného" Řecka.

Mezi kopci položená horská vesnice Agios Ilias (Svatý Eliáš) je obklopena vinicemi a olivovými háji. Jen kousek nad ní již začíná skutečné horské pásmo, kde už roste jen málo stromů, ale jsou tu celkem bohaté pastviny pro stáda ovcí a koz.


Po adrenalinovém průjezdu vesnicí už dále pokračuje pohodlná široká silnice do nejvyšších dostupných partií ostrova. Samozřejmě jsem se opět zastavil asi na svém nejmilejším lefkadském místě - u kláštera Agia Paraskevi, (na jeho nádvoříčku rostlo v trávě deset pěkně macatých hřibů :-)) odkud se otevírají kouzelné výhledy jak směrem do údolí (skrze rokli Klousouria), tak směrem nahoru soutěskou pod dvěma nejvyššími vrcholky ostrova (viz článek Výstup na nejvyšší body Lefkady), kterou je možné vyjet až na okraj úrodné náhorní plošiny poseté obhospodařovanými políčky, často oddělenými kamennými terasami.

Zvonička kláštera Agia Paraskevi je postavená kousek stranou budovy kláštera, na skalním výběžku nad hlubokým údolím, ze kterého umí být doslova kouzelný výhled. V létě bohužel často brání výhledu opar, ale na podzim bývá - zejména po dešti - vidět velmi dobře, až k okolním ostrovům.


Pokračujete-li dál do centrální části náhorní plošiny, dostanete se po nějaké době až na nepřehlédnutelnou křižovatku zdejších vnitrozemských tras, kterou prakticky nejde minout, ke kostelíku Agios Donatos. Kostelík byl pojmenován na počest stejnojmenného biskupa, který byl podle legendy poblíž tohoto místa zavražděn ve 3. století.


Hned vedle kostelíka je rozsáhlé prameniště; je tu několik studní, z nichž některé jsou stále "v provozu" a můžete si vodu vlastními silami vytáhnout ze studně v připraveném vědru.


V okolí kostelíka Agios Donatos se dochovala řada zvláštních malých kamenných "domečků" v různém stavu zachovalosti, často jsou polorozpadlé účinky času a opakovaných zemětřesení; nejčastěji jsou zcela prázdné nebo v nich najdete nějaké odpadky. Jedná se o tzv. volty (v originále "voltoi") a jsou to vlastně prostory chráněné proti nepříjemné povětrnosti i proti letním vedrům, stavení, která sloužila jako jakési "servisní objekty" především pro období, kdy probíhala na zdejších horských polích sklizeň a zpracování čočky. Čočka se totiž na zdejší náhorní plošině pěstuje odpradávna a doposud se používá tradiční postup včetně sušení a mlácení čočky na velkých kruhových mlatech, kterých se tu taky dá najít dost. Na začátku srpna se zde mimochodem konávají velké slavnosti čočky; zlé jazyky tvrdí, že během slavností se většina vypěstované čočky sní, a proto je místní speciální odrůda čočky (nese název blízké vesnice Eglouvi), ve srovnání s běžnými druhy mnohem dražší a na samotném ostrově paradoxně skoro nesehnatelná (ve skutečnosti ale funguje jako výborný vývozní artikl). Když jsem mluvil s některými místními lidmi, potvrzovali mi, že staré volty vždy v době sklizně sloužily i jako přechodné obydlí pro vesničany, mimo období sklizně pak často ve voltech nocovali pastevci, kterým se nevyplácelo vracet se na noc domů od svých stád. Dnes ovšem mají i místní lidé k dispozici nejméně malé motorky, takže volty ztratily svou dřívější funkci sezónní noclehárny a využívají se jen výjimečně, když "domorodce" v horách zastihne nějaké extrémní počasí.

Jedna velmi pěkně dochovaná kamenná stavba je hned vedle kostelíka. Pokud se ale trochu projdete mimo běžné cesty, narazíte na velké množství kamených pozůstatků, které už sice nedrží dobře tvar, ale jejich původní podobu si můžeme ve fantazii snadno dotvořit podle dochovaných exemplářů.


Bohužel, nikdy jsem na ostrově nebyl na jaře, kdy hlavní sklizeň čočky probíhá, takže nemám žádnou související obrazovou dokumentaci (věřím, že se mi někdy v budoucnu podaří to napravit). Mimo sezónu se mohu maximálně tak projít po zdejších kruhových "čočkomlatech" nebo si na nich zatančit nějaký pěkný "skočný" řecký sólový tanec jako na kruhovém tanečním parketu. Volty stojí ve většině případů hned vedle kruhových mlatů, což jen potvrzuje, že jde dohromady o jakousi starobylou "čočkovou infrastrukturu", která mohla sloužit jako přechodné obydlí, úkryt i sklad.

Jedna z kruhových plošin na zpracování sklizené čočky, v těsné blízkosti otvor do kamenného voltu.


U dalšího kamenného "domku" se otevřel i pěkný výhled na nedaleký výrazný vrch s kostelíkem Profitis Ilias na samotné špičce (viz článek Horský kostelík Profitis Ilias).


Za dalším voltem padá z více než 900 metrů nad mořem cesta dolů do vesničky Eglouvi, která místní čočce dala jméno, a pak dál a dál a dál až k nedalekému moři.


Nechal jsem čtyřkolku u kostelíka Agios Donatos a vyrazil jsem nahoru po silnici pěšky. Chtěl jsem najít starou cestu údolím, kterou jsem našel zakreslenou na podrobné mapě ostrova, a sejít pod vrchem s kostelem Profitis Ilias dolů do Eglouvi. Silnice vede kolem bývalé a dnes už opuštěné americké vojenské základny (všichni tomu říkají radar, ale od jedné Američanky jsem dostal podrobný výklad, že to s opravdovým radarem nemá nic společného, šlo o komunikační stanici; místo se v některých materiálech nazývá Ammokampos). V říjnu je tu provoz minimální, jen sem tam tudy projede auto, skůtr nebo rozhrkaný náklaďáček svážející čerstvě natrhané vinné hrozny. Oblast je aktuálně využita především pro chov včel, takže je silnice lemována různobarevnými kostičkami úlů. Mne zřejmě včelky považovaly za potenciální hrozbu, což se projevilo třemi nepříjemnými žihadly a třídenní boulí na předloktí :-).

Na podrobnější návštěvu opuštěného objektu jsem nevyrazil, i když mi v ní nikdo nebránil. Kousek odtud je moderní radar, u kterého je např. zakázáno fotografování, ale u staré základny jsem žádné výhrůžné cedule nezaznamenal. Musím říct, že mi radarová základna moc k srdci nepřirostla, i když si umím představit, že by se tam daly nafotit zajímavé "urbexové" fotky. Líbilo se mi třeba staré zarostlé basketbalové hřiště, ale nestálo za to ho fotit zvenku, protože bylo přímo za plotem z doposud funkčního ostnatého drátu. Pozn.: O tři roky po napsání tohoto článku jsem v objektu bývalé vojenské základny opravdu fotil, vybrané pořízené snímky si můžete prohlédnou v článku Opuštěná vojenská základna v horách Lefkady.


Kýženou cestu do Eglouvi jsem nakonec našel, překvapilo mne, že jde dokonce o cestu značenou (červenými kolečky), což není na Lefkadě vůbec běžné. Bohužel, cesta sice zpočátku byla bez problémů schůdná, ale pak se ukázalo, že jsou na ní místa, kde je třeba slézat po prakticky kolmém srázu, cesta se čas od času "propadla" rovnou o několik metrů a bylo zapotřebí mít volné ruce k přidržování i k bezpečnému seskakování. I když se velmi nerad vzdávám, tentokrát jsem usoudil, že pokračovat by nebylo rozumné. Ruku jsem neměl volnou ani jednu: Na zádech jsem nesl objemný fotobatoh, v jedné ruce helmu ze čtyřkolky, ve druhé ruce stativ. S takovou výbavou jsem v cestě, na které by byl možná užitečnější cepín :-) (teď samozřejmě přeháním, ale zase ne tak moc, jak by se zdálo), dál nepokračoval. Ale třeba se jednou vrátím a budu lépe připravený na to, co mě čeká. Dřív než někoho napadne tradiční divokou horskou pěšinu vyasfaltovat.

Záběr ještě z horní pohodlné části pěšiny. Když jsem se na mapě dočetl, že se jedná o místní tradiční "chodník" (monopathi), vybavil jsem si starodávnou kamennou (a pohodlně schůdnou) cestu na horu Skaros, o které jsem kdysi psal ve článku Po starém chodníčku na horu Skaroi. Musím uznat, že cesta z Ammokampos do Eglouvi je - především pak po podzimních několikadenních deštích, které vymílají písečný podklad, místy podstatně náročnější.


Vrátil jsem se tedy ke čtyřkolce nikoli oklikou přes Eglouvi, ale stejnou cestou, kterou jsem přišel, takže můžu přesně zhodnotit, že zpáteční cesta byla přesně třikrát příjemnější, protože místo tří včelích žihadel jsem dostal už jen jedno :-).

Na náhorní plošině obkroužené věncem kopců je mnoho obdělávaných políček a občas se objeví i zbytky kamenného větrného mlýna.


Některé staré neudržované volty jsou dovedně maskované. Když vyrazíte pěšky do volného terénu, dávejte dobrý pozor, na který kopeček porostlý travou šlapete, protože se snadno můžete propadnout stropem jako inverzní doktor Faust.


Některé volty jsou opravdu luxusní stavbičky, které sestávají ze dvou či dokonce tří místností. Na následujícím obrázku je takový "třígenerační" volt u silnice k radarové základně. Pronájem jistě nebude levný, když má každá místnůstka dokonce - byť částečně zarostlý a částečně zasypaný - samostatný vchod :-).


Další volt se tyčí majestátně nad hlavní silnicí jako zřícenina starého liliputánského hradu. Do záběru se dostalo i pár domků v již několikrát zmiňované vesnice Eglouvi, která je vůbec nejvýše položenou vesnicí na Lefkadě.


I nad hranicí 1000 metrů nad mořem je využitý každý kousek aspoň trochu úrodné půdy jako v tomto žlebu pod vrcholem Elati (1158 m). Mimochodem - nad těmito terasovitými políčky ve svahu balancovaly pasoucí se krávy, jejichž stádo mi zablokovalo o něco výš silnici minimálně na pět minut. Stáda všeho druhu tu mají na silnicích přednost a jestli budete nějakým najížděním nebo troubením místní ovečky, kozičky nebo kravičky stresovat, může se snadno stát, že vás pak na oplátku vystresuje podmračený pastevec.


Nejvyšší vrcholky Lefkady se chvílemi zdály být na dosah, ale pak se zase rychle cudně přioděly okolními mraky.


Výhled od horské silnice na pásmo ostrůvků kolem Lefkady. Podobný záběr jste už mohli vidět v článku Tajuplný ostrov, kde byl ovšem podaný v infračervené oblasti. Tento je v obyčejné viditelné části spektra a má tedy docela běžné barvy. Strávil jsem focením z tohoto místa příjemnou hodinku. Za tu dobu kolem nikdo neprojel, jen tudy prošlo velké kozí stádo ozvučené nádherně klinkajícími zvonečky.


A protože jsem měl s sebou různé objektivy, krajinu vůkol i okolní ostrovy jsem si mohl přiblížit či vzdálit tak, jak se mi to právě líbilo. A představoval jsem si, že z téhle výšky vidím ještě mnohem dál, do místa, které sice nemá moře, ale přesto má něco, kvůli čemu se mi líbí úplně nejvíc ze všeho a kvůli čemu tam aspoň v duchu pobývám, kdykoli je to jen trochu možné, i když fyzicky jsem tam byl jen párkrát, rozhodně méně často než na Lefkadě. Ale k tomu místu je to od Lefkady i od ostrova Atokos (vpravo nahoře) ještě pěkně daleká cesta a takový teleobjektiv, abych tu dálku dohléhl, jsem s sebou bohužel neměl.



Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.