Po stopách Sapfó - maják na mysu Doukato

Kdyby Saturnin s dědečkem vytrvale pokračovali v činnosti své Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru, možná by je historka o básnířce Sapfó skákající z nešťastné lásky ke krásnému mladíkovi Faónovi z lefkadského bílého útesu na mysu Doukato do příbojových do běla zpěněných vln nenechala chladnými. Bez ohledu na skutečnost, která nejspíš nebyla zdaleka tak romantická, jak se nám snaží od římských dob namluvit tlučhubovitou fantazií nadaní básníci a dramatici, jsem se i já vypravil na nejjižnější cípeček lefkadské souše, abych se podíval zblízka na tamější krásný maják, na pověstmi opředený "vstup do Hádovy říše" (pravda, jen jeden z mnoha), no a při té příležitosti - jaksi rekonstrukcí "na místě činu" - se kouknul, jestli se zde nedochovaly nějaké dozvuky legendárního skoku slavné ženy starověku, skoku, o kterém samozřejmě píší úplně všechny turistické průvodce a vše se často bere jako dávno prokázaný fakt. Ó Saturnine, jestli existuješ, pomoz!

Nejprve musím říct, že se letos zdaleka nejedná o mou první návštěvu krásného mysu. A to už vůbec nemluvím o tom, jak často jsem se na cestu na mys vypravil. Na Lefkadu jsem totiž začal jezdit ještě v době, kdy k majáku na mysu Doukato vedla jen rozbitá kamenitá cesta (jaké tu bývaly ve vnitrozemí všechny a některé doposud jsou) a všechny místní firmy pronajímající auta a motorky speciálně upozorňovaly, že na maják je možno jen s terénními modely, těm ostatním na cestě upadnou kola a turisté to pak pěkně zaplatí, protože na tuto cestu se nevztahuje žádné pojištění. Jak víte, jako motorista se projevuji výhradně na Lefkadě, ale cesta "po šutrech na maják" pro mne byla svou očekávanou náročností něco jako rallye Paříž - Dakar, tak jsem se do zdolávání mysu zrovna nehnal.

Jednou jsem vyrazil v letním vedru na horském kole, ale hrubě jsem podcenil kombinaci délky trasy, převýšení a teploty rozpáleného vzduchu, takže jsem na maják nedojel a raději jsem se až do podvečera chladil na krásné pláži Porto Katsiki. Poprvé jsem se dostal na maják až při svém čtvrtém pobytu, kdy cestovka uspořádala adrenalinovou výpravu džípy, mimo jiné s výletem na nejodlehlejší mys, shodou okolností v době, kdy už se stavěla k majáku moderní asfaltová cesta. No a mým soukromým výpravám k majáku nekvete pšenka ani v poslední době, jak už vědí ti, co si tady na blogu loni přečetli článek o tom, kterak se mi při cestě na mys Doukato roznemohla čtyřkolka a já se musel 5 km před majákem dovolávat pomoci (viz článek Zachraňte vojína Čerfa). Dá se dokonce říct, že právě dlouho nenaplněná touha dorazit osobně až k majáku stála do určité míry zpočátku za mými návraty na ostrov (zase jsem se tam nedostal, musím přijet ještě jednou, to už se mi to určitě podaří!).

Letos jsem měl výlet k majáku mezi naplánovanými akcemi, které bych rád zpracoval jako článek pro blog, a tentokrát všechno klaplo, čtyřkolka startovala a dovezla mě bez větších komplikací až na místo. Výhoda říjnové Lefkady je třeba i v tom, že cestou skoro nikoho nepotkáte a mys máte prakticky sami pro sebe (aspoň jsem si to tedy dlouho myslel). No a nezanedbatelnou výhodou pro ty, kteří fotí, je i fakt, že na podzim už bývá zajímavější oblačnost, ne jen to věčné letní azuro bez mráčku.

Na začátek připomenu dvě fotky, které jsem již zde na blogu ukazoval dříve: Jedná se o záběr z nadhledu, z kopce Síkero nad Vassiliki, ze kterého je pěkně vidět, jak se celý severojižní hřeben vrchů postupně z více než 700 metrů snižuje a zanořuje do moře což myslím pěkně vysvětluje ten "vstup do Hádovy říše". A až na úplném konci onoho "zanořování" je mys Doukato (někdy se mu taky říká Lefkatas) s majákem, jde o ten úplně nejvzdálenější a nejmenší kopeček. První fotka je ze září 2007 a je z ní cítit sluníčko a léto, druhá fotka je z loňska a je z ní cítit déšť.

 

 

Když se postupně blížíte k nejjižnějšímu místu, maják po vás mezi kulatými vršky na různých místech už z dálky pokukuje, nechá se spatřit a zase zaleze. Pořád si myslíte, že to už musí být jen kousek, přejedete další vršek a - kuk - ono je to pořád ještě dost daleko. Je ale zajímavé, že o moc dál to vypadá v okamžiku, kdy nemáte k dispozici motor ale jen vlastní síly. Když jsem se poprvé snažil dosáhnout cíle na kole a maják na mne takhle mrknul asi poosmé a vypadal pořád stejně daleko, svoje snažení jsem tehdy v poledním žáru vzdal. Mimochodem, zde poprvé je vidět, jak vysoký je útes, ze kterého se měla podle legendy vrhnout Sapfó.

Tento maják tu stojí už od roku 1890 a původně fungoval na olej, po poničení zemětřesením v 50. letech pak nějakou dobu na acetylen, no a na elektřinu funguje až od roku 1986. Je to samozřejmě romantika a dnes se sem často jezdívá na pozorování letních romantických západů slunce (vždy poté, co slunce zajde, vyráží z majáku dlouhá kolona aut zpátky do ostrovních letovisek). Ale ani podzimní - méně kolektivní - verze s bílými mráčky není úplně špatná; člověk hned vidí, které barvy Řecko symbolizují a proč asi. Mimochodem, poslední desítky metrů cesty od asfaltky k majáku trochu napovídají, jak vypadala původní celá příjezdová kamenitá cesta.

V místech, kde je maják, se ve starověku nacházel Apollónův chrám ve své době proslavený po celém Řecku. Protože se teď chystá pár deštivých dnů (v posledních dnech jsem se snažil podniknout toho co nejvíc, abych pak mohl deštivé dny využít pro psaní, jako to dělám dnes :-)), tak si možná ještě sjedu do hlavního města podívat se do muzea; je pravděpodobné, že se tam o tomto chrámu, jehož pozůstatky objevil Wilhelm Dörpfeld, archeolog a jeden čas i Schliemannův spolupracovník, dozvím víc než v nekonečných reklamních turistických textech.

No jasně, to mě mohlo napadnout: Je skoro poledne, a to řecké majáky odpočívají, protože mají tradiční siestu. Takový zámek tu ale dveře do budovy majáku mají po většinu času, protože běžný provoz majáku se řídí na dálku.

Takový pohled by se otevřel zájemci o skok z útesu: Světlé vysoké pobřežní skály jižní Lefkady odolávající vlnám z otevřeného moře, pobřeží, ze kterého se během každého zemětřesení něco sesype do mořských vln (pak vznikne nad masou zříceného materiálu obrovský mrak prachu, který je vidět z celého ostrova). Je samozřejmě vzrušující zážitek nakukovat z hrany útesu dolů, zvlášť trpíte-li závratí, není ale od věci pomyslet na to, že zemětřesení jsou tu poměrně častá.

Když jsem tu byl před lety poprvé, bylo každému jedno, jestli spadnete z útesu a bralo se to jako výhradně vaše věc, vaše nebezpečí a vaše odpovědnost. Dnes už v místě přímo před majákem brání jednoduchému přístupu k okraji masivní mříž. I místní úřady si před vlastním prahem - tedy, lépe řečeno před vlastním majákem - dělají alibi. Legendární Sapfó by dnes musela vážit dalekou cestu asi dvacet metrů vedle, kde už žádná mříž není.

Zpod majáku je krásný výhled na přilehlé ostrovy, tady je vidět cíp Kefalonie, Atokos a kousek ostrova Meganisi. Ale hlavně je tu můj oblíbený pidiostrůvek Sidira, na který spořím, abych si ho jednou mohl koupit a někoho na něj - jako hrdý majitel ostrova - pozvat na návštěvu. Dvě až tři lehátka a minibar by se tam mohly vejít, když nebudou moc velké vlny.

Od majáku se dá po skaliscích sejít až úplně k mořské hladině, jen člověk musí dávat bedlivý pozor, kam šlape, aby náhodou nezahučel do moře. Kdo si chce udělat pěkné fotky mysu, doporučuji nechodit na kraj pěšky, ale vypravit se na malý výlet lodí, odkud je "vstup do Hádovy říše" i s majákem vidět nejlépe a s trochou odstupu.

Hranice mezi souší a vodou je někdy velmi úzká a křehká, a vyžaduje trochu rovnováhy, zvlášť když zespodu silně fouká, přičemž na projíždějícím trajektu cestující s dalekohledy a mobilními foťáky uzavírají sázky, jestli to dáte anebo ne. Nakonec to ale ani nebyla "provazochodecká pěšinka", která mě odradila od dalšího pokračování.

Svým sestupem k vodě jsem ovšem vyrušil jakéhosi velkého živého tvora za křovím. Co by tady na kraji ostrova a uprostřed skal mohlo žít? Zatím největší zvíře, které jsem tu kdy potkal, byl jezevec. A tohle bylo větší!

Nakonec se ukázalo, že jsem vyrušil jakousi ženu. Že by Sapfó? Nu, volnomyšlenkářská se zdála být dost, protože zde polehávala (a po vyrušení i pobíhala) v rouše nejvýš Evině. Pokud to byla opravdu Sapfó, snad si jen odskočila z Hádovy říše ochutnat trochu posledního podzimního slunce (v tom případě musela ale třemi buřty uplatit hlídajícího Kerbera).

Uznáte, že jako gentleman jsem prostě nemohl pokračovat po skále dál k moři. Jednak jsem nechtěl dámu přivést do rozpaků, jednak jsem měl podle hlasů prosvítajících burácením mořských vln pocit, že kromě Sapfó zde možná byl - samozřejmě inkognito, aby se nemusely přepisovat všechny literární pohádky a turistické reklamní letáky - i mladý Faón.

Vidíte, co taková moderní metoda jako je rekonstrukce na místě činu dokáže všechno odhalit? A pak že historické happy-endy neexistují! :-)

Pozn.: Kromě toho jsem se kvůli těm dvěma vybájencům zase nedostal až na nejjižnější suchý bod ostrova, takže snad budu muset, krucinál, někdy přijet ještě jednou! :-).

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.